Pokud se zaposloucháte do velmi starých desek z doby, kdy se ještě nehrávalo mechanicky, bez elektřiny, často zjistíme už na první poslech, že jsou velmi nekvalitní a znějí zřetelně hůře, než pozdější elektrické. K revoluční změně došlo v roce 1925, ovšem nebyla to zase taková revoluce. Mechanické, akustické nahrávání bylo na vrcholu kvality, zatímco elektrické na začátku. Úplně první elektrické nahrávky tak znějí často podobně, jako akustické. A navíc, nahrávací společnosti přecházející na elektřinu se často snažily vycházet posluchačům i samy vstříc, aby u nich nezpůsobily šok ze změny kvality zvuku a tak i elektrické nahrávky přizpůsobovaly zvukově tak, aby zněly podobně jako ty nahrané akusticky. Je to možná paradox, ale mnozí skutečně odmítali novou kvalitu zvuku, i když byla vyšší. Byli zkrátka zvyklí na mizerný zvuk mechanických aparátů a vyhovovalo jim to.
Kvalita nahrávek rychle klesá jak se vracíme v čase zpět směrem k začátku století. První nahrávky jsou dnes tak mizerné, že jsou sotva slyšet – byly nahrané na opravdu primitivních mechanických „hračkách“ se kterými by si dnes nepohráli ani děti. Nicméně v té době to byla senzace, takže samotný záznam zvuku by něco. Pokud se vám zdá, že lidé měli tehdy jaksi jiné hlasy, vyšší nebo že ženy často zněly jako skřítek, není to náhoda. Hlasy se ale ve skutečnosti moc nezměnily a rozdíly jsou dané geneticky (Češi, Indové, Američané nebo třeba Španělé se liší nejen svým typickým vzhledem, liší se i typickou barvou svého hlasu, Slovenky mívají často jiné typické hlasy, než Češky), apod.). Hlasivky jsou ve skutečnosti stále stejné.
Když posloucháme dobové nahrávky, je problém hlavně ve kvalitě nahrávací techniky, Akustické nahrávky mají totiž velmi úzké frekvenční pásmo zvuku, takže na nich frekvence které normálně slyšíme, nejsou. Slyšíme vlastně jen část celé šířky hlasu a zejména u ženských vokálů je to znát. Dobové nahrávky jsou sice zajímavý dokument, ale hlasy zpěváků ve skutečnosti zněly jinak. Neexistovaly ani mikrofony – zpěvák se musel nahnout, přikrčit a zpívat co nejblíže do velké plechové trouby. A také zpívat co nejhlasitěji, aby se něco vůbec nahrálo.
Každý nahrávací pokus na voskový válec byl relativně drahý a náročný. Voskové válce nebyly levné, a kvalitní vosk pro nahrávání stál víc, než běžný vosk nebo parafín. Nahrávání nebylo jen „stiskni tlačítko“ – každý válec se musel pečlivě připravit, vyrovnat a případně ohřát na správnou teplotu, aby drážky dobře vznikaly. Pokud byla chyba, musel se válec přepracovat nebo úplně vyměnit. Umělec zpěvák nebo řečník byl tedy někdy docela sešněrovaný a ztrémovaný, aby se mu nahrávka podařila na první pokus. A nejen to, aby ji vůbec stihl přesně v časovém limitu.
A jak by zněli dnešní umělci, pokud bychom je nahráli tehdejší dobovou technikou, pokud ještě stále funguje? Někteří to zkoušeli, Samozřejmě jazyk – zejména angličtina – se za posledních více než sto let výrazně změnila, jak co do výslovnosti, slov, gramatiky, přízvuku i dikce. Tady šlo ale o zvukový test techniky:
- Watch: modern opera stars recorded their voice onto wax cylinders – Classic FM
- Wax Cylinder Recordings | National Film and Sound Archive of Australia
- Stiff Gins and The Basics record on wax cylinder | National Film and Sound Archive of Australia
nahrávky z 10. let jsou už obvykle kvalitnější, nicméně zvuk je stále dost zkreslený:
John McMormack – Belle Nuit (1916):
velmi precizním remasteringem se dá ale dnes někdy vykřesat slušná kvalita i z více jak 120 let staré nahrávky: