Angličtina je velmi živelný a dynamický jazyk, který se pod náporem milionů nerodilých mluvčích, kteří ho tak trochu předělávají ke svému obrazu, mění doslova před očima. Je to velký rozdíl např. oproti ruštině, jejichž zvuková podoba se za desítky moc nezměnily – soudě podle nejstarších dochovaných nahrávek. Naopak angličtina z doby před 100 lety zní úplně jinak, než současný jazyk a zní spíše jako dnešní fríština s pěkně zvučným R. Největší rozdíly totiž nejsou mezi pravopisem různých variant angličtiny, ale především ve výslovnosti. Ta je opravdu velmi, velmi variabilní. S trochou nadsázky můžeme říci, že jinak se mluví v jedné čtvrti a jinak o ulici dále. Někde tam může slyšet goin, jinde going, někde extra, jinde ekštra, někde end, jinde ánt, atd., někde t, jinde d… Zkrátka zvukových variant je mnoho, nejsou však tak rozdílné, aby bránily ve vzájemném dorozumění. Někdy ani sami rodilí mluvčí nevědí, jak by se mělo to které slovo „správně “ vyslovovat.
Pokud porovnáváme zvuk moderní angličtiny a historické, asi nás na první pohled zaujme, že prakticky až do počátku 30. let se písmeno R často vyslovovalo zvučně – podobně jako v češtině. A také to, že až do 50. let měla obecně americká i britská angličtina velmi podobný zvuk. Zvláště odlišná byla dikce, kdy se mnohem více frázovalo. Na nejstarších nahrávkách pak slyšíme, že měla v té době podobný sklon ke žvatlavosti jako čeština. Vývoj angličtiny z hlediska zvuku bych rozdělil asi na rané období (do 20. let 20. století), na 30. – 60. léta, 60. – 90. léta a na současnost, ve které se odráží nejnovější změny. I když je to samozřejmě velmi obecné a angličtina má mnoho verzí jen u samotných rodilých mluvčích.
Angličtina používá stále z velké části středověký pravopis, jenže lidé už dávno nevyslovují slova, tak jak je píšou – tady jak to dělávali kdysi dávno, v dobách před velkým Shakespearem. Zatímco tedy lidé píšou s malými obměnami stále tak, jako kdysi, vyslovují už plně jinak, než by odpovídalo napsanému. Protože si každý to, co napsal, začal vyslovovat podle svého, vznikl během staletí obrovský guláš různých variant výslovností a nikdo dodnes neurčil, jaká je správná. Vznikla tak moderní angličtina, která se úplně jinak píše a úplně jinak čte. Někdy můžeme jen odhadovat, jak se to či ono asi může číst nebo psát a často v tom nemají jasno ani sami rodilí mluvčí a když uděláte třeba v Londýně průzkum a dále lidem přečíst některá méně obvyklá anglická slova – každý je přečte jinak… (Je někde na Youtube).
S trochou nadsázky můžeme říct, že angličtina se mění od ulice k ulici a že lidé na jednom konci města mluví jinak, než na druhém. Na severu Británie se dokonce mluví angličtinou, která zní spíše jako Islandština či Fríština – přestože psaný jazyk je totožný s angličtinou… Nejpatrnějším rozdílem mezi standardními a americkými formami současné angličtiny je ve výslovnosti zejména to, že Američani slova více vážou dohromady a vyslovují jakoby s knedlíkem v ústech), zatímco např. Britové mluví více „ta ta ta ta“. Američané vyslovují velmi měkce písmeno R, zatímco britové ho úplně vynechávají (DARK – DÁK). Američané mají sklon často „O“ vyslovovat jako „A“ (NOT – NAT) a místo SO, GO (SEU, GEU) říkají SOU, GOU (jak se obvykle učí u nás). Na rozdíl od Britů nemají rádi, když v jejich řeči cokoliv drne a vyčnívá, říkají tomu „smooth speech“ – vyhlazená řeč, proto je jejich jazyk nejen méně formální, že tradiční britská angličtina, ale i mnohem více ležérní a ledabylý, takže se může zdát až lascivní. Písmena, která by mohla v řeči drhnout nebo vyčnívat se změkčují nebo zcela vynechávají.
Zvláště američani jsou alergičtí na vyslovování písmena T – nevyslovují ho raději vůbec (podobně jako R) nebo jako D. Jestliže v britské angličtině slyšíme INTEEVJÚ v americké jen INEVJÚ. Nebo u TO YOU slyšíme často buď N JU, D JU nebo CU JU. Samozřejmě i britové si angličtinu v hovorové řeči zjednodušují pokud mluví rychle, ale Američané jinak mluvit dnes už neumí a mluví tak i v případě, že mluví pomalu. Jiný způsob, jak se vyslovování onoho nepříjemného písmena T vyhnout je použití wanna (místo want to), gonna (místo going to), gotta (místo get to, vyslovovaného jako gada), atd. Možná i právě proto jsou tyto tvary tak oblíbené a pronikají i do formálního mluveného jazyka – podobně jako záměna jeho vyslovování za TS (C) – I want to tell you nevyslovíme aj vont thu tel ju, ale aj vuana cel ju.
Kdysi dávno angličané psali velmi podobně, tak jak mluvili a také písmeno R vyslovovali stejně jako my, tedy zněle. Tato výslovnost již dnes prakticky zcela vymizela a udržuje se jen na málo místech na severu Británie. Na historických zvukových nahrávkách až do začátku 30. let (tedy od rozšíření zvukového filmu) jí ale ještě můžeme občas slyšet – začátkem 20. století byla dokonce ještě stále běžnou. Možná někteří znáte zpěváka Maxe Raabeho, který se svým orchestrem věnuje hudbě 20. let, kterou rád kombinuje s moderním technem. Nejen v Německu je velmi populární a vystoupil i v Carnegie Hall. Znělou výslovnost písmena R si v dobových anglických hitech rád užívá. Zajímavé je, že sami rodilí mluvčí někdy ani netuší, že jejich předkové vyslovovali R stejně, jako se vyslovuje v jiných jazycích.
Pro srovnání starší a novější anglické výslovnosti vybírám hit Elvise z roku 1960, který znají všichni, ale tentokrát v o 33 let starších verzí – angličtina se během pouhých třech dekád dost výrazně změnila. A podobně – pokud si stejnou píseň poslechnete v současné úpravě, bude i angličtina znít jinak a „moderněji“. Neznělé R zůstane, ale už nebude „THUNAJT“ ale spíše „CUNAJT“. Samozřejmě to neplatí absolutně, je ale zřejmé, že zastaralá výslovnost se udržela déle v Evropě (a vlastně úplně na severu Skotska se tak mluví dodnes).
Někdy od konce 90. let se velmi rozšířila nová výslovnost „T“ a „D“, zatímco někteří, zejména starší generace vyslovují klasicky „TH“ a „DÝ“ – a tedy tak se oficiálně uvádí a vyučuje i v kurzech rodilých mluvčích a jak uvádějí gramaticky a slovníky, mladší generace vyslovuje tyto souhlásky jako „TS“ a „DZÍ“. Odkud se tato výslovnost rozšířila netuším, ale všiml jsem si, že takto mluví většinou afroameričané a mám podezření, zda se nerozšířila od amerických černochů v Karibiku či jiných oceánských teritorií. Když posloucháme jak anglicky mluví běloši a jak mladí afroameričané, je tu slyšet docela velký rozdíl. Nejen ve vyslovování těchto písmen, ale výrazně jiný je i přízvuk, dikce a výslovnost obecně. Výslovnost „TS“ a „DZÍ“ je možná právě proto slyšet hlavně v moderních popových nahrávkách afroameričanů, zatímco běloši ji ještě v takové míře nepřijaly (nebo vůbec).
Pokud by tato byla výslovnost běžná i v normální mluvě, bylo by záhadou proč ještě stále není oficiálně akceptována a uváděna. Snad proto, že je stále pokládána za příliš ležérní, neformální, lascivní či frivolní? Nevím. Zkuste před vaším učitelem angličtiny třeba místo AJ HEV NATHIN THU DU říct AJ HEV NATHIN TSU DZU Jestli vás opraví…
Odkud se tato nová verze výslovnosti písmen T a D vzala se mi nepodařilo zjistit a nikde o tom není ani zmínka. Poslouchal jsem si velkou sbírku ukázek mnoha různých nářečí současné angličtiny od rodilých mluvčích z nejrůznějších regionů, ale nikde jsem na výslovnost TS a DZ, kterou tak často slyšíme v písních současných zpěváků, nenašel. Až kromě jedné jediné a tak pocházela z území Velké Británie (region si přesně nepamatuji). Že by se snad rozšířila do světa odsud? Možná ale hledám zbytečně a jde pouze o módní záležitost pro účely zpěvu, protože to lépe zní. Ti sami umělci, kteří vyslovují T a D jako TS a DZ totiž obvykle tuto výslovnost v mluveném jazyku již nepoužívají.
Na školách u nás se často učí, že přípona -ING se vyslovuje správě jako“IN, bez G na konci. To ale také není pravda. Všude ne. Na například ve Skotsku se vyslovuje jedině s G – např. GOING. To vím od našeho skotského lektora, který nás měl na angličtinu. Ale také Angličané tam kousek toho G někdy přidávají. Australská angličtina je pak něco mezi – je asi nejvíce podobná mezinárodní univerzální angličtině, akcentem a dikcí je více podobná Britské, kdežto výslovností zase spíše Americké.
Výslovnost je zkrátka velmi různorodá a mnohdy jiná, že se vyučuje nebo uvádí ve slovnících a učebnicích. Většinou se učíme, že NOBODY se vysloví jako NOUBADY, ale často slyšíme NOUBODY nebo v Británii NEJBEDY. Nebo místo STRONG, EXTRA slyšíme někdy ŠTRONG, EXŠTRA, máme tu LOVE jako LAV i LOV, u AND AEND, END nebo současné londýnské ÁNT či GOD, GAD nebo GOAD. Asi nejvíce odlišných variant ve výslovnosti pak najdeme v Austrálii Pokud nepočítáme jiná neanglosaská etnika). Zkrátka moderní angličtina je na rozdíl od klasické často poněkud stále více dětsky žvatlavá (podobně jako moderní francouzština – jadrnost mizí a stále více se mluví způsobem ťu, ťu – ňu, ňu. Tedy narozdíl od češtiny, která naopak tvrdší a více monotónní, než se mluvilo dříve. (Jen ta Ruština se nějak nemění a je stále stejná, když srovnáváme velmi staré nahrávky s dnešními).
Zajímavý je i pohled na vývoj německé výslovnosti, které se podobně jako anglická také hodně proměnila. Jako angličtina, tak i němčina (jako jiné jazyky, které se používají na větším geografickém území) má různé jazykové varianty. Přestože spisovná němčina vychází z jazyka hor a vrchovin (Hochdeutsch), není samozřejmě jedinou variantou a dokonce ani jednou správnou. Jestliže v češtině platí, že odlišné varianty češtiny jsou pokládány za hovorové nebo nespisovné – zkrátka nepřijatelné pro formální, správnou češtinu, v němčině to takto zcela neplatí. Různé varianty němčiny jsou v německy mluvících zemích pokládány jako přijatelné, i když nejsou Hochdeutsch. Jazyková rozmanitost je tu podobně jako v anglosaských zemích angličtina pokládána za něco přirozeného. Ať už je to němčina mluvčích z vrchovin, z rovin (Plattdeutsch), z nížin (Niederdeustch), rakouská, či švýcarská němčina, všechny vedle sebe fungují rovnocenně. Tedy s výjimkou švýcarského dialektu, který se liší natolik, že v oficiálním stylu i Švýcaři používají spisovný jazyk. Přesto, i jejich verze němčiny proniká běžně do místních médií či dokonce úřadů a nepoužívá se jen za zavřenými dveřmi.
Pokud jde o onen pohled do historie, na první poslech si asi všimneme, že dříve se mluvilo mnohem měkčeji a také zřetelněji. Také písmeno R se vyslovovalo častěji podobně jako v češtině, zatímco moderní Hochdeutsch používá zvučné, hrdelní R. Jiné verze němčiny, zejména rakouská (respektive vídeňská) či bavorská však stále vyslovují R jako my i v v současnosti. Celkově lze ale říci, že němčina je s postupem doby stále tvrdším jazykem a také méně čistým. Mladší generace navíc už dnes často nevyslovuje S ostře jako my, ale šišlavě (něco mezi S a Š).
Zcela opačný vývoj vidíme pak u francouzštiny, která měkne. Možná jste si všimli, že zvonivé hrdelní R z tohoto jazyka téměř vymizelo už před několika desítkami let a nejen to. Celkově je výslovnost stále měkčí. Hrdelní R bylo přitom typické pro francouzštinu už od dávných dob. Měknutí jazyka vidíme ale i v Italštině, která také začíná mít sklony k šišlání a jako němčina S nevyslovuje ostře. Těžko ale říci, zda je to už nějaký obecnější trend, nebo záležitost komunity LGBT, jejíž členové mají podobné sklony k měkčení napříč jazyky. Tedy včetně češtiny, i když ta naopak tvrdne, zatímco stará čeština byla měkčí až žvatlavá a více melodická. To se však týká i polštiny. Naopak u ruštiny asi posluchač nepozná žádný velký rozdíl ve výslovnosti – u ní se jakoby zastavil čas, přestože i ruština má samozřejmě více jazykových verzí. Na zvukovou podobu češtiny se podíváme v následující kapitole.