Změna pohlaví nebo změna genderu?

Od té doby, co věda zavedla termín gender jako konstrukt pro sociální roli pohlaví a to, jak se člověk identifikuje, nastal docela chaos. Chopili se ho aktivisté, kteří z nevědomosti i záměrně začali zaměňovat gender a pohlaví – dvě různé věci. Vytvořila se ideologie, která začala lidem vnucovat představu, že gender je pohlaví nebo to, že gender je důležitější, než pohlaví a že o tom, jaké má člověk pohlaví rozhoduje jeho gender – jeho sociální role a pocit sebeidentifikace. Vznikla tak představa, že existuje mnoho druhů pohlaví. Problém je také to, že slovo gender zní v češtině opravdu hrozně a neumíme ho správně přeložit. Nejlepší by tedy bylo asi říkat kulturní pohlaví, sociální pohlaví, případně pocitové pohlaví.

To, že ani média dodnes nemají jasno v tom jaký je rozdíl mezi pohlavím a genderem dokazuje to, že často říkají např. „muž, který se narodil jako žena…“ – čím vyjadřují že došlo ke změně pohlaví. Ve skutečnosti došlo pouze ke změně genderu, protože dotyčná si uvědomila, že se necítí jako žena, ale jako muž. Její pohlaví však zůstává stále stejné. Jde o tzv. genderovou dysforii, jejíž příčiny nejsou dosud probádané, nicméně někteří ji nepovažují za duševní poruchu, ani za poruchu osobnosti, ale o přirozený jev. O to, co je přirozené a co je porušené se stále vedou diskuse a na tom, co je porucha a co je varianta prožívání stále nepanuje shoda – to je však jiná otázka.

Správně by tedy nemělo být řečeno „muž, který se narodil jako žena…“, protože to může znamenat, že jde o ženu, která je mužem nebo o muže, který je ženou. Mělo by být „muž, který věří, že se narodil jako žena“. Chybně je také říci „muž, který byl ženou“ – správně je „muž, která cítí / věří / identifikuje se jako žena. Názor že pohlaví je možné měnit se ale stal hluboce zakořeněným tak, že i média ho dnes považují sa samozřejmou věc. Kolikrát slyšíme, že někdo změnil pohlaví? Nebo že pohlaví je mnoho? Jde o stále dokola opakované nesmysly, které se šíří mediálním prostorem a přejímají je i seriozní novináři a veřejnoprávní média. Např. v níže uvedeném článku s nadpisem „Ke změně pohlaví bude stačit kladný posudek lékaře“.

Ve skutečnosti nejde o změnu pohlaví, ale o změnu sebeidentifikace, tedy genderu. Stát zaregistruje občana podle jeho genderu (podle toho, jak se cítí), nikoliv podle jeho pohlaví. To se však měnit nebude – proto není třeba ani operace, která se o to dříve zbytečně pokoušela. Protože se přišlo na to, že taková operace je nehumání a že ani tímto způsobem pohlaví nelze změnit, věda k dospěla k přesvědčení, že nemá smysl se o to pokoušet. Toho se proto chopili aktivisté a z genderu udělali pohlaví. Uvedené kategorie tedy přestaly být považovány za gender, ale za pohlaví:

  • transmuž = žena, která věří, že je (cítí se být) mužem
  • tranžena = muž, který věří, že je (cítí se být) ženou
  • člověk, který věří (cítí), že není ani jedno nebo je obojí se dnes obvykle nazývá jako fluidní nebo nebinární

Myslím si proto, že by se u nás mělo důsledněji rozlišovat mezi pohlavím (to, co je dáno fyzicky) a tím, jak se kdo cítí (genderem). Bylo by tedy správné trvat i nadále na dvou kategoriích – muži a ženy, protože pohlaví jsou ve skutečnosti jen dvě, zatímco to, jak se člověk cítí může mít nekonečně podob. Neměli bychom tedy mluvit o změně pohlaví, ale pouze o změně sebeidentifikace, tedy o změně genderu. Stará pravidla by tedy měla platit i nadále – pokud je např. někdo muž, ale identifikuje se jako žena, měl by spadat i nadále do kategorie muž – podle pohlaví, nikoliv genderu. Pokud ale řekneme, že gender je důležitější, než pohlaví, dostáváme se do nějaké kulturní revoluce, která by znamenala vše od základu změnit. Tedy nejen vizáž a jméno v občance.

Samozřejmě, aktivisté mohou namítat, že není důlěžité, co člověk je, ale že je důležitější, jak se kdo cítí. S tím lze souhlasit – je to ale stejné, jako když řekneme, že nezáleží kolik vám je let, ale na kolik se cítíte. Z hlediska vašeho pocitu může být skutečně důležitější, na kolik se cítíte, ale to, kolik vám skutečně je let je faktem, který nelze měnit jednoduše tím, že změníme rodné číslo a datum narození jako když změníme jméno. Jinými slovy  – můžete si o sobě myslet co chcete, ale přírodu a čas nepodvedete. Trendem moderní doby však je, že pocity a představy jsou pro lidi stále důležitější. Dokonce tak, že se nebojí je pokládat za fakta a lhát si – virtuální svět pokládat za reálný. Jakákoliv informace, které chtějí věřit, se pro ně stává faktem.

Je tedy potřeba vrátit se znovu na pevnou zem a začít přemýšlet – jinak si vytváříme chaos, ze kterého nevyjdeme a budeme řešit věci, které žádné řešení nepotřebují, zatímco věci, které je třeba nutně řešit budou zůstávat neřešené. Jinými slovy – není čas zabývat se blbostmi. Ústavní soud nám dává prostor k tomu, abychom tu blbost už jednou provždy sami vyřešili, protože on o tom rozhodovat nechce a ani nemůže. Rozhodl o tom, že člověk má právo na to, aby ho nikdo nepředělával, ale nemůže rozhodovat o tom, zda je možné pohlaví měnit.

Zůstává tedy jedna z mnoha důležitých otázek – jak těmto lidem pomoci se integrovat do většinové společnosti tak, aby to současně nezasahovalo do práv jiných, zejména žen a jejich práv na soukromí a intimitu či na to, aby neměli ve sportu nekalou konkurenci mužů, kteří věří, že jsou ženami. Ochrana práv žen by totiž měla být stejně důležitá, jako práva transosob. Práva transosob nelze nadřazovat nad práva žen tím, že muže, kteří se považují za ženy budeme řadit do stejné kategorie, jako ženy, což se už dnes – bohužel – často děje. Vůči ženám jako slabšímu pohlaví je to skutečně nefér – i když takový muž bude mít kladný posudek lékaře.

Ke změně pohlaví bude stačit kladný posudek lékaře