Dr. Raymond Moody byl v 70. letech prvním velkým popularizátorem ve zkoumání zážitků osob ve stavu klinické smrti, kdy mozek vyvíjí jen minimální aktivitu, která neumožňuje člověku být při vědomí, něco vnímat nebo snít. Nebyl ale rozhodně prvním vědcem, který se jimi začal seriozně vědecky zabývat, sbírat je a zkoumat. Stal se však prvním světové známým a populárním, neboť toto téma uvedl ve všeobecné povědomí. Největší popularitu mu přinesla zejména jeho kniha Život po životě, která se stala v roce 1975 světovým bestselerem. Od té doby byly ale tyto výzkumy dávno překonány (i když současně probíhaly už i před ním). Nikoli tedy ve smyslu, že by byly výsledky jeho práce zpochybněny (i když samozřejmě i takové snahy vždy byly a jsou), ale objevila se celá řada dalších a dalších svědectví které zaznamenávali jiní lidé a o kterých bylo natočeno i mnoho filmových dokumentů. Ty v mnohem výsledky jeho práce doplňují a dále rozšiřují.
U nás se těmto výzkumům věnoval už v době před druhou světovou válkou např. známý sochař, řezbář, ale také jasnovidec a léčitel Břetislav Kafka (mimochodem jeho monumentální sochy najdeme hned u východu kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně). Četl jsem kdysi dávno jeho knihy Nové základy experimentální psychologie a Parapsychologie, kde poutavě shrnuje a popisuje výsledky svých výzkumů a prováděné pokusy s lidským vědomím, psychikou i duší mimo tělo. Už (ještě) v jeho době to byla ale velmi silná káva a tak byl některými církevními i později komunistickými představiteli pokládán za velmi kontroverzní osobnost.
/Církev v jeho výzkumu viděla nebezpečnou magii a zahrávání si s temnými silami, i komunistům nebyl po chuti, i když sami se podobným výzkumem také tajně zabývali a měli na to dokonce speciální skupinu pro paranormální jevy. Tedy i přesto, že oficiálně jejich existenci popírali a stavěli čistě na ateistické a materialistické ideologii. Ta byla ale určena píše pro obyčejný lid jako nástroj ateistického vymývání mozků, protože s věřícími byl často problém – byly nepřizpůsobiví a nechali se těžko ovládat./
Pokud mluvíme o zkušenostech existence vědomí mimo tělo, jde v krátkosti nejen o popis zážitků člověka v klinické smrti které lze nějakým, byť velmi kostrbatým způsobem vysvětlit, ale především svědectví těch, kdo přesně popsali, co se dělo, když byli ve stavu klinické smrti, kdy přesně viděli a slyšeli co se dělo a mohli vidět a slyšet jiné lidi (např. záchranáře), mohli vnímat prostor kolem a osoby kolem jejich těla z různých úhlu pohledu (shora, z dálky, apod.). Některé příběhy lidí, kteří popisují, že viděli věci z vnější perspektivy, byly následně detailně ověřeny. To nelze vysvětlit žádným způsobem, než tím, že jejich vědomí existovalo nadále a nezávisle na jejich těle, ze kterého popsali jak vyšli a jak se při jeho oživení do něj zase „skokem“ vrátili.
Popsání přesných detailů událostí, které se staly během klinické smrti je jev, který zůstává vědecky prakticky nevysvětlitelný. Stále existuje mnoho neznámých, a pro některé je to důkaz, že vědomí může pokračovat i mimo tělo. Pro jiné však ani toto není dostatečný důkaz a i nadále o existenci vědomí nezávislého na těle pochybují. Tento jev je fascinující nejen z hlediska vědeckého výzkumu, ale i z hlediska filozofických a duchovních úvah o povaze vědomí a života po smrti.
Podle mého názoru ale určitě není třeba o těchto věcech nikoho přesvědčovat. Vzhledem k tomu, že se jimi sám zabývám už dlouho a nijak o nich vůbec nepochybuji (jsou pro mě samozřejmost), neměl bych rozhodně potřebu o nich s někým diskutovat nebo ho dokonce přesvědčovat jako nějaký dogmatik. Může se to ale stát „čerstvě“ přesvědčeným a věřícím, kteří mají pocit, že objevili novou velkou věc a mají potřebu o ní fanaticky přesvědčovat jiné. Tedy, vnucovat svojí víru jiným. Rozumím tomu, ale je jasné, že to správné není a nevěřícím to určitě příjemné není. A ani to nepůsobí věrohodně.
Já osobně jsem nový film s panem Duškem neviděl, takže nemohou soudit, ale je vidět, že tohoto pána téma zaujalo a také velmi pečlivě sleduje reakce jiných lidí a své vlastní pocity, jaké z toho má. Je správně a zdravě podezíravý, hledá vědecké důkazy a je opatrný, aby nenaletěl podvodníkům. Nechce jen lacině a slepě věřit. To je správné. Jen bych se na jeho místě vyvaroval takových slov jako magor, šašek, apod. Každý má právo na to, čemu věří a to je třeba respektovat.
Musíme si uvědomit, že na tyto zážitky, i když byly a jsou vědecky zkoumány, neexistuje žádné věrohodné vysvětlení a protože nemůžeme vědomí vědecky uchopit jako nějakou měřitelnou energii, zkrátka něco, co existuje průkazně nejen ve formě svědectví jiných lidí, jde stále o záležitost především víry. A tak to zůstane, dokud se věda nestane zcela metafyzickou a kvantovou. K tomu sice směřujeme, ale tak daleko úplně ještě nejsme, abychom fenomén vědomí mohli pochopit. Je zřejmé, že racionálně ho uchopit a analyzovat nebude možné a věda bude muset najít úplně jiné přístupy, pokud by měla připustit, že může existovat mimo naše tělo. Tento fakt totiž převrací současnou vědu a její možnosti úplně vzhůru nohama.
Viliam Poltikovič a Jaroslav Dušek: Ve smrti budeme důkladně konfrontováni s tím, jak jsme žili