Základ společnosti

Rodina a její budoucnost

To, co se ještě před pár lety zdálo jako naprosté sci-fi se nyní stává realitou. Zařízení pro umělou inkubaci lidí, by měla být uvedena do chodu během následujících deseti let. Jediná z budov zařízení zvládne „zplodit“ až 30 000 dětí ročně. Jaká je skutečná pravda skrytá za tímto projektem?

jak obstojí rodina v budoucnosti, jaké bude její postavení, kdo ji bude tvořit a vůbec – co bude slovo „rodina“ znamenat? Neoliberální ideologie progresivních aktivistů usiluje o možnost volby pohlaví či manželství pro každého, o přechod od ideálu tradiční rodiny, která před tisícovkami let změnila prvobytně pospolnou společnost, na nový univerzální model.

Podle nich by rodiče již neměli být chápání ve smyslu genderu, pohlaví, plození a rození, ale jako kdokoliv, kdo vychovává dítě a rodina nikoliv jako rodové společenství rodičů a jejich potomků, ale jako jakákoli domácnost a lidé žijící tzv. na hromádce. Argumentem je, že rodové pojetí rodiny a rodičů již není korektní, neboť diskriminuje ty, kterým se ideálu tradiční rodiny nepodařilo dosáhnout, nemohou ho dosáhnout nebo o něj nestojí. Je tedy na svědomí každého, zda s touto ideologií souzní nebo zda se chce raději držet tradičního, tisícovkami let proměřeného modelu co je rodina a co jsou rodiče – modelu který je založen na genetické a rodové příbuznosti.

Pokud se více prosadí genderová ideologie a zejména, pokud se komerčně prosadí genetické manipulace a každý bude moci mít třeba několik rodičů nebo se lidé budou množit klonováním či bůhví jak jinak, tradiční model rodiny zcela jistě zanikne. Už dnes je ohrožen prodejem pohlavních buněk, pronájmy děloh, apod. Právo dětí znát či poznat své rodiče je výrazně omezeno, ačkoliv jde o základní právo člověka. Anonymita, individualismus, byznys a sobectví má přednost. Právo člověka na to znát svoji historii a předky společnost pokládá za méně důležité. Děti se jednak nemohou ozvat, ani za své právo dostatečně zaplatit. A pokud se ve společnosti někdo ozvat nemůže nebo nemá za sebou dost jiných, kteří by se za jeho práva postavili – má prostě smůlu.

Naopak lidé z komunity LGBT mají vysokou mediální, státní a společenskou podporu, takže jejich hlas je výrazně slyšet a ani se o nich nesmí říkat, že trpí nějakou poruchou. Ideologové politické korektnosti, neoliberálové a progresivisté jim jdou přímo vstříc, až se jim podbízí. Progresivisté na argument tradiční rodiny už dnes reagují obvykle tak, že tento model nemůže být brán jako alfa a omega, protože ani v ráji se lidé nežení, nevdávají, ani nezakládají rodiny. Pokud jsme věřící, nemůžeme s tím asi nesouhlasit.

Ostatně, slyšel jsem o tom, že na některých jiných planetách to funguje podobně – všichni jsou tam jako jedna rodina a místo tradičních rodin jsou tam jen jakési komunity, stále fluktující a měnící se shluky lidí, které nepojí žádné pokrevní pouto, ale pouze společné zájmy. Někteří mimozemšťané údajně lidem měli sdělit, že i nich to funguje tak, že žádná manželství ani rodiny nezakládají a že ději jsou u nich ihned odebrány rodičům a o jejich výchovu se stará „globální společnost“ která k tomu vyškoluje vychovatele a pečovatele. Děti i pohlavní buňky jsou majetkem globální společnosti a všichni přicházejí na svět zcela anonymně. Funguje to jako jakýsi globální komunismus na n-tou, ale je to u nich tradice, na které se už dávno shodli jejich předkové. Zda jde o civilizace lidí, jakým způsobem se množí, zda mají emoce, jaký význam má pro ně věrnost, nic z toho ovšem není blíže známo…

Je možné, že v každém světě to funguje jinak, co funguje někde neznamená, že to stejně dobře může fungovat i jinde… Já osobně jsem ale rád, že své předky znám, měl jsem a mám s nimi osobní vztah a jsem rád, že tvoříme rodinu – i když rozhodně ideální bohužel není. Je ale pochopitelné, že lidé, kteří nikdy neměli ani to, nebo žili vždy v rozvrácené a nefungující rodině, mohou mít jiné pocity. A třeba by byli i rádi, kdyby je byli vychovávali pěstouni či globální vládou dočasně přidělení vychovatelé. Úplně chápu jejich frustraci a pocity a je jasné, že pro ně může být prakticky nemožné pochopit význam manželství a rodiny – i když pro mě osobně je to stále nejlepší ideál a nejlepší možná organizace společnosti, je-li její základní jednotkou manželství a rodina. Tedy alespoň zatím –  na tomto světě a v této realitě.

Pokud jde o organizaci společnosti v ráji, o tom ovšem nevíme vůbec nic, kromě oné zmínky v Biblie, že se tam lidé nežení, ani nevdávají, nerodí se a neumírají. Srovnávat to s tímto světem ale zdaleka nemůžeme. Lepší by tedy asi bylo zůstat nohama na Zemi a nevymýšlet nový typ fungování společnosti. I když – to by asi progresivní sociální inženýři neměli žádnou práci… Jedna věc jsou však ideály a tiché obcházení zákonů a druhá věc věci oficiálně a právně skutečně změnit.  K tomu je třeba však buď to, aby lidé stejného pohlaví mohli uzavírat manželství nebo aby bylo manželství zrušeno. Anebo bylo pouze soukromou záležitostí, ze které nevyplývají žádné právní závazky. Ani to však zdaleka nestačí.

Aby se komunitní život stal alternativou rodinného života a aby význam slova rodina mohl být redefinován a chápán pouze jako domácnost či komunita a rodiče pouze jako pěstouni, muselo by být napřed právo člověka na to, aby znal své biologické rodiče, zrušeno. Nejvyšší soud by jasně musel říci, že takové právo neexistuje. Zatím to však, pokud vím, žádný stát, ani totalitní, neudělal. Chodí se kolem toho jako kolem horké kaše a žádný soud dosud nezrušil jedno z práv člověka, které je dosud řazeno mezi základní. Na druhou stranu, soud to udělat ani nemůže, protože soudí jen podle ústavy a zákonů, které vymýšlejí politikové – zákonodárci. Politici by se tedy museli shodnout, že toto právo bude zrušeno. Bez tohoto  nikdy tradiční model nebude moci být nahrazen modelem komunitním, po kterém aktivisté z komunity LGBTQIA2S+ volají…

Kulturní války aneb zrušte rodiny!

Zda to udělají progresivisté, pokud se někdy dostanou k moci, uvidíme. Možná ano, ale nejspíše potichu, v utajení a bez medializace. Nesměli by ovšem mít žádnou opozici, protože bez uzákoněné vedoucí úlohy to těžko půjde. Dokud budou mít opozici, musí se zdržet zpátky a své myšlenky prosazovat citlivě – podobně jako to dělali komunisté, než uchopili celou moc. V poslední době ale vidíme, že jejich hlas nejen sílí, ale jsou stále drzejší, agresivnější a neomalenější a naopak s agresivity  a nedemokratičnosti obviňují  ty, kdo s jejich nápady nesouhlasí. Zajímavé je, jak si představují demokracii. V jejich pojetí je každý, kdo nesouhlasí s genderovou ideologií je fašista nebo ultrapravicový aktivista, který by vůbec neměl právo se svobodně vyjadřovat a účastnit se demokratické diskuse.

Lidem, kterým se myšlenka nahrazení rodin komunitami líbí a jsou jim blízké extrémní neomarxistické vize není v dnešním světě zase až tak málo. Nedávno dokonce u nás vyšla kniha od Sophie Lewinsové „Zrušte rodinu“ která je podobným extrémistickým pamfletem jako Mein Kampf od Adolfa Hitlera, kterou ale sponzorovalo množství organizací, včetně ministerstva kultury ČR (!) To je zvláště bizarní, vzhledem k tomu, že se vláda oficiálně tváří jak silně rodinu podporuje. Jaké vysvětlení má taková bizarnost z dílny genderových fanatiků, o které informovala TV Prima (ČT samozřejmě ne, ani jiná liberální média), to zůstává záhadou. Nelze to vysvětlit jinak, než že lobby homosexuálů, neoliberálů, neomarxistů a extrémních feministek je dnes velmi silná a má širokou podporu napříč společností a dokonce i v samotné církvi, ve kteří přibývají „reformátoři“ typu papeže Františka či Tomáše Halíka, kteří by si přáli církev více otevřít lidem, kteří zastávají podobné neomarxistické ideály a duchovno vidí nikoliv v hloubce a ukotvení, ale v diverzitě a rozmanitosti.

Stále přibývá frustrovaných lidí, kteří jsou nespokojeni se svým životem i se svým rodinným zázemím, nenávidí své rodiče, bratry a sestry nebo nikdy v žádné rodině ani nevyrůstali. Není proto asi divu, že rodinu pokládají za přežitek, nesmysl, překážku ve svobodném vývoji, ale i třeba překážku k tomu, aby manželství a rodiny mohli vytvářet homosexuálové.

Aliance pro rodinu jako jedna z mála organizací, která se zastává tradičních hodnot, vystupuje proti genderové ideologii a tzv. manželství pro všechny. Není proto divné, že často čelí nebývale ostrým a nevybíravým útokům ze strany některých progresivních intelektuálů a LGBT aktivistů, kteří neváhají argumentovat i úplnými nesmysly a kteří nedávno podali petici vládě s návrhem na odvolání Aliance s poradní funkce vlády. Požadují, aby vláda naslouchala pouze jejich lobby, nikoli radám Aliance, které je podle nich „agresivní, podporuje nesnášenlivost, popírá a znevažuje vědecké poznání, jde proti náboženským hodnotám, ohrožuje zdravý a psychický vývoj dětí naznačováním, že homosexualita je porucha, překračuje hranice svobodného projevu, nerespektuje svobodu vyznání a pluralitu názorů, šíří morální paniku a davovou hysterii, narušuje klidnou a rozumnou debatu“.

Jinými slovy demokraté, kteří prosazují svobodu slova a názoru by strašně rádi některým lidem zavřeli ústa tak, aby mohl zaznívat pouze jeden názor a to ten, který je v souladu s jejich genderovou ideologií. Podle jejich logiky věci bychom tedy naopak mohli psát petice na rozpuštění klubu LGBT. Nesmysl? Samozřejmě – stejně jako na rozpuštění nebo odstoupení od Aliance. V demokracii se zkrátka setkávají lidé s různými postoji. Není nic nedemokratického na tom, pokud někdo stav demokracie kritizuje nebo pokud odmítá nějakou ideologii.

Je proto poněkud demagogií, jestliže progresivisté argumentují tím, že zastánci tradičních hodnot šíří morální paniku a davovou hysterii tím, že pořádají pochody pro rodinu, překračují hranice svobodného projevu, svobodu vyznání a nerespektují pluralitu názoru, když oni sami s tím mají zjevný problém. To je součást demokracie. Jestliže stát může přijímat rady od aktivistů pro LGBT+ skupin a progresivistů, není důvod, aby je nepřijímal také od druhé strany. Ale samozřejmě – záleží na politicích, které si volíme. A jestliže oni mohou pořádat pochody hrdosti a tím žádnou morální paniku nešíří, není důvod, aby podobně mohli jednat i všichni ostatní.

Už žádné rady státu od Aliance pro rodinu, souhlasí v petici na 16 tisíc lidí

Ukončete spolupráci s Aliancí pro rodinu, píší členové církví vládě

Asi největší morální problém je však v tom, že média a politici se většinou přidávají na stranu aktivistů za práva menšin, nikoli na ochranu hodnot většiny. Ale kdo ví, třeba se jednou menšina stane většinou a normální bude být černým migrantem, muslimem, člověkem, kterého přitahuje stejné pohlaví nebo se cítí být někým jiným, než je a tradiční rodiny bude zakládat jen menšina lidí. Ne, nějaký bezprostřední zvrat v žádném případě nehrozí, společnost se mění postupně a kdo ví, co bude za 200 let. Přesto to však neznamená, že o nic nejde, že je třeba být pasivní a veškeré změny prostě jen akceptovat. I když v žádném případě není politicky korektní tyto kulturní války nazývat morálním problémem nebo vůbec nějakým problémem (a když tak jen na straně konzervativců, coby překážky zdravého vývoje), je jasné, že o morální problém jde.

Je jen na nás, zda to chceme pojmenovat pravým jménem, máme na to odvahu a jestli vůbec máme odvahu ho řešit. Nejen k němu zastávat politicky korektní postoj a nechat se masírovat veřejnoprávní propagandou o nutnosti boje za práva menšin a sociálně spravedlivou, společnost. Naše aktivita či pasivita rozhodne a pokud většina mlčí, je jasné, že zvítězí hlasitá menšina – to je demokracie. Když se v západní Evropě poprvé před lety začalo zavádět tzv. manželství pro všechny, vyšly proti tomu do ulic stovky tisíc lidí, půlmilionové demonstrace v Paříži byly brutálně potlačeny a aktivisté si stejně prosadili své – zkrátka to nestačilo a od té doby už mnoho lidí otupělo a smířilo se s tím. Přesto to není nutné a jsem přesvědčen o tom, že věci je možné měnit – nejen ve prospěch progresivistů a jejich podporovatelů z neoliberálních kruhů.

V první řadě bychom si asi měli především vyjasnit, o co vůbec hlavně jde, protože sexuální orientace sama i to jak se kdo cítí, je věc výsostně soukromá a nikomu do toho nic není. Zůstávají tak jen otázky – práva dětí (jejich právo znát své rodiče), manželství jako výlučný svazek muže a ženy, rodina pouze jako matka, otec a děti … Dále již jen praktické věci – co s muži předělanými na ženy, muženami a mužatkami, tedy lidmi, kteří nezapadají do kategorií žena – muž. Jak řešit sportovní a jiné kategorie, soutěže, sociální zařízení, apod. O nic jiného nejde.

Pokud jde o adopce dětí homosexuály či transexuály, domnívám se, že podobně jako tzv. manželství pro všechny nemá rozumnou odpověď a jde opět o to jaké hodnoty vyznáváme. Pro mě osobně není rovnost nejvyšší hodnotou, protože nad ní je daný řád, podle kterého neexistuje více druhů rodin, ale pouze jedna, ve které je matka, otec a děti. Umím si ale představit výjimky, kdyby v případě adopcí, pokud by o děti žádný heterosexuální pár neměl zájem. I v tomto případě bych ale zůstal spíše konzervativní.

LGBT aktivisté nebudou mít klid, dokud nebudou moci vstupovat do manželství, vybírat si pohlaví podle svého a zakládat rodiny. Není to sice přirozeně možné, nicméně manželství i rodině je možné dát jiný, sice mylný, ale politicky korektní význam. Řešení LGBT aktivistů pokud jde o kategorie je podle nich přijmout novou nebinární kategorii pro ty, kteří se necítí být muži ani ženami, muženy akceptovat jako ženy a mužatky jako muže. Ostatně není to tak dávno, co to zkoušeli se zavedením 56 nových pohlaví. To byl ale tak šílený a bizarní nápad, že od toho sami nakonec upustili a spokojili se s tím, že bude zavedeno pouze jedno a sice třetí, tzv. nebinární pohlaví. (Když se V Británii proti tomu postavil britský premiér Rishi Sunak, hned si vysloužil ostrou kritiku za to, že uznává pouze dvě pohlaví). Pokud by se ani toto nepodařilo prosadit (jakože se asi nepodaří, protože i to je zjevný nesmysl), budou trvat na zrušení dělení na muže a ženy, otce a matky, apod. Znamená to zrušit postupně společná zařízení pro muže i ženy, neuvádět matky a otce, ale jen rodiče 1,2,3, atd., i když skutečnými rodiči nejsou, apod. Aktualizovaný zákon o matrikách jim v tom nakonec již vychází vstříc.

Vše tedy záleží na tom, jak dalece LGBT aktivistům chceme vyjít jejich nesmyslným požadavkům vstříc a měnit základy a tradice naší kultury. V jakém světě a v jaké společnosti chceme existovat. Kolik pohlaví jsme ochotni akceptovat nebo zda chceme dělení podle pohlaví úplně zrušit. Mám takový dojem, že všechny tyto požadavky jsou od LGBT aktivistů a jejich příznivců těžko průchodné, takže to asi bude běh na dlouhou trať. Oni budou neustále tlačit na to, aby je společnost integrovala a aby se necítili méněcenní, ale jak to udělat a co by je uspokojilo tak, aby to zároveň nezrušilo dosud používané kategorie a dělení na dvě pohlaví, to nevím. V opačném případě to asi bude pěkný chaos. Zejména, pokud si každý bude moci vymyslet a určit pohlaví jaké chce a úřady to budou muset akceptovat, tak jak to již bylo schváleno vládami v některých zemích. Opravdu nevím, jestli je to nutné a máme to zapotřebí.

Tradiční hodnoty versus rovnoprávnost

Někteří říkají, že tzv. zrovnoprávněním se tradiční hodnoty neruší, pouze se tzv. vylepší. Podle mého názoru je to ale jen nesmyslný protimluv. Také je ale nedorozumění, že tradiční hodnoty a hodnoty rovnoprávnosti jsou v protikladu. Přesto se zdá, že jádrem sporu či kulturní války jsou právě hodnoty – hodnoty tradice a rovnoprávnosti – jakoby tradice popíraly současné hodnoty či snad jakoby šlo o pouhé stereotypy, které je třeba konečně překonat. Podle toho názoru jsou ti, kteří lpí na tradicích lidé, kteří brání rovnoprávnosti a protože jsou konzervativní, jsou překážkou vývoje. Podle liberálů je totiž konzervativismus vůbec překážkou vývoje, protože ho vyznávají ti, kteří mají strach z vývoje. Nemohou pochopit, že základem konzervativismu není strach jako takový či nějaké předsudky, ale světonázor (respektive pro někoho vyznání). Podobně jako jejich světonázor je liberální, tak je i konzervativní – jinak hodnotově ukotvený. Se strachem a předsudky to nemá vůbec nic společného. Tedy, ani s netolerancí nebo s odmítáním jinakosti.

Můžeme akceptovat, že pro liberály je nejvyšší hodnotou rovnoprávnost, ale v konzervativním pojetí to takto nefunguje. V tomto případě je rovnoprávnost pouze jednou z hodnot, ale nikoliv nejvyšší, tedy ta, kterou by mělo být vše podřízeno. Stejný postoj platí vůči genderové ideologii obecně. Podle ní je pohled na pohlaví stereotypní a je třeba ho překonat ještě větším zrovnoprávněním tak, aby rovné právo bylo nejvyšší hodnotou a mezi pohlavími nebyl žádný rozdíl. To však z konzervativního pojetí není zcela možné, protože každé pohlaví je předurčené k jiné životní roli – má zcela jiné poslání. To však v žádném případě neznamená nerovnoprávnost či stereotyp. To je danost a přirozenost. I když stále může být prostor k emancipaci a narovnávání práv, přirozené danosti nelze opomíjet, nerespektovat a je nesmyslné a ideologické chybné je záměrně potlačovat.

Pokud zákonodárci genderovou ideologii zapracují do zákonů, samozřejmě to znamená „zhroucení starého dobrého světa“ (ostatně takový nikdy neexistoval) a svět se bude točit dále. Je to daň za demokracii a možná i nekonečná diskuse. Proti sobě se tu staví právo individua a tradiční základ společnosti, nač má právo individuum a do jaké míry se mu má společnosti přizpůsobit. Právo jednoho končí tam, kde začíná právo jiného. Na jednu stranu je tu nějaké obecné všeobecně přijatelné blaho, které jedinec nemůže překračovat a na druhou stranu právo jednotlivce, které však není a nemůže být neomezené. Není to však je právnická otázka, ale skutečně především etická a hodnotová, což nám znemožňuje se shodnout na tom, kde jsou ony hranice a co je obecně prospěšné blaho. Jinou hranice mají pochopitelně konzervativní a jiní liberální soudci. Zatímco konzervativní názor upřednostňuje tradiční hodnotové zakotvení na kterém stojí obecné blaho, liberální pohled staví na nejvyšší místo svobodu jednotlivce a rovnoprávnost v rovině absolutní, což však není v souladu s naší tradicí.

Na druhou stranu tradice jsou zvyklosti, které lze měnit, takže záleží na tom, zda chceme nadále žít ve společnosti založené na prastarých tradicích, které vychází už z dávných dob předkřesťanských, na tradičním etickém kodexu anebo zda chceme společnost nadále rozvolňovat s důrazem na absolutní hodnotu svobody jednotlivce. Liberálové věří, že tudy vede cesta k ještě větší svobodě člověka, ale já jsem přesvědčen o tom, že je to právě naopak. Je to spíše cesta k otroctví a návratu zpět do dob pravěku, ze kterého se vyvinula pokročilá kultura. Jsem přesvědčen o tom, že hranice svobody a emancipace jsou dané a pokud se překročí, nadále už nevedou k pokroku, ale k úpadku a cestě zpět.

Ale abychom nekončili pesimisticky – lze to chápat také jako vývojový cyklus, kdy se lidé nechají nalákat do pasti pod vidinou větší svobody. Zdánlivě tak jakoby získají větší svobodu, ale ve skutečnosti je to naopak. Musí tím však projít, aby si chybu uvědomili a měli šanci ji napravit a neopakovat. Výpadky ve vývoji, přešlapování na místě a občasné návraty zpět jsou součástí evolučního cyklu. Až teprve v pokročilejším stádiu duchovního vývoje skutečně pochopí co je skutečně svoboda. Že vychází zevnitř, nikoli z ventilovaného pocitu nesvobody, nerovnoprávnosti či ukřivděnosti. Až to pochopí, zmizí automaticky i všechny genderové anomálie a sexuální orientace, kterou jsou výsledkem narušeného ekosystému a duchovní dezorientace. Jednou tak někteří pochopí, že genderová ideologie byla jen hloupou, nesmyslnou a slepou vývojovou linií.

Každého esoterika či věřícího asi napadne otázka, jak to bude v novém věku? Podle mého názoru se už nikdo genderovými otázkami vůbec nebude zabývat. Ne proto, že by lidstvo dospělo k nějakému vysokému stádiu tolerance, ale proto, že všechny anomálie způsobené narušeným ekosystémem a duchovním pádem do temnot vymizí. Samozřejmě, může být, že jiné inteligentní bytosti mají v jiných světech i více pohlaví, než dvě – v tomto případě je to přirozené. O tom nevíme nic. Člověk pozemský byl však stvořen jako Adam a Eva – muž a žena. Není tedy asi třeba vymýšlet senzace, stavět lidi proti sobě a vyvolávat rozpory tam, kde žádné neexistují.

Společnost neohrožují samotní blázni a pošetilci. Ti byli v každé době a zdravá společnost si s nimi vždy poradí. Společnost ohrožují vlivní a mocní lidé, média a politici, kteří jim ustupují a ještě jim rádi, dobrovolně a zdarma dělají reklamu. Je velký rozdíl mezi bláznem, kdo nemá žádnou moc a psychopatem, který ji má. Takoví lidí jsou schopní manipulovat davy, protože umí zlo zabalit jako dobro a davy jim uvěří, že prosazují pokrok. Nejen hlupáci, i vzdělaní lidé uvěří tomu, že tradiční hodnoty jsou stereotypy, které jsou založeny na strachu a předsudcích. Tito lidé úplně přestali rozumět tomu, že tradice nejsou stereotypy, a že vůbec nejdou proti ideálům rovnoprávnosti.

Každý má právo věřit, čemu chce, pokud žijeme ve svobodné společnosti a to prosazovat. Samotná podstata demokracie je ale příliš křehká a systém brzd a protivah zkrátka není dostatečný a lidé se mohou demokraticky rozhodnout a prosadit si i úplné nesmysly. Stav demokracie je závislý na kvalitě lidí a pokud jsou ti, co demokracií tvoří nekvalitní, může se stát i ze svobodné společnosti úplný chaos a bizár. Demokracie není něco, co je nám dané shůry, co nás vede a hlídá, co se neustále jakýmsi záhadným způsobem samo neustále evolučně vylepšuje a vede nás ke stále světlejším zítřkům, protože to špatné odpadá samo a zůstává vždy jen to dobré. Demokracie jsme MY. Demokracie má zvláštní schopnost rozložit samu sebe a zvolit si i ty nejlepší metody ovládání mas lidí, pokud hlavní osobnosti, které mají největší vliv a moc jsou psychopati, jejichž hodnoty jsou úplně jinde, než bychom očekávali.