Mezi Prahou a Kodaní zatím pojede jeden pár vlaků denně, mezi Prahou a Hamburkem to budou dva páry vlaků. Běžný provoz bude obnoven 14. června, kdy mezi Prahou, Berlínem a Hamburkem začnou railjety jezdit v dvouhodinovém intervalu. Přímé vlaky z Prahy do Kodaně vyjedou třikrát denně v obou směrech
- https://www.penize.cz/doprava/489101-z-prahy-brzy-vyjede-prvni-primy-vlak-do-kodane-cesta-potrva-skoro-12-hodin
- https://www.omio.com/cs/vlaky/praha/kodan-rqirg
V dnešní době drahých letenek to může být alternativa, ať už jedete vlakem do Bruselu nebo Kodaně, nespěcháte, jste fanoušky vlaků či se bojíte létat. Vyjde to dnes o pár stovek levněji. Bohužel ale stále za dvojnásobnou cenu, než když pojedete autobusem, zatím tedy i při současných cenách nafty. Lehátkový vlak to také není a posedíte si tedy stejně, jako v autobuse. Dokud nebude vlak skutečně znovu konkurenceschopnou alternativou, moc se z místa nepohneme.
Zaplaťbůh ale za každý malý krok k obnově dálkových železničních spojení. Jedině dálkové noční vlaky a vysokorychlostní železnice může ulevit přetížené letecké dopravě – ta nemá z ekologického hlediska budoucnost, pokud neletíte přes půl zeměkoule. Těším se, že i ve východní Evropě se dálkové železniční spoje budou obnovovat a stavět VRT. Nejspíše to ale stejně bude až pro příští generace. Bylo by ale skvělé jezdit mezi evropskými městy tak jako jezdíme metrem po Praze. Bez odbavování a čekání na letišti.
V Číně už něco takového existuje, ale v Evropě je to složitější. A na východě jsme prakticky na začátku vývoje. Ještě horší je to v USA, kde se stále spoléhají na leteckou dopravu a železnice tam více méně slouží jen pro přepravu nákladu. Moc prostoru ale pro investic do železnice není, vzhledem k financování Ukrajiny, armády, silnic nebo ke klesajícímu počtu daňových poplatníků a růstu počtu důchodců.
Ekologické cíle jsou velké, ale i když je Evropa velmi bohatý kontinent, s mnoha socialistickými benefity, na vše peníze nestačí. A bude to spíše horší, než lepší. Spíše od nula od nuly pojde, mnoho řečí o nutnosti nastartovat ekonomiku a konkurenceschopnosti EU a přetrvávající, dlouhá stagnace. Může existovat mnoho smělých plánů politiků, ale ti musí koukat na to, aby neztratili podporu. A bez voličů se neuskuteční nic. Ani to, co je nutné. V demokracii není primární autorita, ale volič. Ten rozhoduje o prioritách. Stejně jako zájem cestujících nebo zákazníků o službu. Když není volič a když není zájem, není nic. Jen sny a ideály.
Vlak do Kodaně bude v pořádku, pokud bude zájem o tři spoje každý den. (Že by tolik lidí jezdilo z Prahy do Kodaně?). Pokud zájem nebude a bude ho dotovat EU, tak jsme pořád tam, kde jsme byli a bude to jako s rozvojem elektromobility. Klopotné, těžkopádné, upocené, drahé… Vše co je dotované, regulované a přerozdělované přináší sice sociální benefity a pobídky, ale současně brzdí rozvoj. Je to pohodlný, ale drahý život ze společné kasy. Takový je ale princip socialismu – kontraproduktivní. Vedlejším efektem regulace jeho deformace.
Evropský volič je ale hodně levicově orientovaný a preferuje více sociální benefity, než ekonomický rozvoj. Pokud se má dobře, nemá potřebu řešit rozvoj. Změna v EU nastane, až voliči více pocítí, že se evropské ekonomice nedaří. Zatím to ale stále nepociťují, i když přesto už dnes není snadné je přesvědčit o potřebě investic do armády. Voliči si uvědomují, že to bude znamenat zvyšování daní, ztrátu benefitů, sociálních výhod, zvyšování jejich nákladů, utahování opasků… To nechce nikdo slyšet a i politici to nemohou říkat. Ztratili by je a bez kterých nic neudělají. Krajně pravicové síly sice ještě neohrožují samotnou EU, ale jejich vliv stále roste.