Význam manželství

Petici na podporu manželství najdete na www.podporamanzelstvi.cz

„Manželství“ homosexuálů

Téma manželství a rodiny se dnes stalo hlavním bodem sporu mezi zastánci liberálních a tradičních hodnot a mnohdy se dokonce redukuje jen ně něj. Je to bezpochyby třaskavé a výbušné téma, kvůli kterému vycházejí v některých zemích i statisíce lidí do ulic, jak jsme byli svědky např. ve Francii. V jiných zemích zase probíhají změny spíše v tichosti, téměř bez povšimnutí či v utajení. V dalších zakotvili manželství muže a ženy raději přímo na ústavy. Nedalo mi to tedy, aby se mu také podrobně věnoval a tuto stránku přesouvám prozatím z blogu do hlavního menu.

Zdá se, že spoustu lidí dnes už vůbec nechápe, co je manželství, ale nárokují si ho všichni, i když o něj ani nestojí. Ze strany homosexuálů je jejich úsilí vedeno především snahou o jejich emancipaci, o to, aby byli respektováni jako rovnocenní, když jim bylo celé věky ubližováno. Mám pro to pochopení a rozumím tomu. Přesto jen toto by nemělo být důvodem najednou význam tohoto symbolu měnit. Není k tomu žádný skutečný a závažný důvod. Mimochodem rodina je od slova rodit.

Evropa je přímo posedlá korektností, takže vše musí mít správný název, aby nedošlo k omylu. Je tím tak posedlá, že je to někdy docela komické. Platí to nejen pro rum, pomazánkové máslo, ale nově i pro steaky, burgery, párky, apod.. Možná později bude také vadit, že hot dogy nejsou ze psího masa, takže tento název nebude možné používat. A zakázáno bude možná používat i název španělské ptáčky, pokud nepůjde o španělskou produkci. Dalo by se říci, že všechno to  jsou pitomosti. Proto je zvláštní, že změna významu slov, které platí tisíce let, tedy manželství a rodina, otec a matka, žena, muž by se měla upravovat. A to není klamání lidí – to není podvod? Proč tedy Evropská komise proti tomu rázně nezakročí? Cožpak je to méně důležité, než název pro párek a význam tohoto názvu? Mají v hlavě v pořádku?

Rovnost neznamená, že každý má právo na všechno – v tom rovnocennost vůbec není. Každý z nás některé věci prostě může a jiné ne a není to proto, že by někdo někomu chtěl ubližovat a brát mu jeho právo. To je velké nedorozumění.

Například, že mi ještě nebylo 18 a proto mi obchodník odmítne neprodat alkohol, je to důvod, aby se necítil rovnocenný a abych měl dojem, že byla poškozená moje práva? Jistě ne (i když pro některé asi ano). Nebo se mám se mám cítit nerovnoprávný, jestliže si chci vzít za ženou svoji kozu, která se stala moji věrnou přítelkyni, ale stát mi to nechce umožnit? Anebo mám už jednu manželku, ale ta mi nestačí. Není to nefér, když v jiných pokrokových zemích to možné je, ale u nás ne, že si nemohu oženit s další ženou? Anebo ještě s jedním mužem, protože mě přitahují obě pohlaví?

Homosexuálové by si měli najít jiný způsob, jak se stát sebevědomými a zbavit se komplexů. Demonstrativní pochody pýchy jsou podle mého názoru (a jak jsem slyšel i podle názorů mnoha homosexuálů, kteří netouží exhibovat) spíše kontraproduktivní. Předvádět se veřejně s vlastní sexuální orientací a vytrubovat na všechny strany, jaké jsou moje sexuální preference, to mi přijde nechutné nebo dokonce odporné. Sexuální záliby považuji za čistě osobní a soukromou věc. Ještě se mohou do demonstrací a karnevalu přidat pedofilové a další sexuální menšiny aby se jasně všem dali najevo, co nebo kdo všechno je sexuálně přitahuje. Takový coming out je spíše trapnost a ubohost než výraz vysoké kultury a skutečné osvěty.  Je to křečovitá snaha překročit svůj vlastní stín.

Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, ostatně jako v případě mnoha jiných menšin. Není to totiž vždy vina většinové společnosti, že nejsou dostatečně akceptováni. Je to do jisté míry i jejich vlastní vina, že svoji neochotu akceptovat pravidla většiny dávají zbytečně až příliš najevo a chovají se jako ignoranti. Je to stále se opakující problém, který třeba v případě romské komunity trvá stovky let. Snad od doby, kdy s námi žijí a dodnes se ho nepodařilo uspokojivě vyřešit. A problém je tím aktuálnější, čím více než žije na jednom prostoru, čím je populace zahuštěnější. Tolerance ano, ale něco tolerovat také neznamená to uznávat a podporovat. A vynucovat si to. Tolerance dnes už homosexuálům dávno nestačí, takže se dostáváme až na hranu samotných možností a věci zašly až příliš daleko.

Dnes tedy záleží na státu a na moci lobby, jak se poslanci rozhodnou. Je možné, že tahle otázka bude stále nastole, ať už se současná garnitura rozhodne jakkoliv. Bezprostředně zcela jistě nehrozí nic, co by nás mohlo znepokojovat. Je ale více, než pravděpodobné, že případná kodifikace významů bude něco, co bude významným precedentem do budoucnosti a pro další generace. Navzdory tomu, že nám liberální ideologové budou tvrdit pravý opak – totiž že jde o zcela bezvýznamnou změnu, která nic neznamená, nikoho neohrožuje, jen přidává další práva a narovnává společnost. Jinými slovy, že nás vede ke světlým zítřkům demokracie.

Kéž by se s takovou vervou ale pustili třeba do úsilí o ochranu práv nenarozených dětí nebo práv člověka znát své skutečné rodiče. To se však od nich  zcela jistě nedočkáme – byť mají plná ústa svobody a práv.

O čem je vztah?

Do vztahu vstupujeme proto, abychom sdíleli své potřeby a hodnoty s někým, kdo je má podobné a současně dáváme slib věrnosti, že neutečeme, pokud náhle dojde k tomu, že se naše potřeby dočasně změní a odliší. Pokud nejsme připraveni své potřeby a hodnoty sdílet, je lepší do žádného vztahu nevstupovat, protože vztah je sdílení, nikoli jen braní, bez toho, abychom dávali. Pokud totiž budeme chtít jen brát, buď budeme přitahovat jen ty, kteří mají stejný zájem jen brát, nebo někomu zničíme život a někdo další nám to vrátí. Z karmy se člověk nevyseká, dokud sám nezačne dávat.

Tělesné, citové stejně jako duchovní potřeby se během života mohou měnit a z části jsou také již dané. Samozřejmě ideál je, kdy je partner naladěný aktuálně na stejnou potřebu a ve stejné míře – to je ale opravdu často ideál, který nějakou dobu může trvat a pak zmizí nebo se znovu objeví. Myslím si, že láska je jak respektování potřeb druhého, tak jejich naplňování. Protože pokud jde člověku jen o naplňování vlastních potřeb, není normální vztah možný. V takovém případě narazíme na člověka, kterému jde o totéž, takže takový vztah je krátký a povrchní.

Nakonec, největší potřeba by měla být to, že vám je někdo stále nablízku, i když se vzájemné potřeby aktuálně liší. Pokud to tak necítíte, je lepší vůbec do žádného vztahu nevstupovat – pokud to myslíte vážně.

Každá láska je ve skutečnosti takový obchod, ta skutečná od pouhé výměny se však pozná podle toho, že je zároveň závazkem. Jakým? To, že když se věci změní, nevychladne. Manželství je ve skutečnosti smlouva o tomto závazku. Smlouva, jako jakákoliv jiná, ze které vyplývají povinnosti a závazky. Není to jen pouhá obchodní dohoda něco za něco, která kdy se nedodrží pozbývá platnosti. Není to ani pouhé memorandum, které je právně nezávazné.

Sociální rozměr manželství

Manželská smlouva je zároveň privilegiem, ze kterého plynou výhody, protože jí podporuje stát. To je také jedním z důvodů, proč homosexuálové požadují, aby tyto výhody měli také a stát se bude muset rozhodnout za manželství bude i nadále privilegiem a bude podporovat rodinu a práva děti, které znají své rodiče, nebo bude podporovat také homosexuály a umělá oplodnění neznámými dárci, páry, které nemohou plodit děti a naplnit jejich právo znát a mít své skutečné rodiče. Zda bude podporovat stabilní a skutečné rodiny nebo také stejnopohlavní „rodiny“ kde jejich členové budou požívat stejné finanční výhody a pobírat vdovské důchody od státu, přestože takové svazky pro stát velký přínos nemají. Není to jen náboženská otázka, je to také otázka toho, koho má stát podporovat, co je pro něj výhodné, co je výhodné pro společnost.

Stát by měl podporovat a dotovat to, co mu může přinášet benefit a zisk. Stát ale ve skutečnosti nedělá nic jiného, než přerozděluje peníze, které vybere od nás. Je to tedy věc nás všech, koho chceme svými penězi podporovat. Zda si homosexuální páry zaslouží privilegium – nadstandardní podporu a ochranu státu, kterou manželství je. Navzdory tomu, že homosexuálové nemohou mít děti a plodit budoucí daňové poplatníky, že se nemohou stát rodiči. A ani jako pěstouni nemohou poskytnout přímý vzor vztahu obou pohlaví, matky a otce, aniž by je jejich svěřenci museli hledat jinde. Nemohou je vést ve výchově k pochopení rozdílných rolí muže a ženy a k významu manželství. Nemohou jim být v tomto ohledu vzorem.

Manželství existuje tisíce let a existovalo už dávno před křesťanstvím. Manželství mezi mužem a ženou, v jiných kulturách také mezi mužem a ženami. Manželství mezi stejným pohlavím nebo manželství se zvířetem jsou novinky. Naše tisíce let stará tradice je ověřená a nějaké experimenty, jen pro to, že si někteří lidé myslí, že mají právo na vše, nejsou nutné. Manželství se po zániku prvobytně pospolné společnosti stalo institucí a privilegiem, které ochraňuje základní stavební jednotku společnosti – rodinu a chrání práva člověka na to znát svůj původ a mít své rodiče. Je to jedno ze základních práv člověka vůbec, aby společnost byla dobře zakořeněná ve své podstatě a odolná proti chaosu a rozkladu.

Jednopohlavní „rodiny“

Pokud jde o stejnopohlavní „rodiny“ tady si myslím, že bohatě stačí registrovaná partnerství. Adopci dětí si v tomto případě dovedu představit jen v případě, že potomky s rozpadlého manželství partnera nebo o sirotky, které nikdo jiný nechce, takže by museli zůstávat v dětských domovech nebo uprchlických táborech. I v těchto případech by měli mít přednostní právo na adopci měly vždy mít manželské páry.

Jak se rozhodne naše vláda, uvidíme. Je jasné že homosexuální lobby je stále velmi silná a jejich úsilí postupovat „salámovou metodou“ je co do vytrvalosti obdivuhodné. Samozřejmě si nemyslím, že by legalizace takových „manželství“ znamenala bezprostřední ohrožení tradiční rodiny nebo dětí. Tohle je ale velký sociální experiment, podobně jako multikulturní společnost, jehož ovoce se ukážou až za desítky let. Možná v době, když už lidé nebudou ani tušit, že je toto ovoce právě důsledkem tohoto experimentu.

Navenek je to jakoby bezvýznamná právní změna, která by měla proběhnout bez povšimnutí. Ve skutečnosti ale může být naprosto zásadní pro naši vzdálenou budoucnost, kdy chápání toho, co je matka, otec, dcera, syn, rodina může být zcela jiné. Neosobní, nedůležité. Jakýsi návrat do moderní prvobytně pospolné společnosti, ze které jsme se kdysi jako lidstvo vymanili.

Duchovní rozměr manželství

V naší společnosti je však manželství důležitou institucí které se stalo v době křesťanství svátostí a získalo také duchovní rozměr. Ostatně to je jen výrazem toho, že nezáleží na nějakém papíru, ale na něčem jiném. Na naší vůli splnit nějaký závazek. Manželská smlouva je pouze oficiálním potvrzením naší vůle, kdy před Bohem dáváme slib, že svůj závazek splníme. Důležitá je jen naše vůle a také slib, že své děti budeme společně vést k Bohu. Manželská smlouva je smlouva duchovní – ta papírová je jen formálním, nicméně důležitým dokumentem, kterým svoji vůli prezentujeme. Tedy kromě toho, že má význam pro stát a úředníky, co je ale až ta druhá věc.

Mnoho lidí říká, že žádný papír nepotřebuje a stačí slib. Pokud to myslí vážně a dodrží ho, proč ne. Pak  to je v podstatě manželství uzavřené před Bohem, i když před něj nepředstoupíme v chrámu. Svátost platí. Na druhou stranu pokud něco myslím opravdu vážně, není žádný důvod svůj úmysl nepotvrdit také oficiálně, ať už před státním úředníkem nebo knězem. Dnes stačí jen jedno.

Myslím si, že mnoho lidí se závazku manželství bojí, i když to neřeknou a prohlašují, že svůj vztah myslí vážně. Pořád myslí na zadní kolečka a říkají si, co kdyby. Jenže když pak přijdou první problémy, které přináší každý vztah, raději už přemýšlí o tom zda z tohoto vztahu nevycouvat, než ho řešit. U nesezdaných párů je vůle řešit krize mnohem menší, než u manželů. I když tedy zpočátku svůj vztah myslí opravdu vážně, mnohem snadněji ho později ruší. Jejich slib věrnosti byl totiž spíše jen zbožným přáním, než skutečným odhodláním vzít na sebe závazek. Je jasné, že takový vztah Bůh nemůže posvětit.

Lidé dnes často chápou manželství jako riziko a něco, co člověka omezuje, proto si myslí,, že je překonané. Myslí si to ale proto, že si nejsou jisti svou budoucnosti anebo naopak, že jsou si jí až příliš jistí. Domnívají se, že je tu proto, aby mu jako otroci sloužili. Ve skutečnosti je tu proto, aby ono sloužilo jim.

Jestli něco nefunguje, nemusí to být proto, že se to přežilo, je to často proto, že jsme tomu přestali rozumět. Jestli nefunguje vztah, nemusí to být proto, že se přežil a ztratil význam, může to být proto, že jsme v něm proto, aby nás něčemu naučil. Není nejlepší vždy hledat tu nejsnadnější cestu a odstraňovat překážky. Je třeba přemýšlet proč tu jsou a naučit se je překonávat. Nepohodlný člověk tu nemusí být proto, aby nám otravoval život, ale může tu být i proto, aby nám nastavil zrcadlo. Podobně jako nespokojená opozice. Nemusí tu být proto, aby rušila naše klidné vládnutí a jednotu, ale proto, aby nám ukázala, že naše cesta není správná. Problém je v tom, že se do vlastního zrcadla často nechceme dívat a proto odmítáme přijmout odpovědnost. Je mnohem snadnější hledat vnější nepřátele a pokud nejsou po ruce, vytvářet si imaginární. Je to vždy snadnější, než změnit sebe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *