Obecná slovanština 1500 př. Kr. – 850
Původním jazykem všech slovanských kmenů byla stará slovanština. Vědci odhadují, že se slovanština vyčlenila z původní satémové větve indoevropských jazyků někdy v letech 1500 až 1000 před Kristem). Slovanské kmeny hovořící tímto jazykem se po rozpadu starého světa Římské říše při osidlování Evropy rozdělily na tři směry. Některé kmeny putovaly na sever Evropy, jiné se (jako předkové pozdějších Čechů) usadili ve střední Evropě, další putovali do jižních oblastí Evropy. Slovanské kmeny osídlily velkou část Evropy a ztratily mezi sebou kontakt.
Během dalších staletí vznikaly proto různé varianty staré slovanštiny – různá místní nářečí, které se, jak šel čas, od staré slovanštiny odlišovala. Každé nářečí se vyvíjelo jiným směrem a bylo ovlivňováno jinými jazyky, až se z těchto nářečí během dalších staletí staly samostatné jazyky – tedy nové místní vrze slovanštiny. Stará slovanština, jakožto původní jazyk Slovanů, se přestala vyvíjet asi 900 let po Kr., kdy byly provedeny její poslední společné úpravy. Poté si již východní, západní a jižní Slované prováděli její kodifikace odděleně. Do té doby neexistovala žádná spisovná verze ani českého nářečí slovanštiny. Mezinárodním jazykem byla tehdy latina, která plnila i funkci spisovného jazyka.
Spisovná slovanština (Staroslověnština) 850 – 1250
To se změnilo až příchodem Cyrila a Metoděje v roce 846, kteří přinesli do Čech (Velkou Moravu) křesťanství. A českému nářečí slovanštiny, kterým se tehdy mluvilo, dali také spisovnou podobu, kterému říkáme staroslověnština. To bylo pro šíření křesťanství nezbytné, neboť lid potřeboval aby se bohoslužby sloužily oficiálně v jazyce, kterým mluvil aby se víra šířila a zvěstovala v jazyce, kterému rozuměl. Přesto ani tak to tato předchůdkyně češtiny neměla jednoduché. Byla sice spisovným jazykem, ale po smrti obou věrozvěstů se o něj přetahovala spolu s latinou. O tom, na základě čeho dali Cyril s Metodějem slovanštině spisovnou podobu, se vědci neshodují. Většina z nich se přiklání k názoru, že použili svůj vlastní jazyk, kterým mluvili Slované na jihu, tedy v oblasti řecké Soluně, odkud přišli a kde žili Slované (Bulhaři neměli dosud samostatný stát a byli pod Řeckem).
Staroslověnština se od hovorové slovanštiny lišila je minimálně, neboť byla vytvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků, především řečtiny a liší se tedy hlavně větnou skladbou. Důležité také je, že česká slovanština dostala i svoje písmo – hlaholici, které se používala až do 10. století, než byla nahrazena latinkou. (Asi o padesát let později Cyrilovi žáci v Bulharsku pak hlaholici na základě řečtiny zjednodušili a vznikla tak cyrilice, která se díky tomu prosadila i u dalších pozdějších spisovných jazyků).
Staroslověnština se však stala nejen oficiálním jazykem Velké Moravy, ale byla později zavedena i v osamostatněném Bulharsku. Dále se rozšířila do Srbska, Rumunska a do Rusi. Jejím hlavním centrem se stal Kyjev. Také zde všude se staroslověnština stala spisovným jazykem, dokud se jím nestaly místní jazyky. Neměla však jednotnou spisovnou mezinárodní podobu a její výslovnost i pravopis podléhal vlivům místního hovorového jazyka. Dělíme ji tak na českou, panonsko – slovinskou, bulharsko – makedonskou, srbsko – chorvatskou, ruskou a rumunskou variantu. V Rusku, Moldávii a rumunském Valašsku se staroslověnština používala jako oficiální jazyk až do 16. století. Podobně jako latina jde dnes již o vymřelý jazyk a s určitými změnami se používá jen při řeckokatolických a pravoslavných bohoslužbách.
Kdy se z českého nářečí slovanštiny (resp. oficiální staroslověnštiny) stal samostatný jazyk, kdy nelze mluvit o nářečí a kdy se už jedná o samostatný jazyk? Toť věčná otázka, na které se neshodnou ani jazykovědci. Vývoj je vždy postupný. Obecně však, hovoří-li se o první češtině, myslí se první okamžik, kde se české nářečí začalo odlišovat od slovanštiny a začala se užívat latinka. První „ryze česká“ věta se sice klade už do 11. století, ale mluvit v této době o češtině je ještě předčasné a je výstižnější po celou dobu raného středověku mluvit spíše stále jen o českém nářečí slovanštiny. Podobným vývojem a procesem přeměny slovanských dialektů v samostatné jazyky procházely všechny jazyky. Stále více se od sebe vzdalovaly, nicméně i dnes po tisíci letech je zřejmé, že šlo o jeden původní jazyk a stále si mohou být do určité míry navzájem srozumitelné (podobně jako jiné jazykové rodiny).
Pračeština 1250 – 1430
Ještě za vlády Lucemburků a Karla IV. si byly slovanské jazyky natolik blízké, že nové samostatné jazyky, včetně mladé češtiny, bylo možné považovat stále ještě možná spíše za nářečí slovanštiny. Z dnešní češtinou má tehdejší jazyk samozřejmě stále jen velmi málo společného a kdybychom se ocitli v Čechách v době raného středověku, moc bychom našim předkům nerozuměli. Nebo spíše velmi málo. S dnešního pohledu by pro nás byl jazyk našich předků spíše cizí řečí. K tomu musíme přidat, že psaná podoba jazyka se zřejmě velmi lišila od mluveného slova a číst a psát uměli prakticky jen kněží a duchovní. (Během dalších stovek let se sice gramotnost zvyšovala, (ale ještě před 250 lety, než u nás Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, byla výsadou jen bohatých a vzdělanců).
Raně středověká čeština se od novodobé češtiny stále ještě velmi lišila. Pořád se totiž podobala více staroslověnštině. Český pravopis byl stále primitivní, používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Až do konce středověku v 15. století si čeština také stále zachovávala praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky, palatalizace, spřežkový pravopis či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum), které se dnes dochovali je v Bulharštině či románských a germánských jazycích.
Přestože již hovoříme o češtině, ještě ve 14. století si byly slovanské jazyky velice blízké a slované si stále navzájem rozuměli, zvláště čeština a polština byly skoro stejné (asi jako dnes čeština a slovenština). V této době čeština již proniká i do literatury a úředního styku, zatímco význam latiny postupně klesá. Začínají však vycházet první česky psané knihy, včetně prvního překladu Bible, který nechal vyhotovit Karel IV.. Kolem roku 1400 se objevuje první reforma pravopisu, která ruší spřežkový pravopis (který dodnes používá polština) a zavádí používání dnešních diakritických znamének. Někteří vědci se domnívají, že jejím nejen propagátorem, ale i samotným autorem byl Jan Hus.
Staročeština 1430 – 1740
Po první reformě pravopisu zažila česky psaná literatura výraznější rozvoj. Zejména ale po vynálezu knihtisku, kdy jednou z prvních tištěných knih byla Bible (1576). Ta byla přeložena znovu do nové, reformované češtiny vrcholného středověku a renesance a po dlouhá staletí, až do vzniku novočeštiny v době národního obrození, se stala jakýmsi neoficiálním vzorem spisovné češtiny. Říkáme ji Bible kralická a věřící ji používali až do nedávné doby, než v roce 1987 vyšel její novočeský ekumenický překlad. Staročeština se již moderní češtině podobala podstatně více a je více méně i dnes, téměř po 500 letech, více méně dobře srozumitelná i dnešnímu čtenáři.
Po definitivní porážce českých stavovských vojsk v roce 1621 Habsburky došlo však k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Čeština jako oficiální jazyk musela bojovat s němčinou a latinou a přežívala, či spíše díky politickým tlakům živořila jen jako hovorový jazyk, kterému se nedostávalo žádné pozornosti a péče. Staré mluvnické kodexy přestaly postupně odrážet realitu a čeština neměla žádnou moderní oficiální gramatickou podobu. Každý si psal jak chtěl.
Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Je ale důkazem tehdejší zajímavé češtiny a také odvaze a schopností pisatele se sní poprat. Někdy se výsledek překvapivě velmi podobný moderní češtině, jakou používáme dnes, jindy je úděsný. Kdo ví, možná tehdy zkoušeli česky psát i ti, kdo česky ani moc neuměli… To může být také hlavním důvodem některých odstrašujících literárních děl a textů z té doby, které nemusí být snadné dešifrovat.
Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo nad německy mluvícími navrch. Jedinými úředními jazyky byla tehdy němčina a do poloviny 18. století ještě stále také latina.
Počátky novočeštiny (1740-1840)
V 18. století byla situace pro češtinu již neudržitelná a v dílech některých spisovatelů nabývala pitoresktních až komických forem. Byl již nejvyšší čas dát ji novou spisovnou podobu a naštěstí i politické poměry tomu přály. Čeština je znovu tolerována, Marie Terezie v roce 1774 zavádí povinnou školní docházku a také gramotnost prudce roste. Čeští vzdělanci a intelektuálové si stále více uvědomují potřebu reformy českého jazyka, mimo jiné i proto, aby nemuseli v oficiálním styku stále používat jen němčinu. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského z roku 1785, která ale poprvé vyšla až roku 1809. Rozvíjí se česká kultura, literatura, divadlo, poprvé se objevuje i česká poezie. Založeno je Kramériovo české vydavatelství a knihkupectví (1790) a katedra českého jazyka a literatury (1792).
Evropu se začala postupně šířit vlna odporu k vrchnosti, boj za práva lidu, konec nevolnictví a za občanskou společnost. Zvyšuje se národní uvědomění a sebevědomí, pocit národní identity, kdy lidé přestávají být pouhými poddanými, ale těmi, kdo se sami podílejí na chodu a řízení společnosti. Začínají se osamostatňovat první národy, které dříve byly pod vládou panovníků a kolonizátorů. Josef Jungmann usiluje o to, aby čeština byla rovnoprávným jazykem s němčinou. Postavení nejen jazyka, ale i české kultury se v Rakousku stále zlepšuje. V roce 1830 již snahy národních obrozenců vrcholí (přesto ještě poté Karel Havlíček Borovský označuje ostatní slovanské jazyky stále jen jako nářečí).
Čeština se stává již plnohodnotným a spisovným jazykem vzdělaných. Kromě reformy pravopisu dochází k obnově české slovní zásoby, k čemuž přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit hovorovému živému jazyku.
Počátky moderní češtiny (1840)
Vzniká moderní čeština, kterou v podstatě užíváme dodnes (dodnes čteme např. Babičku Boženy Němcové z roku 1855 psanou lidovou češtinou). Většinou se používají už pouze tři časy, i když i v moderní češtině výjimečně použijeme předminulý čas i dnes (přišel, jak byl slíbil či hlavně v konjunktivu – byl bych to udělal…). Psaný spisovný a hovorový jazyk se ovšem tehdy lišil podstatně více, než dnes a i když už tehdy lidé mluvili skoro stejně jako my dnes, psané texty, literatura a tisk nám ještě z této doby zní poněkud archaicky. Výrazně odlišný jazyk se také používal při formálním a neformálním styku. V dalších letech však úloha formální češtiny stále více klesala a byla nahrazována lidovou češtinou – tedy trochu podobně jako to dnes probíhá v angličtině. Dnes je formální a neformální jazyk velmi podobný, pokud nebereme v úvahu tvary tzv. obecné hovorové češtiny.
Jazyk a globalizace
Obecná čeština není pokládána za nářečí, neboť jde o široce rozšířenou mluvu po celých Čechách. Je to zkrátka hovorový, neformální jazyk, který může, ale nemusí být nespisovný (tj. mluvnicky podle ústavu pro jazyk Český formálně nepřijatelný). Je to něco podobného jako v angličtině, ta ale v obecném jazyce spisovné a nespisovné tvary nerozlišuje (respektive není žádný jazykový ústav, který by to určoval). Zajímavé je, že ne všechny jazyky mají obecnou formu a některá rozlišují pouze jazyk formální a místní nářečí – např. Slovenština. Těch je ale zase na Slovensku mnohem více, než u nás.
Pokud jde o rozlišování forem stejného jazyka či rozlišování toho, kdy se jedná o jeden jazyk a kdy o odlišné jazyky, kdy se jedná o nářečí a kdy jen o jiný styl, není vždy jednoduché oddělit a ani sami lingvisté se na tom ne vždy úplně shodnou. Někdy dokonce rozhoduje jen politické řešení této otázky jak to vidíme v bývalé Jugoslávii a spory o to, zda chorvatština, srbština, bosenština či černohorština nejsou jedním jazykem. Pikantní ovšem je, že i sama chorvatština má několik samostatných spisovných forem, z nichž každá se trochu liší.
Sledovali jste někdy na slovenské TV TA3 pořady místní komunity Chorvatů? Mají tam i své jazykové kurzy – je to ale něco jiného, než uslyšíme v samotném Chorvatsku. Jejich jazyk je ovlivněný slovenštinou, češtinou i němčinou. Takže žádné molim, a prosim a žádná boca, ale flaša, apod… Opravdu se to nepokládá jen za nářečí, ale za další spisovnou formu, proto se v ní i vyučuje. Je mi divné, že to nesjednotí a neudělají jen jednu formu spisovnou. Možná ale je to jen proto, že by se na tom nebyli schopni domluvit. U nás se základem spisovné češtiny stala obecná čeština, neboť jí u nás používá nejvíce lidí. Kdyby tomu tak nebylo, je možné, že by stejné nároky měli i Moravané či Slezané a požadovali by, aby spisovná čeština byla postavena na jejich základech. A pokud ne, tak aby měli vlastní spisovnou verzi češtiny. Díkybohu, že tyto problémy u nás řešit nemusíme… A spokojí se s nářečím, které jim nikdo nezakazuje.
Naštěstí, vlivem komunikační médií a globalizace se ale rozdíly mezi různými formami jazyků spíše zmenšují. Kdyby těchto věcí nebylo, možná by i angličtina by se rozpadla už dávno na několik mnoho různých, samostatných, vzájemně málo srozumitelných jazyků… A naopak, kdyby existovala globalizace a moderní média už v době před 1000 lety, možná bychom dodnes všichni Slované mluvili obecnou slovanštinou, románské země latinou a germánské obecnou germánštinou. Dost možná, že by na světě bylo mnohem méně jazyků, než máme.
V budoucnu, na nové Zemi bude prý existovat na celé planetě pouze jediný jazyk – stejně jako je to na jiných planetách vyspělých civilizací. Tak, jako to kdysi existovalo i na Zemi, než došlo k pádu babylónské věže ke zmatení jazyků. Těžko říct, zda jde o skutečnou událost nebo podobenství, ale že se tehdy používal jeden společný jazyk, je možné.
Historická obecná mluva a proměny jazyka v čase
Jak bychom dnes rozuměli našim předkům? Na to není jednoznačná odpověď, protože písemné záznamy staré češtiny, které máme k dispozici nemusí zcela odpovídat běžné mluvě tehdejších lidí a zvláště ne prostých poddaných. Text se mohl nejen vyslovovat trochu jinak a také formální, spisovný jazyk se mohl lišit od hovorového, běžně používaného i výrazným způsobem. Ostatně podobně, jako je to dnes u mnoha jiných současných jazyků. Vše je tekuté, mění e a vyvíjí. Když jsme prováděli pokusy přenést se prostřednictvím podvědomí do minulých dob prostřednictvím různých metod výsledky se příliš neshodovaly. Zřejmě proto, že podvědomí má problém trefit se do konkrétní doby, pokud mu určíme pouze rok. Nemá se čeho chytit. Nejlepší je proto poslat ho k nějaké významné události nebo osobnosti té doby,
Pro pokus jsme tedy použili významné události korunovace českých panovníků a přikázali jsme podvědomí, aby se pokusilo tuto událost v minulosti najít. Podmínkou také bylo, aby místem testu byla Praha nebo její okolí a aby mluvčími byli prostí poddaní. Poslali jsme podvědomí do této situace, aby se testovaná osoba zkoušela zaposlouchat do konverzace těchto lidí a pokusila se v procentech odhadnout, do jaké míry jim rozumí.
Výsledky byly poměrně překvapující a více méně se shodovaly. Nečekané bylo zejména v to, že v době počátků českého království nebylo lidem téměř rozumět (ačkoli jsme se domnívali, že mluvený jazyk tehdy byl pro nás už docela srozumitelný – či rozhodně srozumitelnější, než psaný) a také to, že v některých dobách došlo k rychlému a prudkému nárůstu srozumitelnosti. Překvapující bylo také to, že dokonce i mluvená lidová čeština z dob Komenského byla srozumitelná o dost méně, než je její písemná podoba. Srozumitelností se samozřejmě nemyslí to, jak dalece byl tehdejší jazyk stejný nebo podobný našemu, ale pouze ona schopnost porozumět a pochopit. Pokud tedy čteme spisy Kryštofa Haranta či Komenského, pak rozumíme tehdejší psané češtině určitě více, než ze 60%. Vlastně by se dalo říci, že téměř vše. Na druhou stranu spisům našich husitských reformátorů z dřívějších dob rozumíme určitě ještě méně, než ze 35%. I když možná tak překvapivé není, pokud jsou tyto texty ještě navíc ve starém jazyce ještě před první reformou českého dialektu slovanštiny, který zřejmě skutečně poprvé z tohoto dialektu udělal opravdový a plnohodnotný, spisovný a samostatný český jazyk.
Povšimněte si, že k prudkému mluveného jazyka došlo během krátké doby v období vrcholného středověku ve 14.-15. století a pak v polovině 17. století. Je samozřejmě otázka do jaké míry lze takové výsledky brát vážně, nicméně je to zajímavé.
Nedávno jsem narazil na zajímavý článek etymologa Rejzeka Husovu kázání bychom rozuměli, i jeho vulgarismům. Zkusili jsme se tedy na to znovu podívat, nikoliv však na to, jak tehdy mluví prostí negramotní lidé v Praze a okolí na počátku dobu panování Zikmunda Lucemburského, který nastoupil na trůn brzy po upálení mistra Husa, ale přímo na kázání mistra Jana, který byl z jižních Čech. Schopnost porozumění jeho jazyka pro průměrného člověka dneška skutečně stoupla, ale jen málo – na 45% (což je o něco méně, než rozumí dnes Čech Polákovi. Zda mistr Jan Hus používal při kázání vulgarismy, o tom jsem nikdy neslyšel. Naopak jazykovědec Karel Oliva se domnívá, že dnešní posluchač by mistru Husovi asi moc nerozuměl, jak vyplynulo i z našich testů.
921 Svatý Václav 0%
1125 Soběslav I. 5%
1230 Václav I. 10%
1310 Jan Lucemburský 15%
1346 Karel IV. 20%
1378 Václav IV. 35%
1419 Zikmund Lucemburský 40%
1458 Jiří z Poděbrad 50%
1576 Rudolf II. 55%
1617 Ferdinand II. 60%
1657 Leopold I. 65%
1705 Josef I. 80%
1740 Marie Terezie 90%
1780 Josef II. 98%
1848 František Josef I. 100%
Zdá se, že cca za 550 let je proměna jazyka v čase tak velká, že současný mluvčí mu rozumí jen zhruba z poloviny. A za cca 1100 let je jeho proměna již tak velká, že mu nerozumí téměř vůbec. To je myšleno obecně, nejde samozřejmě jen o jazyk historický, ale i o předpoklad rychlosti proměny jazyka do budoucnosti. Zatímco našim potomkům kolem roku 2570 bychom rozuměli už jen z poloviny, čeština v roce 3120 nám bude znít už spíše jako jiný, cizí a velmi těžko srozumitelný jazyk. Přece jen ale asi bude rozdíl mezi porozuměním historickému jazyku a jazyku budoucnosti, který si dnes neumíme představit. Lze tak předpokládat, že vzhledem k tomu, že historický jazyk máme do jisté míry zmapovaný nebo se s historickými texty můžeme setkávat, bude pro nás čeština před 300 lety o něco srozumitelnější, než by byla čeština našich potomků za 300 let.
Proměna jazyka v čase
- mění se používání slov, když některá se přestávají používat a jiná vznikají nebo se mění jejich význam
- mění se gramatika, ať už přirozeně či umělými zásahy a reformami
- mění se způsob vyjadřování a používání ustálených slovních spojení
- mění zvuková podoba jazyka – výslovnost a přízvuk
Regiony jazykově izolované se mění různým způsobem, takže pokud se mluvčí jednoho jazyka rozejdou do různých míst a již spolu nejsou v kontaktu, časem z jejich jazyka stanou navzájem odlišné jazyky, které se nejprve liší jen jako dialekty a za stovky let se z nich stanou různé, více méně navzájem nesrozumitelné jazyky. Vidíme to i na vývoji slovanských jazyků, kdy se z původně jednoho slovanského jazyka staly dialekty (v době Karla IV. ještě navzájem srozumitelné) a ještě později samostatné jazyky (byť je dodnes zřejmé, že se vyvinuly ze společného slovanského jazyka).
Jak to bude z dalším vývojem jazyků v budoucnosti není jasné, vzhledem k tomu, že svět je dnes mediálně globálně propojen a lidé z různých, i nejvzdálenějších koutů světa spolu mohou běžně komunikovat. Lze předpokládat, že vznik dalších jazyků bude spíše stagnovat. To znamená, že např. postupný rozpad světových jazyků na různé jazyky jako by mohla být např. australština, mexičtina, venezuelštia, kanadština, apod. v důsledku mediální a komunikační globalizace nehrozí. Naopak je možné, že poroste tendence k úbytku počtu jazyků, kdy menší jazyky budou asimilovány většími a v konečném výsledku bude jednou existovat je jeden celoplanetární jazyk. A asi to nebude žádný z těch, který dnes používáme, ale něco úplně jiného (pokud v té době nebudeme již používat telepatii).
Myslím si, že svět dosáhl nebo brzy dosáhne svého vrcholu jak v počtu obyvatel, růstu populace, tak v počtu jazyků a poté se vývoj obrátí zpět. Tedy doufejme, že pouze v těchto případech a ne snad pokud jde o involuci od kulturní vyspělosti k barbarství, postupnému úpadku a zániku. To by totiž také nebylo nic nového – víme, že je běžné, že evoluce dosáhne v určitém stádiu svého vrcholu, kulminuje a pak se změní v involuci.
Na závěrem se ještě podívejme na slova naší hymny, jejíž autory jsou Tyl a Škroup. Jsou sice jen necelých 200 let stará, ale určitě byl již byl vhodný její překlad do moderního jazyka, protože ne všichni jí dnes už úplně přesně rozumí. Originál původního textu včetně další sloky, které nebyla použita pro státní hymnu najdeme zde. Tady uvádím tedy překlad obou slok do současného jazyka:
Kde je domov můj,
kde je domov můj,
voda hučí po loukách,
borovice šumí na skalách.
V sadě kvete jara květ,
ráj na zemi je to na pohled.
A to je ta krásná země
země česká domov můj!
země česká domov můj!
Kde je domov můj,
kde je domov můj,
Znáte v kraji bohatém
duše skromné v těle zdravém
mysl jasnou, pokrok a úspěch
a tu sílu navzdory zmaru?
To je slavný rod Čechů,
mezi Čechy je domov můj.
mezi Čechy je domov můj.