Bohumil Kartous říká v podcastu Chyba systému, že v demokracii je právo na hloupost, ale dezinformace posouvají diskusi nebezpečně mimo realitu.
Já myslím, že hloupost je už celé toto tvrzení. Nebo tím má být řečeno, že je sice právo na hloupost, ale ne na dezinformace? Asi ne, ale potom by mělo být jasně řečeno, že je také právo na dezinformace. Také tvrzení, že „dezinformace posouvají diskusi nebezpečně mimo realitu“ je těžko pochopitelné. Mimo jakou realitu, mimo čí realitu? Na realitu lze nazírat z různých úhlů a právě o tom je diskuse. „Nebezpečné posouvání diskuse“ je co? To, že diskuse má nějaké mantinely a je jasné, ale nikdo nikoho nenutí diskutovat s každým o všem. Pokud mám pocit, že je diskuse někam posouvána, buď se začnu hádat nebo odejdu a založím si jinou diskusi s někým jiným – je to jednoduché. Informaci mohou přijmout jako relevantní, nebo odmítnout jako dezinformaci – respektive manipulaci. Společnost se neustále někam posouvá, bezpečně i nebezpečně a vliv na to nemají jen dezinformace a lži.
Rozumím tomu, že někteří lidé mají neustále potřebu toto „nebezpečné posouvání reality“ nějak regulovat či nejlépe zastavit, protože jsou nervozní z toho, že se společnost vyvíjí špatným směrem. Je opravdu zajímavé sledovat debatu těch, kdo by to toto posouvání nějak zastavili, ale přitom jsou si vědomi, že k tomu nemohou využívat nedemokratické metody. A tak stále hledají způsob, jak by lidem určili co si mají myslet a přitom jim nechali svobodu. Inu – opravdu tvrdý oříšek. Jejich úsilí jim nezávidím. Je si říkám, kdyby se raději věnovali důležitějším věcem, než je výchova a ochrana lidí před myšlenkami. Souhlasím s nimi ale v tom, že skutečné nebezpečí se skrývá ve zneužívání umělé inteligence. A tady řešení skutečně nebude jednoduché. Přesto si ale myslím, že tady nám spíše ujel vlak, respektive lidstvo tuto kritickou fázi uměle generované reality buď překoná nebo ho zničí. Jestli se tedy něco posouvá, tak to není diskuse, ale naše vnímání reality. Nelze ale nutně říci, že nebezpečným směrem, vnímání reality se mění i zcela přirozeně – zkrátka vyvíjí se. Navíc, u každého jinak. Za mě asi nejstřízlivější a nejkomplexnější náhled v diskusi měla Apolena Rychlíková.
Myslím si, že základní chyba systému nespočívá v našem chybném nebo nedostatečném boji proti dezinformacím, ale v tom, že stále nemáme jasno, co vlastně jsou a neumíme je definovat. Nebo umíme, ale neumíme je uchopit také proto, že moc nerozumíme psychologií lidí a způsobů toho, jak se vytvářejí a jak se mohou stát důvěryhodnými – zejména pokud se smíchají s fakty. To je problém, která má těžkosti rozklíčovat zkušený expert, natož běžný člověk. A čím více expertů, tím více může být názorů. Je to jako když do jahodového koktejlu přidáte deset kapek ananasu, deset kapek jablka a pět kapek maliny a pak ho dobře zamícháte… Zkrátka nepoznáte, co to vlastně je, i když to může chutnat dobře. Manipulovat lze tak snadno, že snad není ani nic jednoduššího – a přitom to nelze jednoznačně určit. A druhá chyba je ta, boj proti dezinformacím je už tak zpolitizovaný, že je možná zdrojem nedůvěry ještě více, než ten, který způsobují samotné dezinformace.
V naší společnosti je zejména z dezinformacemi kladen velký důraz na kritické myšlení. Problém je ale ten, že na analýzu manipulací dnes často už ani kritické myšlení nestačí – naopak, stáváme se jeho otroky. Jak to někdo řekl o ďáblovi – ďábel nemá problém s naším kritickým myšlením, protože umí velmi zdatně argumentovat tak, aby nás rozumnou formou přesvědčil. Nedokáže ale přelstít naše srdce a intuici. Dokáže navodit i příjemný fyzický pocit, ale ne příjemný pocit v duši – pokud s ním nejsme zajedno. Moderní sekulární společnost ztratila duchovní kontakt, takže jí nezbylo nic jiného, než se orientovat na rozum. To samo jistě není špatné, ba naopak, ale pokud je tato orientace na kritické myšlení příliš jednostranná, člověk se pouze stává otrokem svého vlastního rozumu, který lze snadno manipulovat. To je odpovědí na to, proč se tolikrát v historii nechali zmanipulovat i jinak velmi inteligentní a vzdělaní lidé.