Víra není stav vědomí

Víra není stav vědomí, víra je láska a důvěra

Jeden z velmi rozšířených a častých omylů je, že víra je stav vědomí. Víra je však ve skutečnosti láska a důvěra – tu mohou mít i lidé, jejichž vědomí je na velmi nízké úrovni – kdyby víra byla pouze stavem vědomí, nebyla by dokonalá. Také první lidé v ráji měli dosud jen velmi nevyvinuté vědomí – žili ale v lásce. Jakmile se jim ale trochu rozšířilo, poznali „dobré a zlé“ a vybrali si zlé, jejich vědomí se brzy zase zastřelo, až na Boha zapomněli. Dnes už ani neví, kdo jsou.

Cesta transformace vědomí směrem k lásce je mnohonásobně delší, než cesta lásky a důvěry. Víra není o náboženství, skutečná víra je o lásce, která spojuje bez ohledu na to, co nás rozděluje. O tom je i jediné skutečné a pravé náboženství – uctívání Boha, protože Bůh je láska. Pokud někdo věří, že Boha lze pochopit skrze transformaci svého vědomí, propadne většinou jen iluzi a duchovní pýše. Bůh sám sestupuje k člověku a jen On sám se mu může dát i poznat. Žádný žebřík k němu neeexistuje. Přesto to ale neznamená, že usilovat o zlepšování stavu našeho vědomí je špatné – právě naopak. Nemělo by to však být smyslem našeho života.

To, že jsme bohové a máme v sobě všichni Boha je třeba chápat tak, že jsme pouze prázdné nádoby, které Bůh naplňuje. Sami a bez Boha nejsme totiž nic – jen prach.

Cesta k Bohu, která je nejkratší, vede strmě vzhůru, do vysokých skal a hor, je plná kamení, úzká, nejméně schůdná a nejméně pohodlná. Cesta k Boha skrze transformaci vědomí nebo pozitivní myšlení je sice nekonečně dlouhá, ale je to zase pohodlná dálnice a pěkná rovinka. Po ní se sice moc vysoko nedostanete, ale můžete projezdit povrch křížem krážem. I to může být zajímavá zkušenost. Navíc sedíte pohodlně za volantem a jen přidáváte plyn. Je to adrenalin. Jednou vás to ale přestane bavit a až bude vaše vědomí dostatečně transformované, nakonec zatoužíte vystoupit a zjistíte, že stejně musíte jít tou cestou nahoru a hezky pěšky.

Ale už to nebude takový problém. Vaše vědomí se transformovalo natolik, že po tom dokonce zatoužíte. Pak teprve ucítíte blízkost Boha a to, že vše, za čím jste se honili, nemělo jiný smysl, že dovést vás k tomuto poznání. Že vše, co nabízí svět je proti tomu nic. Zjistíte, jak čerstvý a zdravý vzduch tu je, na rozdíl od smogu dálnic, hluku a přeplněných silnic dole pod vámi. Najednou začnete svobodně a volně dýchat, radovat se ze života, protože zjistíte, že k radosti vám stačí jen to, že jste tady a nic jiného už nepotřebujete. Poznáte, že vaše usilovná duchovní práce sama na sobě, transfomace vědomí a pozitivní myšlení byly ve skutečnosti je přípravou na horský výstup – hrou na pískovišti pro děti.

Cesta Krista je nejkratší, ale také nejvíce obtížná a především – nejméně oblíbená a nejméně populární. Každý se jí pokud možno, snaží vyhnout, najít si důvody, proč není správná nebo proč je lepší jezdit po rovných, pohodlných a širokých cestách. Nebo proč Kristova slova mají jiný význam a říkají nám to, co chceme slyšet. Vždyť pohodlné cesty se nabízí na každém rohu a jejich ukazatele jsou všude. Vypadají zajímavě, atraktivně, slibují rychlý účinek, rychlé dojetí do cíle, zvláště pokud budete denně duchovně cvičit, uděláte předepsaný počet úkonů, meditací nebo skutků, pokud své negativní myšlení nahradíte pozitivním, pokud transformujete svoji osobnost, pokud se obklopíte anděly, pokud se naučíte duchovně komunikovat, pracovat s energií apod… Ve skutečnosti ale tyto cesty do cíle nevedou – jsou jen přípravou na výstup, na který se můžeme nebo nemusíme vydat.

I pěší výstup po strmé cestě je však postupný – kamen po kameni. V překonávání i docela malých, všedních překážek vyžadujících odvahu a sebezapření. Překonání jedné takové překážky totiž může znamenat více, že 100 km ujetých autem po dálnici nebo čas strávený různými jinými, často zbytečnými, věcmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *