Každý něčemu věří a když někdo nevěří v nic nebo v sebe, je to nejspíše proto, že je ochoten uvěřit čemukoli. To manipulátoři s lidskou myslí velmi dobře vědí. Vědí, že lidmi, kteří nemají žádnou pevnou víru a kteří o sobě říkají že nepotřebují žádné berličky, lze nejlépe manipulovat, vštípit jim to, čemu mají věřit a tak je řídit. Člověk totiž nevěří jen vědomě, ale i podvědomě. Nezáleží totiž na tom, co vyznává ústy nebo k čemu se formálně hlásí nebo říká, čemu věří. Jde o to, čemu opravdu věří. To pak řídí jeho život a má to úplně stejnou relevanci, jako to, čemu není třeba věřit, protože to všichni vidíme a je to fakt.
Zatímco ještě nedávno věda spíše bagatelizovala vliv a důležitost víry, dnes se stále více přiklání k tomu, že je naopak zásadní a zjišťuje, že to, čemu člověk pouze věří je pro něj úplně stejně reálné, jako to, co vidí.
- https://www.mujrozhlas.cz/host-dne-na-morave/vyzkumy-ukazuji-ze-kdyz-clovek-veri-v-boha-pro-lidsky-mozek-je-stejne-realny
- https://www.mujrozhlas.cz/leonardo-plus/vztah-k-bohu-nase-spiritualita-ale-i-vztah-ke-smrti-jsou-temata-dnesniho-leonarda
K zajímavému povídání s Janem Vojtkem bych dodal, že i když se může zdát, že víra je naprosto zásadní, je problém možná ještě více komplexní a navíc, vše je v pohybu a mění se a také člověk se mění. Pokud se dva lidé seznamují a hledají společné priority (ať už je to víra, otázka hodnotové a politické orientace nebo zájmy) tak to, co platí dnes, nemusí platit i v budoucnu. Já za zásadní věc považuji otevřenost a upřímnost – schopnost si věci navzájem sdělovat, nedělat nic potají, nic nekrývat, nemyslet něco jiného, než říkat, nesnažit se manipulovat. Naše víra, naše hodnoty a životní priority mohu být různé, mohou se vyvíjet i měnit, ale toto je základ. Nejvíce krachů mezilidských vztahů podle mého vzniká spíše z toho, že tento základ chybí. Až teprve potom z odlišné víry, priorit a zájmů.
Pokud je součástí víry někoho přesvědčení, že věci se nemají sdělovat, ale tajit a že upřímnost musí být velmi omezená, pak si myslím, že tento postoj není dán ani tak vírou, jako spíše povahou, která je daná výchovou, geny a kulturou – tedy mentalitou. Vidíme tedy, že vedle víry, schopnosti komunikace, zájmů a jiných priorit může hrát ještě důležitější roli také povaha a mentalita. Vzájemný soulad je velmi komplexní věc a vytrhávat z něho jen jednu a ostatní pomíjet – například, můj partner musí být katolík, musí být nekuřák, musí být ve znamení Střelce, musí být slávista, fanoušek Taylor Swift, musí být dezolát, musí mít rád Václava Havla, musí být komunista, sportovec, atd. sice něco akcentuje a o něčem to vypovídá, ale nemělo by to být absolutní hodnotou. Pokud někdo splňuje prioritu, ale vše ostatní už ne, může to být horší, než když někdo prioritu nesplňuje, ale vše ostatní ano. Je ale celkem jisté, že časem se člověku na tom druhém vždy začne něco nelíbit. Ať už je to proto, že na to náhodou přišel, že si to uvědomil později, nebo proto že se prostě změnil nebo proto že to vidí, protože se změnil sám.
Vztah ale není jen o přinášení benefitů. Životní vztah je to tom, že člověk slibuje dopředu celoživotní věrnost někomu, o němž ale vůbec neví, jaký bude v budoucnosti. Jak změní svoji povahu nebo třeba i fyzickou podobu. Tady je třeba si položit otázku, proč tedy takovou věrnost člověk slibuje a jaký to má význam – proč uzavírá manželství. To bylo totiž původně myšleno jako vztah bezpodmínečné lásky – tedy lásky, která nevyprchá ani v případě, že se druhý člověk v budoucnu změní a vztah již žádné benefity přinášet nebude, protože tedy druhý již nebude splňovat podmínky nutné pro lásku. Zda by měla existovat nějaká „záruční doba“ doba a zda je možnou takovou smlouvu vypovědět je věc k nekonečné diskusi o nerozlučitelnosti manželství a je opět otázkou víry. Lze ale namítat, že smlouva nebyla uzavřena právoplatně, tudíž je neplatná a manželství de facto nikdy nevzniklo.