Já často říkám, že když duše dochází ze těla, dochází tam, odkud přišla, tedy do říše snů a pohádek, kde nic není nemožné a cokoli se může stát realitou, v dobrém i zlém. To ale může nesprávně evokovat představu, že náš fyzický svět a náš život tady je něco základního a zásadního, zatímco sen či svět snů je jen jakási fantazie. Ve skutečnosti se na to ale můžeme podívat obráceně – třeba z pohledu těch, kdo tady ještě anebo už nejsou.
Zatímco pro nás je úmrtí odchod ze světa, z jejich pohledu je to naopak příchod a narození. A naopak, když na tento svět někdo přijde, narodí se, z jejich pohledu z jejich světa vlastně odchází, umírá. Pokud se na to podíváme touto obrácenou optikou, můžeme říct, že člověk se v okamžiku smrti nepropadá do snové reality, ale naopak se probouzí ze spánku. V tomto případě je ale naše realita ve skutečnosti pouze zhmotnělý sen. Jak vidíme, záleží na úhlu pohledu a vnímání reality. Paralelních realit je ale mnoho a každému se zdá skutečná jen ta, ve které žije, kterou vidí, vnímá, cítí… Pro nás je to tedy nyní tato fyzická, i když je časově i prostorově omezená (tedy i ve zdánlivé nekonečnosti všehomíra).
Pro ty tzv. na druhé straně, či břehu je ale naše realita již vzdálená, mnoho z nich už ani nezajímá a nevědí, co se u nás děje. Podstatný je ale i časový posun a vnímání času – jeden den u nás znamená v jiných realitách a světech úplně jinou „pocitovou jednotku času“.