Nedávno jsem měl sen, že jsem byl na vernisáži obrazů moderního umění kde byl docela velká nával lidí, bohaté pohoštění a kurátor výstavu uváděl s velkou pompou. Obrazy byly pro mě nesrozumitelné, stejně jako řeč kurátora. Všichni ale ani nedutali, uznale pokyvovali hlavou a nábožně naslouchali. V sále panovala zvláštní, tajemná atmosféra v níž bylo cosi divného. Na obrazech byly jen různé čáry a skvrny. Byl tam dokonce jeden velkoplošný zarámovaný obraz na kterém nebylo nic, jen milimetrová černá tečka uprostřed. Některé byly prodejné v řádu několika desítek tisíc Korun. A některé již prodané, i s podpisem významného autora. Cestou domů jsem přemýšlel, co to vlastně mělo znamenat, ale nedokázal jsem na nic přijít.
Kurátor říkal něco jako v tomto smylu:
„Vážení přítomní, dovolte mi, abych vás uvedl do topografie této vizuální události, která není ani expozicí, ani instalací v klasickém smyslu, nýbrž transdisciplinárním uzlem, v němž se intersekčně protínají diskurzivní roviny vizuality a post-haptické percepce. Autor zde pracuje s hybridní estetikou, která destabilizuje hegemonní narativy malby jako média. V tomto smyslu se každý obraz stává performativním aktem, jenž simultánně implikuje a zároveň dekonstruktivně neguje vlastní materialitu. Je nezbytné chápat tuto tvorbu jako kontinuum mezi fenoménem přítomnosti a epistémickým deficitem reprezentace. Chromatická gesta zde neplní funkci ornamentu, ale artikulují fluidní ontologii, v níž se subjekt rozpouští v polymorfní intertextualitě vizuálního znaku.
Věřím, že při dostatečně otevřené recepci dokážete překročit dichotomii viditelného a nemyslitelného a vstoupit do liminálního prostoru, kde význam není fixován, nýbrž permanentně osciluje mezi anticipací a negací. Dámy a pánové, před vámi není jen výstava obrazů, ale emergentní pole významů, které nás vyzývá k re-imaginaci samotné podstaty vizuální zkušenosti. Ocitáte se v prostoru, který není jen fyzickým rámcem, ale především intermediálním polem pro emergentní dialog mezi vizuálním a konceptuálním.
Tato výstava není pouhou prezentací malby; je to spíše procesualita, v níž se barva stává jazykem a jazyk se rozpouští v barevnosti. Každý z těchto obrazů operuje na úrovni, která přesahuje pouhý vizuální dojem — ocitáme se tu v přítomnosti strukturální dekonstrukce, kde figura ustupuje do pozadí, aby mohla přední plán obsadit samotná idea nepředstavitelného. Nehledejte zde tradiční naraci: autorka nás totiž nezve k lineárnímu čtení, nýbrž k participaci na fragmentovaném významu, jehož fluidita se vyjevuje právě v meziprostoru mezi tím, co je viděno, a tím, co se vymyká zrakové percepci.
Dovolte mi tedy uzavřít tento krátký vstup zdůrazněním, že to, čeho jste svědky, není jen expozice obrazů, nýbrž otevřená ontologická otázka: Co vlastně znamená vidět, když viděné samo implikuje svou nemožnost?“