Veřejnoprávní média

Jak funguje financování veřejnoprávních a státních médií v ostatních zemích? Obvykle velmi podobně – buď formou pravidelných plateb občanů (pod různým názvem) nebo přímo ze státního rozpočtu. Platí se obvykle za jednu domácnost, která má přijímač, s výjimkou firem. O možnosti jejich kódování a zpoplatňování po vzoru platby za soukromé služby se příliš neuvažuje, neboť existuje obava, že by zájem lidí o sledování veřejnoprávního vysílání prudce poklesl a řada z nich by raději upřednostnila soukromá média. V zájmů vlád a států je však udržet si vliv a výrazně možnost ovlivňovat veřejné mínění. V některých zemích jsou dokonce tyto vlády obviňovány z přehnaného zájmu prosazovat svůj vliv prostřednictvím médií a používat je jako nástroj manipulace za peníze občanů.

Výjimku tvoří USA, které si zakládají na svobodě slova a osobní svobodě občanů a proto jsou zde média veřejné služby financována pouze z dobrovolných příspěvků – nikdo není povinen platit za pouhé vlastnictví přijímače nebo dokonce jen za možnost veřejnoprávní média sledovat. V posledních letech se však objevuje tendence opouštět socialistický princip povinné solidarity a platby za pouhou možnost veřejnoprávní média sledovat i v Evropě, tradiční poplatky spíše rušit a zavádět financování z daní nebo přímo ze státního rozpočtu. Koncesionářské poplatky již zrušilo 17 evropských zemí a uvažuje o tom i nejslavnější evropská služba BBC. Česká veřejnoprávní média jdou ale přesně opačným směrem a plánují tyto poplatky navyšovat. Že jde v dnešní multimediální době již dávno o nesmyslný přežitek ale politikům nevadí.

(Ne)důvěryhodná televize

V Evropě často stále existuje obava o osud demokracie a veřejnoprávní služba je chápána jako její obrana. Jiní však namítají, že naopak demokracii poškozují, neboť nejsou dostatečně objektivní, přestože establišment argumentuje právě jejich objektivitou a nezávislostí. Tak však úplná být nemůže, neboť veřejnoprávní rady jsou voleny pravidelně poslanci, kteří mají také své zájmy a záleží na tom, jaké je složení sněmovny. Z toho důvodu často vznikají spory a přetahovaná o to, kteří lidé zasednou v radách veřejnoprávních médií, neboť každý si objektivitu představuje trochu jinak. Veřejnoprávní média tak obvykle informují podle převažujícího politického názoru, narativu či ideologie té které země. Narativ těchto informací se může lišit i v jednotlivých zemích EU. Celkově je u nás dnes hlavním narativem progresivní, neoliberální ideologie podporující LGBT, neomarxistické ideje, multikulturní společnost a euro-federalismus.

Když tedy slaví nějaký úspěch liberálové nebo v USA demokraté, pějí naše veřejnoprávní média chválu, když ale slaví úspěch konzervativci nebo v USA republikáni, říkají „bohužel“. Když slaví úspěch u nás Pirátská strana či TOP09, opět slyšíme chválu, ale pokud jsou to tzv. populistické strany, říkají „bohužel“. Když tato média kritizují současnou vládu tak je to jen proto, že mají hrůzu z toho, že by příště už nemusela uspět. Zkrátka naše veřejnoprávní média se stále více odklánějí od reality a žijí občas v jakési uzavřené vlastní ideologické bublině, přitom by někdy stačilo, aby mezi své komentátory a redaktory pustila také ty, kteří mají opačné názory – ne abychom slyšeli stejný názor v různém podání, ty, kteří hovoří pouze neustále za jednu část společnosti, zatímco kritizují tu druhou, tzv. populistickou.

To, že dnešní média lžou, fabulují a manipulují téměř tak často jako to bývalo za vlády jedné strany takže vše musíme brát z rezervou, asi není nic překvapivého. Pokud nejsou ale nezávislá ani veřejnoprávní média, která mají nestrannost v popisu práce, je to už vážné. Skoro to vypadá, jako bychom dnes žili v jakési nové normalizaci, kdy se extrémisty a populisty stává hromadně velká část společnosti, zatímco dříve jsme takto nazývali jen malé skupiny fanatiků. Zkrátka – něco je s demokracií špatně – někdo si ji osobuje jen sám pro sebe. Podobný problém ale vidíme už i v USA a jiných zemích, kdy jsou některé věci TABU, nesmí se o nich mluvit či tu funguje jakási (auto)cenzura, zatímco jinými věcmi je lidem pravidelně masírován mozek, i když jde o lži a nesmysly. Navzdory velkého množství jinak velmi kvalitních pořadů musí být někdy člověk opravdu znechucen, když poslouchá názory, komentáře a někdy i způsob moderování.

Lze říci že už od našeho vstupu do EU kdy se začala postupně prosazovat politická korektnost, objektivita také našich veřejnoprávních médií (která původně skutečně měla být oporou demokracie) značně utrpěla, protože se jasně přiklonila k progresivnímu narativu a do jisté míry se tak stala hlásnou troubou toho, jak si demokracii představují neoliberálové, genderoví ideologové a neomarxisté. Veřejnoprávní média nejenže přestala být objektivní a nestranná, ale stala se součástí politického boje, který navíc občané povinně financují odváděním koncesionářských poplatků. Tímto způsobem se prý podílejí na ochraně demokracie. Jenže jaké demokracie, pokud veřejnoprávní média nejsou objektivní a jsou v zajetí jednoho narativu?

České veřejnoprávní média a zejména Česká televize se tak ocitá pod stálým tlakem v otázce, jak se postavit k jiným narativům, než jsou ty obecně přijímané nebo přijatelné. Nový ředitel Jan souček chce televizi více otevřít, vyjít vstříc jiným narativům, ale zároveň si ohlídat, aby se to tzv. nezvrhlo a nepřesáhlo svoji mez. Proti tomu se naopak ozývá jiní, kteří se bojí, že televize odpudí diváky, kteří neuznávají jiné narativy a věří jen jediné pravě. Česká televize nemá úplně čisté svědomí v tom, jak informuje, ale zároveň nechce přirozeně klesnout do bažin nesmyslů.

Souček si je vědom toho, že až 33% Čechů má tendenci věřit konspiračním teoriím a má pocit, že věci jsou úplně jinak, než jak jsou reflektovány v médiích. Jedna třetina obyvatel, kteří si myslí úplně něco jiného než ČT, je tedy docela alarmující zjištění. Česká televize se zkrátka vzdaluje občanům jako celku a je jakousi hlásnou troubou EU a liberálního proudu společnosti – navzdory tomu, že společnost je mnohem pestřejší.

Jenže, jak televizi otevřít i jiným, než liberálním a prounijním proudům? A chce to ve vedení televize vůbec někdo? A jak oddělit tzv. nesmysly, které jsou založené nějak na pravdě nebo mají reálné základy a tzv. úplné nesmysly, o kterých vůbec nelze diskutovat? Na to také může mít každý jiný názor. Do jaké míry by ČT měla vycházet lidem, kteří věří nesmyslům vstříc? Součkovi je vytýkáno, že se dostává na tenký led, protože smyslem veřejnoprávních médií zajisté není šířit nenávist a lži, dávat prostor dezinformacím a konspiracím. Tady jsme však zase u narativů – o rozhodování o tom, co je pravda a jaký narativ by ČT měla šířit. Všichni se shodneme na tom, že smyslem veřejné služby není šířit nenávist a lži. Zároveň ale není možné šíti propagandu nebo propagaci jen jednoho narativu, který chce za každou cenu udržovat stávající systém, neopustit vyjeté koleje.

Například komentátor Martin Fendrych vidí problém v tom, jak se v ČT znovu a znovu objevují stejné tváře typu šéfa SPD Tomia Okamury, kteří stále opakují to samé a jejich program v podstatě tkví v destrukci stávajícího systému. A to je ono – jsme u pohledu na systém. Chceme, aby byl povolen je jeden pohled na systém, nebo i narativy, které si stávající systém nepřejí? Není nakonec otázka systému to hlavní, o co jde? Nevím, ale určitě jde i o jeho fungování samotné, kde také ale nemůže platit je jeden povolený narativ. Systém totiž není nějaká posvátná kráva, je to princip demokracie. Jenže – demokracie také není žádná posvátná kráva – je to měnící se proces.

Možná by tedy bylo lepší méně se zaobírat otázkou kolik lidí by nový způsob zpravodajství zajímalo – ostatně měřítko sledovanosti by nemělo být hlavním kritériem. Možná by stačilo méně filosofovat a prostě se jen nebát uvolnit opratě a dát větší prostor různým lidem z většího množství názorového spektra tak, aby nereprezentovalo pouze ony 2/3 lidí, kterou údajně nakloněni dezinformacím nejsou. A pokud je taková televize odradí? Možná ale zase přitáhne jiné – nebo se nestane nic. Nemyslím, že je to důležité. Fendrych hovoří o tom, že zná nějakého člověka, který je nepřítel Západu a demokracie a od jisté doby svůj pocit neúspěšnosti či „nevýznamnosti“ vrhl proti okolí, systému, Západu. Uvádí ho jako příklad a ptá se, co je na tom tak zajímavého, že ze svého okolí a od svých přátel zná takových případů víc. Co je však zajímavého na tom, že takové lidí někdo zná?

Jde spíše o to, že ten kdo má odlišný narativ, naopak vůbec nemusí být nepřítel západu a demokracie. Jen si prostě fungování demokracie představuje jinak a to nebrání tomu mít odlišné narativy. A také si nemyslím, že tito lidé musí mít nějaký pocit neúspěšnosti či nevýznamnosti. Známe zase lidi, kteří rozhodně netrpí tím, že by se cítili být neúspěšní, ani bezvýznamní a přesto s mnohými obecně přijímanými narativy nesouzní – a mnozí je ve své hlouposti skutečně nazývají nepřáteli západu a demokracie. Je to zkrátka nelehká diskuse, pokud někdo nechce naslouchat někomu jinému a je uzavřen jen ve svého vidění světa. Na druhou stranu každý má práv žít ve své sociální a názorové bublině. Bavíme se ovšem o povaze veřejné služby, která by se měla snažit tvořit sociální bublinu co nejméně a být více interaktivní.

Jistě lze souhlasit s tím, že smysl nemá otevřít televizní prostor pro šiřitele lží, pro lidi, kteří jen rozeštvávají a že ČT není psychoterapeutické sezení. Bez debaty. Zároveň ale asi nemá smysl dělat z televizi nějakou nedobytnou pevnost, kde je projev každého pečlivě a úzkostlivě sledován, kde každý host prochází pečlivým výběrem tak, aby neohrozil obecný narativ. Nebo, kde jsou moderátoři školeni a vedeni k tomu jak usměrňovat a kdy zastavit projevy hostů, pokud je to v rozporu s přijatelným narativem. To už není moderování diskuse, ale manipulace, která má vést k tomu, aby moderátor dostal takovou odpověď, kterou chce slyšet, zatímco jiná ho nezajímá. Pak vidíme neustálé skákání do řeči, přerušování, okřikování, drmolení, kdy někteří nedostanou možnost se vyjádřit a jiní naopak velký prostor, pokud jsou nakloněni obecně přijatelnému narativu. Moderování paní Jílkové je potom už úplný bizár, který patří spíše do zábavné show, než do veřejné služby… Vedle toho zase třeba Newsroom působí občas jako soukromá propaganda, která také do veřejné služby nepatří.

Zprávy veřejnoprávní TV jsme vždy považoval za velmi profesionální a důvěryhodné, ale přece jen stále stejný až nápadně opakující se narativ už mě začal docela unavovat, takže dnes veřejnoprávní zprávy sleduji spíše jen nahodile a raději se na ně podívám na jiné otevřenější, soukromé české nebo na zahraniční TV (naštěstí cizí jazyky dnes už pro mě nejsou zásadním problémem, ale ne každý má tu možnost). V tomto světle (nebo spíše temnotě manipulací) se totiž nelze moc divit, že 1/3 obyvatel televizi vůbec nevěří. Určitě to není vina jen tzv. dezinformačních webů. A nelze se ani divit, že sama ČT má pocit viny a cítí, že má ke společnosti nějaký dluh. Vnímá to i nový ředitel. Bohužel je ale otázka, zda za současného pojetí veřejnoprávní služby má tento problém nějaké řešení. Možná ne a proto by bylo lepší zaměřit se na způsob jejího financování a prosazovat větší transparentnost v otázce fungování celého systému, než se zaměřovat na zpravodajství samotné jako takové. Ať se budeme snažit jakkoliv, vždy to bude jen jakási hra na objektivitu.

Spíše bych se tedy přimlouval za to, aby se ČT nechala inspirovat německo-jazyčnými veřejnoprávními kanály, zaměřila se více na větší strohost, věcnost, stručnost, odměřenost a na vzdělávací funkci veřejné služby, než na zpravodajské orgie či zábavné show. Více pozornosti by měla věnovat místo bojům s narativy a politickým šarvátkám praktickému řešení skutečných problémů, které lidi opravdu pálí – nejen podrobným analýzám těchto jevů.

Nezávislá závislá média

Nezávislost a objektivita je podle mého názoru stejně do značné míry mýtus, který podporuje netransparentnost, kdy není jasné jaký politický proud a čí finance za jakými názory stojí. Lze za nimi schovat cokoliv – i nesmyslné ideologie a falešné narativy. Když kupujete stranický tisk nebo sledujete TV nějakého majitele, o kterém víte, k jakému politickému proudu se hlásí (jako je to v USA), asi víte, co od něho očekávat, můžete jeho názory snadno schválit či odmítnout a nehrozí, že by se tak šířila nějaká propaganda – názory každého člověka jsou neustále pod kontrolou veřejnosti. Naproti tomu veřejnoprávní média se mohou stát snadno hlásnou troubou propagandy a lidé jejími obětmi, protože věří, že jsou objektivní, i když neví, kdo za nimi ve skutečnosti stojí a v koho zájmu pracují. Na jednu stranu tak mohou demokratický systém podporovat, ale na druhou stranu mohou lidem nabízet i falešné zrcadlo a systém deformovat.

Někdy se klade důraz na rozdíl mezi státním a veřejnoprávním médiem, nicméně faktem asi zůstává, že ten rozdíl není zdaleka takový. V obou případech je médium závislé na vládě – v případě státního média přímo, v případě veřejnoprávního nepřímo. Často se mluví o tom, že veřejnoprávní média jsou vlastněná veřejností, protože je nevlastní ani stát ani soukromé firmy, ale protože je financuje veřejnost. Jenže to je do značné míry mýtus. Veřejnost je nevlastní, ale pouze povinně platí zvláštní platbou, která nejde do státního rozpočtu, ale přímo jim. Veřejnost je financuje, ale to nic neříká o tom, že byste vy jako plátci byli jejími majiteli a vlastníky. Nebo dokonce rozhodovali o jejich struktuře či vysílání. Dalším mýtem je, že veřejnoprávní média jsou na rozdíl od státních nezávislá na politických tlacích. To také není pravda, vzhledem k tomu, že jejich rady nevolí veřejnost, ale právě politikové. Může být pravda, že státní televize často vysílá programy, které podporují politické zájmy státu nebo slouží propagandě.

Nevýhody státního média jsou zřejmé, ale jedna je nesporná – v jeho případě neexistuje žádná falešná hra na pravdu, vyváženost, nezávislost a objektivitu, kterou si lidé povinně platí. Vše je transparentní – financování jde přímo do státní kasy a pokud sledují propagandu – je každému jasné, o co jde. Je jasné, kdo to platí a kdo za tím stojí. Nejsou-li lidé spokojení, zvolí jinou vládu a tím se změní i provozovatel státních médií. To však u veřejnoprávních médií tak snadno nejde. Manipulace, politické tlaky a finanční toky jsou tak veřejností umně skryty. Veřejnoprávní média nejsou nikomu přímo odpovědná a jsou jakýmsi společným krmelcem či státem ve státě – nepatří vládě, ani veřejnosti. Jsou pouze pod kontrolou Rady ČT a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které nejsou voleny veřejností, ale poslanci – stejně jako ústavní soudci (ostatně proto je takový boj o to, kdo bude zvolen). Jinými slovy si myslím, že je lepší transparentnost (i za cenu propagandy), než lobbing, hra na nezávislost a neprůhlednost (za cenu našich peněz).

Nebo, chceme-li aby veřejnoprávní média skutečně vlastnili občané, měli by tedy ti, kdo tato média financují mít možnost členy Rad přímo volit. Neplatí je totiž jen poslanci, ale my všichni. Takové volby však neexistují, pouze povinnost pro občany platit to, o čem nerozhodují. Když se tato média nazývají „veřejnoprávní“ – kde jsou tedy ta práva veřejnosti? Jen v tom, že veřejnost má právo je sledovat. Proto jsou lepší média státní, která lidé neplatí, než tento kočkopes. Veřejnoprávní média by měla byť buď státní, aby reprezentovala stát nebo by naopak měla být ve skutečném vlastnictví občanů – nikoliv polonezávislou organizací mezi státem a občany. Mýtus nezávislosti je mýtus proto, že žádné médium nemůže být zcela nezávislé a je vždy dobré vědět, na kom je závislé – zda na státu nebo na vůli občanů.

Když se zeptáte těch, kdo obhajují stávající podobu fungování veřejnoprávních médií na otázku, jestliže veřejnoprávní média vlastní veřejnost, proč nemůže přímo volit členy jejich rad, ovlivňovat přímo jejich strukturu, fungování a vysílání, zacyklíte se a dostanete obvyklou a stále stejnou odpověď o principu fungování demokracie. Řeknou vám: „To je z důvodu zajištění nezávislosti a ochrany médií před politickým ovlivňováním či tlaky ze strany jednotlivých zájmových skupin. Přímá demokratická volba členů rad by mohla vést k politickým vlivům, které by mohly ohrozit nezávislost a objektivitu médií.“

Rozumíte tomu? Tak ještě jednou – přímá volba samotnými občany (vlastníky těchto médií) by mohla ohrozit jejich nezávislost a objektivitu.

Jak to chápat? Asi tak, že stát se bojí občanů a proto chce mít veřejnoprávní média pod svoji kontrolou. Proto legislativa neumožňuje demokratické rozhodování aplikovat přímo a ve větším měřítku. To je vyhrazeno pouze politikům. Veřejnost média pouze financuje a politici rozhodují. Zájmy vlastníků, občanů stejně jako jejich zájmových skupin jsou vyloučeny. Povoleny jsou pouze zájmy jedné skupiny a to je zájem těch, kdo sedí ve sněmovně. Tak tomu se říká ona nezávislost.

Ale abychom byli fér – nezávislost tu skutečně do jisté míry je, protože občané volí politiky, ale opravdu jen částečně. Vidíme, že čím více přímé demokracie a přímé odpovědnosti občanů, tím lépe pro transparentnost, přehlednost, férovost, nezávislost a objektivitu. Proč panuje takový strach z přímé demokracie – to má asi různé příčiny. Jednou z nich je určitě tradice, která se těžko mění a systém, který mnoha lidem vlastně vyhovuje, protože když už se do něj dostanou, vědí, že občané nemají tak velké páky, aby to snadno změnili a takových lidí se zbavili. A jak to vidíme v případě veřejnoprávních médií, umožňuje, aby jim vládla v podstatě dlouhodobě stále stejná skupina lidí, která si z nich může udělat za peníze všech obyvatel jakousi autonomní poloprivátní či polostátní organizaci, o které si každý může myslet co chce, respektive, nikdo neví, co si o tom myslet. Zejména, když se z moderátorů a redaktorů stávají aktivisté a šoumeni, kteří získali dojem, že veřejná služba je jejich královstvím či jejich vlastním vymazleným dítětem na který za tu dobu mají tak trochu už vlastnické právo.

Podle mého názoru je přímá volba členů Rad i ředitelů nejlepší demokratickou volbou. Pojďme se ale podívat na argumenty těch, kdo hájí demokracii založenou na nepřímé volbě ve veřejnoprávních médiích a říkají, že občané stále potřebují dohled a dozor, protože nejsou schopni se sami kvalitně rozhodovat, ani nést odpovědnost. Občan je tu chápán jako malé dítě, které sice něco vlastní, ale musí mít dospělého poručníka, zákonného zástupce či opatrovníka, protože jinak se svým majetkem sám nemá právo přímo nakládat:

Expertní znalosti: Členové rad by měli dostatečné znalosti a zkušenosti v oblasti médií a veřejné služby. Volba členů rad obyčejnými voliči může vést k výběru osob bez dostatečného povědomí o specifických potřebách a požadavcích médií.

Irelevantní argument, protože ačkoliv by byli přímo voleni vlastníky, nominováni by mohli být i nadále politiky. 

Nezávislost na politickém tlaku: Přímá volba by mohla vést k politickému tlaku na členy rad, kteří by se mohli snažit získat přízeň voličů a splnit jejich očekávání, namísto nezávislého a objektivního rozhodování.

Irelevantní argument, protože v tomto jsou si všichni rovni a nominanti by již byli dostatečně prověřeni. 

Riziko komercializace: Přímá volba by mohla zvýšit riziko komercializace veřejnoprávních médií, protože členové rad by mohli být motivováni získávat co největší podporu voličů a spoléhat na populární a komerčně úspěšný obsah.

Irelevantní argument, protože riziku komercializace se nelze vyhnout tak, že lidé budou povinně platit za služby, o které nemají zájem. Je to dobrá myšlenka, ale přežitek, který do vyspělé a svobodné společnosti už nepatří. Snahu o kvalitu a snahu o popularitu nelze oddělit. Každý by měl možnost si vybírat, zda chce sledovat kvalitní, ale nepopulární pořady, pořady populární, ale nekvalitní nebo pořady kvalitní a populární. A rozhodovat se o tom, za jaké programy chce platit.

Televize, rozhlas a povinná solidarita

Veřejnoprávní média u nás sleduje pravidelně nebo alespoň někdy jedna třetina obyvatel, ačkoliv je musí platit všichni, kdo mají přijímače jen proto, aby na nich mohli sledovat úplně jiné kanály, než veřejnoprávní. Dvě třetiny lidí tak platí za služby pro jednu třetinu lidí, aby byly uspokojeny jejich zájmy v dostatečném rozsahu a kvalitě. Má toto obdobu v jiném typu služeb? Asi ne – když nějakou službu nechcete, tak za ní neplatíte. Když nechcete používat dálnice, asi vám stát nebude nařizovat pokaždé si kupovat dálniční známku proto, aby je mohli využívat jiní lidé v dostatečné kvalitě. Když nebudete chtít odebírat elektřinu či plyn, máte právo zrušit odběrné místo a neplatíte nic. Jediné, co budete muset platit, pokud bydlíte v bytovce, je za vytápění, které nepoužíváte, protože vás nechtěně trochu vytápějí sousedi nebo za společné osvětlení na chodbě, které možná také nepoužíváte či za společnou anténu, i když televizor nemáte. Veřejnoprávní média ale určitě nejsou na současném mediálním trhu v postavení, kdy by princip povinné solidarity byl ospravedlnitelný. Naopak. To je možné vztáhnout snad jen na povinné sociální či zdravotní pojištění, což však nejsou služby v pravém slova smyslu.

Docela šokující je, když někteří komentátoři protežovaní veřejnoprávními médii prosazují myšlenku, že koncesionářské poplatky jsou něco samozřejmého, z čehož se „není možné se vyvázat“ a musí je platit každý, protože i za služby policie či hasičů musíme platit všichni. Podle mého názoru to sice nelze srovnávat, ale pokud by to tak bylo, pak je to jen o důvod víc, aby služby veřejnoprávních médií byly hrazeny také pouze ze státního rozpočtu tak, jako jakákoliv jiná veřejná služba. Dalším argumentem je, že těmito poplatky platíme prý za možnost sledovat jakoukoli TV či rádio, tedy i soukromé. Ptám se tedy – opravdu? Opravdu těmito poplatky financujeme i soukromá média? To asi sotva – většina financí jde na provoz veřejnoprávních služeb, nikoliv na nějakou údržbu státní infrastruktury či dokonce na samotný provoz soukromých stanic, které žijí hlavně z reklamy. Je tak trochu záhadou, proč se veřejnoprávní média, která si zakládají na korektních informacích a objektivitě, dávají prostor takovým manipulátorům. Asi je to ale jasné – protože takové potřebují.

Myslím si, že s konceptem povinné solidarity či povinné charity by se mělo nakládat nanejvýš opatrně, abychom pak nakonec nesklouzli ke konceptu, který bychom mohli nazývat také jako povinný dar, povinný dobrovolný čin či nesmyslům jako demokratická diktatura či hájení povinnosti jednat proti svědomí. Tedy k nesmyslům, kdy sice jedno více či méně vylučuje druhé, ale to nevadí, protože ideologie, myšlenka obecného blaha nebo zažitá tradice je nejdůležitější. Je divné, že ze strany žádné politické síly neexistuje vůle tuto věc řešit, zato v důsledku nátlaku homosexuálů manželství pro všechny ano. Koncesionářské poplatky jsou totiž takové bizarní představě dnes už velmi blízko. Je tedy asi jen na veřejnosti, jak dlouho si tyto poplatky nechá dobrovolně líbit, protože dokud nevznikne tlak na jejich zrušení, zcela jistě se tím nikdo zabývat nebude, protože na stole budou stále jiné, důležitější věci. Tak to může zůstat ve vyjetých kolejích klidně donekonečna, možná i kdyby celá Evropa poplatky už dávno zrušila. Kde chybí nátlak a poptávka veřejnosti, není ani motivace politiků…

Koncesionářské poplatky  mohly snad mít svůj význam ještě před 70 lety, kdy začala vysílat TV a před 100 lety, kdy začal vysílat rozhlas, kdy existoval je jeden program a kdy přijímač vlastnili jen někteří lidé, kteří si to mohli dovolit. Od té doby se však doba velmi změnila a v několika prvních zemích už to pochopili. Máme tu mnoho typů přijímačů schopných přijímat různé typy signálů a různé druhy vysílání… Máme u nás hned několik veřejnoprávních kanálů – 6 televizních a 26 rozhlasových stanic, které jsou lidé povinni financovat, ať už je stíhají sledovat nebo ne. To snad nemá obdoby v žádné jiné zemi srovnatelné velikosti na světě. ČR nemá tak velký počet obyvatel a koncesionářů aby mohla ufinancovat tak rozsáhlý provoz, takže zvyšování poplatků je nezbytné. Mělo by tedy dojít k výrazné redukci nabídky a nejlépe radikální – na zpravodajství zdarma a vše ostatní placené jen těmi, kdo o to mají zájem. Česká veřejnoprávní média by se měla zařadit mezi všechna ostatní, tj. mezi desítky a stovky soukromých kanálů, včetně tisíců internetových streamů. Tak aby si je platili jen ti, co je využívají a mohl by padnout i častý argument, že veřejnoprávní média si musíme platit všichni, protože jsou hlídačem demokracie.

Koncesionářské poplatky jsou starodávná tradice a přežitek, který už dnes dávno nemá žádné opodstatnění, ale ne každá vláda vláda se ho chce z pochopitelných důvodů vzdát – přece jen povinná solidarita zajišťuje stálý a trvalý příjem. Bez ohledu na to, že je to sice nevelké, ale zato trvalé, pravidelné a plošné odírání občanů. Ani to však není úplně pravda – mnozí argumentují tím, že co to je platit jen pár Korun denně? Jenže za rok to dělá i několik tisíc – za něco co 2/3 lidí vůbec nepoužívá. Platí to však všichni, aby to ta zbývající 1/3 měla možnost používat. Jestli to někdo nazývá povinnou daní za demokracii, tak takto si demokracii opravdu nepředstavuji – nehledě na to, že většina stanic a kanálů se ochranou demokracie vůbec nezabývá a jejich náplň vysílání je úplně jiná – od pohádek pro děti, přes programy pro hudební fajnšmekry, zahrádkáře, kutily, maminky, drsňáky, puberťáky, pamětníky, modeláře nebo sportovce. Proč by toto všechno měli platit všichni? Snad jen ještě veřejnoprávní porno kanál chybí pro erotomany. Možná by byl nejsledovanějším a ČT by si určitě dala záležet na kvalitě.

Čím více máme kanálů, tím je podle mého názoru nižší jejich kvalita a také i sledovanost. Jednak u nás není tolik diváků, kteří by je sledovali a za druhé ani tolik kvalitních pořadů, které by na tolika kanálech zaplnily celý 24-ti hodinový prostor každý den. Když k tomu přidáme další hromadu soukromých kanálů, včetně internetových, jaká pak může být jejich sledovanost? Skoro se divím, že se jim vůbec vyplatí vysílat – i když ČT je to možná jedno, když to všichni platí povinně. Je to jako když procházíte nákupní galerií, kde je spoustu prázdných obchodů a butiků, ve kterých není ani noha nebo tam občas zabloudí pár zákazníků. Jak se jim může vyplatit ty obchody provozovat a ještě platit vysoké nájmy? Asi nejsem sám, kdo má v TV k dispozici balíček desítek kanálů, ale přesto si často nemůže vybrat nic kloudného, co by se dalo sledovat. Skoro bych řekl – čím větší nabídka, tím těžší je vybrat něco, nač se dá koukat.

Netrváme-li na tom, aby byla financovaná pouze z dobrovolných příspěvků nebo omezena na předplatitele, kteří je opravdu chtějí sledovat, protože se obáváme poklesu jejich sledovanosti a kvality, pak i tak by koncesionářské poplatky měly být i u nás nahrazeny financováním přímo z rozpočtu státu nebo zahrnuty do daní – nikoliv vymáhány jako další povinný odvod vedle sociálního, zdravotního pojištění a daní. Je nesmyslné, aby lidé, kteří nemají zájem veřejnoprávní média sledovat (nebo jim stačí jen jeden program, který je zajímá) platili všechny programy jen proto, aby mohly být provozovány pro jiné lidi. Každý si rád zaplatí jen ty programy, které má zájem sledovat. Určitě ne tuny dalších zbytečností.

Zaměření televize

Jaké by měla mít veřejnoprávní televize tedy vlastně zaměření, jaké je vůbec její poslání a co by měla vysílat? Jak důležitý je poměr kvality a kvantity versus finanční náročnosti a počtu platících? Co má význam provozovat a co už ne? Měla by se zaměřit jen na vzdělávání a zpravodajství a to ostatní nechat předplatitelům? A nestačilo by, kdyby naše TV měla třeba jen tři veřejnoprávní kanály, takže by se koncesionářské poplatky vůbec nemusely zvyšovat? Podle mého názoru by veřejnoprávní služba měla být skutečně službou, kde se liší od komerční a měla by být hlavně službou, která lidem nějak pomáhá, je jim užitečná – není to nějaké multimediální zábavní centrum, ani pestrá estráda všeho možného připomínající tržiště. Proto si myslím, že by bohatě stačily tři programy:

1. program – všeobecný kanál
2. program – zpravodajství, debaty, vzdělávání a dokumenty
3. program – se zaměřením na problémy lidí, osvětu, pro menšiny, regiony, a také s mezinárodním vysíláním

Všechny další věci jako hobby, zábava, seriály, zájmové a fanouškovské programy vůbec nepotřebuje veřejná televizní služba obsahovat. Bylo by to i mnohem rozumnější hospodaření s financemi – uvažme jak nákladný je např. nákup vysílacích práv sportovních přenosů. A to jsou všechno věci, které platí i ti, kdo je vůbec nesledují a nejsou sportovními fanoušky. A to se ještě uvažuje o nákupu licencí drahé filmové produkce – prý proto, aby TV byla atraktivnější a přilákala více diváků. Samozřejmě – opět ale za cenu zvyšování povinných poplatků… Je to normální? Jestli se takto hospodaří v celém státě za peníze všech, nemůžeme se divit, že se utopíme v dluzích.

Nejen naše veřejnoprávní média jakoby stále hledala způsob, jak naplnit svoje poslání, respektive to, jaké má poslání. Možná, lépe řečeno, o tom ani moc nepřemýšlí a zacyklila se sama do sebe, přičemž se zdá, že jakoby ztrácí kontakt s realitou a už nereflektuje současný vývoj a stav moderního mediálního světa. Že se nechala zlákat představou, že čím má větší sledovanost, čím má více kanálů a stanic, čím má delší, podrobnější, kontinuálnější zpravodajství a čím více různých oblastí života pokryje, tím lépe. Česká veřejnoprávní média zkrátka nabobtnala a rozrostla se, až se člověk musí ptát, zda je to opravdu jejich smysl, kdo za tím stojí a hlavně, kdo to má financovat. Má se vydat cestou své redukce a zpravodajství omezit na bulvární zábavnou show jak to vidíme v anglosaských zemích nebo naopak vsadit na chladnou uměřenost a strohost, na zpravodajství jen v nejnutnější míře, jako v německy mluvících zemí? A má zpravodajství být skutečně základním kamenem naší veřejnoprávní TV, zatímco v mnoha vyspělých západních zemích to tak není? Anebo je význam veřejnoprávní služby více ve vzdělávání, než v informování samotném? Kde jsou hranice zpravodajských orgií a není jeho přemíra a velká kvantita spíše na škodu?

Zatím to vypadá, že česká veřejnoprávní média nejdou cestou bulvární show anglosaských zemí, ale ani chladné německé věcnosti a uměřenosti, ale cestou jejíž smyslem je co největší a nejpodrobnější pokrytí všeho možného. ČT24 a ČRo Plus patří dnes mezi kanály s nejpodrobnějším zpravodajstvím v Evropě, u kterého může každý fanoušek během zpravodajských orgií dobře onanovat. Pro jiné lidi může zase sloužit i jako neustálý, kontinuální zdroj napětí a zábavy s hlavní náplní programu zpravodajsko-politická zábavná show s prvky dramatu a tragikomedie. Show, ve které se moderátoři snaží napodobovat herecké výkony svých anglosaských kolegů, ale moc se jim to stejně nedaří. Jejich slabší výkony však vynahrazují výstupy jiných lidí, zejména z naší politické scény. Zatímco neustálá dávka mírného napětí kontinuálního, nepřetržitého a podrobného zpravodajství někomu prospívá, pro jiné vytváří obraz světa, jaký ve skutečnosti vůbec neexistuje. Další se v tom množství kanálů, informací a podcastů už úplně ztrácejí, takže nechápou význam veřejné služby, kterou si mají povinně všichni platit. I když neustále opakovaným argumentem je i nezávislost a objektivita (a možná asi proto chtějí mít česká média o největší záběr – ostatně nejen ona).

více na stránce Televize v Evropě