Velká cena Eurovize – bizarní freakshow a svátek ideologie

Kde jsou ty časy, kdy Eurovize byla o hudbě a o písních. Ale co naplat, svět se mění a hudba už zdaleka není to, co posluchače na této soutěži zajímá nejvíce. Skoro bych řekl, že je to horší, než býval svého času festival politické písně. Ideologie a boj za hodnoty je to, co dnes hýbe západním světem, který se stále více dělí na hodné a ty zlé. Vyhrává ten, kdo je hodný, bez ohledu na to, kdo to je a co zpívá. Ať už to bylo vítězství zpěvačky u ublížené Ukrajiny, propagace LGBT s fousatou slečnou či letošní bitva mezi Izraelci a Palestinci. Nakonec se ale znovu prosadila tématika LGBT, když zvítězil raper(ka) s nebinárním pohlavím s písní The Code o cestě k poznání sebe sama jako nebinárního člověka. Kvalita hudební produkce šla rapidně dolů a soutěž se stala spíše lacinou estrádou a karnevalem bezvýznamnosti.

Ale nemyslím si to proto, že bych byl nějaký staromilec, který vyrostl na nějaké staré hudbě a nové, moderní, už nerozumí. Naopak, myslím si, že celkově je sice nabídka stále větší a větší, ale kvalitní hudby zůstává stále stejné množství. Protože může být o něco těžší ji v té záplavě braku najít, může to jen budit dojem, že je jí méně. Bohužel, tato soutěž patří spíše k onomu balastu, která překrývá to, co je dobré, místo toho, aby byla prezentací toho nejlepšího. Nenáročnému publiku to ale nepochybně stačí – zejména pokud je soutěživé, má rádo bombastickou a bizarní freakshow a zejména, pokud vyhraje ten hodný, kterému všichni ubližují.

EU považuje za skandál, že tentokrát chyběla vlajka EU, zatímco vlajka LGBT nikoliv. Pokud ale soutěž nemá být o politice a ideologii, měly by být zastoupeny výhradně vlajky zúčastněných zemí. Ale jinak to neberte vážně – pokud se vám písničky líbí, tak proč ne – to je jen můj osobní názor ovlivněný mým posluchačským vkusem a možná povrchním pohledem na soutěž, kterou moc nesleduji. Můj šálek kávy tahle zábava určitě není. To už se snad raději podívám na archivní nahrávku sovětské estrády z 50. let.