Věk transformace

Nový věk se pomalu blíží a již vidíme znamení doby (obrovská přelidněnost, kulturní a mravní úpadek, globální oteplování, přírodní katastrofy, zbraně hromadného ničení), i když ještě věci nenabraly spád a starý systém stále drží jak-takž pohromadě. A možná že i ještě dlouho bude, než to praskne a ukáže se pravda, před kterou nebude moci nikdo utéct. I když ani nevíme, jak se to stane. Duchovní transformaci, o které se hodně mluví, si každý představuje trochu jinak, stejně jako si každý představuje jinak vzkříšení mrtvých. Nakonec i Boha si každý představuje jinak. Věříme v něco, co si jen stěží dovedeme představit. Věříme ale, že transformace je hlavně proměna myšlení lidí, když poznají, co je skutečně důležité, co je život a kdy se budou moci toho, co bylo škodlivé, vzdát.

Jsme na to připraveni? Asi ani zdaleka ne. Alespoň většina z nás ne. Tento svět je velmi krásný, i když je značně narušený, nestabilní a hodně zkažený. To všechno však zanikne a skutečná krása se teprve ještě ukáže. Kéž bychom ji poznali, nelekli se jí a neukryli se před ní. Život na Nové Zemi, v Novém Věku si nikdo zasloužit nemůže. Člověk si ho nemůže nárokovat, získat ho jako odměnu za své zásluhy. Může ho jen přijmout nebo odmítnout. Není v lidských silách změnit svět a navrátit se do ráje. Není v lidských možnostech dosáhnout věčného života, zachovat civilizaci napořád či nikdy nezemřít. Přesto je to možné a časoprostor je jen pouhý hologram. Lidská identita sice může mít svůj konec, rozpadnout se a zaniknout, ale ve své podstatě je život ve skutečnosti věčný, pouze se mění jeho formy a podoby, kterých je daleko víc, než jen tušíme a než si vůbec umíme představit. Každý kdo přijímá život a nejde proti němu, stává se součástí tohoto věčného běhu. Každý je určen a povolán k věčnému životu.

Starý věk už prakticky skončil, ale nový ještě zcela nezačal. Myslím, že je to mimořádné a přelomové období ve vývoji nejen naší společnosti, ale celé lidské civilizace, ve kterém se dnes nacházíme. Již před lety skončila éra stability, kdy bylo vše jasné a dané a začalo velké období chaosu, tříbení a třídění. Skončil věk Ryb a začal Nový věk — Věk Vodnáře… Či spíše možná bychom měli říci končí a zároveň začíná, protože data nelze asi přesně určit a doba, kdy se věky časově překrývají může být dlouhá.

S naším civilizací jsme došli daleko. Naše věda dosahuje svých limitů, většina z nás ve vyspělém světě žije v blahobytu tak, jako nikdy předtím. Dosáhli jsme ekonomického růstu a vyspělosti, kterou si před pár desítkami let nikdo nedovedl představit, duchovně jsme se však o moc dále stále neposunuli. Dosáhli jsme jakéhosi limitu materiálního vývoje a limitu udržitelnosti a dnes je náš rozvoj jakoby zacyklen do sebe. Je to ale jen zdání, protože před námi je nová etapa. Nyní konečně zbývá dosáhnout i té poslední a nejdůležitější mety, která přinese transformaci našeho vědomí – změnu našeho matrixu, materialistického paradigmatu na celostní, tedy nejen materiální, ale také široce kvantový, duševní či spirituální, chcete-li, osvobozený od finančních a mocenských zájmů.

Překonání racionálního matrixu a materialistického pohledu na svět bude velkou revolucí, která zahájí zcela nový věk lidstva. Bude to první krok k návratu do ztraceného ráje, neboť ateismus, gnosticismus a náboženský fanatismus, materiální nerovnost, mocenská politika či závislost na energiích zcela zaniknou. Nebude k tomu vůbec třeba žádný socialismus ani žádná jiná ideologie. Lidstvo v té době také objeví (či mu bude zjeveno), že energie je ve skutečnosti zdarma, že její zdroje jsou neomezené a že není třeba drancovat přírodu. Stejně jako to, že je možné díky této energii vytvořit lodě schopné cestovat časoprostorem, vytvářet umělou gravitaci apod.

Když mluvíme o duchovní transformaci vědomí, neznamená to jen transformaci intelektuální a znalostní, ale celkové povznesení vědomí na vyšší úroveň, tedy také pokud jde o míru sebereflexe, pokory a ochoty vzdát se toho, co nám brání opustit staré vzorce našeho způsobu života a myšlení, do značné míry determinovaného a omezeného věcmi a jevy materiálními. Duchovní transformace vědomí je tedy věc velmi komplexní a dlouhodobá. Nejde však jen a pouze o vývoj vědomí, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale do značné míry o návrat k původnímu, neporušenému stavu, kdy jsme ještě nebyli lidmi, ale žili jsme v souladu s Božským řádem. Jde tedy o docela významný skok, jehož projevem je disharmonie, chaos, tak jako se práší a vzniká nepořádek vždy, kdy se rodí něco nového, co zůstane, až nepořádek bude odklizen a spolu s ním vše, co této rekonstrukci vědomí jakoby bránilo.

Když mluvíme o konci věku, konci světa, příchodu nového věku a transformaci v souvislosti s duchovním bojem, mnoho lidí může mít mylný pocit, že je to nějaký boj na život a na smrt a lidé v něm hrají rozhodující roli. Není to ale tak úplně pravda. Hlavní boj se odehrává na duchovní úrovni mezi vyššími mocnostmi světla a temnot. A také ne o svět jako takový, ale o každého člověka zvlášť. Jinými slovy nejde o svět, ale o duše lidí. Transformace, tedy přechod planety Země z jedné dimenze do druhé je daný a nelze s tím nic dělat – to dobře vědí i mocnosti temnot, byť se všemožně snaží ji oddálit různými úskoky, fintami a podvody mající za cíl ovlivňovat myšlení lidí a manipulovat s nimi.

Během transformace nejde o boj, zda Země přejde do vyšší dimenze nebo ne (nakonec ona tam už dávno paralelně je), ale kolik lidí do ní přejde a bude dále pokračovat na této „nové“ Zemi v 5. frekvenční dimenzi a kolik lidí nebude schopno změnit své myšlení, bude muset zůstat v této dimenzi a pokračovat zde, jako dosud. Hlavní věc je, že tento svět na této úrovni existence bude postupně spět ke svému zániku a rozpadu, vznikne zde nový otrokářský světový řád a dříve či později zcela přestane existovat. Transformace je tedy jakási novodobá, neviditelná, globální Noemova archa, na kterou jsou všichni pozvání nastoupit, pokud opustí svoji zatvrzelost, přízemní materialistické myšlení, probudí se z duchovního spánku, přestanou sebou nechat manipulovat a podílet se na skutcích temnot.

Samotný přechod během transformace do nové reality či dimenze by měl ale podle proroctví proběhnout jen během pouhých tří dní temnoty, kdy nevyjde slunce, takže po celou tu dobu bude na celé planetě noc. Předpokládá se, že zhruba kolem 1/4 populace celé Země bude v této době hromadně naráz přesunuto o jednu dimenzi výše do nové reality, která je označována jako Nová Země. V novém reality bude zatím vše při starém, ale změní se fyzikální zákony a čas bude plynout až 10x pomaleji – část lidstva se tedy znovu navrátí do původní reality z doby biblických patriarchů z knihy Genesis, kdy se lidé dožívali nikoli desítky, ale stovky let. Budou obývat stejná města, domy a krajinu jako dříve, ale vše bude neporušené, vzduch čistý, klima stabilní – všechny nečistoty a negativní energie bude odplavena, protože zůstane v současné realitě. Pravomoci vlád převezme jediná globální vláda, která však nebude vládnout, ale bude plnit pouze funkci poradce a koordinátora. Hlavní rozdíl bude v tom, že 3/4 známých, příbuzných a přátel ze života lidí jednoduše zmizí, protože zůstanou zde.

Od této chvíle se svět v této nové realitě bude vyvíjet zcela jinak, než svět v současné, staré realitě. Zatímco svět v nové realitě se bude postupně zbavovat všeho nepotřebného a bude se prudce rozvíjet ve spolupráci s přátelskými mimozemskými bytostmi a slovo „mezinárodní“ bude nahrazeno „meziplanetární“ a „mezigalaktický“ – svět v současné realitě také zažije bouřlivé změny, avšak zcela opačného charakteru. Hlavní rozdíl poté, co po třech dnech temna znovu vyjde slunce bude ten, že ze života lidí zcela nevysvětlitelně zmizí asi 1/4 jejich přátel, kolegů či příbuzných. Na světě propukne obrovský chaos, panika, avšak vlády se ihned chopí noví vládci, kteří se na tuto dobu již velmi dlouho a pečlivě připravovali. Jejich propaganda je bude přesvědčovat, že šlo o únos zlými mimozemšťany a že v zájmu bezpečnosti každého bude nutné zavést nový elektronický identifikační systém, ve kterém bude každý sledován. Lidé budou natolik vystrašeni, že téměř všichni se nechají očipovat mimozemskou technologií, která umožní každého člověka sledovat a ovládat na dálku. Bez této identifikace nebude nikdo moci prokazovat svoji totožnost ani provádět jakékoliv právní úkony či obchodní transakce. Začne platit Nový světový řád. Státy zaniknou a jejich pravomoci převezme globální vláda.

Předpokládá se ale, že vlivem nestabilního klimatu, přírodních katastrof a nových smrtelných pandemií, které přijdou tento řád dlouho nevydrží a celý zbytek civilizace zanikne. Lidem ale budou oficiálně představeni „vesmírní přátelé“ a ti také část lidstva transportují na své planety, kde lidi využijí jako pracovní a genetický materiál.

Psát o budoucnosti je velmi těžké, protože vždy to budou vlastně jen spekulace a navíc, budoucnost je pohyblivá, tj. stále se mění podle toho, jak se vytváří. Bible nám říká, že konec Věku poznáme podle znamení doby. Konec Věku tedy neznamená konec světa – konec lidstva. Znamená to pouze konec starého světa, konec současné civilizace – je to tentokrát do jisté míry podobně významný předěl v historii lidstva, jako potopa světa a zánik Atlantidy. Či jako vymření dinosaurů a vznik nové evoluce… Ostatně potopa světa je dodnes legendou, se kterou se setkáme snad ve všech kulturách. Musela to být tedy podobně globální změna, před kterou stojíme i dnes. Ba co více, je zřejmé, že podobných globálních změn a masového vymírání živočichů byla naše planeta svědkem už vícekrát. Snad nikdy se však ještě netýkala lidí, tedy ne naší civilizace…

Lidé se ohledně konce našeho světa často upínají k nějakému datu nebo zlomovému okamžiku. V roce 1999 to „nevyšlo“ a v roce 2012 také ne. Kalendář Mayů sice končí rokem 2012, je to ale nejspíše proto, že jde o konec jednoho cyklu. V každém případě nám začíná nový Věk Vodnáře, který zahájil éru digitálních médií a internetu, a zároveň zřejmě i začátek závěrečného období lidstva v této dimenzi. Tedy nikoli, že mělo rokem 2012 vše náhle skončit.

Vodnář uzavírá jeden cyklus věků, který trvá téměř 26 000 let, tj. jeden věk necelých asi 2200 let. Nejpozději tedy do konce věku Vodnáře přestane lidstvo na současné úrovni existovat, odrazí se ode dna a začne se navracet zpět k Bohu. Může to být ale klidně již na počátku této éry, třeba zítra – zkrátka kdykoliv. Vzestup začíná, ale, jak praví jednou moudré přísloví – před úsvitem panují největší temnoty, které se své vlády jen tak nevzdají. Abychom pochopili co vlastně tento vývoj znamená, musíme se podívat do historie.

O tom kdy začal Věk Ryb a Věk Vodnáře se vedou spory a objevují se různá data. Shodují se ale v tom, že věk Ryb začal v období kolem příchodu Krista. V době Berana platil Starý zákon a lidstvo bylo vedeno k tomu, že Bůh. Věk Berana (kdy se beránek stal symbolem obětování – proto také říkáme beránek Boží) začal v době vyvolení židovského národa, který vedl až k narození Krista. V této době bylo lidstvo vedeno k tomu, aby uctívalo jednoho skutečného Boha. A ještě předtím tu byl Věk Býka, tj. téměř 4 a půl tisíce let před Kristem – tento věk zřejmě znamenal dobu, kdy se lidstvo postupně osamostatnilo od vlivu potomků světa před potopou, kteří mu dosud vládli a založili vlastní – tedy již naší civilizaci. Tehdy se klanělo zlatým telatům (býčkům) a všemu, čemu přisoudilo moc, a tedy stále ještě i faraonům, přímým potomkům zaniklé civilizace Atlantidy, kteří však nepatřili k původní pozemské rase člověka a oplývali výjimečnými schopnostmi.

A co bylo ještě předtím – oněch asi pět tisíc let mezi potopou světa – konečným a definitivním zánikem Atlantidy, Lemurie a Hyperborei, kdy vznikl nový svět, nové oceány a kontinenty a mezi počátkem naší civilizace před 6 a půl tisíci lety? Je to jakési mezidobí mezi zaniklou vyspělou civilizací a naší – mezi pravěkem a starověkem. Tehdy byla Země jen velice řídce osídlená a s nestabilním, narušeným klimatem, jak potomky starého světa (uctívanými jako bohy) kteří se zachránili a přežili na Zemi, tak pravěkými lidmi zakládajícími první starověké kultury, kteří se do jisté míry stávají nositeli odkazu a pokračují v něm. Více na okamziky-vecnosti.avalon24.eu.

Žádná přesná data možná ani nelze určit, protože prostě věky se navzájem překrývají. A stejné je to i s koncem věku Ryb a začátkem věku Vodnáře. Opět se změní chápaní Boha. Každý věk znamenal velký skok ve vědomí lidstva… Z tohoto pohledu se zdá, že dramatické události 20. století, bouřlivý vývoj, předznamenal nástup nové éry lidstva, úplnou změnu jeho vědomí. Ve 21. století máme již nakročeno vzhůru, nové technologie zjednodušily svět, užíváme si dlouhou dobu míru a prosperity, jaká už dlouho nebyla. Ovšem je to jakýsi klid bez bouří. Temnota se jen připravuje na poslední a rozhodující boj.

Pokud jde ale o konec světa, spekulovat o nějakých datech také moc smysl nemá. Bible nám nakonec říká, že o onom dni neví nikdo, ani andělé. A také to, že konec světa nastane v době, kdy nic nebude napovídat k tomu, že by k němu mělo dojít, v době, kdy to nikdo nebude očekávat. Ne k datu, které si určíme. Ze znamení doby můžeme jen usuzovat, že čas není daleko. Nakonec když uvážíme, jak se čas zrychluje a co vše se událo během 20. století, kdy se lidstvo dostalo od koní až k internetu, je to až neuvěřitelná proměna. Nikdy dříve neudělalo v tak krátké době tak velký technický pokrok. A jestliže se náš vývoj tak zrychluje, jak rychlý tedy bude ve 21. století?

Znamení doby můžeme pozorovat nakonec i v přírodě – hromadně vymírají živočichové i hmyz, nápadně se otepluje, mění se klima, slunce je stále ostřejší a nebezpečnější, rostou extrémní výkyvy počasí, extrémní sucha střádají povodně… Všichni vidíme, že se něco začíná dít. Nebo je snad pravda to, že se život již stěhuje do 5. dimenze, zatímco člověk půjde až naposledy? Není jasné, do jaké míry za změny klimatu může člověk. Víme, že takových prudkých změn, stejně jako hromadného vymírání živočichů byla naše planeta svědkem v historii mnohokrát – dávno předtím, že se člověk objevil. Vždy to ale znamenalo dramatické změny podmínek života na Zemi.

A to nemluvíme o meteoritech… I když jejich dopad na planety výjimečný, asteroidů bloudí vesmírem mnoho a tu a tam se stalo, že nějaký velký kus narazil i do Země. Za ty miliony let to byly jistě stovky, které výrazně změnily život na Zemi – i když v éře člověka k žádné takové – opravdu velké – katastrofě zatím nedošlo, protože kdyby se tak stalo, drtivá část lidstva by vyhynula, ne-li všichni, podobně jako dinosauři. Ani tady nejde o to, zda se to někdy stane, ale pouze kdy se to opět stane.

Přestože NASA neustále monitoruje vše, co by mohlo ohrozit Zemi, neexistují zatím možnosti, jak takové pohromě předejít. Pokud by bylo těleso objeveno včas, zbývá nám max. 48 hodin na přípravu, než by dopadlo. Je jasné, že žádná příprava není možná, snad jen některé elity by vyhledali úkryt, jinak by se nikdo nic nedověděl. A ani ten by jim dlouho nepomohl. Pokud by někdo přežil, ocitl by se v době kamenné. A i kdyby existovaly možnosti, jak srážce zabránit, není vyloučeno, že těleso bude ukryté a objeví se až těsně před dopadem nebo náhle změní směr. Může se prý dokonce i náhle zhmotnit z 5. do naší dimenze.

Není jasné, jak má být těleso velké, ale zřejmě ne tak, aby ihned způsobilo zánik života, takže kolaps systémů bude následovat postupně, než ukončí současnou civilizaci. Nejprve přestanou fungovat GPS, navigace, internet, elektřina – všechna chytrá zařízení… A tak dále a dále, protože to bude jen začátek. Dále budou následovat přírodní pohromy, zemětřesení, drastické změny klimatu… Co bude následovat později, bude zřejmě horor pro všechny, kdo v té době budou na Zemi. Podle biblických proroctví budou lidé hromadně umírat, nastane hladomor, objeví se nové neznámé nemoci, války, boje o přežití a zemětřesení na mnoha místech Země.

Zajímavý je přesun oceánů, zánik starých a vznik nových kontinentů, když uvážíme, že za dob Atlantidy a Lemurie vypadaly na světě zcela jinak. V době před potopou světa byla souš tam, kde je dnes oceán a naopak, a tam kde je dnes poušť byla úrodná země a naopak. Co se asi stalo, že tak náhle došlo k zániku tehdejší civilizace a změně tvářnosti Země? Tehdy prý platil i jiný kalendář, den byl jinak dlouhý a rok měl jiný počet dní. Nemohlo dojít k nějaké změně rotace, sklonu osy, gravitace, apod.? Zdá se, že i zcela malá změna nastavení může mít dramatický dopad.

Opět je ale třeba připomenout, že proroctví nelze chápat jako vyhrožování nebo strašení. Proroctví jsou ve skutečnosti varování, neboť těmto zážitkům se každý může vyhnout a existuje volba. Znamená to, že k těmto událostem dojde v každém případě, ale člověk se jich nemusí účastnit, pokud nezůstane ve své zatvrzelosti a pýše. Lidem, kterým se zalíbilo dělat své skutky v temnotách, neuvěří v Boha, i kdyby viděli pravdu tváří v tvář, protože se svého jednání nebudou chtít za žádnou cenu vzdát. Tito lidé jsou už nyní odsouzeni a pro ty to bude znamenat konec světa. Naopak pro všechny ostatní se konec může stát naději, protože může zároveň znamenat začátek světa nového.

Jak dlouho budeme ještě hrát hru na hledání mimozemských civilizací a přitom utajovat to, co je dnes už veřejným tajemstvím? Jak dlouho bude nutné udržovat tento falešný matrix aby nevznikl chaos, panika a nezrodila se zcela nová civilizace – nový věk? A zhroutí se falešný matrix ještě před tím, než dojde k přechodu a dny temnot? Těžko říci, každopádně je jasné, že čas se rychle krátí. Já jsem přesvědčen o tom, že k ustanovení globální vlády dojde až teprve po dnech temnoty či nějaké opravdu velké globální katastrofě – do té doby budeme svědky pouze přípravných akcí a testování, kdy dravé šelmy budou bojovat mezi sebou o vládu, jak stojí v proroctví. Za tyto šelmy se obvykle pokládají současné velmoci, včetně EU.

I po případném velkém odhalení ještě před přechodem si však staré struktury budou chtít za každou cenu udržet svojí moc a provedou svůj poslední zoufalý a dlouho plánovaný pokus – vytvořit za pomoci mimozemských technologií novou a globální totalitu o které proroctví mluví jako o velkém soužení a pronásledování.

Časem lidé poznají, jaké mimozemské technologie mají tyto velmoci k dispozici, nejen klimatické zbraně, o kterých se mluví už dnes i veřejně a nejsou nějakou novinkou. Podobné systémy za pomocí suchého ledu, tekutého dusíku a speciálního cementu  na vyvolání monzunových dešťů použili Američané již za války ve Vietnamu. Jiné fungují za pomocí rozprašování chemikálií z letadel (chemtrails) či pomocí vysokofrekvenčních zařízení jako je HAARP či SURE. Manipulace s počasím provádí všechny velmoci – USA, Rusko i Čína – ať už za účelem vojenských experimentů či z ryze praktických důvodů. Jakou tyto pokusy mají souvislost s globálním oteplováním či např. hromadným pádem mrtvých ptáků z nebe, s  hromadným vyvržením mrtvých ryb z moře na souš či se záhadnými zvuky hučení, nevíme.

Vše je samozřejmě před veřejností přísně utajováno a provoz těchto zařízení je maskován vědeckými výzkumy ionosféry, polární záře či vývojem vojenské techniky (podobně jako je maskována spolupráce s mimozemšťany za vojenský výzkum). Pochopitelně, tyto výzkumy mohou být prováděny současně, zároveň ale slouží především jako zástěrka tak, aby všechno podezření mohlo být snadno označeno jako konspirační teorie. Tyto objekty jsou však pod nejpřísnější ochranou armády (HAARP je řízen přímo Pentagonem), ačkoliv oficiálně jde pouze o vědecký výzkum. Pomocí těchto systémů lze vyvolat bouře, tornáda, tsunami a možná i zemětřesení. Jejich použití k vojenským účelům je ale přímo ideální – nepřítel totiž nikdy nemůže dokázat, že přírodní pohromy na ně někdo záměrně seslal. Otázkou ovšem zůstává, jaké vedlejší účinky mohou tyto systémy vyvolat a zda nemohou způsobit takovou destabilizaci klimatu a přírodních procesů, že se vymkne kontrole. Pokud se tak již neděje. Nikoliv armáda trollů, dezinformace a útoky hackerů, ale tyto zbraně patří svojí neprokazatelností a svým utajením k nejdokonalejším hybridním hrozbám.

Pokud jde o spolupráci lidí (tzv. iluminátů s negativními mimozemšťany (tzv. šediváky), není zase tak překvapující. Říkám si, jak by se k nám chovali naši předkové ve středověku, kdybychom je z budoucnosti navštívili a nabídli jim osvětu, zavedení demokracie a kdybychom je poučovali o lidských právech. Nejspíše by se s námi vůbec nebavili, prohlásili by nás za posly ďábla či buřiče lidu. Ale možná, kdybychom jim nabídli nové, modernější zbraně a technologie výměnou za jejich součinnost při našich vědeckých výzkumech a plánech na ovládnutí společnosti (což bychom jim samozřejmě neřekli) – naši nabídku by rádi přijali. Ne nepodobně totiž jednají i ti, kteří takto jednají s našimi potomky s budoucnosti či mimozemšťany. Chtěli bychom v našich kosmických lodích cestujících časoprostorem vůbec v našem středověku, u našich prapředků vůbec provést nějakou veřejnou prezentaci, chtěli bychom se jim představit a jednat s nimi? Nebylo by to jako jednat s barbarem – nevyčkávali bychom raději na okamžik, až budou připraveni k tomu, abychom se s nimi setkali? Právě tak totiž jednají s námi ti, kteří jsou ve svém vývoji stovky, tisíce či dokonce miliony let před námi. V takovém případě možná pro ně znamenáme tolik, co hmyz či zásobárna materiálu. Rozhodně ale ne partnera ke komunikaci.

Kdyby ale lidé dali přednost spolupráci s pozitivními mimozemšťany a odhalili jejich přítomnost světu, nikdy by k naplnění proroctví nemohlo dojít…

Příprava na transformaci

Pro mnoho lidí již není žádným tajemstvím, že skutečná povaha reality dnešního světa je na hony vzdálená od té, řekněme, „oficiální“. Žijeme totiž ve světě globálního klamu, podvodu a manipulace na takové úrovni, že se nám o ní ani nezdá! Iluze „svobodného či demokratického“ světa se po použití správné optiky promění spíše v něco, co lze s klidným svědomím nazvat otrokářskou společností.

George Kavassilas

Jak vznikal náš matrix ve kterém žijeme? Dává nám svobodu, nebo nám spíše nasazuje pouta a nutí žít ve lži? Na tyto otázky hledalo lidstvo odpověď od doby pádu prvních lidí, kteří odešli (nikdo je nevyhnal) z ráje, když neuvěřili skutečné realitě a toužili vytvořit lepší – tu svoji, do které se potom zapletli. Dnes už lidé dávno zapomněli, co je pravda a co je skutečná realita. Nevědí kdo jsou, odkud jdou a kam. Nevědí proč jsou, proč je svět, ani z čeho vznikl vesmír. Už od pradávna byli cílem manipulátorů a nejrůznějších, dobře myšlených, absurdních i přímo zlých manipulací. Ani současnost v tomto není výjimkou – lidé stále hledají skutečnou realitu a způsob, jak se vymanit z okovů falešného matrixu, jak se vykoupit ze svého otroctví.

Dnes už nám dávno nevládne církev, ani náboženství, jejich úlohu však převzala média. Tak jsme svědky neustále mediální války na všech frontách, které někdy probíhá jen jako nevinná výměna názorů a cílem přesvědčit jiné, jindy jako agresivní, ale sofistikovaná propaganda. Netýká se jen našich soupeřů, ale i nás samých. Máme s nimi bojovat, vymezovat se vůči nim a celému světu? Máme bojovat s falešným matrixem? Nebo se raději uzavřít do svého soukromého života, do své názorové a sociální bubliny a starat se jen a pouze o sebe – či pouze plnit očekávání jiných? Asi žádný extrém není dobrý, stále musíte dělat kompromisy, nikdy nejste imunní vůči tomu, co se děje a vždy musíte zaujmout postoj, i když se vám třeba ani nechce – zvláště pokud za to něco hrozí. Ale i když to uděláte třeba jen sami pro sebe…

Na druhou stranu většina z nás nemá tak velký hlas, aby mohla cokoli změnit, pokud se ale spojíme, mámě větší šanci. Nemám rád fanatismus, populismus ani lacinou agresivní politiku založenou jen na emocích, laciné konspirační teorie, které třeba někdo vypustí jen proto, aby se zviditelnil, protože to právě letí a lidi to zajímá… Nemám ale ani rád přílišný ignorantský pragmatismus, technokratický přístup ani přílišné spoléhání se pouze na racionalitu a rozum. Snažím se vždy najít zlatou střední cestu, dívat se pod povrch a přitom nedělat kompromisy tam, kde to není nezbytně nutné.

Nesnažím se dělat nikdy nic za každou cenu. Mým mottem je, že není všechno nikdy takové, jak to právě vypadá. Lepší je rozvaha, trpělivost, protože za pár minut může věc vypadat jinak a za týden zase jinak – emoce bývají často špatný rádce. Když si zkusíte sebe představit v jiné době nebo jiném světě, hned se může stát, že uvidíte věci v úplně jiném světle. Realita je pouze náš subjektivní výtvor – výtvor naší mysli. Jak na individuální, tak na kolektivní úrovni. Stejně jako matrix, který jsme si vytvořili. Každý z nás může mít pravdu, podle úhlu našeho pohledu, avšak nikdo z nás jí není a nikdy nebude schopen popsat a obsáhnout celou.

Skutečná změna přichází zevnitř, změnou vědomí a je to dlouhodobý proces, třebaže procitnutí na začátku může být náhlé. Chtít bojovat násilím, to je jako bojovat s větrnými mlýny. Každý z nás ve skutečnosti žije ve své vlastní realitě, každý z nás je střípkem, obrazem a odrazem kolektivní reality a současně tím, kdo ji spoluvytváří.

Tak, jako všichni žijeme v jiném paralelním světě, jiné bublině a hledáme k sobě cesty, tak i celá naše kultura a civilizace žije v určitém paralelním světě, který může být zcela jiný, než u civilizace, o které třeba dodnes nic nevíme nebo dokonce ani to, že existuje. Kromě lásky neexistuje žádná objektivní realita. Snad kromě Boha, ovšem to je něco tak abstraktního a nad možnosti našeho chápání, že jakákoli snaha Boha vměstnat do nějaké definice je marná. I když by se to jistě mnohým líbilo a kolik lidí se o to už snažilo. Vymezit Bohu jeho místo tak, aby zůstal tam kde je a nerušil to, co člověk dělá. Nekecal mu do toho. To však není nic jiného, než mu přisuzovat lidské vlastnosti. Samozřejmě, v Bible takové příměry najdeme, ale jen proto, abychom ho vůbec nějak mohli uchopit a chápat. Ve skutečnosti je to však velmi povrchní a tak pravdu najdeme jen mezi řádky. Ostatně o to jsou i tato slova i evangelia, které mluví o tom, že pravdu nelze pochopit pouze rozumem:

Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.

Ze všech stran můžeme slyšet co je pravda, co je správné, jak bychom měli žít a dokonce i co bychom si měli myslet. Je jen na nás, jak se tím vším necháme ovlivňovat, či do jaké míry chceme být ve vleku matrixu, který si vytvořila naše civilizace. Samozřejmě, je nemožné odpojit se zcela od něho odpojit. Nikdo z nás se asi nemůže odstěhovat na pustý ostrov a být zcela nezávislý. Vždy vstupujeme a musíme vstupovat do vztahů, i když se nám to ne vždy líbí, protože si to okolnosti vyžadují. Nikdo z nás se nemůže vymanit ani ze své karmy, protože tu máme o značné míry společnou. Nikdo se nemůže vysvobodit tak, že by byl zcela svobodný, protože to není v moci člověka. Přesto se realita stále mění a náš matrix se pomalu bortí tím, jak se transformuje celý náš svět.

Transformace (změna matrixu) probíhá částečně sama na základě změny našeho vědomí, které vytváří a mění realitu. Aniž bychom si toho byli vědomi, duchovní kanály se postupně samy otevírají jeden pro druhém – transformace probíhá a my se tak každým dnes přibližujeme světlu. Probíhá, ať už to vítáme, nebo se tomu bráníme. Ať už nám přináší příjemné pocity a nové duchovní inspirace, nebo naopak nepříjemné pocity a nepříjemné otázky. Transformace není nic jiného, než proměna naší reality. Ta se neustále mění s tím, jak se zrychluje čas. Vše se zrychluje, doba i její proměna. Svět měníte jen svojí pouhou existencí a tím, co si myslíte. Vaše neviditelné myšlenky se přidávají k myšlenkám jiných lidí a vytváří tak celé myšlenkové proudy měnící vědomí celého lidstva.

Často se můžeme setkat s představou, že člověk může falešnému matrixu uniknout pouze mentální prací na sobě, zvyšováním své frekvence, rozšiřováním svého vědomí a vnímání. Ostatně myšlenka sebeosvobození z duchovního otroctví je velmi stará. Samozřejmě, tyto věci jsou dobré, prospěšné a potřebné tak, jako prosté vzdělání. Rozhodně to ale nestačí – osvobození je skutečně nezaslouženou milostí a darem, nikoliv zásluhou nebo něčím, čeho lze dosáhnout jen lidským úsilím. Nikdo nemůže sama sebe transformovat, může udělat ale to, že se jí nebude bránit.

Jak si jí nebránit, jak se jí co nejvíce otevřít a jak jí neklást překážky? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Neexistuje žádná zázračná, rychlá změna vědomí ani žádná zázračná, bezpracná cesta změny vědomí. Vše je postupná změna a vývoj. Důležité je chtít. To je vlastně vše co potřebujeme. Pokud chceme poznat, kdo je Stvořitel, jaký je jeho plán s námi, proč jsme a proč on chce, abychom byli, a kdo on vlastně je, máme vlastně vše, co potřebujeme. Vše ostatní pak přichází od něho, on nám dává školení a lekce tím, že nás seznamuje s lidmi, které máme poznat, a přivádí nás do situací, které potřebujeme zvládnout a ze kterých se máme poučit. Tímto nás připravuje na transformaci, abychom ji mohli a byli schopni projít. Dokonalost není náš cíl, dokonalost a transformace – to je neustálý a nekonečný tvůrčí proces. Naše cesta za cílem je nekonečná, protože nikdo nemůže dosáhnout dokonalosti sám. Ostatně i o tom najdeme v evangeliu slova:

„Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Dokud člověk zcela nepodřídí svojí vůli Bohu, nemůže být dokonalý. Mnoho lidí si myslí, že napřed musí být takoví a takoví, aby pak konečně mohli připraveni předstoupit před Boha – že napřed musí být dobří. To je však velký omyl. Bůh očekává, že k němu každý přistoupí ihned – takový, jaký je.

Dokonalost znamená vzdát se sama sebe a najít vlastní božskou identitu. Problémem ovšem je, že odlišit, co je naše přání a co vůle Boha, není vůbec lehké a je to o to těžší, čím větší a konkrétnější představu si o Bohu děláme, protože to je právě to, co nás omezuje. Jinými slovy je tímto omezením naše vlastní nedůvěra, přičemž jinak než skrze důvěru dospět k dokonalosti nelze. Samo sebezapření je dobrý cvik vůle, ale samo o sobě k osvícení nevede.

Negativní realita a všechno zlo, katastrofy, nenávist, pohromy – to je důsledkem toho, že lidé se transformaci brání a kladou ji překážky. Ty se pak hromadí tak dlouho, dokud nedojde k nějakému neštěstí, o kterém si pak lidé myslí, že je náhoda nebo boží trest. Není to ani jedno, ani druhé. Je to jen přirozený výsledek jejich zatvrzelosti, pýše a ignoranci. Myslím si, že pokud se chceme transformovat, změnit sebe i svět, je nejdůležitější v nás samých odstranit všechny překážky, které tomu brání. Překážky kolem sebe, až potom. Naše realita je obrazem nás samých a našeho myšlení.

Změna matrixu není možná náhle – musel by to být jedině nadpřirozený zásah či milost. (I když podle proroctví k tomu sice skutečně má jednou dojít právě během oněch třech dní temnoty). Jsou dva největší omyly a těmi jsou: fanatismus nebo naopak přílišné spoléhání se na rozum. Skutečná změna je dar. A není to ani emoční, ani rozumová věc. Je to věc čistě duchovní. Nejsme to opravdu my, kdo působí skutečné a pozitivní změny, my na ně jen reagujeme je, přijímáme je, osvojujeme si je, nebo je odmítáme, bráníme se jim a pak nás smetou.

Jsem přesvědčen o tom, že Bůh nás všechny neustále vytahuje z bahna směrem vzhůru, celý svět. Akorát ne všichni to vítají a všem se to líbí. Někteří jsou z toho neklidní, nervozní, ale nakonec se nebrání. Nebo říkají: ano, ano, vyzvedej mě, ale ještě ne, až zítra, až to či ono dokončím, dnes ještě nejsem připraven, počkej… A tak stále dokola. Jiní se tomu naopak brání zuby nehty a nechtějí se vzdát své milované hroudy a lebedění si v materiálním bahně. V důsledku toho dochází k otřesům jak v osobních životech lidí, tak ke společenským otřesům, neštěstím a katastrofám, během kterých jsou lidé násilně vytrženi ze svého klidu či spánku.

Každou krizi chápu ne jako cestu do pekla nebo jako trest za hříchy, ale spíše jako příležitost k růstu, pokání, sebeuvědomění a k pokroku. Říká se, že koho pánbů miluje, toho křížem navštěvuj. Myslím, že je na tom kus pravdy, ale platí to spíše obecně, protože jsem přesvědčen o tom, že Bůh miluje všechny lidi, bez rozdílu, tedy i ty, kteří si to vůbec nezaslouží. Ostatně asi proto, že jeho láska tak velká, že si ji vlastně nemůže svojí prací ani svým životem zasloužit nikdo. Ani kdyby byl sebelepší či královsky vynikající a příkladný…

Dnešní svět se jakoby blíží do temnot a je znovu rozdělený na přátele a nepřátele jako kdysi. Mnoho lidí propadá obavám či dokonce beznaději a depresi. Lze tedy očekávat další otřesy, války a neštěstí. Nemusí asi nutně přijít, ale jen Bůh ví, zda to tak je a zda je to nevyhnutelné. Nikdo z nás nemá moc řídit svět. Můžeme ale důvěřovat Bohu, že ho celý vyzvedá k sobě. Tedy i za cenu krizí, které však nejsou trestem nebo důsledkem nezájmu a ignorance nějakého chladného, nevypočitatelného a trestuchtivého Boha. Právě naopak. Nelze každého soudit podle sebe a už vůbec ne Boha.

Jsou důsledkem toho, že člověk dostal jistu míru svobodné vůle a tím (bohužel či bohudík) i odpovědnost za sebe a část odpovědnosti i za celou společnost a tento svět. Ostatně proto obývá svět, který již dávno není rájem. Říká se, že Bůh člověka z ráje vyhnal, ovšem přesnější by bylo říci, že se ho člověk sám vzdal a dobrovolně z něj odešel. Bůh se jako otec svých dětí neustále snaží svět lidí přibližovat k sobě, je ale jasné, že bez spolupráce lidí to ani tak zcela není možné a ne všichni se nakonec budou moci do opuštěného ráje znovu vrátit. Také někteří nevěřící, kteří dosud vidí smysl svého života v materiálních věcech a zážitcích často dobře vnímají, že tyto věci jsou ve skutečnosti jen náhražky a že za nimi přece musí být něco dalšího, pro co má smysl žít, něco co je trvalé a věčné hodnoty, i když vůbec netuší, co to je a kde to hledat.

Sekulární společnost mu v tom rozhodně moc pomoci nemůže. Nakonec náboženství a spiritualita do veřejného života nepatří, protože společnost musí být neutrální a odduchovněná. Náboženství patří do soukromí nebo za zavřené dveře chrámů a nesluší se moc dávat najevo, že nějaký názor je založen na víře. Relevantnější je, když řekneme, že náš názor je postaven na racionálních základech, argumentech a nejlépe, když dovedeme někoho citovat nebo zaštiťovat se obecně respektovanou osobností. Ať už je to Václav Havel, vážení vědci či královna Alžběta, proti které snad mohou křivého slova říci snad jen odpůrci monarchie nebo bývalých kolonií.

Dobře to bylo vidět i při kolosálním pohřbu královny Alžběty II., která svým způsobem nahrazovala Bohyni na Zemi, jistotu, ke které se mohli lidé vzhlížet. Lidé v absurdním světě touží po jistotě, řádu a po tom, co běžného člověka přesahuje a mají často přirozený sklon se k někomu vzhlížet. Zatímco Bůh je neviditelný a pro lidi často vzdálený, královna byla naopak velmi blízko a tak mohla plnit jakého si nadnáboženského, ekumenického a světského prostředníka mezi světem a Bohem. Tedy nejen pro věřící jako papež, ale v tomto případě jako jednotící prvek pro všechny, i nevěřící či příslušníky různých konfesí a náboženství. Navíc byla obrovskou turistickou atrakcí, která nemá v Evropě a ani v mnoha jiných zemích moderního světa už dnes obdoby.

Přes krizi v 60. a 90. letech si nakonec dokázala vybudovat gloriolu kontinuity a univerzality. Lidé se s ní loučili možná v předtuše, že s ní tak trochu možná i odchází i starý dobrý svět mocenského, slavného impéria a jistot, i když je to samozřejmě asi poněkud zromantizovaná představa, která je pro nás zejména středoevropany možná těžko pochopitelná. I Britové asi tuší, že vývoj jde dál a monarchistické „náboženství“ bude jednou třeba nahradit něčím reálnějším a skutečnějším, kdy by mělo dnes skomírající náboženství povstat a znovu obživnout. A kdy nebude již třeba žádných náhražek nebo prostředníků, které lze uctívat a kterým se lze svým způsobem klanět, jak to známe z historie, kdy lidé potřebovali prostředníky Boha v podobě lidí.

Je zřejmé, že i v Británii časem monarchie získá svoji civilnější podobu, i když se republikou jen tak nestane a lidé pochopí, že tak krásný, pohádkový a romantický svět králů a královen je přece jen přežitek a že je třeba jít dál. Ostatně i minulost vidíme často ve zromantizované podobě a je moc těžké jí opustit. Zejména, když stále máme pocit, že nám dává nějaké jistoty a pocit významnosti a jedinečnosti, což Alžběta II. své zemi nepochybně dávala. Nakonec i pro členy královské rodiny s nekonečným majetkem spravovaným z daní poddaných, je jejich poslání jako život v kleci – nebo chceme-li v akváriu či výloze luxusního obchodu. Každý je obdivuje, každý o nich mluví a píše, ale oni sami ani zdaleka nemohou dělat to, co většina normálních lidí. Prostě se narodili do královské rodiny a tím, je jejich život předem dán. Tedy snad kromě rebelů, jako je princ Harry, který nevydržel tuto královskou hru již dále hrát.