Věda a víra

Progresivisté jsou přesvědčeni to tom, že evoluce je samozřejmý, nikdy nekončící proces vedoucí ke stále větší dokonalosti a proto je nutné se tomuto vývoji přizpůsobit. Ve skutečnosti se ale spíše zdá, že evoluce dosáhne v určitém stádiu vývoje svého vrcholu, kulminuje a pak se mění v involuci vedoucí k zániku. Proto je dobré, se tomuto vývoji nepřizpůsobit.

Na druhou stranu (jsme-li věřící) předpokládáme, že tento zánik je jen přerodem do nové dimenze vývoje, protože život je věčný. Mění se forma, energie a podoba života, ale život zůstává, i když se zdá, že neexistuje. Ve skutečnosti však nic není schopné existence. Nemůže existovat to, co bylo před vznikem vesmíru, neboť energie je jen projevem života. Zůstává-li neaktivní, nevytváří ani energii. I když se tedy zdá, že neexistuje nic, stále je něco, i když to nemá žádný rozměr, ani energii. Proto nikdy nemůže něco vzniknout z ničeho a i vesmír vznikl z něčeho, co nevzniklo z ničeho. A na počátku všeho je život. Život, který, rozhodne-li se projevit, stále mění, přetváří a poznává sám sebe. I za cenu involuce a sebezničení, pokud jde o slepou linii vývoje, která není prospěšná celku.

Nabízí se tedy otázka, co je život. Věříme, že život je stupeň vědomí a vědomí je duch, který nemá žádný rozměr, ani energii. To je důvodem, proč otázka na jeho původ nemá žádný racionální smysl a logickou odpověď. Uvažovat racionálně o něčem, co nemá žádný rozměr, ani energii je iracionální, protože v racionálním pojetí života to de facto neexistuje, i když logicky nic není schopné existence. Stejně tak se zdá iracionální uvažovat o tom, co nemá žádný rozměr, ale vejde se do toho všechno. Racionalita a logika se tak dostávají v tomto teoretickém konceptu fyziky do neřešitelného rozporu, protože ačkoliv logika říká, že vždy musí něco vzniknout z ničeho, zároveň říká, že na počátku musí být něco, co vzniklo z ničeho, což je však iracionální. Můžeme tedy říci, že život je iracionální povahy, a proto na něj neexistuje logická odpověď i v případě, že si pomůžeme kvantovou fyzikou.

A pokud přece jen existuje, pak přesahuje možnosti našeho chápání a je to něco podobného, jak chtít, aby žížala porozuměla principu fungování lidského mozku, který dodnes nechápeme ani my. Přesto mnozí věří, že život je racionální povahy a kus sádla s nervy generuje vědomí a emoce. Neumí si představit, že vědomí je na těle či jiném hmotném objektu nezávislé a jsou přesvědčeni o tom, že život je produktem hmoty a energie. Věří, že energie je věčná a tvoří hmotu, ale nedokážou odpovědět na to, co energii vytváří a produkuje. Kde a odkud se vzal tajemný bod singularity, který neměl žádný rozměr, ale přesto v něm bylo koncentrována všechna energie a vše, co existuje. Ani na to, co způsobilo jeho explozi a to, že z něho vznikl vesmír, hmotná tělesa a nakonec i my.

Není singularita začátkem a koncem možností vědy, za kterou jsou již jen hypotézy, teorie a víra? Věda popisuje to, co je spojené s dobou od exploze bodu singularity, ale nic neříká o tom, kde se bod singularity vzal, co ho vytvořilo a co způsobilo jeho explozi. Jinými slovy – víme, že o podstatě světa a života vůbec nic nevíme. Je to jako když se ocitneme v nějakém světě, ale vůbec nevíme, kde se nacházíme, kde jsme se tam vzali a co tam děláme. Je zvláštní, že spoustě lidí to nijak nevadí a ani je to nezajímá.

Zajímavá ovšem není jen otázka vzniku vesmíru, ale i živých organismů. Někteří vědci tradičně předpokládají, že první živé jednobuněčné organismy vznikly náhodou „za velmi příznivých podmínek z chemických reakcí“. Faktem ale je, že tímto způsobem se dosud v žádné laboratoři na světě nic živého vytvořit nepodařilo, ať se vědci snaží nejrůznější chemické směsi vystavovat těm nejpříhodnějším podmínkám. Hmota zůstává mrtvá – ani jedna živá buňka. Jak je to možné? Ne a ne „vypěstovat“ z chemické směsi jediný živý organismus. Vždy tam musíme napřed něco živého vložit a až pak může čekat, zda se to ujme. Z neživého ale stále nemůžeme nic živého vytvořit.

Je záhadou, proč tolik vědců na tomto postupu stále trvá, když věří, že život vznikl náhodou, když náhodou se nevyrobí ani auto, ani se nepostaví dům? Nejspíše proto, že žádné jiné vysvětlení si neumí představit a iracionální vysvětlení je samozřejmě pro vědu nepřijatelné. Proto je třeba za každou cenu najít racionální. Asi je to tak ale správné, i když nejspíše marné.

Jak se navzájem ovlivňuje věda a víra, věda a ideologie? Stala se nebo se věda může stát pseudo-náboženstvím ve službách ideologie? Je možné, že i dnes je věda zneužívána a není zcela nezávislá? A kde leží hranice vědy? Co je ještě vědecké a co už ne? Měla by být věda založená na důkazech (evidence based science) modlou, které se klaníme? A je to skutečně to nejlepší, co máme?

To jsou otázky na které se dodnes názory mnohdy různí. Shoda asi panuje jen na tom, že v minulosti se věda a víra a věda a ideologie často ovlivňovaly. To je dnes už asi méně významné, patrné a zřejmé, ale myslím si, že tu máme nový fenomén – totiž vzájemnou interakci vědy a byznysu, vědy a soukromých zájmů, vědy a jejího financování – něco, co opět znemožňuje, aby věda byla zcela nezávislá, tlak na to, aby sloužila především někomu a některým lidem, aby sloužila přednostně jejich zájmům. A potažmo jejich záměrům a ideologii.

Další otázkou je to, kde leží hranice vědy? Stručně řečeno bychom asi mohli říci, že hranice vědy založené na důkazech leží v jakési šedé zóně mezi hmotných světem s fyzikálními zákony a světě duchovním, kde žádné fyzikální zákony neexistují a jde není co zkoumat. Ona šedá zóna paralelních světů mezi naším světem a světem duchovním je něco, co není úplně duchovní, ale zároveň to již není fyzické. Je to něco, kam věda nahlíží, ale nedokáže to nijak uchopit a jednoznačně interpretovat. Něco, co tuší, že asi existuje a významně ovlivňuje náš svět a naše životy, ovšem existuje to jen v předpokladech, hypotézách, vědeckých teoriích. Něco, o čem tušíme, že nějak funguje, ale věda nedokáže říci jak. A protože je to něco, co je neprůkazné, není to podloženo jednoznačnými důkazy, je to některými vědci označováno i jako něco, co neexistuje. Nebo existuje, ale pouze na bázi víry, psychologie a pocitů – na iracionálním základě. Jak ale může víra racionálně uchopit to, co leží v šedé zóně nehmotných informací, co není založené na jednoznačných důkazech? Anebo je, ale tyto důkazy není možné jednoznačně racionálně interpretovat a vysvětlit?

Nejde totiž je o důkazy, ale také o způsob tvorby těchto tzv. důkazů, o jejich získávání a o jejich interpretaci. Podle mého žádné důkazy nemohou být označené jako nezpochybnitelné, neboť jsou založeny pouze na našem pozorování, schopnostech jejich získávání a pochopení. Žádný důkaz proto nemůže být chápán jako dogma, neboť je pouze součástí mnoha jiných procesů, analýz a důkazů, střípkem poznávání celé vědy. Pokud stále budeme znít jen malý kousek podstaty, není žádný důkaz jednoznačný. Vědecký důkaz není vědecké dogma, ale pouze uznání výsledku výzkumu na základě současných znalostí, které se však mohou v čase měnit. Snaha o prezentaci vědy jako o racionálním postupu založeného na důkazech (evidence based science) nemůže vést k představě nějakého dogmatického vědeckého náboženství, neboť je pouze nástrojem a procesem, jak fungování věcí zkoumat a poznávat je.

V dnešní době jsme už většinou dospěli do stádia pochopení toho, že věda a víra si nejen neodporují, ale spíše se doplňují, neboť mluví rozdílným jazykem. Zatímco věda je založena na racionalitě a na nejnovějším poznání současníků a inteligence, víra je univerzální, hovořící v obrazech k lidem všech dob a inteligence. Zatímco věda řeší poznání fungování systému, víra učí o jeho podstatě a smyslu – nemá za cíl zabývat se otázkou jak, ale řeší otázku proč, se kterou jsou svázány naše hodnoty. Ne vždy to však bylo zřejmé a v dobách, kdy byla věda v plenkách, lidé neměli jinou možnost, než chápat věrouku i jako vědu – to jim dávalo poznání. Jinými slovy – chápali víru doslova.

Myslím si, že je dobré si připomínat, že věda je pouze nástroj jak se něco dovědět a pochopit to. Je tak v našem vlastním zájmu, aby byla co nejméně zneužívána, ať už v rámci ideologie, náboženství, propagandy nebo byznysu a soukromých zájmů velmi bohatých lidí, kteří si mohou dovolit financovat jakýkoli výzkum, jehož výsledky by odpovídaly jejich očekáváním. V tomto případě věda neslouží jako nástroj poznání, nýbrž jako nástroj manipulace, jak jsme toho svědky v době globálního korporátního kapitalismu. V něm sice věda není už financována náboženskými mecenáši, ani ideology ze státního rozpočtu, aby byla v souladu s politickým režimem, nicméně je zase financována ve velkém velmi bohatými lidmi a jejich soukromými společnostmi. A ti mají také své zájmy.

Vidíme to dnes také v případě klimatické krize, green dealu či genderové ideologie, tlaku na uznání různých druhů pohlaví a sexuálních orientací. Když se ideologům a aktivistům stále nedaří v dostatečné míře naklonit si vědu na svoji stranu a přimět ji, aby aktivně podporovala jejich vize, čím více věda v těchto otázkách mlčí a je zdrženlivá, tím jsou oni aktivnější. Často jsme tak svědky toho, že ideologové a aktivisté jsou dnes mnohem častěji slyšet, než vědci, kteří by měli obhajovat něco, co není vědecky podloženo a na co existují mezi vědeckou komunitou různé teorie. Bude velmi zajímavé sledovat vývoj vztahu mezi vědou a soukromými zájmy, protože nezávislost vědy je dnes v ohrožení stejně, jako byla v minulých dobách.

Naplní-li se orwellovy vize, je možné, že věda bude jednou opět ve službách ideologie – soukromé ideologie. To, že mnozí inteligentní lidé mají plná ústa vědeckého pokroku, lásky, umí jednat velmi asertivně, ale přitom dělají záměrně zlé věci asi existovali vždy a byli těmi, kdo vedli společnost špatným směrem, protože masy lidí jim uvěřily. To že současná věda začíná stále více být ovlivňována ideologií je podle mého dáno i tím, že se stala silně materialisticky orientovanou – začala se stále více zabývat většími a většími detaily a jejich výzkumem, zatímco celkový obraz jí přestal zajímat. Stala se vědou technokratickou která jak se říká pro stromy nevidí les. Přestala být vědou celostní. Zná všechny podrobnosti a detaily o procesech, má vše do detailu analyzováno, analyticky roztříděno a zaškatulkováno, ale přehlíží vzájemné souvislosti, interakce a nechápe celek.

Co je ale ještě tristnější je, že se tají skutečné objevy, které kdyby se dostaly na veřejnost, mohly by převrátit pohled na naší historii vzhůru nohama. Není výjimečné, že takové objevy jsou armádou označovány jako nepřístupné oblasti a google má zřejmě příkaz je vymazat se svých map, respektive rozmazat je. Kvůli čemu? Kvůli nekonečnému vyšetřování nebo kvůli tomu, že někdo nechce, aby se lidé dověděli pravdu? Netýká se to jen oblasti 51 v Nevadské poušti a společných projektů s mimozemšťany, ale například pyramid na Antarktidě, vesmírných objevů či podmořských staveb, apod. Je až příliš důkazů na to, abychom uvěřili, že se všechny tyto věci tutlají, než abychom mohli říct, že jde o nesmysly a konspirační teorie. To mohou říkat jen lidé, kteří se o tyto věci nezajímají a tudíž, nic o nich nevědí. A prostě věří tmu, co jim řeknou hlavní média, která jsou pro ně důvěryhodná. Pokud vás zajímá více o objevech, které jsou veřejně přístupné, ale vůbec nezapadají do současných zjednodušených představ o naší historii, doporučuji knihu Skrytá historie lidstva od R. Thomsona.

Slyšel jsem, že někteří vědci jsou dnes toho názoru, že bude možné „dojít ke konečnému poznání“ a tím náboženství přestanou mít význam a zaniknou. Myslím si ale, že tento cíl je stále v nedohlednu, ba dokonce, že nikdy nebude konečné. A už vůbec ne tak, že půjdeme do stále větších detailů, sbírání dat a jejích analyzování. Pokud by to bylo možné, pak by nejspíše věda musela překonat své analytické tendence, překroč hranice logiky a zaměřit se na fungování celku, nikoliv jeho složení a procesů v něm probíhajících. V opačném případě by nějaké tzv. konečné poznání znamenalo spíše potlačení ducha. To by nebylo nic nového – víme, že také komunisté měli konečné vědecké poznání – vědecký ateistický názor, a kdo toho poznání nebyl ochoten sdílet, byl nepřítelem společnosti.

Já jsem přesvědčen o tom, že naše realita je ve skutečnosti iracionální povahy a dříve či později to zjistíme, jakmile odejdeme z tohoto světa do nehmotné paralelní reality, virtuálního světa kolektivního podvědomí, kde žádné fyzikální zákony neplatí. Tedy světa, ze kterého jsme přišli a kam se zase po svém pozemském výletě vracíme.

Určitě by ale nebylo správné jakkoli snižovat vědu a snahu o racionální poznání, neboť tento svět je také racionální povahy. Věda a poznání má nezastupitelnou úlohu v tom, že nám dává možnost nahlédnout do zákonitostí fungování tohoto světa – jen však z velké části omezena jen na tento svět. Díky úžasnému rozvoji vědy jsme dnes tam, kde jsme a nejsme jako lidé v dřívějších dobách odkázaní pouze na náboženské či pavědecké a iracionální teorie. Jinými slovy – máme na čem stavět. Zároveň by to ale neměl být důvod k pýše, přezíravosti a k nabytí dojmu, že můžeme najít nějaké konečné poznání nebo dokonce rovnat se Stvořiteli, k vytváření vlastních zákonů či snaze určovat přírodě, jak by se měla chovat.

Víra versus realita

Do jaké míry je realita obrazem naší víry? Není to tak, že v konečném důsledku není až tak rozhodující to, jak se věci objektivně mají, ale to, čemu subjektivně věříme, protože realitu určuje víra a až teprve potom objektivní okolnosti? A existuje vůbec něco jako objektivní okolnost nebo je vše jen jakýsi hologram a virtuální realita? Myslím si, že i když je třeba něco jen placebo, ale funguje to, není podstatné, zda to má či nemá účinnou látku, ale to, zda to funguje. Ne nadarmo se říká, že víra hory přenáší. Bohužel ale i temná víra, která člověka přenese leda do pekla a pak je lepší používat rozum. Už od dob osvícenství a později sekularismu se proto klade velký důraz na fakta, na racionální přístup, objektivitu a na rozum, na oddělení víry od politických názorů, ve skutečnosti jsou ale tyto věci trochu přeceňované a to co je za nimi je někdy důležitější.

Víru zkrátka nelze vymýtit, potlačit, ani ji zavřít do soukromého prostoru tak, aby nezasahovala do společenských otázek a do racionálního způsobu myšlení. Pokud se o to někdo pokusí, zase vyleze ven jinudy a jen změní svojí podobu. Třeba na tu temnou. Víra přirozená potřeba či podstata ducha, který není produktem mozku, ale mozek pouze používá jako nástroj. Názor že je třeba ještě důslednější sekularizace ale není nic nového, jak dokládá jeden komentující ve svém komentáři pod článkem Satanistická výzdoba nadzvedla republikány, když říká, že křesťanství v USA je v mnoha ohledech podobně extrémistické jako třeba v Polsku (viz jejich postoje k potratům apod.). A jako u každého náboženství je jakýkoliv extrémismus velmi nebezpečný. Potřebovali by také důsledněji oddělit křesťanství od státu, do kterého je historicky prorostlé, protože právě to křesťany v Americe utvrzuje, že jsou něco víc než jiní věřící. Při současné situaci s militantním islámem ale moc nevěřím tomu, že by do toho někdo chtěl konečně pořádně říznout.

Otázka ale je, jak by se do toho mělo tzv. říznout – zakázat všechny náboženství? Jenže, nebyl by právě toto extrémismus? A pokud je někdo v menšině, je extrémista proto, že hlásá to, co se nehodí nebo to co je menšinovým názorem nebo proto, že je to špatné z hlediska někoho jiného? To jsou zkrátka filosofické otázky, které nikdy nebyly vyřešeny a ani nemají žádné radikální řešení. O potlačení náboženství se usilovali i komunisté a co z toho vzniklo? Nové ateistické náboženství. Podle mého názoru je tedy jakýkoliv extrémismus nebezpečný, pokud něco prosazuje silou, nejen náboženský ale i ideologický. Na druhou stranu pak by se nikdy nemohlo dojít k žádným převratům a revolucím, které dnes považujeme za důležitý a zásadní milník ve vývoji ke svobodě. Extrémista je vždy ten, kdo jde proti proudu a byl to ve své době i Kristus, který si podle mnohých o sobě myslel že je něco více, než ostatní a právě proto se ho potřebovali zbavit. Na druhou stranu nelze říct, že něco prosazoval násilně – to je pravda.

O tom jak důležitá je víra vědí všichni manipulátoři, kdo se zabývají technikami jak lidskou mysl číst a ovládat ji. Ať už prostřednictvím šíření dezinformací, deep fake, magie či technickými metodami. Tady je pak velmi důležitá pozitivní víra, která je bdělá a vědomě pěstovaná, protože nátlaku ze strany temných sil není snadné čelit. K tomu však zdaleka nestačí klást důraz na rozum a kritické myšlení, protože i ti, kteří mají výrazně vyvinuté kritické myšlení lze ovládat metodami připravenými přímo na ně, tedy prostřednictvím racionálních argumentů a tak tyto lidi donutit, aby uvěřili třeba i špatným věcem, že jsou dobré. Stejně tak dobře jako při působení na emoce, zejména u lidí s bohatší emoční výbavou.

Jsem přesvědčen o tom, že neexistuje nic jako absolutní nevíra, bezvěrectví. Každý jen tak neustále nucen něčemu věřit. I kdyby to byl on sám, jeho vlastní smysly nebo fakta, která jsou mu předkládána (a jak víme, lidskou myslí lze velmi snadno manipulovat). Na víře a důvěře je založen celý náš život. Bez víry člověk nemůže existovat – pouze jako mechanický stroj, který je ovládán někým jiným. Když si bytost začne uvědomovat sama sebe, stává se automaticky bytostí věřící, protože si začne uvědomovat to, čemu věří a na základě toho pak začne formovat svůj život a postoje. Přestane se řídit jen instinkty. Z tohoto pohledu je tedy každý věřící, byť není žádného náboženského vyznání nebo říká, že ničemu nevěří. Nikoliv – věří, že ničemu nevěří, ale opak je pravdou. Věří, i když si to neuvědomuje.

To je podobná otázka, zda může existovat absolutní nic. Samozřejmě, že nemůže, protože nic je zkrátka nic a pokud je to nic, tak ani neexistuje, jinak by to bylo už něco a to něco muselo zase vzniknout z něho a to další něco zase z něčeho dalšího, atd. Za počátku všeho tedy je vždy NĚCO. Respektive NĚKDO. Tedy to, co nepodléhá žádným zákonitostem a zákonům, co vždy bylo je a bude, něco co nemá žádnou racionální podstatu, ale je nekonečně inteligentní. Umíte si něco takového představit? Asi sotva – jinak by bylo možné to myšlenkově uchopit, pospat, analyzovat… Je to zkrátka nejen mimo racionalitu, ale i mimo naši nejdivočejší představivost a fantazii, proto mnozí uvěřili, že toto NĚCO neexistuje a vše naopak NIC ve spojení s NÁHODOU je podstatou všeho. Bizarní představa? Ano, ale zdá se, že pro mnoho lidí lépe stravitelná. NIC totiž totiž nic nevyžaduje, nic nechce, před tím člověk nemá žádnou odpovědnost, ani žádnou perspektivu. NIC je zkrátka NIC. A to, že z ničeho vzniklo něco? To je přece náhoda. To se může stát.

Iracionální něco vs. někdo

Když věříme, že to něco není jen něco, ale někdo, je to proto, že si zkrátka neumíme představit něco, co je inteligentní. Dokonce i umělou inteligenci, která předstírá inteligenci stvořil zase jen někdo – tedy člověk. Ve skutečnosti ale prapůvodce všeho není něco, ale ani někdo. Je cosi co je nadosobní, pro co ale nemáme žádné slovo. To je důvodem, proč lidé často dávali Stvořiteli lidské charakteristicky a vlastnosti, i když jako ryzí podstata všeho žádné vlastnosti nemá. Křesťanství přineslo představu Boha jako Otce vše lidí, nekonečné lásky a moudrosti. Samozřejmě by to ale mohla být i matka a jiná představa dokonalosti, ale je to asi to nejlepší, co můžeme mít jako základ pozitivní víry.

Víru v iracionální podstatu světa obecně sdílejí jak náboženské, tak všechny spíše nenáboženské, ale duchovní, esoterické či okultní směry, které také věří v příchod nového věku (New Age) a pro které je duchovní transformace obvykle hlavním bodem pozornosti. To vše je společné všech duchovně či duchovněji založeným lidem, kteří nesdílejí myšlenky ateismu a materialismu nejhrubšího zrna. Hlavním rozdíl mezi náboženskými a esoterickými (new age) směry je v chápání podstaty Boha. Zatímco monoteistické náboženské směry chápou Boha jako nejvyšší inteligenci a osobnost, proto které je Bůh NĚKDO, esoterické směry buď chápou Boha jako nejvyšší, ale neosobní inteligence (NĚCO) nebo se touto otázkou odmítají zabývat s poukazem, že jde o otázku nesmyslnou, neřešitelnou a nepodstatnou. Svým způsobem tak mohou mít pravdu oba názory.

Pokud však považujeme Boha za někoho, znamená to, že k němu máme (anebo bychom měli mít) osobní vztah, ať už věříme, že jde o despotu či laskavého otce či nějakou lhostejnou osobnost, která sice stvořila lidi, ale jejich osud je jí celkem fuk. Pokud věříme, že jde o laskavého a spravedlivého otce, pak je to podle mé víry představa, která je pravdě nejblíže, i když teoreticky bychom Bohu neměli přikládat žádné osobnostní rysy a vlastnosti. Na druhou stranu nás taková víra zavazuje a může se stát i nástrojem manipulace, pokud někdo věří, že Bůh je sice NĚKDO, ale manipulátor. Anebo, pokud nějaký prostředník mezi lidmi a Bohem (náboženský představený) lidmi, at už vědomě či nevědomě manipuluje a oni mu věří.

Na druhou představa, že Bůh je absolutní světlo a pozitivno, ale je pouze NĚCO může teoreticky dávat lidem větší pocit svobody a volnosti – člověk ví, že si za vše může sám, protože nikdo nic neřídí a člověk se nikomu nemusí zpovídat a není nikomu odpovědný, protože duchovní zákony fungují automaticky. Tato představa je blízká zejména lidem, kteří hledají pravdu a světlo, ale současně se bojí o to, že by s nimi mohl někdo manipulovat a proto mají odpor i k náboženství, které chápou často jako zdroj manipulace, nikoliv světla – chtějí být blízko Boha, ale nechtějí mít přímou odpovědnost či nějaký osobní vztah.

Jakýmsi kompromisem mezi ortodoxmím náboženstvím a esoterickými směry new age mohou být např. některé evangelikální církve, které odmítají jakékoliv prostředníky mezi člověkem a Bohem, kněze, svaté, anděly apod. ale současně věří, že Bůh je někdo. Podle mě je ale pravda někde uprostřed a jde spíše o nepochopení toho, jak tvoří Bůh, co je vědomí a jak se projektuje – co je vůbec život. Bůh jako nejvyšší vědomí, tedy vědomí všech vědomí, jehož projekcí je vše, tedy i naše vědomí a my je osobnost. Správnější by ale bylo říci, jde jde o nekonečně násobnou multiosobnost. V žádném případě tedy nelze říci, že jde jen o NĚCO. Na druhou stranu to neznamená, že by byl od svého stvoření nějak oddělen, protože to, co tvoří, je jeho součástí (proto bylo řečeno, že jsme údy jednoho těla). Je tedy zároveň jak NĚKDO tak i NĚCO. Ba dokonce ještě mnohem více, protože množství rozměrů si ani neumíme představit.

Naše představa, tedy víra v někoho či něco ale není asi úplně nedůležitá – myslím si, že má podstatný vliv na to, jak chápeme život a jaké je naše vědomí. Jak chápeme důležitost osobního vztahu a odpovědnost. Zda-li je to jen odpovědnost a láska k něčemu nebo je současně i k někomu. Dalo by se tedy říci, že my sami jsme vlastně bohové a do jisté míry je to pravda. Znamená to však, že Bůh je v každém z nás, ale my Bohem nejsme. Jsme jeho děti a proto ho můžeme nazývat Otcem. Nejsme jen věci – vedlejší produkt nejvyšší energie. Esoterikové by si podle mého názoru měli položit otázku, zda je jejich hledání upřímné a zda nechodí kolem horké kaše. Zda neobchází ze zvědavosti krásný dům a nebojí se vejít dovnitř. Ne proto, aby se tu usadili a dům si drze přivlastnili jako někteří jiní mluvící jménem Boha, ale aby prostě jen vešli. Tento dům nevznikl náhodou jako produkt vysokých a čistých vibrací.

Pokud říkáme, že Bůh je iracionální podstata, neznamená to, že by byla nerozumná či bláznivá. Znamená to, že je rozumem nepochopitelná, přesahující logické a racionální chápání. To je důvodem, proč ja vyloučeno vědecké poznání jeho podstaty a tudíž i jeho (alespoň rozumové) ovládnutí. Je to to, co se vymyká rozumu a proto je pouze záležitostí víry. Ostatně jako vše, co se projektuje z paralelních světů a dimenzí, ve kterých neplatí žádné fyzikální zákony. To je skutečná realita, zatímco náš svět je jen jejich dočasně fyzikálně zafixovanou projekcí. K ní se nejvíce přibližujeme vývojem kvantové fyziky kdy se učíme pracovat s energiemi, ohýbat čas a prostor, ale tady jsme úplně na začátku, navíc ani tady nejde o nic duchovního.

Náhoda znamená chaotický pohyb, ze kterého sotva může vzniknout něco jiného, než další chaotický, dohromady splácaný spletenec a blevajz. Náhodně nikdy nemůže vzniknout něco kloudného, natož aby to bylo umělecky ztvárněné či dokonce myslící a uvědomující si sebe. To nemá s náhodu nic společného – a přesto tomu mnoho lidí věří spíše, že to, že vše bylo záměrně vytvořeno. A že tvůrce či tvůrci mají nejen cit a talent, ale i smysl pro humor. Stačí se podívat na krásu přírody, tvary či barvy ryb, ptáků… V případě evoluce tak můžeme mluvit maximálně pouze o programu, který někdo vytvořil a naprogramoval, nikoli o tom co vzniklo z ničeho a náhodou.