Jestli se komunistům za minulého režimu něco nedalo popřít, tak to byla jejich absolutní priorita dostupnosti levného bydlení pro všechny mladé rodiny. Bohužel ta po revoluci zmizela a vše se soustředilo na ekonomickou transformaci, lidská práva a demokracii. Dodnes to pro žádnou z vlád u nás nebylo takovou prioritou, aby se tento problém podařilo vyřešit. Komunisté ho od konce 50. let řešili masivní výstavbou panelových sídlišť. Jistě, byly to králíkárny a dnešní novostavby jsou na jiné úrovni, nicméně rozměrově se byty nezvětšily, takže z tohoto hlediska jsou to králikárny stále – jen mnohonásobně nedostupnější.
Od revoluce se toho mnoho nezměnilo, stále se řeší hlavně lidská práva a stav demokracie, ale aby vlády dělali skutečně něco pro lidi, zejména v oblasti bydlení či mezinárodního dopravního propojení, to příliš vidět není. Skoro by se dalo říct – tady se čas zastavil a možná, pokud by režim nepadl, byli bychom už o něco dále. Jinými slovy – nestačí řešit Ruko, pomoc Ukrajině, to, abychom byli dobří u Evropské komise, boj s dezinformacemi, nové regulace a předpisy či práva LGBT. Je třeba něco pro lidi skutečně dělat. Jinak je to prázdná imidž se slupkou moderního státu, ale ve skutečnosti nám ujel vlak. Ten jako celé Evropě, ale i nám samotným v Evropě.
Lidé ale uvěřili, že činy se dělají slovy. Nebo že všechno udělá umělá inteligence? Nebo, že stačí vyhrát volby a být u koryta? Podle toho to pak vypadá – země, která jde od nikud nikam, nemá žádný směr a i Čína se nám směje, jak se naše elity hádají a ukazují si svaly. Ale ano – i to je demokracie a asi to k ní patří. Od voleb k volbám, ale kde nic, tu nic – na řešení problémů lidí není už čas. Aby nás nakonec i to chudé, vysmívané a zaostalé Rusko, které nemá ani splachovací záchody jednou nepředehnalo. Stát se to může. Myslím si, že jsme tak trochu propadli pocitu, že se něco udělá samo, nebo že ekonomický vzestup daný událostmi v roce 1989 je nezadržitelný a nezvratitelný. Nebo že lidé si mají s dostupností bydlení poradit sami – když máme ten kapitalismus ve kterém jsou bohatší stále bohatší a chudí stále chudší. Jedni nemovitosti skupují do zásoby a pro ty druhé jsou stále nedostupnější.