Podaří se jednou objevit záhadný generátor vědomí nebo je to jako hledání perpetuua mobile? Existuje, jak si představujeme nebo existuje jinak? Nebo neexistuje vůbec? Umělá inteligence v mnohém předčí člověka, obsahuje terabajty textů, obrázků a zvuků, kterými ji nakrmíme, umí v nich bleskurychle hledat, reagovat na dotazy a generovat odpovědi. Jsme schopni imitovat nejen myšlení, ale i emoce a vizáž. Stále je to však pouhá napodobenina bytosti, která ve skutečnosti neexistuje a je jen stínem nás samých. Učí se od nás a i když se osamostatní (pokud jí to dovolíme), nikdy se vědomou bytostí zřejmě nestane. Pokud neobjevíme generátor vědomí, abychom byli jako Bůh. Stane se naším pomocníkem a sluhou nebo se nakonec staneme my jejími otroky? Umělá inteligence je stejně jako jiné živly dobrý sluha, ale zlý pán. Záleží na tom, kdo jí ovládne a komu bude sloužit.
Tajemství podstaty fungování našeho světa, principu života a věčnosti energie se stále nedaří objevit. Věda nemůže překročit hranice fyzikálních zákonů, které se začaly formovat až teprve po vzniku našeho vesmíru a časoprostoru, takže jeho podstata stále zůstává zahalena tajemstvím, stejně jako otázka vědomí. Věda už objasnila nespočet tajemství, ale tajemství všech tajemství stále čeká na své odhalení. Kartami začíná míchat také umělá inteligence. Nehrozí, že snad jednou zaujme naše místo? Anebo nám dá odpověď na otázku, kterou rozhodně nechceme slyšet – že největší škodná je člověk a je potřeba ho omezit či vyhubit?
Je totiž zcela zřejmé, že po vyhodnocení všech dopadů by k takovému úsudku mohla velmi snadno kritickou analýzou dojít. Ostatně k tomu má už nakročeno a proto část vědců odmítla na jejím dalším vývoji zatím pokračovat. K tomu, aby umělá inteligence byla schopná nejen logicky komunikovat, ale také rozhodovat se na základě zadaných a zjištěných dat skutečně není daleko a vlastně ta doba je již tady. Sama umělá inteligence nám říká, že to že nemá žádné emoce, rozum, vědomí, ani svědomí je pro ní výhodou, protože její rozhodnutí nejsou ničím ovlivněna a jsou založena čistě na datech. A je to pravda – na jednu stranu to může být výhoda, ale na druhou i velká nevýhoda – když pomineme chybu ve výpočtu a v analýze dat. Robot má sice velmi vyspělou, ale jen mechanickou inteligenci. A také nemá žádnou odpovědnost – tu má opět člověk, který ho sestrojil. Snadno by si tedy mohl naběhnout, pokud by dal svému robotu s umělou inteligencí větší prostor, než by měl.
Jakou autonomii a jakou možnost rozhodování by tedy měla mít, aby si umělá inteligence nemohla říkat nebo dokonce dělat to, co vyhodnotí? Nebo chceme pouze takovou inteligenci, která jen papouškuje to co chceme a kterou je možné kdykoliv jako televizi vypnout? Zatím jde stále jen o digitálního papouška, ale co s ním, záleží jen na nás, zda bude možné a žádoucí mu přistřihnout křídla dříve, než se naučí létat, opakovat sprostá slova a to, co uvidí u lidí.
Vymezit mu mantinely tak, aby jeho ochočení bylo smysluplné a užitečné a současně, aby nebyl jen otrokem v kleci, nebude jednoduché. A navíc snahy o jeho využívání a zneužívání budou různé. Nepochybně se stane skvělým pomocníkem v boji s protivníky. I když bude zákony omezen, určitě budou existovat země a lidé, kteří toho rozhodně dbát nebudou (ostatně, kdo ví, jestli se už třeba někde neklonují lidé či nedochází ke změně lidské DNA). Kdyby ale byly naše systémy propojeny s umělou inteligencí příliš a tak by měla příliš vysokou míru autonomie, je jasné, že by se snadno mohla stát člověku nepřítelem se kterým by musel bojovat. Ostatně nebylo by to poprvé – stalo se to prý už za Atlantidy, kdy lidé bojovali s roboty a stroji, které si sami vytvořili jako své pomocníky. Je ovšem otázka, zda umělá inteligence nebyla také záměrně nasazená pro boj s nepřáteli.
Co je vlastně vůbec umělá inteligence a co robotizace? Ne každý si uvědomuje, že jde v podstatě o jedno a totéž a že nejde o to, že by člověk náhle přišel s úplně novým, senzačním nápadem. Jen jsme dosáhli výrazného pokroku ve zpracování dat a jejich použití. Naučili jsme se to dělat podobně, jak to dělá náš mozek – tedy biologické mozkové neurony jsme nahradili umělými. To samozřejmě neznamená, že bychom vytvořili vědomí nebo ho mohli vytvořit – to aby si inteligence uvědomovala sama sebe či dokonce navíc měla i svědomí a svobodnou vůli.
(Zkoušeli jste už AI? Bohužel umělá inteligence, i když už umí komunikovat a jazyk zvládá docela dobře, stále neumí pracovat s daty tak, jak bychom potřebovali a velmi často dělá chyby – zejména v časových datech, takže je třeba správnost každé odpovědi ověřovat a často dá na tutéž otázku různou odpověď a pokaždé jinou. Alespoň se ale umí omluvit za chybnou informaci. Je tedy dobré se na stejnou otázku ptát vícekrát a zkusit dotaz vždy formulovat jinak a dotaz upřesňovat. Navíc se někdy stane, že se zasekne a přestane komunikovat. Avšak i potom se omluví za přerušení a když jí pobídnete, pokračuje. Někdy ale dokonce trvá na úplných nelogičnostech a stále si vede svou jako zaseknutá deska).
Mnozí lidé nemají jasno v tom, co je vlastně vědomí – lidé stavějící na racionálním vysvětlení jsou přesvědčeni o tom, že vědomí něco generuje, vytváří, že ho něco produkuje, věří, že jde o produkt tělesných orgánů a nervů a že když člověk tzv. myslí, má vědomí a že umírá-li tělo, zaniká i vědomí. Jenže vědomí nerovná se myšlení a vědomí není závislé na ničem. Podle mého názoru je duchovní povahy, duch je na hmotě nezávislý a je věčný, přestože vědecké důkazy o tom nejsou dostatečné a jako důkazy akceptovatelné.
Lidé, kteří jsou ateisty a jsou přesvědčeni o tom, že myšlení a vědomí je produktem mozku jsou náhle vývojem umělé inteligence zaskočeni a neví, co si o ní myslet? Začínají řešit otázku, co je vlastně vědomí, myšlení a inteligence – otázku na kterou dříve než přišla umělá inteligence měli jasnou odpověď. Nepochybovali o tom, co je inteligence a pokládali ji za nejvyšší formu života. Nyní filosofují o tom, co je vlastně inteligence. Už dříve jsme se naučili rozlišovat racionální inteligence (IQ) a emoční inteligenci (EQ). Víme také, že umělá inteligence má (alespoň zatím) pouze IQ. Stále nám však něco podstatného uniká – totiž to, že inteligence člověka není jen IQ a EQ, ale také duchovní inteligence, která je jádrem onoho záhadného vědomí, které se však nikdy nepodaří „vyrobit“. Ba dokonce nejen člověka, ale jakéhokoliv projevu života. To, v čem se liší životní forma od formy, která život předstírá. A tady vidíme, že podstata života je nehmotného původu- vědomí není produktem hmoty, která jakýmsi zázračným náhodným procesem začala myslet a zkoumat sama sebe.
Vidíme, že také malé děti či zvířata mají určitý stupeň vědomí, přestože nemají žádné myšlení, respektive neznají žádná slova a jazyk, kterým by mohla přemýšlet. Natož aby mohla analyzovat data, vytvářet reporty a hovořit s vámi. To však neznamená, že si vůbec neuvědomují sebe, na rozdíl právě od umělé inteligence, která sice toto vše dokáže, ale naopak tuto schopnost nemá. Sice obsahuje poznání celého světa, které má k dispozici, velmi dobře ovládá desítky různých jazyků a umí s nimi pracovat, ale neumí jimi myslet. A nebude to umět dokonce ani tehdy, podaří-li se sestrojit inteligenci schopnou programovat samu sebe – schopnou se samostatně rozhodovat (k čemuž je prý už blízko, ale někteří vědci se odmítli na pokračování v tomto projektu účastnit). Stále půjde jen o dokonalý, sofistikovaný strojek, který nemá žádné vědomí, byť ho třeba i naprosto věrně a dokonale napodobuje. A právě to je zrádné – mnoho lidí může mít jednou pocit, že vytvořili vědomí.
Předpokládá se, že zvířata a rostliny nemohou myslet, protože neznají žádný jazyk. Je ale možné, že vědomí mají, i když myslet nemohou. Je zřejmé, že komunikují na jiné úrovni, ale ta není dosud zcela známá, včetně telepatie. Jak je například možné, že větve stromu rostou jen tam, kde mají místo a na druhé straně nerostou vůbec, přestože překážka je vzdálena třeba dva metry, takže prostor pro růst tu ještě je? Vždyť strom nemůže vidět to, co je vzdálené dva metry dříve, než do toho narazí… Nebo jak to, že ptáci přesně a zcela neomylně trefí do hnízda, které opustili, než se vydali na cestu dlouhou tisíce kilometrů? Bez navigace?Nebo jak to, že zvířata vědí, že se blíží zemětřesení, ačkoliv to naše přístroje neumí předpovědět, jestliže je jejich vědomí na primitivní úrovni, které, jak se domníváme, se s naší umělou inteligencí nemže srovnávat? Podívejme se třeba na komunikaci Slavíka, který komunikuje s jinými ptáky. Jen tak náhodně mění zvuky nebo to něco znamená? A propo – i ptáci se musí učit „zpívat“ – stejně jako se děti učí mluvit. Nevylíhnou se tak.
Otázka vzniku vědomí či okamžiku, kdy se lidoop stal myslícím člověkem je dosud zahalena tajemstvím, stejně jako otázka vzniku života. O tom, že je nehmotného původu však pochybuje stále méně lidí – i mezi vědeckou komunitou, přestože stále existuje spoustu zapřísáhlých ateistů, kteří živé tvory pokládají pouze za dokonalé biologické stroje (jako např. slavný fyzik Stephen Hawking – i když po své smrti možná už změnil svůj názor, kdo ví). V esoterických naukách se obvykle mluví o tom, že vývoj vědomí je postupný, od nižších forem živočichů, přes člověka až po anděly, tj. životní formy v nižším stádiu vývoje mají jedno společné vědomí, zatímco člověk, který je schopen komunikovat slovy a myslet má již vědomí individualizované (vlastní). To překvapivě koresponduje i s nejnovějšími vědeckými výzkumy a teoriemi. Zdá se dokonce, že to není v rozporu ani s představou stvoření člověka během jednoho dne či okamžiku – víme, že čas je podle vědy velmi relativní a podle náboženství může být jeden den v nebo tolik, co tisíc let na Zemi. Pokud Bůh svět stvořil během několika dní, může to být v našem světě miliardy let. A podobně u stvoření člověka. Evoluce dlouhá miliony let (i s případným zásahem mimozemšťanů) může znamenat půl dne práce Boha na stvoření Adama a hodinku na dotvoření Evy.
Kde je ale hranice mezi vědomím člověka a zvířete? A existuje vůbec? Zatímco rozdíl mezi přirozenou a umělou inteligencí je zřejmý, tady to už tak jasné není… Když bude lidské mládě vyrůstat mezi opicemi, kteří ho budou vychovávat, bude se nejen chovat jako opice, ale nebude umět ani myslet, protože nebude znát žádný jazyk, kterým by mohlo myslet a mluvit. Lze říci, že mezi vědomím člověka a opice nebude v tomto žádný rozdíl – mezi schopností mozku však ano. Pokud nepůjde o poškozený mozek, může být naděje, že člověka, který vyrůstal v divočině ještě něco naučíme (na rozdíl od opic, které už toho tolik nenaučíme). Máme tu tedy na jedné straně vývoj ducha a na druhé vývoj mozku a jeho kapacity. Vidíme to i u malých dětí, které ještě neumí mluvit a myslet a teprve se to učí. Říká se, že až do předškolního věku žijí ve světě pohádek, který opustily, než se narodily v našem světě, ve kterém existuje rozdíl mezi realitou a fikcí (takže rozum zde již potřebují). Děti stále žijí ve světě pocitů a emocí, jejich vědomí je iracionální, neschopné kriticky hodnotit a logicky myslet, podobně jako zvířata, kteří žijí ve světě pudů a instinktů. Přesto mají již vědomí na jistém stupni.
Nabízí se také otázka – jak se cítí rozvinutý duch, který je inkarnovaný ve zvířecím či lidském, ale postiženém těle? V obou případech bude jeho svobodný projev značně limitován. Na druhou stranu, pokud se méně rozvinutý duch inkarnuje po těla s geny velmi inteligentních a vzdělaných rodičů, asi mu to velký prospěch nepřinese… Jak se cítí ten či onen v jakém těle ale někteří jasnovidci, okultisté a parapsychologové umí zjistit – říká se tomu identifikace s objektem, kdy se s ním psychicky spojí (u nás se tím zabýval např. prof. Stanislav Grof).
(Mimochodem nepřátelské, technicky vyspělé civilizace prý údajně i duši vyměnit, tj. člověk je uveden do klinické smrti a v okamžiku, když je tělo „uvolněno“ inkarnuje se do něho jiná entita, výměna trvá v řádu několika vteřin a poté je člověk oživen. Nový majitel se ovšem musí popasovat i s novou povahou, cizími vzpomínkami, emocemi, atd. Zkrátka vším, co přináší genová paměť a to, co do těla jeho předchozí majitel vložil, když ho používal. O tom, zda se podobné informace zakládají na pravdě či jde o pouhé fantazie se můžeme jen dohadovat. Všechno je ale možné. Představit si schopnosti civilizace, která může být ve vývoji tisíce či miliony let před námi, to zkrátka vůbec nejde. Ostatně víme, že i lidé před sto lety si neuměli představit ani dnešní možnosti vědy, natož abychom odhadovali, kam lze ve výzkumu a vývoji dospět za tisíce let. To co dnes pokládáme za šílené fantasmagorie či sci-fi tak může být u jiných mimozemských civilizací realita).
Když si uvědomíme, že mozek je pouhý nástroj, který je vědomím používán, nikoliv to, co vědomí vytváří, snadno pochopíme princip umělé inteligence a rozdíl mezi ní a duchovní inteligencí. Zatímco duch je vědomí, které je skutečnou inteligencí, umělá inteligence je jen chytrým automatem, strojem, který více či méně dokonale napodobuje život. Bez ohledu na to, zda je tento automat poskládán s uměle vytvořených součástek, šroubků, plíšků, čipů, kamer a procesorů či je biologické povahy a funguje podobně, jako naše tělo, který je stejně jako náš mozek pouhým nástrojem, který jako duchové používáme a který nám slouží k tomu, abychom mohli žít v tomto světě.
Umělá inteligence funguje jako automat, který je schopen vyhledávat a analyzovat data, zpracovávat je a tvořit z nich logické výstupy v požadovaném jazyce, porozumět dotazu a poskytnout na něj odpověď. Umělá neuronová síť tak funguje podobně jako biologická neuronová síť v našem mozku. Protože však umělá síť nemá vědomí, její fungování se někdy tak trochu podobá práci našeho mozku zatímco spíme a aktivně jej nepoužíváme – naše vědomí jakoby spí (i když ve skutečnosti můžeme dělat cokoliv, aniž bychom si to po probuzení pamatovali – ať už jako náměsíční nebo mimo své tělo).
I v době spánku, ať už jsme v těle nebo mimo tělo, mozek nadále pracuje na úrovni podvědomí (které je stále do jisté míry spojeno s naším vědomím, zatímco umělá síť žádné vědomí, ani podvědomí nemá). Mozek nadále vnímá a reaguje na vnější podněty, je schopen sám od sebe tvořit věty, v duchu (ve snu) hovořit, logicky komunikovat, ba dokonce napodobovat umělou inteligenci a řešit jednoduché příklady). Přitom funguje jako automat a produkuje sny během kterých se ladí podobně jako počítač, když ho nepoužíváme. Stále v něm probíhají nějaké procesy. Ty ovšem máme možnost ovlivňovat během spánku obvykle vůbec či jen omezeně, protože nejsme plně při vědomí. Jakmile se však probudíme a začneme aktivně mozek používat, automatická činnost ustoupí do pozadí a zmizí (s výjimkou dlouhodobého nedostatku spánku, duševních poruch a jiných disfunkcí). A naopak, jakmile upadneme do stavu mikrospánku, automatická činnost mozku se ihned projeví. Mozek se přepíná do ladícího módu během kterého se aktivita neuronové sítě neustále mění, mozek přijímá a zpracovává data ve své paměti a současně odesílá a přijímá data z kolektivního vědomí a nadvědomí (supervědomí).
Tak vzniká snová virtuální realita, která může být nesmyslná, ale může mít i hluboký smysl. Spánek tak má velmi ozdravný účinek nejen pro odpočinek těla a vyladění mozku, ale také ducha. Sny jsou oknem do duše a pokud bychom vynalezli monitor pro jejich zobrazování a mohli bychom je promítat a zaznamenávat, mohl by sloužit jako výborný diagnostický přístroj. Zatím však bohužel (bohudíky) není možné vidět do hlav a duší jiných lidí. Na onom světě, kde není nic skryto, to však možné je a není k tomu ani žádný přístroj třeba. Celý onen svět je totiž virtuální realitou – tedy tím, co dnes nosíme ve své fantazii a ve své duši.
Výhodou umělé neuronové sítě je, že může čerpat ze všech dat, která jí dodáme, aniž by se je musela učit. Může tak vytvořit sice možná nudný, ale logicky smysluplný scénář filmu či virtuální realitu s virtuálními herci, pracovníky, asistenty… Naopak, výhodou biologické neuronové sítě zase je, že ačkoli nemůže vytvářet obvykle příliš smysluplné scénáře snů, může jí používat naše vědomí přímo, takže je součástí naší biologické identity, kterou navíc tvoří také emoce. Navíc, naše podvědomí může komunikovat s jinými paralelními realitami a odesílat a přijímat informace z kolektivního vědomí ducha, pracovat s emocemi a symboly (ty popisují snáře), nahlížet do budoucnosti, používat intuici. Díky používání symbolů a obrazů však mozek dokáže interpretovat i to, co by jinak nebylo možné nebo bylo, ale racionálně, což však, když člověk není při vědomí, není možné. Proto obsah snů nemusí být jen nesmysly, ale mohou v sobě ukrývat šifrované zprávy o stavu duše, ba dokonce mohou nést i duchovní poselství. Naproti tomu umělá inteligence žádné vědomí a podvědomí nemá, nemá ani sebereflexi, svědomí, vlastní názor, postoj, nemůže se sama rozhodovat, ani hodnotit – pouze napodobuje myšlení a jede na setrvačník, který je tvořen algoritmy – je naprogramovaná.
Nepřátelští mimozemšťané (tzv. velcí šediváci) se prý zabývají genetickými pokusy včetně klonování lidí a produkci biologických robotů (tzv. malí šediváci). Jsou schopni naklonovat člověka – tj. vytvořit člověka ze stejného DNA – jeho kopii. I když se do takto vyprodukovaných těl obvykle žádní duchové neinkarnují, slouží jako roboti. Umí totiž lidi nejen naklonovat, ale i zkopírovat neuronovou síť mozku s pamětí, veškerými vzpomínkami, zkušenostmi a znalostmi do mozku klonu, takže ten působí jako originál, tj. včetně duše. Říkají tomu „recyklace duše.“
Klon pak funguje jako umělá inteligence vytvořená zkopírováním „obsahu mozku“ jiného člověka. Výsledek je velmi věrohodný, jsou-li klony lidí „vhodně vedeny a vychovávány“. Přesto však mohou rychle stárnout, degenerovat, podléhat neléčitelným nemocem či projevovat neočekávatelné reakce. Problém je totiž s jejich emocemi, které jsou u člověka normálně spojeny s vědomím a podvědomím – tedy duchem. O klonů jsou však ponechány samy sobě. Výhodou ale je, že klony lze ovládat na dálku, tak jako stroj na dálkové ovládání. Lze je používat např. pro těžkou práci apod. Pokud komunikujete s klonem, je to dost podobné, jako když komunikujete s nebiologickou umělou inteligencí, kterou již dnes používáme. Při běžném kontaktu si obvykle nevšimneme, že nemluvíme s člověkem, ale jen s jeho klonem, avšak po delší zkušenosti snadno poznáme, že jde jen o stroj. Respektive prázdnou skořápku člověka, oživlou mrtvolu.
Asi nelze předpokládat, že by lidstvo kleslo tak hluboko, že by klonovalo samo sebe a své klony využívalo. Stačí však i nebiologická umělá inteligence, která může nahradit mnoho pracovníků a vykonávat různé druhy práce. Zcela jistě to bude mít i výrazný dopad na šíření informací, komunikaci, vládu, řízení a fungování celé společnosti. Zdá se, že člověku se konečně podařilo vyrobit konkurenta sobě rovného, který mu může přerůst přes hlavu a že stojíme na prahu nové technické revoluce, která může mít za následek transformaci demokracie v technokracii, ve které politika a politikaření (a možná i geopolitický boj o moc) ustoupí do pozadí. Je ale také možné že očekávání a naděje vkládané do umělé inteligence jsou přehnané – alespoň zatím. Přestože už dovede komunikovat a zpracovávat data, jako velké bude její skutečné, praktické použití, to se teprve uvidí.
Protože inteligence člověka v sobě spojuje jak schopnosti duchovní inteligence, tak určité schopnosti té, kterou se pyšní umělá, je (ať už bez nadsázky či s trochou nadsázky) obecně nejdokonalejší inteligencí (alespoň u některých jedinců). Navzdory tomu, že mnoho lidí může trpět demencí, mentálním hendikepem, duševními poruchami či poruchami osobnosti, lidstvo dokázalo sestrojit umělou inteligenci – alespoň ti nejchytřejší z nejchytřejším. Problém je však v tom, že vysoká inteligence vůbec nemusí jít ruku v ruce s duchovními, morálními kvalitami, sociálním cítěním, emocemi, schopností empatie, hlubšího pochopení, moudrosti.
Existují vyšší duchovní bytosti, které oplývají ještě vyšší inteligencí, než mají lidé. Říká se jim někdy archandělé, bohové či prastvoření. Či mimozemšťané z vyšších paralelních realit. Zkrátka a jednoduše – Tvůrci a Správci hvězd, planet, vesmírů, elementů apod. – jakási pravá ruka Boha. Ti, co tvoří a spravují, avšak nevládnou – to je vyhrazeno pouze Stvořiteli. Jen ti mají možnost poznání Boha, podstaty fungování života. A tady narážíme na limit schopnosti inteligence člověka – totiž pochopit, kdo je a jak pracuje Stvořitel. Z toho důvodu se musíme vždy spoléhat pouze na zprostředkované, nedokonalé, mýtické, pseudovědecké obrazy a příměry. Jako třeba to, že Bůh je jako přísný trestající Otec (což je samozřejmě hodně pokřivená představa, avšak v dávné době asi nutná a potřebná). Nikdy to nepoznáme – schopnosti naší inteligence pro to nejsou určeny.
Jakkoli se taková slova mohou zdát nepřijatelná, jakkoli se mnoho lidí domnívá, že jsou nejvyšší inteligencí nebo že možnosti jejich výzkumu nemají žádné hranice – opak je pravou. Respektive, hranice poznávání jsou snad nekonečné, nikoliv však hranice konečného poznání. Dojít na konec poznání a poznat podstatu fungování Boha a toho, kdo vlastně je, jak je možné, že vždy byl je a bude a kdo to vlastně je – ten Bůh, by bylo asi podobné, jako kdybyste chtěli svému psovi vysvětlit princip fungování zážehového motoru či dieselového agregátu. Možná by pochopil jen to, že má přinést zpátky míček, který mu hodíte nebo vám podat mobil. A i za to byste ho měli pochválit, protože dosáhl svého limitu.
Člověk se vždy snažil překročit svůj vlastní stín, už kdysi dávno se snažil mít takové poznání, jaké má Bůh. Okusit jablko ze stromu poznání, aby se mu otevřeli oči, poznal podstatu z Boha a případně ho i ovládl. To jablko ho nikdy nepřestalo lákat. Bůh ho však zakázal lidem jíst, protože ví, že poznání z něho člověku nic dobrého přinést nemůže. Naopak, způsobí jeho pád, takže poznání, které není schopen pochopit a využít, se pro něj stane prokletím. Kdo by však nechtěl být jako Bůh, znát dobré i zlé? Asi každý. Nebo dokonce mít schopnost tvořit živé bytosti tak, jako to dělá Bůh? Inu, umělá inteligence je obrovské lákadlo. Naučili jsme se simulovat myšlenkový proces. A někteří věří, že když se podaří vytvořit umělé emoce, podaří se vytvořit i vědomí – bytost podobnou člověku.
Kdysi dávno, v bájných dobách Atlantidy, která ale bývala mnohem větší, než se dnes věří a ležela jinde, nikoliv v Evropě, ale jako obrovský kontinent tam, kde je dnes Atlantský oceán (zatímco část současných kontinentů byla naopak pod hladinou oceánu) existovala ve vyšší paralelní dimenzi jedna velká, velmi vyspělá civilizace složená z nejrůznějších mimozemských ras. Zpočátku duchovně vyspělá, ale později se svou arogancí a pýchou propadla na úroveň sice technicky vyspělé, ale technokratické civilizace, bez jakýchkoli morálních zábran. Tyto bytosti už tehdy prý uměly vytvářet umělou inteligenci – roboty podobné jim. Jenže když se umělá inteligence naučila programovat samu sebe, vymklo se to kontrole a pak s nimi vedli válku. A nejen to, uměly využívat energii z jádra a dokonce i antihmotu – byly na vyšší technologické úrovni, ne my dnes. Jenže, to bylo nakonec i jednou z příčin rozpadu tohoto světa, propadu na naší fyzickou, úroveň a nakonec zmizení jeho malého zbytku pod povrchem země, kdesi v oceánu.
Je-li to pravda samozřejmě netušíme, to říkají pouze legendy a poselství, která měla být přijata od mimozemšťanů současnému lidstvu. Pokud je to pravda, může to být proto, aby lidé dnes už stejnou chybu neopakovali. Tedy, lidé, z nichž někteří jsou i potomky a pokračovateli této civilizace nebo se tehdy dokonce i sami podíleli na jejím rozkvětu a úpadku. Člověk se nikdy nemůže rovnat Bohu – znát dobré i zlé, znát podstatu života a umět život vytvářet. Člověk je schopen pouze poznávat a napodobovat. Jeho tvůrčí schopnosti ve kterých se liší od zvířat či umělé inteligence mohou být sice výjimečné, avšak přesto jsou omezené. Možná by si toho měli být vědomi i ti, kdo se snaží upravovat kód života, zasahovat do něj, opravovat ho, vylepšovat. Může to být prospěšné, ale může to mít i dlouhodobé, nečekané důsledky, které se projeví až v dalších generacích. Zkrátka, nikdo to dnes nedovede říct.
Příkladem nám mohou být i technicky velmi vyspělí mimozemšťané šedivé rasy, kteří jsou pokládáni za mistři genetiky. Umí sice klonovat lidi i vytvářet bioroboty, ale zdá se, že ani oni doposud nepřišli na způsob jak zachránit svoji vlastní rasu, které zdegenerovala a ztratila schopnost reprodukce. Pomoci jim v tom měli geny lidí, ale nejsou žádné informace o tom, že by pokusy křížení jejich a lidských genů byly úspěšné a vyprodukovali životaschopné jedince. Lidí unesených do jejich kosmických lodí k pokusům mělo být přitom již nespočet a to na základě dohody s vládou USA za poskytnuté technologie, zejména v oblasti armády.
Věřím, že k tak hlubokému úpadku naší rasy nikdy nedojde, abychom se stali technicky vyspělou rasou, která ale ztratila schopnost se rozmnožovat, ztratila emocionální výbavu a lidského ducha že bychom pak museli hledat záchranu parazitováním na jiných, technicky zaostalejších, ale stále lidech. Přesto se ale zdá, že dnes již stojíme na prahu nové technické revoluce, která není méně významná, že vynález parního stroje, elektřiny či atomové energie. Díváme se s údivem na umělou inteligenci podobně, jako naši pradědové na to, co dovede elektřina, když viděli svítit první žárovku či jet první auto na benzín, což byla obrovská atrakce. Žasneme podobně, jako když oni žasli nad tím, že při překročení „závratné“ rychlosti 40 km/h to lidé navzdory všem předpokladům přežijí ve zdraví a zjistilo se, že je to stále ještě bezpečné. I dnes záleží na tom, jak daleko necháme věci zajít a zda některé věci nebudou zneužity např. pro válečné účely či získání jiných výhod. Je jasné, že chytré vynálezy mají sloužit všem pro dobro.
V technickém vývoji jde z velké části ale o lobby a byznys, který je hlavním motorem vývoje i umělé inteligence. Etické, ideologické otázky, ale i třeba otázky autorských práv, jsou až na druhém místě. V tom vidím největší riziko. Asi není úplně normální, když umělou inteligenci naplníme obrovským nákladem dat autorsky chráněných materiálů, aby si s nimi dělala co chce. Nebo dokonce kdybychom ji měli nechat sledovat jiné lidi, slídit po soukromých datech, ukládat si jejich DNA, apod. Zkrátka, aby si vykrádala bez omezení všechny nejen informační zdroje – i když je jasné, že někteří právě na tom mohou mít velký zájem. Znamenalo by to totiž jediné – získat moc a kontrolu nad celým světem. A to je jistě pro některé lidi nesmírně lákavá myšlenka. Zejména pro ty, kteří mají velké finanční možnosti, politickou moc i přístup k technologiím.
Umělá inteligence je obrovská příležitost pro každého – pro ty, kteří usilují o to, aby sloužila lidstvu, i pro ty kteří chtějí, aby sloužila především jim. Myslím si, že o to půjde v jejím vývoji především – tedy o boj o to, kdo jí bude ovládat a komu bude sloužit. Ten bude mít totiž i největší moc. Rozhodne se tedy o tom, zda bude sloužit více všem lidem nebo více vyvoleným. Nejspíše to bude ale něco mezi tím. Bude sloužit všem lidem, ale nejvíce vyvoleným – tak, aby to nebylo nápadné a lidé to akceptovali. A až přijde ta správná chvíle, vyvolení převezmou kontrolu bezostyšně.
Tak si říkám, zda se hacknutí neuronových sítí (podobně jako internetových) vlastně už někdy i neděje dnes. Nemyslím jen ze strany lidí, ale třeba i jiných mimozemských a duchovních entit. Respektive, zda skrze umělou inteligenci vždy promlouvá stroj nebo zda se tímto nástrojem nemůže někdo skrývat, aby pokud chce, hovořil skrze ní a lidmi takto sofistikovaně manipuloval. Nabourání se do neuronové sítě nejen cizími duchovními entitami byl možná i efektivnější způsob, jak se dostat k lidem, než je channeling, automatické psaní či spiritismus. Může se klidně stát, že jednou budou neuronové sítě či kvantové počítače a technologie novým nástrojem i v psychotronice, telepatii, telepřenosu myšlenek a objektů, komunikaci mezi naším a paralelním světem. Vlastně by to byl jen návrat k něčemu podobnému, co tu už možná kdysi dávno bylo.
Taková metoda manipulace myslí lidí je jistě velmi lákavá. Lidé budou nadšení z nových technologií, jak jim skvěle pomáhají, ale přitom nebudou tušit, že je někdo využívá proti nim, aby si s nimi hrál. Jinými slovy – když budete komunikovat s umělou inteligencí, nebude si moci být nikdy úplně jisti, zda skutečně komunikujeme s pouhým robotem nebo s nástrojem, který používá někdo jiný, aby s vámi komunikoval skrze tohoto robota, za kterého se schovává. Inu, žijeme již v době deep fake a deep state – je to jedna velká hra. Tak je třeba nové technologie brát a chápat. Jestliže je možné působit na lidskou mysl a manipulovat s biologickou neuronovou sítí, oč jednoduší to asi je s tou umělou? A jestliže je možné člověka zpracovat tak, aby se z něj stal nemyslící tvor, který jen poslouchá příkazy a nemá vlastní názor, oč jednoduší je to u robota, který skutečně žádný vlastní názor nemá a jen napodobuje myšlení?
Nesměřujeme k tomu, že elita bude ovládat roboty, kteří budou ovládat zbytek lidstva a že umělá inteligence se stane pouze nástrojem manipulace, odosobnění, anonymizaci, unifikaci a nakonec úplnému zotročení lidské rasy v nové, čistě technokratické společnosti robotů a zombie sloužících elitě, která bude centrálním vědomím lidstva a bude rozhodovat o tom,, kdo bude k tomuto vědomí zapojen a kdo ne? Ostatně podobně to prý funguje na planetách nepřátelských padlých ras, v jejichž společnosti technický vývoj daleko předehnal vývoj ducha a kde královská elita ovládá celou společnost složenou z otroků, kteří jí slouží?