… aneb na rozcestí mezi diplomacií a eskalací, mezi demokracii a deep state. Kdo chce mír je bezpečnostní riziko, kdo chce bojovat je tu proto, aby mír zajistil. Kdo ochrání lidstvo před sebou samým, než úplně zhloupne a bude se muset historie znovu zopakovat?
Západní analytici podle novinářů prý nabádají, aby západ nepodléhal zbytečnému strachu z možné eskalace, kterou Moskva už třetí rok od začátku invaze neustále a velmi umně přiživuje. Varují, že v případě pádu Ukrajiny zaútočí na Polsko. Západní analytici tedy velmi umně přiživují zbytečný strach z napadení NATO Ruskem, které ve skutečnosti vůbec nehrozí proto, aby udrželi klesající podporu Ukrajiny, jejíž armáda je sice hodnocena jako největší a nejsilnější v Evropě, ale přece jen v konfliktu s Ruskem tahá i s vydatnou pomocí západu viditelně za kratší provaz. Podle mého názoru, i pokud se USA rozhodnou pomoc prodloužit, nezmění to nakonec výsledek války – přestože další pomoc USA je v podstatě jediná a poslední naděje.
V roce 2024 s tím jak klesá naděje na vítězství Ukrajiny nad Ruskem stoupá nervozita, jak dokládají stupňující se mediální manipulace, vyhrožování, strašení a odstrašování. Zkrátka je to něco, z čeho asi málokdo může mít dobrý pocit, pokud zrovna nepatří k milovníkům válek a silového řešení. Zároveň se zdá, že fanatizace davů s většími či menšími úspěchy pokračuje i letos, či alespoň pokračuje snaha fanatismus a emoce udržet na vysoké úrovni. Stále více je ale aktuální otázka, jak dál a jaký smysl má válka západu s Ruskem odehrávající se prostřednictvím Ukrajiny.
Západ ustrnul v představě, že jen silová porážka Ruska věci vyřeší a není schopen překročit tento myšlenkový horizont – v podstatě se tím jak ukončil dialog s Ruskem úplně zasekl, snaží se koupit pro Ukrajinu další čas a hrozí se toho co bude, pokud to nevyjde. Ze zoufalství tak hrozí útokem na alianci, který ve skutečnosti vůbec nehrozí, nedojde-li k eskalaci. Západ zůstává ve stavu schizofrenie – Rusko podceňuje jako slabé a zaostalé, ale současně hrozí jeho silou.
Mnozí lidé říkají, že kdyby podpora Ukrajina byla silnější hned od počátku a dostala by vše o co by si řekla, už by byl mír a Rusko by bylo vytlačeno. Ale co když by to bylo naopak a byli bychom už ve třetí světové válce? Podle mého názoru jsou to všechno spekulace a pokud byl snad západ poněkud rezervovaný a opatrný, určitě bych to nikomu nevyčítal. Silácká prohlášení se říkají snadno, ale reálný postup je jiná věc. A také demokratická politika, která se u nás neřídí autoritou jednoho člověka, který vydá rozkaz a je to. A není to ani bojová počítačová hra, kde o nic nejde a není problém vyzkoušet jakoukoli variantu bez ohledu na ztráty. Reálný život funguje často jinak než virtuální realita.
Evropa snad už stovky let ve vztahu k Rusku balancovala mezi diplomacií a řešením silou, ale nikdy se neshodla na tom, jaké řešení je lepší, protože nikdy se ani jedno neukázalo jako plně funkční a udržitelné. Jednak proto, že sama je ve vztahu ke svému velkému euroasijskému bratrovi dosti rozpolcená, protože Rusku nerozumí. Je to něco jako dialog hluchých. Rusko by rádo vidělo Evropu podle svých představ a Evropa by Rusko viděla ráda podle svého. Nejen ke vzájemnému porozumění, ale i jen respektu je daleko a jeden druhého se snaží zastrašovat, určovat mu pohled na svět a předělávat ho. To přitom trvá už dlouho a nic na tom asi nezmění ani jakýkoliv výsledek přetahované na Ukrajině, ve které napětí nezačalo, ale jen vyvrcholilo.
Příznivci silového řešení říkají, že Rusko rozumí jen síle a proto dialog nemá smysl. Já si naopak myslím že dialog by měl mít vždy přednost, protože jinak skutečně zbývá jen odstrašování a silové řešení. To je ale trvale neudržitelné, protože potencionálně vede ke stále většímu odcizení a eskalaci, ohrožuje mezinárodní politickou stabilitu, mír a činí svět stále temnějším a nebezpečnějším místem. Navíc v dnešní době kdy existují zbraně schopné vyhladit celou civilizaci je sázka na silové řešení nejen zastaralá, překonaná, neudržitelná, ale i nesmyslná a absurdní. Vlastně je s podivem, že ji vůbec někdo ještě ve 21. století může preferovat. Zdá se, že v tomto ohledu se naše kultura nejen neposunula nikam duchovně opředu, ale svým způsobem se vrací zpět do historie barbarských válek. Řekněte Putinovi ať vypadne z Ukrajiny a pak bude mír, po kterém toužíte – oko za oko, zub za zub…
Paradoxně, čím více se bude Evropa snažit Rusko izolovat, odstrašovat a sankcionovat, tím více se to bude obracet proti ní samotné. Jak dlouho bude ale trvat, než na to přijde a pochopí, že tudy cesta nevede, je otázka. Západ doufal, že politikou izolace, sankcí a odstrašování Rusko zlomí, to se stáhne, rezignuje a uklidní se, byla nejspíše zcela mylná. Naopak – dosáhl spíše pravého opaku. Rusko se začalo osamostatňovat, přeorientovávat a vojensky i ekonomicky posilovat. Začalo mu růst sebevědomí a pocit, že je velmoc, které se každý bojí dokonce i celé NATO. Ale především – je méně asertivní, rozzlobenější a také nebezpečnější, což zase způsobuje další zvyšování napětí. Pokud to půjde dále tímto směrem a nedojde k žádnému většímu obratu protože všichni budou čekat, až druhý ustoupí, bude nakonec eskalace a přímá konfrontace nevyhnutelná, což je něco, co je asi nejděsivější, ale co si stále ještě mnoho lidí moc neuvědomuje nebo nepřipouští. Vše stále chápe jen jako hru nebo válečný film – nic víc.
Někteří doufají, že se Čína obrátí od Ruska k západu a jiní zase, že USA ustoupí ze své pozice světového četníka. Co je pravděpodobnější, ukáže až čas, ale asi jen to by mohlo situaci vyřešit. Zdá se mi ale, že pravděpodobnější je to druhé, protože USA jsou rivalem jak pro Rusko, tak Čínu a západ je ve schizofrenní pozici nejen ve vztahu k Rusku, ale i Číně samotné. Jestliže Rusko je vazalem Číny, Ukrajina je asi ještě více vazalem USA, což je do jisté míry i celá Evropa sama, jejíž hlavním zájmem je spíše to, aby byla vzorem lidských práv, humanismu, solidarity a ekologie pro celý svět. To jsou ideály které nejenže nejsou moc v souladu se zbytkem světa, ale často ani i pro svého nejdůležitějšího partnera za velkou louží, ačkoli i tady bují progresivismus, avšak v impulzivnější, v méně propracované a zregulované podobě. Podobně jako Evropu ale žene Ameriku ke hnilobě a rozkladu, z čehož může profitovat Rusko i Čína.
Jakkoli se ale u nás budeme stále přít o to zda je lepší ústup nebo pokračování ve válce, zásadní rozhodnutí přijde z USA a bude znamenat buď další prodlužování války, její eskalaci nebo kapitulaci a zamrzlý konflikt, kapitulaci, pokud předtím nedojde k nějaké dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou, což se zdá jako málo pravděpodobné, zejména za současné vlády. V každém případě bude mít toto rozhodnutí zcela zásadní vliv na aktuální politickou situaci v Evropě, zejména v našich končinách. Do té doby asi budeme svědky nekonečných a planých politických emocemi nabitých debat o tom, kdo má jakou orientaci, kdo na jakou stranu zemi táhne, kdo je proruský a kdo je prozápadní. Jestliže Rusko je do jisté míry vazalem Číny, Evropa je jakýmsi bezpečnostním vazalem USA. Šéf NATO může mávat a rozhazovat rukama jak chce, ale není to on, kdo má hlavní slovo.
- Jsme v kritickém okamžiku, burcuje šéf NATO k pomoci Ukrajině
- Zelenskyj: Ukrajina prohraje válku, pokud nám Kongres neschválí pomoc
- Konvenční válka v Evropě už není fantazií, varuje šéf evropské diplomacie
Evropa si ale stále více uvědomuje, že nemůže stále dokola argumentovat transatlantickým spojenectvím a počítat s rozhodující pomocí ze zámoří, takže se někteří snaží burcovat ostatní politiky, aby se sami připravili na válku s Ruskem. Otázka jen je do jaké míry jde jen o prohlášení a do jaké míry to myslí vážně. Vzhledem k tomu, že dosud žádné viditelné přípravy na válku ve smyslu civilní obrany či branných cvičení neprobíhají, krytů není dostatek, nikdo ani neví kde jsou a neprobíhají žádné přípravy na zajištění chodu a infrastruktury v případě válečných událostí, je zřejmé, že jde stále jen o plané řeči – ne o praktické kroky. Jenže paradoxně, čím více se bude strašit válkou, ale přesto žádné civilní přípravy nebudou probíhat, tím méně budou lidé takové řeči brát vážně. Budou se domnívat, že Evropa by stejně skutečně do války s Ruskem nikdy nešla (tj. do války na Ukrajině se aktivně nezapojí). Už jen proto, že by se na tom přes občasné výkřiky ani neshodla.
Jiná otázka je obrana, ale vidíme, že ani v tomto ohledu se po praktické stránce nic neděje, kromě zvyšování výdajů na zbrojení, ke kterému Evropa přistupuje jen velmi neochotně, zvyklá spoléhat se v kolektivní obraně raději na toho druhého, což je velmi pohodlné a členství v NATO tento komfort nabízí. Zejména pokud jsou členem USA. Ostatně kolektivní obrana trpí tímto neduhem proto, že je založená na principu kolektivismu a socialistické solidarity, kdy nikdo nenese přímou odpovědnost, ale spoléhá se na jiné. USA jsou si toho dobře vědomy a proto je jejich ochota hrát roli světového policajta a ochránce klesá. I když je ale pravda, že Evropa nedává do armády ani polovinu z toho co USA. I tak ale dává zhruba čtyřnásobně více než Rusko.
Zdá se ale, že až na zmíněné výkřiky se v Evropě nebude v podstatě nic dít. Minimálně do prezidentských voleb v USA a až poté se Evropa zamyslí. Ale skutečně spíše jen zamyslí. Nic jiného ani není možné, pokud nemá převážit touha po eskalaci, která je silně poháněná globalisty deep state, kteří nemají jiný cíl, že demontovat Rusko tak, aby se jednou stalo součástí jejich globální říše. Ti prakticky nemají jinou starost, než úkolovat a řídit své think-tanky, instituty a neziskové organizace tak, aby házeli klacky pod nohy všem tzv. chcimírům a dezolátům a udržovali v chodu protiruskou propagandu s cílem, připravit Evropu na budoucí velkou válku s Ruskem. Příprava budoucí války s Ruskem a její dosažení je jejich nový psychologický program, takže pečlivě sledují, aby všichni, kdo jsou u moci měli tento program pevně uložený ve svých hlavách. Jak se jim v uskutečňování tohoto programu bude dařit záleží na tom, jak moc si lidé nechají vymývat mozky a koho budou volit ve volbách, které jsou naštěstí na západě stále svobodné. Zatím je jejich postup úspěšný jen částečně, protože nemálo chcimírů a dezolátů usiluje o zvolení. Stoupá totiž šance, že tito lidé budou volení, přestože se zdá, že Evropský parlament zatím nijak výrazně ohrožen nebude a masáž mozků, která má lidi připravit na třetí světovou válku, bude pokračovat.
Zároveň je ale možné, že vliv deep state není zdaleka až tak silný a že zkrátka těch šílenců, psychopatů a fanatiků, kterým sledují jen svůj mocenský cíl a na lidech či dokonce na lidských životech jim vůbec nezáleží, není zase tolik. Tedy – alespoň bychom tomu chtěli věřit. V současné situaci se jeví jako nejpravděpodobnější varianta kapitulace, dočasně přerušený či zamrznutý konflikt, který ale může dát jen čas na další zbrojení a přípravu na novou fázi války která může být světová. Ta už ale rozhodně nemusí být jen konvenční, o které mluví Josep Borrell. Může před námi otevřít perspektivu budoucnosti, které bude velmi temná a extrémně nebezpečná – hlavní slovo ale přitom budou mít opět USA, ne Evropa. V následující době bude zcela určitě téma války a její zatažení do ní dominující pro všechny volby a bude společnost silně polarizovat. Pokud se ukáže, že si lidé nechají vymývat mozek a vliv deep state bude sílit, bude to katastrofa a třetí světová válka bude dříve či později tak jako tak nevyhnutelná.
Strach bude hlavním motivem voleb, ať už ho mají lidé z potencionálního napadení Ruskem nebo zatažením naší země do války s Ruskem vinou západních politiků. Zejména ve východní Evropě, která válku blízkých slovanů často vnímá mnohem emocionálněji a intenzivněji, zatímco na západě mnohem spíše rozumově a pragmaticky. V USA dokonce již dnes ani není tématem č. 1 a problém Ukrajiny je pro ně asi tak důležitý jako pro nás problém Texasu.
Jde ale především o geopolitiku, takže na druhou stranu to rozhodně není něco, co by chtěly mohly USA přehlížet a psychopati deep state budou dbát na to, aby se tak v každém případě nedělo. Není to totéž, jak kdyby Indie provedla invazi do Pákistánu, Brazílie do Bolívie nebo snad Ghana do sousedního Toga – to by už asi vůbec nikoho nezajímalo a ve zprávách by proběhla jen krátká zmínka. Tady jde o geopolitické soupeření západní civilizace versus Ruska a Číny. Západu se úspěšně podařilo Rusko izolovat, ale hlavně spíše jen ze západu, zatímco Rusko je až příliš velké, aby nemělo volné cesty na ostatní strany. Tím jak západ Rusko od sebe odřízl a vehnal do náruče Číny, sám sobě uškodil. V důsledku toho Čína posiluje svoji moc a autoritu a západu nezbývá, že doufat, že spolupráce Ruska a Číny bude mít trhliny nebo to, že nebude pro Rusko výhodná. Zatím se ale zdá, že nebude výhodná především pro západ. Čína velmi pozorně sleduje situaci a rozhodně nevynechá možnost, jak válku na Ukrajině využít ve svůj prospěch.
Jestliže se snad ještě před lety Rusko rozhodovalo o tom, zda se bude více orientovat na Evropu nebo Asii a překračovalo na místě rozkročené mezi dvěma světadíly, dnes už je jasné, kam se bude orientovat a kam bude směřovat. Dá se v podstatě říct, že s Ruskem jsme skončili ve všech ohledech. To je sice už dnes zřejmé, ale zbývá ještě dořešit otázku co dál. Trvalá, ani absolutní izolace je mýtus, stejně jako nebude nikdy neexistovat žádná neprostupná zeď mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Sankce zafungovaly jen omezeně a nevedly k očekávanému efektu. Ukazuje se navíc, že ze dlouhodobého hlediska povedou k efektu spíše opačnému. Tím, jak se Rusko osamostatňuje od západu, ztrácí západ páky, které dříve na Rusko měl. Vyzkoušel i atomovou bombu mezi sankcemi – odříznutí od platebního systému SWIFT. Dnes už zbývá snad jen zabavení všech Ruských aktiv. Ty jsou ale rozesety po celém světě a navíc by se i to mohlo ukázat jako kontraproduktivní, protože Rusko by si to určitě líbit nenechalo. Je tedy otázka, zdá hrotit do extrému politiku izolace, o které se ukázalo, že nemá velký efekt. Zejména, pokud vůbec v budoucnu má dojít na nějaká jednání s Ruskem. Překonat izolaci a znovu navázat jakés takés vztahy bude nesmírně složité. Bez dohody s Ruskem ale konflikt nikdy neskončí, maximálně bude přerušen a pozastaven.
Jak zejména ve východní v Evropě rostou obavy z vítězství Ruska a z konkurence Číny, nemálo tzv. seriozních politiků že by neváhaly jednotky svých armád na Ukrajinu vyslat. Jednotky NATO na Ukrajině už sice dávno neoficiálně operují, ale pokud by jich mělo být více, je jasné, že Rusko by to chápalo jako přímé zapojení NATO do války (o čemž ostatně mluví už dnes). Eskalace konfliktu je tedy skutečně reálné, aktuální a velmi vážné téma – žádné strašení. Eskalací by také bylo přijetí Ukrajiny do NATO ještě dříve, než by došlo k dohodě s Ruskem. Pokud tedy někdo straší zavlečením do války, není to rozhodně nic nereálného a určitě nejde jen o politické proklamace. Naopak, je to velmi vážné téma, i když je otázka kolik lidí si to uvědomuje a nepokládá to jen z politikaření a snahu získat voliče. Není to rozhodně žádná legrace.
Nejen USA, ale i některé evropské země si začínají uvědomovat, že konflikt s Ruskem skutečně asi nemá vojenské řešení, nemá-li vést ke světové válce a že Ukrajině dříve či později sice možná nedojdou zbraně, ale lidi, kteří by je obsluhovali, takže začínají od vojenské podpory ustupovat. Na druhou stranu jiní stále ještě věří, že je možné Rusko porazit nebo alespoň udržet ve stávajících hranicích a každé zpochybňování vojenské podpory chápou jako proruskou orientaci a velkou zradu i u těch, kteří ale jinak Ukrajině pomáhají.
To nakonec způsobilo i bezprecedentní roztržku se Slovenskem, když se slovenský politik hovořil s ruským – to se přece nedělá, mluvit s teroristou. Byl z toho oheň na střeše. Když to samé udělala Francie a její politik mluvil s ruským, neřekla naše vláda ani muk. Když Slovensko oznámilo, že nebude dodávat zbraně Ukrajině, byl z toho mezinárodní skandál a Fialovu vládu zachvátila hysterie, kam že to naši bratři směřují. Když se tak ale rozhodlo Rakousko s odkazem, že si chce zachovat neutralitu, beze slova jsme to přešli. Jak je tomu rozumět?
Možná je to ale proto, že stále tak trochu pokládáme za svého mladšího bratra, které je třeba hlídat a mistrovat, protože jsme tak byli dlouho zvyklí z dob našeho společného státu (někteří dokonce tuto politiku vměšování schvalují i dnes, protože prý bratr bratrovi má vyčinit, co je ale podobný případ jako když tchýně zasahuje do mladého manželství, protože je to maminka a myslí to dobře). A pokud by se stejně rozhodli USA? Tak bychom zcela určitě poslušně sklonili hlavu a o nějakém zasahování do americké politiky z naší strany by nemohlo být ani řeči. Nedovolili bychom si ani pípnout.
Dokud tedy neodstoupí od vojenské podpory USA, budeme my stále obviňováni z toho, že jsme vycítili možnost vítězství Ruska a proto hrajeme na kartu zvýšené nedůvěry k vítězství Ukrajiny. I když je to legrační, takový je skutečně způsob myšlení těch, kteří věří, že možné je pouze vojenské řešení. Jejich postoj mohou asi změnit jen USA – jak se ony rozhodnou, tak oni začnou myslet. Do té doby budeme asi vést jen zbytečné a plané diskuse o tom, kdo Ukrajinu podporuje a kdo je skrytý ruský troll. Záleží na tom, zda USA dají Ukrajině ještě jeden pokus na protiofenzívu nebo zda usoudí, že je zbytečné vynakládat další peníze, která by měli vynaložit jinde. Někteří v Evropě (zejména u nás na východě) hrůzou vyhlíží co se stane a Macron ve zlé předtuše už straší zavlečením do války z Ruskem.
V případě, že USA odmítnou další podporu Ukrajině, bude v tom Evropa sama a bude se muset rozhodnout, zda se skutečně rozhodne jít do války s Ruskem jak provokuje Macron nebo zda počká, až Ukrajině dojdou síly. Každému, kdo není psychopat neo se nevyžívá v předvádění svých bicepsů (jako Macron na nových propagačních upravených fotografiích) je jasné, že jediná možnost je ta druhá. Bude ale otázka zda nerupnou nervy někomu jinému a vysláním svých jednotek nezavleče do války s Ruskem další země NATO. Zda by v takovém případě zasáhly USA není zřejmé, vzhledem k tomu, že by už dříve daly od Ukrajiny ruce pryč a jednalo by se o válku, kterou vyprovokovaly samy členské státy aliance.
Jiný názor má ale např. bezpečnostní „specialista“ Vladimír Votápek, který se nechal slyšet, že Ukrajina si může pozvat jaké vojáky chce a Rusku do toho nic není. A pokud by to Rusko chápalo, jako vstup NATO do války, my bychom to také chápali jako agresi Ruska a proto by byla aktivována kolektivní obrana. Jinými slovy těmto lidem jako pan Votápek by v podstatě nijak nevadilo zavléct nás do války s Ruskem, protože si Ukrajina zaslouží, abychom ji bránili. Podle mého názoru nikdo panu Votápkovi nebrání, aby šel bojovat, ale ať do toho netahá nás. V případě postoje k válce tedy záleží na postoji voličů, zda budou volit spíše bojově naladěné politiky jako je expert Votápek, nebo chcimíry.
Pokud se USA rozhodnou v podpoře pokračovat, nemám s tím ale problém, i když s tím zásadně nesouhlasím a stále věřím, že to na konečném výsledku nic nezmění a že naše nepřímé zapojení do konfliktu byla chyba. Když se přiloží ještě dalších 100 miliard USD, válka se možná o rok prodlouží a fronta se zakonzervuje nebo nepatrně posune směrem k Rusku za cenu ztrát dalších vojáků kteří dramaticky chybí už dnes. Pokud Ukrajina chce bojovat, ať bojuje. Pokud ji někdo v tom chce podporovat a dodávat jí zbraně, ať tak činí. Nikdo by do toho ale neměl tahat ty, kteří o válku nestojí nebo dokonce nedejbože celou zemi zatáhnou do války, která není naše.
Ukrajina nebojuje za nás, ani nás nebrání před Ruskem. Rusko pro nás navzdory propagandě nepředstavuje žádné ohrožení a jsem si jist, že se to nezmění ani tehdy, bude-li Ukrajina znovu patřit pod Rusko. To by se mohlo změnit opravdu jen tehdy, pokud se do této války nezapojíme přímo my nebo naši alianční kolegové. Každá válka jednou skončí, ale na konci téhle války tuším zemi nikoho posetou mrtvolami, kde se desítky let nebude nic dít, dokud nedojde k nové, světové válce. Doufám, že je to jen zlý sen, ale něco mi říká, že to může být i naše budoucnost, pokud se nebudeme snažit z tohoto průseru vycouvat dříve, než bude pozdě. Obávám se ale, že ani s koncem války nedojde k definitivnímu řešení vztahu Evropa versus Rusko.
Už při začátku konfliktu mi bylo zřejmé, že tohle asi dopadnout dobře nemůže a pomyslel jsem si že to bude velký průšvih. Od samého počátku jsme si myslel, že tohle Ukrajina nemůže vyhrát, i když mnozí mě ubezpečovali o opaku a říkali mi, že to musí vyhrát, protože jiná alternativa neexistuje, že se musí bránit za každou cenu a že musí Rusko porazit, jinak ze zhroutí NATO zkolabuje celý západ a demokracie zanikne….A že musíme udělat všechno, aby se tak stalo. Dnes už mnozí podobné nesmysly přestali říkat a dávají mi za pravdu, ale rozhodně ani zdaleka ne všichni. Ostatní dál trvají na svém a vyhrožují, že kdy nepůjdeme do války my, půjde Rusko za chvíli proti nám. Těchto šílenců bych se skutečně obával mnohem více, než představy, že až Rusko zabere Ukrajinu, půjde na nás.
I když jsem o tom pochyboval, říkal jsem si tehdy – třeba mají pravdu a třeba se mýlíme my. Počkáme tedy, jak se budou věci vyvíjet a nebudeme nic komentovat a kritizovat postup západu, abychom se pak neukázali jako zbabělci, kteří chtějí za každou cenu raději mír. Propaganda o úspěších ukrajinské armády a o kolapsu před kterým Rusko stojí se rozjela na plné obrátky a každý den jsme byli zásobováni pravidelnou dávkou pozitivních zpráv z fronty a o krachujícím a křehkém Rusku, kterému docházejí síly. Záhy nám dali nálepku chcimír nebo dezolát a pokud jsme zapochybovali, hned nám začali nám nadávat, že chceme mír za každou cenu, i za cenu kapitulace. Na tom se ale nic nezměnilo – skutečně si myslím, že by to bylo bývalo správné řešení. Jenže – situace se zkomplikovala a příval pozitivních zpráv se nápadně zadrhl.
Dnes vidíme, že ztráty již převážily nad benefity, deficit je stále větší a hrozí že dřív či později se fronta úplně zhroutí. Ukazuje se, že politika západu byla idealistická a neprozíravá a Ukrajincům nevyčítám, že se schovávají u nás a nechtějí do války – i když se mi to vůbec nelíbí, nejsem pokrytec a přiznávám, že na jejich místě bych jednal stejně. Nevyčítám jim ale jejich závislost na naší podpoře ani jejich naivní důvěru v to, že podpora západu něco vyřeší. Udělali špatné rozhodnutí, ale dělají chudáci co mohou a musí si to vylízat. I s námi, kteří v tom jedeme s nimi. Nezbývá nám tedy než pokračovat ve vojenské podpoře a věřit. Ale v co? Neví to nikdo a asi ani Ukrajina ne. Zatímco mírová jednání nepřipadají v úvahu, zbývá jen čekat na něco.
Kdybych byl Ukrajinec, jednal bych ale úplně stejně jako většina z nich. Rozhodně bych nepodporovat žádnou válku s Ruskem a v zájmu zachování míru bych předem kapituloval, vzhledem k tomu, že je jen velmi málo pravděpodobné že by Ukrajina mohla Rusko porazit a i pokud by se tak stalo, tak za cenu takových ztrát na životech a majetku, že taková válka by pro mě nedávala žádný smysl. Dělal bych asi to, co všichni rozumní Ukrajinci, kteří se nenechají naverbovat a nenechávají se povzbuzovat s vidinou vítězství těmi lidmi, kterým jsou životy ve skutečnosti ukradené a kterým vojáci slouží jako politický nástroj a beranidlo proti agresivnímu geopolitickému nepříteli. Utekl bych a schoval se. Nikdo by mě nedonutil nasazovat život ve válce, kterou nepodporuji. Nikdo – ani Zelenskij a jeho lidé. Ani morální podpora a dodávky zbraní ze západu.
Myslím si, že západ válku na Ukrajině neměl podporovat dodávkami zbraní od samého počátku a že to byla chyba. Je ale samozřejmé, že i největší odpůrci války by nikdy nemohli takový názor prezentovat veřejně – toto říkat sice ještě není trestný čin, ale je to tabu. K tomu doba ještě rozhodně nedozrála. Protože to ale udělal, je prakticky už nemožné od této politiky ustoupit, aniž by západ ztratil svoji tvář a aniž by to Ukrajinci necítili jako obrovskou zradu západu. Přiznat si chybu je vždy těžké nejen v tomto případě, ale i v tom, že západ zkrátka ve své diplomacii ve vztahu k Rusku selhal. To je druhé tabu, o kterém se ještě dlouho nebude mluvit. Je ale jasné, že invaze na Ukrajinu nepřišla z čistého nebe, ale byla vyvrcholením dlouholeté ignorance západu, podceňování Ruska a jeho neochoty s ním jednat.
Chápu ale, že mnozí lidé si této chyby skutečně nebyli vědomi a také to, že věřili, že dělají správnou věc a že je jejich morální povinností v případě okupace pomoci – i když to byla chyba. Respektive neprozíravost, na které mnozí zatvrzele trvají ještě i dnes. Věci zašly dnes až příliš daleko, západ se do této kaše hluboko zabředl a neví jak z toho ven. Stále více se ocitá ve stavu vlastní rozpolcenosti a začíná mu docházet, že tato válka skutečně nemá žádné vojenské řešení a že i jednání na ukončení konfliktu je v nedohlednu. Je dokonce pravděpodobné, že mezi Ruskem a Ukrajinou k němu nebude vůle nikdy, dokud se nezmění vlády a režimy, pokud se ještě předtím Ukrajina stane protektorátem Ruska či zemí nikoho a hnisajícím vředem na dlouhou dobu. Je téměř vyloučené, že by k nějakému jednání došlo, dokud bude o moci současný establišment jak v Rusku, tak na Ukrajině.
Lidé chtějí mít všechno hned, ale všechno má svůj čas, doba se mění a postupně zraje. Konečně v minulosti jsme to zažili hned dvakrát – po protektorátu a okupaci Německem (kdy jsme se rozhodli moudře a nebojovali). Museli jsme si sice šest let počkat, než se geopolitická situace mezi velmocemi vyřešila, ale pak jsme byli opět svobodní. A kdyby nás spojenci tehdy nezradili, ale podporovali? Výsledek války by byl stejný, ale možná nejen Praha by byla srovnána se zemí a přineslo by to obrovské ztráty na životech Čechů, kterým se jinak válka za protektorátu díky tomu v podstatě vyhnula. To si ale ti dnešní kritici chcimírů vůbec neuvědomují, protože preferují boj bez ohledu na ztráty. Dokonce nám někteří říkají, že kdyby nás tehdy spojenci podpořili a povzbudili k válce s Německem, války by skončila dříve a s menšími ztrátami. Já si myslím ale opak – na to bylo už pozdě. Německo bylo na válku již plně připraveno. Nezměnilo by to nic, naopak. Naše země by utrpěla nedozírné škody.
Říkají, že jsme tehdy volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme podli nich hanbu a proto jsme měli válku. To je ale častokrát opakovaná dezinformace. V důsledku toho, že jsme se stali protektorátem pod ochranou říše, žádná válka u nás (kromě některých incidentů) nebyla a mír zůstal zachován. Až na některá omezení život fungoval normálně dál. To by rozhodně nebylo, kdybychom se postavili na odpor. Dopadli bychom podobně jako východní Ukrajina a Praha by se podobalo dnešnímu Mariupolu, protože by skončila jako polská Varšava. I mnohem větší Polsko, která se statečně postavilo na odpor, Hitler vyřídil během dvou týdnů (!) To by si dnešní chciválkové měli uvědomit a alespoň trochu si nastudovat historii. Válka je možná, pokud nebojujeme proti přesile, jinak je vždy rozumnější jednání a zdrženlivost, protože jinak nejsme žádní morální hrdinové, ale idioti.
Další okupaci jsme zažili ještě v roce 1968. Tehdy jsme se vzepřeli, ale předběhli jsme dobu. Ta ještě nenazrála proto, aby se věci mohly změnit. Naštěstí to nepřineslo tolik škod a ani tehdy naše armáda nebyla nasazena k odporu a boji. Také tehdy jsme se zachovali správně – zachovali jsme klid a nenechali jsme se k odporu vyprovokovat, což ale dnes není případ Ukrajinců. Museli jsme sice počkat ještě dvacet let, než se režim v podstatě sám zhroutil. Totéž se zcela jistě stane jednou i v Rusku, ať to bude trvat roky nebo desítky let. Říká se, že trpělivost přináší růže – je tom mnohem víc, než pozvedat meč. Neříkám, že život za normalizace byla naše nejlepší doba, ale rozhodně to nebylo nic, co by nebylo možné zvládnout – pro většinu lidí to dokonce bylo celkem v pohodě, takže jsou věci na které rádi vzpomínají. Bylo to rozhodně mnohem lepší, než krvavé boje v Maďarsku či připadá větší válka s Ruskem.
Často slyším dokola opakovanou otázku – „a vy si nepřejete, aby Ukrajina vyhrála?“ Lidé, kteří tuto otázku stále dokola kladou, nejsou schopni uvažovat jinak, než z hlediska boje a války. Pro mě tato otázka nemá žádnou odpověď protože mě nezajímá ani kdo vyhraje, ale kdy válka skončí a kdy lidé přestanou umírat. Jediné co si přeji je mír, protože mám rád jak Ukrajinu, tak Rusko.
Poté co se ukázalo, že Ukrajina nemůže plně obnovit svoji suverenitu je otázka dalšího boje zbytečná a kontraproduktivní je další vojenská podpora Ukrajiny. Ukrajina sama, stejně jako západ, který ji podporuje vsadil vše na jednu kartu – všechno nebo nic. A reálně hrozí, že nebude mít nic – tj. nejenže zmizí z mapy, ale zemře ještě nespočet lidí. Vůbec z toho nemám radost. Je to ale svobodné rozhodnutí těch, kdo na tu kartu vsadili. Určitě je to otázka víry, pokud věříme, že takto docílíme lepšího výsledku než kdyby Ukrajina vzdala částí svého území, pokud opravdu věříme, že Ukrajina bude schopná Rusko porazit – pak tedy Ukrajinu v této víře podporujme. Já tomu nevěřím, myslím si, že to bude znamenat katastrofu pro Ukrajinu samotnou, ne-li dokonce eskalaci a rozšíření války do dalších zemí až Ukrajině vojáci dojdou a některé další země se rozhodnou vstoupit do konfliktu v zoufalé snaze Ukrajinu zachránit. Doufejme že ne – ale takto může teoreticky vypuknout i třetí světová válka.
Mír je nejdůležitější hodnota, která by měla zůstat zachována i za cenu poroby, ústupků a ztrát. Kdo takovou politiku neuznává a raději věci řeší ihned a silou, je to jeho názor a jeho věc a nikdy by do toho neměl tahat jiné lidi, kteří si přejí raději mír. Proto konflikty, které nemají vojenské řešení nikdy nebudu podporovat. Nejenže nejsou řešením, ale mohou vést k ještě větší eskalaci – jako nežit, který stále roste. Jako svědící zánět, který si místo léčby člověk stále škrábe, dokud ho neroznese na další části těla. Ipísement nepokládám za sprosté slovo, ale jako zcela legitimní variantu. Silové řešení je namístě pouze tehdy, má-li smysl, lze jím něčeho dosáhnout a nepřináší škody větší, než by byly ty, které by přinesla politika ipísementu, ústupků či kompromisů. Ostatně o tom je diplomacie, že jednáme i s lidmi, se kterými nelze diskutovat. Proto vyjednávači jednají i s těmi největšími psychopaty a zločinci. Nelze se držet vlastních hodnot a věřit, že je zachováme vždy silou. To je velmi dětinská představa. I když se zdá jako velmi hrdá a sebevědomá. Není to žádná morální, hodnotová politika – to je pokrytectví, hloupost, naivita a natvrdlost.
I když možná ještě nenadešel čas jednání, je čas ukončit politiku odstrašování, ostré rétoriky a ukazování svalů. Já osobně bych k tomu přidal i čas ukončení vojenské podpory, ale k tomu bych byl benevolentní a pokud to někdo cítí jako svoji morální povinnost, ať tak činí, ale nic to neřeší. Jak jsem řekl – tento problém nemá vojenské řešení a nakonec jako zcela poslední to zjistí i Česká televize či vláda Petra Fialy (bude-li ještě nebo znovu o vesla).
Pokud neexistuje jednání a silové řešení nefunguje – co zbývá? Neustále hnisající vřed – zakonzervovaná válka, která kdykoliv může v různě intenzitě propuknout. Podpora Ukrajiny jí může dát více času na přemýšlení, ale čas hraje i tak proti ní. V tomto případě platí doslova, že čas jsou peníze, protože za každou miliardu, kterou do Ukrajiny nalejeme, získá více času, konečný výsledek to ale těžko výrazně změní. My bychom se na tom neměli podílet, i když uznávám, že ani my nevíme, jak dosáhnout míru beze ztrát. Musíme si navíc uvědomit, že každá malá část území je vykoupena krví a uvážit jakou cenu má část země a jakou život. Ale samozřejmě, záleží jak pro koho a kdo to osobně platí, koho se to jak týká.
Tady se ale plně shoduji s těmi, kdo věří v silové řešení a vojenskou podporu. Najít odpověď bude muset ale sama Ukrajina, přičemž hodně napoví postoj USA. Ukrajina je na tom doslova životně závislá, čím větší podpora přetrvá, tím déle přežije, i když za cenu další devastace a ztrát. Zastánci silového řešení mohou klidně kalkulovat s tím, že se Rusko vyčerpá dříve, než Ukrajina a že se stáhne, ale je to myslím naivní představa. Zatím nevypadá jako reálná ani představa, že až Rusku v důsledku našeho tlaku pochopí, že silou nic nezíská, bude ochotné k jednání, jak prohlásil šéf NATO. Ostatně totéž říká Rusko – až Ukrajina pochopí, že silou nic neubrání, bude ochotná k jednání. Zkrátka jakékoliv jednání mezi Ruskem a Ukrajinou je i v roce 2024 stále v nedohlednu, naopak jako o něco málo pravděpodobnější se zdá eskalace konfliktu. Bude tedy záležet na politické situaci a podpoře voličů v západních zemích, zejména USA. Pokud se v Rusku zásadně nezmění politická situace, dobrovolně se nikdy nestáhne. Ani kdyby mu došly zbraně a vojáci dříve, než Ukrajině. Pokud by nemohlo pokračovat v zákopové válce, to už raději otestuje zbraně s větším devastačním rozsahem a to už by se mohlo skutečně týkat i nás.
Opravdu si neumím představit jak by země, která disponuje různými typy zbraní hromadného ničení mohla prohrát, pokud by se proto sama nerozhodla. Nejsme v časech Napoleona, první, ani druhé světové války. Dnešní svět je už jinde a v případě velkého průšvihu by nás NATO rozhodně neochránilo. To je dobré hlavně na konvenční válku klasického typu, kde rozhoduje počet vojáků, tanků, děl, houfnic a letadel. Nikoliv na válku hromadné destrukce ve které rozhodují chemické, biologické, bakteriologické, virové, vodíkové, jaderné či jiné zbraně určené pro ovládání mysli, vesmírné války a na destrukci elektrické, satelitní a internetové sítě. Ostatně na fungování internetu a navigace jsme dnes závislí z hlediska zajištění bezpečnosti možná více, než na počtu více, než na počtu tanků. Bez elektřiny a internetu se vracíme hned nejméně o sto let zpět. I když je dnešní svět již velmi technický vyspělý, je také nesmírně křehký.
Nerozumím tomu, proč se neustále připravujeme na války minulosti, když nejsme připraveni na to, jak komunikovat a spravovat nejen bezpečnost, ale i základní potřeby státu v případě kolapsu elektrických sítí, navigace či internetu. Dříve nebo později tyto věci přestanou fungovat. Není otázky jestli k tomu někdy dojde, ale kdy. A příčinou může být třeba jen příroda sama, nikoliv jen teroristé. Dnes se snažíme všechno digitalizovat, aby vše bylo on nebo off line. Jedonu ale nic z toho nebude dostupné. Bude to zkrátka out line. To bude chaos. Totální kolaps – nepoteče vám ani voda, nepůjde TV, rádio, čerpací stanice na palivo… Téměř vše je dnes závislé na fungování sítí. Vše se zastaví, ztichne, vychladne a potemní. Obchody budou vyrabované.
Co s tím udělá NATO a jak zajistí naší bezpečnost? Na použití biologických zbraní v podobě nového viru, termobarických, mikrovlnných, chemických, elektromagnetických, akustických, ultrazvukových či jaderných raději vůbec ani nemysleme. Tanky NATO by ani nestačily vyjet z garáže, ani kdyby byly ekologické a elektrické. Kolaps sítí či hromadné destrukce – to jsou skutečné hrozby. Ne to, že k nám přijedou ruské tanky. To je opravdu hloupost, kterou nemůže nikdo myslet ani na minutu vážně. Zdá se ale, že si to konečně začínají uvědomovat i někteří na západě. Britský odborník na Rusko Edward Lucas, který rád lidi připravuje lidi na třetí světovou válkou, říká ohledně vojenské připravenosti jaderné velmoci Velké Británie:
Máme speciální jednotky, několik velmi dobrých špičkových zbraní, ale bez velkých zásob munice, několik poněkud starších bojových vozidel, nedostatečně silnou armádu, dvě letadlové lodě, které příliš nefungují, a několik opravdu vynikajících ponorek. A pak je tu velmi velká mezera a pak máme jaderné zbraně. Dalším problémem je, že nevíme, zda bude některá z našich kritických infrastruktur v případě krize fungovat tak, jak má. To je další hrozba, která naprosto mění pravidla hry.
I když příznivec silového řešení, dobře si uvědomuje také to, že i z nepřítelem je nutné vést dialog, což mnozí politici u nás neuznávají, když unisono říkají, že s teroristy se nevyjednává:
Již na vrcholu studené války jsme se Sovětským svazem jednali o kontrole zbrojení. Když jsme dokázali mluvit s Leonidem Brežněvem, určitě můžeme mluvit s Putinem.
Myslím si ale, že v jedné věci se pan Lucas mýlí a to je nutnost podpory Ukrajiny až k porážce Ruska, kdy je přesvědčen o tom, že Rusko lze vojensky porazit. Nejde jen o zbraně hromadného ničení, jde i o početní převahu v konvenčním boji a tady Ukrajina tahá za mnohem kratší provaz – i s podporou vojáků NATO, kteří na Ukrajině působí. Ostatně to si v USA i Evropě stále více začínají uvědomovat. Nechtějí ani podstupovat riziko třetí světové války o které spekuluje Lucas.
Vlastně to není vše, myslím, že se mýlí i v popisu Ruska jako zaostalé regionální mocnosti, když říká:
Jaderné zbraně je jediná věc, která dělá z Ruska velmoc. Rusko má ekonomiku o velikosti Nizozemska, počet obyvatel jako Indonésie a obrovskou masu země, což sice může být skvělé, ale ve skutečnosti se mu moc nedaří.
Já si naopak myslím, že se mu celkem daří, jinak by s Ruskem západ neměl takové problémy. Ostatně podceňování Ruska je už v Evropě dlouholetá tradice, která trvá už od dob Napoleona. Ať si to chceme přiznat či ne, Rusku se vesměs daří, i když se střídavými úspěchy. Kdyby Rusko nebylo silným národem, nikdy by ani nedokázalo zvětšit své území z malého bezvýznamného Moskevského knížectví až do největší země světa a dokonce až do Ameriky. I když je pravda, že to už bylo opravdu nad jeho síly, tak se rozhodli Aljašku prodat Američanům. Rusko tedy do určité míry skutečně velmoc je, nejen pokud jde o jaderné zbraně, protože běžný stát by takto svoji vůli asi prosazovat nedokázal. Natož aby Moskva dokázala k sobě připojit řadů národů a zemí, vytvořit SSSR a dokonce si podrobit celou východní Evropu. To nedokáže žádný bezvýznamný, chudý stát, ale pouze velmoc. I bez použití jaderných zbraní.
Protože si západ není schopen uvědomit, že Rusko je velmoc a neustále má tendenci ho podceňovat, přehlížet a ignorovat, uvěřil, že Rusko izoluje a jeho vliv zásadně eliminuje. Uvěřil, že si může dělat co chce a že s Ruskem není nakonec třeba o ničem diskutovat. V tomto se ale opět, jako mnohokrát dříve, přepočítal. Přesto tomu ale spoustu lidí nadále pevně věří a jsou přesvědčeni o tom, že když budou podporovat Ukrajinu, mohou Rusko porazit. Podle mého názoru se ale znovu ukáže, že se západ přepočítal. A možná také zjistí, že nelze dělat dvě věci najednou – podceňovat Rusko a současně hrozit jeho silou.
Opět jsme se tak vrátili do reality ve které se rozhoduje mezi diplomacií a eskalací. Naposledy to bylo takto vyhrocené v letech 1962-63 v době Karibské krize. I tehdy byl svět blízko ke třetí světové válce, ale naštěstí nakonec zvítězila diplomacie. Bylo to ale o vlásek, pokud nemáme věřit tomu, že jaderné zbraně byly už odpáleny, ale vzápětí záhadným způsobem došlo k jejich deaktivaci, přičemž se nikdy nepřišlo na to, jak se to mohlo stát. Bude to tak i nyní?
Zatímco ale za dob studené války existovala nějaká branná výchova a většina lidí věděla, kde jsou protiatomové kryty, tak to už dávno neexistuje. Nejenže lidé netuší, kam by se mohli schovat, ale ani pro ně tak velké množství krytů neexistuje. Podstatná část lidí by zemřela hned a ti ostatní zřejmě postupně. A nakonec i ti v krytech či tunelu pražského metra, kteří by měli alespoň čas dočíst si svojí oblíbenou knížku nebo si užít své poslední jídlo, pokud si ho stihli vzít s sebou se svým vzorně připraveným evakuačním zavazadlem.