Technický a duchovní vývoj


„Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“

Gilbert Keith Chesterton


Žijeme v době postpravdivé, postfaktické a postmorální – zkrátka v době postmoderní. V době choasu, který byl vždy předzvěstí velkých změn, nových uspořádání a hodnot. Žijeme opět v době, kde se tvoří základy nového světa, nového řádu, což nutně provází chaos, neklid, napětí. Je to stále cyklicky opakující se znak pohybu  -zároveň neříkám vývoj a používá slovo cyklicky, neboť pohyb ještě nemusí znamenat vývoj. Vývoj totiž předpokládá schopnost poučit se z chyb a napravit je, nikoliv to, že něco uděláme technicky lepší a modernější. To není skutečný společenský vývoj, to je pouze vnější efekt, který zdání vývoje může budit. Když technický vývoj předbíhá vývoj duchovní, je to znamení blížící se možné katastrofy. Tak daleko sice ještě nejsme, ale první náznaky vidíme.

Vše jako by bylo post – tedy za svým zenitem a jediné co má obrovskou budoucnost je jakoby technika, která již jakoby předběhla vývoj všeho ostatního a ať se nám to líbí nebo ne, tak se pomalu, ale jistě stáváme do jisté míry jejími otroky. Často mluvíme o umělé inteligenci, jako bychom nějakou měli. Ve skutečnosti jsou to ale všechno jen algoritmy, které jen zpracovávají dodaná data a podle toho provádí příslušné výpočty a úkony, nic víc. Umělá inteligence je ale ta, které umí programovat sama sebe, aniž by k tomu potřebovala člověka. Pokud by se nám podařilo jí sestrojit, pak by to byl teprve průšvih. Ostatně, slyšeli jsme o tom, jak v době atlantských válek lidé museli vést válku s uměle vytvořenými stroji a dobře to asi neskončilo. Umělá inteligence nemá ducha, vše pouze napodobuje, nemá svědomí ani srdce, je 100% chladnokrevná a vypočítavá. Vypočítává doslova, protože její jednání je výsledkem kalkulace, nikoliv vůle. Neuvědomuje si sama sebe, pouze to předstírá. Jenže, naše paměť nesahá do dob Atlantidy a vyspělosti tamní civilizace, abychom se z ní mohli poučit.

Dnes není čas ověřovat fakta, natož se zabývat tím, co je vlastně dobré a co ne. Věříme, že na vše nám vystačí „chytrá inteligence“ – že nám odhalí lži, manipulace a zajistí nám život v pravdě a bezpečí. Jenže to je dvojsečná zbraň. Zajímá nás především to, jak je to technicky dokonalé a jak nám to může zpříjemnit nebo ulehčit život. Pravdu má nakonec každý svojí. Pokud nějaká nezapadá do hlavního proudu či naší představy, není problém jí preventivně zablokovat. Nechceme tomu říkat cenzura, protože přece jen bráníme vlastní hodnoty a práva, ale ve skutečnosti to cenzura také je.

Na jednu stranu čelíme ruské státní propagandě, na druhé straně propagandě protiruské a mezi tím spousty nesmyslů, výmyslů a dalších manipulací. V drtivé většině případů jsou to ale všechno prázdné nafoukané bubliny, které nemají jiný cíl, než vzbudit zájem a přidat vás na svoji stranu. Věci, kterým ani nestojí za to věnovat pozornost a ztrácet jimi čas. Nejenže není v moci obyčejného člověka ověřit si vše, co kde slyší nebo čte, ale často toho nejsou schopni ani sami novináři. A ti seriozní? To jsou ti investigativní, tedy vyšetřovatelé, kteří suplují často spíše práci nedostatečně fungující policie a tak nasazují své životy, i když by jejich posláním mělo být spíše objektivně informovat – ne vyšetřovat.

Dnešní postmorální a postpravdivou vnímám jako poslední nebo předposlední etapu vývoje našeho světa, která nás vede k pochopení toho, že to, oč vedeme válku vlastně není to podstatné. Totiž to, že důležitá není morálka nebo pravda, ale ona hlubší podstata našeho lidství, ze které vyplývá skutečná a přirozená úcta a hluboký respekt ke všemu k člověku, přírodě, a vůbec ke všemu stvořenému. Respekt který není výsledkem nějaké ideologie nebo zákonů, ale respekt, který vyplývá z pochopení a porozumění toho, že člověk není vrcholem vývoje, ale pouze součástí přírody.

Naším světem dnes zuří mediální válka. A vlastně zuřila vždy, když se věci měnily a svobodná diskuze byla dovolena. I když tam nevypadala. Dnes je totiž pouze posílená o platformy moderních komunikačních médií, která vytváří dojem, jakoby prudké názorové střety myšlenkových proudů či propaganda byly něčím, co je nové.

Je to válka mezi různými názorovými proudy, z nichž ale dva jsou opravdu velké. A protože jsou dokonce tak velké, že mohou být součástí i té skutečné, říká se tomu válka hybridní – bůhví, kdo to vlastně vymyslel… Kdyby ale mediální válka byla skutečně hybridní, musela by být zároveň horká i studená. Mám za to, že to nic takového není a je to jen válka myšlenek. Kdo tuto válku slov a myšlenek záměrně posiluje a jaký profit z toho má? To, že zloděj křičí kolem sebe, abychom chytili zloděje, je zcela běžný způsob této mediální hry. Používají ho všichni, ať už vědomě a záměrně nebo jako oběti, když nevědí co činí nebo si jen myslí, že šíří pravdu, přičemž jsou sami oběti lži a propagandy. Poznat, kdy někdo něco dělá vědomě a někdo je jen šiřitel, který šíří to, čemu věří, není snadné. A myslím, že to ani nejde, protože nevidíme do hlav lidí. Poznat lze jen křiklavé případy, kdy je jasné, co je lež a co pravda, takže na něco takové houksy skočí jen hloupí lidé. Na druhé straně hlupáků, škodolibých a potměšilých jedinců, kteří šíří nejrůznější myšlenkové viry, také není málo.

Dobrá a skutečně nebezpečná propaganda je však velmi sofistikovaná, těžko odhalitelná. Je do jisté míry součástí dobře ideologicky propracované demagogie, což není nic jiného, než přizpůsobená pravda, naformátovaná tak, aby nebyla lží, ale vyhovovala nějakému zájmu. Podle mého názoru určitou míru demagogie používá většina z nás aniž bychom si to uvědomovali. Prostě chceme věřit takové verzi pravdy, která nám nejvíce vyhovuje a konvenuje s naším vlastním názorem. Tzv. alternativní pravdy mohou být na jednu stranu polopravdy, ale mohou třeba jen různými pohledy na téže věc. Nakonec, pravda je pro nás to, čemu věříme. A pokud se v tom nechceme úplně ztratit, musíme si přiznat, že pravda není něco, ale někdo. Pokud jste věřící, je vám to jasné, pokud ne, musíte si ve svém relativním světě najít jiný pevný bod. O tom je celá diskuse točící se kolem našich hodnot a tom, co je pravda nebo co je správné a kam bychom měli směřovat. Shodneme se sice na tom, že směřovat bychom měli k tomu, co je prospěšné pro lidi, ale to je opět jen obecná fráze. Nakonec i na demokracii máme různé názory.

Veřejnoprávní média se sice staví (někdy až příliš křečovitě) do role jakéhosi mentora objektivity a určovatele pravdy, ale víme, že tak prosté, čisté a jednoduché to není. Nakonec vám tedy nezbude, než si udělat názor sami, neboť autocenzura fungovala a funguje vždy i ve svobodných společnostech. Jsou zkrátka věci, které se do vysílání z nějakých důvodů nikdy nedostanou, i kdyby by třeba mohli nebo měly (pokud nejsou záměrně preventivně odstraněny), nebo jsou vykládány tendenčně, z jednoho úhlu pohledu. I redaktoři a novináři jsou jen lidé s vlastními názory, pro někoho pracují a někým jsou placeni. Je zvláštní, že čím více si Česká televize zakládá na objektivitě a nestrannosti, tím více se od ní někdy odklání. (Možná je to výsledek toho, že když je snaha příliš úporná, může být výsledek spíše kontraproduktivní. Možná by to chtělo se více odpoutat od ideologie, propagandy nebo očekávání jaká od nás má Evropská unie a nebát se vybočit trochu mimo hlavní proudy také v hlavních vysílacích časech tak, aby se diskuse ještě více rozproudila a moderátoři se jí nesnažili křečovitě stále nějak směřovat, aby slyšeli názor, jaký chtějí slyšet oni).

Na druhou stranu je znát, že pokrok nastal a myslím, si, že k němu značně přispěla migrační krize, brexit či nový americký prezident. Celá EU se dostala pod velký tlak a ledy se skutečně pohnuly a to i tuzemských veřejnoprávních médiích. Přesto ideální to stále není ani dnes. To co mi chybí je skutečně otevřená diskuze, beze strachu, že někdo bude politicky nebo společensky znemožněn, nebo že nebude příště pozván, či strachu redaktorů, že nebude vhodné někoho zvát, protože by to poškodilo dobré jméno televize či rozhlasu. Neříkám, že bez autocenzury to nejde, ale ona upjatost a snaha vést názor lidí určitým konkrétním směrem, je docela patrná. Nenazval bych to propagandou, i když někdy to tak může vypadat. Nejspíše je to strach překročit mantinely – co by tomu řekla Rada pro vysílání, náš strážce objektivity (kterou by bylo nejlépe zrušit) nebo co by tomu řekl Brusel, kdyby přišel na to, jak naše média informují. Abychom si neudělali náhodou ostudu nebo špatnou reklamu… A tak sice informujeme velmi obšírně, ale často povrchně, vyhýbáme se nevhodným tématům, zamlčujeme určitá fakta, takže ve snaze být maximálně objektivní jsme dost neobjektivní.

Pokud si ale veřejnoprávní média povinně platíme, měli bychom chtít více. Na Českém rozhlase plus se sice pravidelně objevují velmi zajímavé názory různých filosofů či názory, které vybočují z hlavního či konzumního proudu, ale Ex libris či Jílková to také nezachrání, jestliže lidé mají slovo jen na chvíli a vzápětí jsou okřiknuti, protože na více není čas. Většinou zůstáváme stále povrchní. Objektivitu spíše předstíráme, než že bychom měli skutečný odstup a nadhled. Často, když se moderátorům nelíbí názor posluchače, tlačí nás čas a máme na lince dalšího posluchače. Pokud má správný názor, dostane zpravidla mnohem více prostoru… Zvláště pokud se pozitivně vyjadřuje například o karnevalu Prague Pride (Pražská pýcha). Pokud kriticky, je redaktorem okřiknut, že je to jeho názor, nikoliv názor Českého rozhlasu a hovor je ukončen… Veřejnoprávní média by měla být skutečně veřejnou službou, nikoliv mentorem či dokonce hlásnou troubou nějakého politického nebo světového názoru.

Dnešní svět není ani tak boj mezi pravicí a levicí, mezi bohatými a chudými. Možná by se nedal označit ani jako boj mezi liberály, kteří uznávají pouze liberální hodnoty a žádné jiné (respektive žádné) a všechny ostatní, ale i to by bylo zjednodušené. Každopádně je tato mediální válka do značné míry způsobena chaosem v našich hodnotách, protože přesně nevíme, jaké hodnoty zastáváme. Láska, svoboda, pravda – to jsou hodně obecné pojmy, který si každý může vykládat jinak. Jsou to spíše jen proklamace. I mezi liberály jsou rozdíly, stejně jako mezi konzervativce a zastánce křesťanských hodnot, kteří jsou často označovány za radikály a naopak jimi jsou za radikály označováni liberálové. Křesťanské hodnoty si zase bere do úst kde kdo, i když třeba ani křesťan není, ale když se to právě z politických důvodů hodí, rychle se jím stane a je z něj rázem odborník na církev a zbožný člověk. Nakonec jsou tyto hodnoty často zaměňovány s těmi „západními“ – i když víme, že úplně jedno a totéž to není. Je to takový hodnotový chaos. Máme tu Desatero, jednoduchý zákon a přesto často děláme věci zbytečně složitě a vymýšlíme nesmysly nebo to, jak bychom přirozené zákony opravili a vylepšily tak, aby nám více vyhovovaly.

Názorová pnutí byly vždy součástí demokracie. Společnost se zkrátka někam posouvá, stagnuje nebo se vrací zpět.  Pro někoho je návrat zpět pokrokem, pro jiného je to naopak a pokrokem je jedině pohyb v před, i když se později ukáže, že to byla hloupost. Na to, co je úpadek a co pozitivní vývoj existují diametrálně rozličné názory, nejen podle toho jaký žebříček hodnot používáte, ale i podle toho, jak si je vykládáte. Zkrátka podle toho – čemu věříte. Každý něčemu věří, včetně ateistů, kteří věří tomu, že žádná absolutní hodnota neexistuje a že vše je relativní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *