Technický a duchovní vývoj

Žijeme v době postpravdivé, postfaktické a postmorální – zkrátka v době postmoderní. V době choasu, který byl vždy předzvěstí velkých změn, nových uspořádání a hodnot. Žijeme opět v době, kde se tvoří základy nového světa, nového řádu, což nutně provází chaos, neklid, napětí. Je to stále cyklicky opakující se znak pohybu – zároveň neříkám vývoj a používá slovo cyklicky, neboť pohyb ještě nemusí znamenat vývoj. Vývoj totiž předpokládá schopnost poučit se z chyb a napravit je, nikoliv to, že něco uděláme technicky lepší a modernější. To není skutečný společenský vývoj, to je pouze vnější efekt, který zdání vývoje může budit. Když technický vývoj předbíhá vývoj duchovní, je to znamení blížící se možné katastrofy. Tak daleko sice ještě nejsme, ale první náznaky vidíme.

Vše jako by bylo post – tedy za svým zenitem a jediné co má obrovskou budoucnost je jakoby technika, která již jakoby předběhla vývoj všeho ostatního a ať se nám to líbí nebo ne, tak se pomalu, ale jistě stáváme do jisté míry jejími otroky. Často mluvíme o umělé inteligenci, jako bychom nějakou měli. Ve skutečnosti jsou to ale všechno jen algoritmy, které jen zpracovávají dodaná data a podle toho provádí příslušné výpočty a úkony, nic víc. Umělá inteligence je ale ta, které umí programovat sama sebe, aniž by k tomu potřebovala člověka. Pokud by se nám podařilo jí sestrojit, pak by to byl teprve průšvih. Ostatně, slyšeli jsme o tom, jak v době atlantských válek lidé museli vést válku s uměle vytvořenými stroji a dobře to asi neskončilo. Umělá inteligence nemá ducha, vše pouze napodobuje, nemá svědomí ani srdce, je 100% chladnokrevná a vypočítavá. Vypočítává doslova, protože její jednání je výsledkem kalkulace, nikoliv vůle. Neuvědomuje si sama sebe, pouze to předstírá. Jenže, naše paměť nesahá do dob Atlantidy a vyspělosti tamní civilizace, abychom se z ní mohli poučit.


„Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“

Gilbert Keith Chesterton


Boj s falešným matrixem

Dnes není čas ověřovat fakta, natož se zabývat tím, co je vlastně dobré a co ne. Věříme, že na vše nám vystačí „chytrá inteligence“ – že nám odhalí lži, manipulace a zajistí nám život v pravdě a bezpečí. Jenže to je dvojsečná zbraň. Zajímá nás především to, jak je to technicky dokonalé a jak nám to může zpříjemnit nebo ulehčit život. Pravdu má nakonec každý svojí. Pokud nějaká nezapadá do hlavního proudu či naší představy, není problém jí preventivně zablokovat. Nechceme tomu říkat cenzura, protože přece jen bráníme vlastní hodnoty a práva, ale ve skutečnosti to cenzura také je.

Na jednu stranu čelíme ruské státní propagandě, na druhé straně propagandě protiruské a mezi tím spousty nesmyslů, výmyslů a dalších manipulací. V drtivé většině případů jsou to ale všechno prázdné nafoukané bubliny, které nemají jiný cíl, než vzbudit zájem a přidat vás na svoji stranu. Věci, kterým ani nestojí za to věnovat pozornost a ztrácet jimi čas. Nejenže není v moci obyčejného člověka ověřit si vše, co kde slyší nebo čte, ale často toho nejsou schopni ani sami novináři. A ti seriozní? To jsou ti investigativní, tedy vyšetřovatelé, kteří suplují často spíše práci nedostatečně fungující policie a tak nasazují své životy, i když by jejich posláním mělo být spíše objektivně informovat – ne vyšetřovat.

Dnešní postmorální a postpravdivou vnímám jako poslední nebo předposlední etapu vývoje našeho světa, která nás vede k pochopení toho, že to, oč vedeme válku vlastně není to podstatné. Totiž to, že důležitá není morálka nebo pravda, ale ona hlubší podstata našeho lidství, ze které vyplývá skutečná a přirozená úcta a hluboký respekt ke všemu k člověku, přírodě, a vůbec ke všemu stvořenému. Respekt který není výsledkem nějaké ideologie nebo zákonů, ale respekt, který vyplývá z pochopení a porozumění toho, že člověk není vrcholem vývoje, ale pouze součástí přírody.

Naším světem dnes zuří mediální válka. A vlastně zuřila vždy, když se věci měnily a svobodná diskuze byla dovolena. I když tam nevypadala. Dnes je totiž pouze posílená o platformy moderních komunikačních médií, která vytváří dojem, jakoby prudké názorové střety myšlenkových proudů či propaganda byly něčím, co je nové.

Je to válka mezi různými názorovými proudy, z nichž ale dva jsou opravdu velké. A protože jsou dokonce tak velké, že mohou být součástí i té skutečné, říká se tomu válka hybridní – bůhví, kdo to vlastně vymyslel… Kdyby ale mediální válka byla skutečně hybridní, musela by být zároveň horká i studená. Mám za to, že to nic takového není a je to jen válka myšlenek. Kdo tuto válku slov a myšlenek záměrně posiluje a jaký profit z toho má? To, že zloděj křičí kolem sebe, abychom chytili zloděje, je zcela běžný způsob této mediální hry. Používají ho všichni, ať už vědomě a záměrně nebo jako oběti, když nevědí co činí nebo si jen myslí, že šíří pravdu, přičemž jsou sami oběti lži a propagandy. Poznat, kdy někdo něco dělá vědomě a někdo je jen šiřitel, který šíří to, čemu věří, není snadné. A myslím, že to ani nejde, protože nevidíme do hlav lidí. Poznat lze jen křiklavé případy, kdy je jasné, co je lež a co pravda, takže na něco takové houksy skočí jen hloupí lidé. Na druhé straně hlupáků, škodolibých a potměšilých jedinců, kteří šíří nejrůznější myšlenkové viry, také není málo.

Dobrá a skutečně nebezpečná propaganda je však velmi sofistikovaná, těžko odhalitelná. Je do jisté míry součástí dobře ideologicky propracované demagogie, což není nic jiného, než přizpůsobená pravda, naformátovaná tak, aby nebyla lží, ale vyhovovala nějakému zájmu. Podle mého názoru určitou míru demagogie používá většina z nás aniž bychom si to uvědomovali. Prostě chceme věřit takové verzi pravdy, která nám nejvíce vyhovuje a konvenuje s naším vlastním názorem. Tzv. alternativní pravdy mohou být na jednu stranu polopravdy, ale mohou třeba jen různými pohledy na téže věc. Nakonec, pravda je pro nás to, čemu věříme. A pokud se v tom nechceme úplně ztratit, musíme si přiznat, že pravda není něco, ale někdo. Pokud jste věřící, je vám to jasné, pokud ne, musíte si ve svém relativním světě najít jiný pevný bod. O tom je celá diskuse točící se kolem našich hodnot a tom, co je pravda nebo co je správné a kam bychom měli směřovat. Shodneme se sice na tom, že směřovat bychom měli k tomu, co je prospěšné pro lidi, ale to je opět jen obecná fráze. Nakonec i na demokracii máme různé názory.

Veřejnoprávní média se sice staví (někdy až příliš křečovitě) do role jakéhosi mentora objektivity a určovatele pravdy, ale víme, že tak prosté, čisté a jednoduché to není. Nakonec vám tedy nezbude, než si udělat názor sami, neboť autocenzura fungovala a funguje vždy i ve svobodných společnostech. Jsou zkrátka věci, které se do vysílání z nějakých důvodů nikdy nedostanou, i kdyby by třeba mohli nebo měly (pokud nejsou záměrně preventivně odstraněny), nebo jsou vykládány tendenčně, z jednoho úhlu pohledu. I redaktoři a novináři jsou jen lidé s vlastními názory, pro někoho pracují a někým jsou placeni. Je zvláštní, že čím více si Česká televize zakládá na objektivitě a nestrannosti, tím více se od ní někdy odklání. (Možná je to výsledek toho, že když je snaha příliš úporná, může být výsledek spíše kontraproduktivní. Možná by to chtělo se více odpoutat od ideologie, propagandy nebo očekávání jaká od nás má Evropská unie a nebát se vybočit trochu mimo hlavní proudy také v hlavních vysílacích časech tak, aby se diskuse ještě více rozproudila a moderátoři se jí nesnažili křečovitě stále nějak směřovat, aby slyšeli názor, jaký chtějí slyšet oni).

Na druhou stranu je znát, že pokrok nastal a myslím, si, že k němu značně přispěla migrační krize, brexit či nový americký prezident. Celá EU se dostala pod velký tlak a ledy se skutečně pohnuly a to i tuzemských veřejnoprávních médiích. Přesto ideální to stále není ani dnes. To co mi chybí je skutečně otevřená diskuze, beze strachu, že někdo bude politicky nebo společensky znemožněn, nebo že nebude příště pozván, či strachu redaktorů, že nebude vhodné někoho zvát, protože by to poškodilo dobré jméno televize či rozhlasu. Neříkám, že bez autocenzury to nejde, ale ona upjatost a snaha vést názor lidí určitým konkrétním směrem, je docela patrná. Nenazval bych to propagandou, i když někdy to tak může vypadat. Nejspíše je to strach překročit mantinely – co by tomu řekla Rada pro vysílání, náš strážce objektivity (kterou by bylo nejlépe zrušit) nebo co by tomu řekl Brusel, kdyby přišel na to, jak naše média informují. Abychom si neudělali náhodou ostudu nebo špatnou reklamu… A tak sice informujeme velmi obšírně, ale často povrchně, vyhýbáme se nevhodným tématům, zamlčujeme určitá fakta, takže ve snaze být maximálně objektivní jsme dost neobjektivní.

Pokud si ale veřejnoprávní média povinně platíme, měli bychom chtít více. Na Českém rozhlase plus se sice pravidelně objevují velmi zajímavé názory různých filosofů či názory, které vybočují z hlavního či konzumního proudu, ale Ex libris či Jílková to také nezachrání, jestliže lidé mají slovo jen na chvíli a vzápětí jsou okřiknuti, protože na více není čas. Většinou zůstáváme stále povrchní. Objektivitu spíše předstíráme, než že bychom měli skutečný odstup a nadhled. Často, když se moderátorům nelíbí názor posluchače, tlačí nás čas a máme na lince dalšího posluchače. Pokud má správný názor, dostane zpravidla mnohem více prostoru… Zvláště pokud se pozitivně vyjadřuje například o karnevalu Prague Pride (Pražská pýcha). Pokud kriticky, je redaktorem okřiknut, že je to jeho názor, nikoliv názor Českého rozhlasu a hovor je ukončen… Veřejnoprávní média by měla být skutečně veřejnou službou, nikoliv mentorem či dokonce hlásnou troubou nějakého politického nebo světového názoru.

Dnešní svět není ani tak boj mezi pravicí a levicí, mezi bohatými a chudými. Možná by se nedal označit ani jako boj mezi liberály, kteří uznávají pouze liberální hodnoty a žádné jiné (respektive žádné) a všechny ostatní, ale i to by bylo zjednodušené. Každopádně je tato mediální válka do značné míry způsobena chaosem v našich hodnotách, protože přesně nevíme, jaké hodnoty zastáváme. Láska, svoboda, pravda – to jsou hodně obecné pojmy, který si každý může vykládat jinak. Jsou to spíše jen proklamace. I mezi liberály jsou rozdíly, stejně jako mezi konzervativce a zastánce křesťanských hodnot, kteří jsou často označovány za radikály a naopak jimi jsou za radikály označováni liberálové. Křesťanské hodnoty si zase bere do úst kde kdo, i když třeba ani křesťan není, ale když se to právě z politických důvodů hodí, rychle se jím stane a je z něj rázem odborník na církev a zbožný člověk. Nakonec jsou tyto hodnoty často zaměňovány s těmi „západními“ – i když víme, že úplně jedno a totéž to není. Je to takový hodnotový chaos. Máme tu Desatero, jednoduchý zákon a přesto často děláme věci zbytečně složitě a vymýšlíme nesmysly nebo to, jak bychom přirozené zákony opravili a vylepšily tak, aby nám více vyhovovaly.

Názorová pnutí byly vždy součástí demokracie. Společnost se zkrátka někam posouvá, stagnuje nebo se vrací zpět.  Pro někoho je návrat zpět pokrokem, pro jiného je to naopak a pokrokem je jedině pohyb v před, i když se později ukáže, že to byla hloupost. Na to, co je úpadek a co pozitivní vývoj existují diametrálně rozličné názory, nejen podle toho jaký žebříček hodnot používáte, ale i podle toho, jak si je vykládáte. Zkrátka podle toho – čemu věříte. Každý něčemu věří, včetně ateistů, kteří věří tomu, že žádná absolutní hodnota neexistuje a že vše je relativní.

V zajetí technologie

Relativismus našich hodnot, drancování přírodních zdrojů, bezohlednost a lhostejnost je v kombinaci s technickou a technologickou vyspělostí doslova smrtící kombinací. Jinými slovy, naše civilizace dospěla do stádia vývoje, ve které již technický vývoj předstihl duchovní a začíná se vymykat kontrole. Vzniká stále více špičkově vybavených soukromých laboratoří pro manipulaci se životem a pro výrobu nových zbraňových, automatických a inteligentních a biologických ničivých systémů, které byly dříve k dispozici jen vládám států nejvyspělejších zemí a které vůbec nejsou pod kontrolou těchto vlád. Nikdo neví, co se v nich vlastně odehrává a kde všude jsou… Stejně jako to, kdo je financuje a z jakých zdrojů.

Naše technologie jsou již neuvěřitelně dokonalé ve srovnání s tím, co jsme měli k dispozici ještě nedávno. Ba co více – jsou stále dostupnější pro stále větší a větší okruh lidí. Vytvořit smrtící virus dnes už pomalu umí každý student v univerzitní laboratoři, nabourat se do sítě také. Prakticky každý člověk nebo skupina lidí, kteří se o tyto věci zajímají, se bude moci dostávat ke zbraním hromadného ničení nebo k prostředkům jak způsobit kolaps naší civilizace. I malá skupina lidí bude moci ovládnout technologie a tím i celý svět. I malá skupina lidí bude moci získat prostředky, aby vážně narušila chod naší společnosti.

Samozřejmě, zabezpečení se bude neustále řešit, ale regulovat toto nebezpečí na globální úrovni se dá prakticky nemožné. Riziko, že v důsledku pokročilých technologií naše civilizace nakonec zničí samu sebe podobně, jako se do stalo před potopou světa za Atlantidy, je velmi vysoké a tato doba je zcela rozhodující pro naše další směřování, než se i příroda obrátí proti nám.

V důsledku naší závislosti na technologiích a naší vzájemné propojenosti těmito technologiemi jsme se stali nesmírně zranitelnými. Dnes stačí poměrně malý zásah, výpadek, chyba, útok a zkolabují hned celé systémy a s nimi celé společnosti. Naprosto nepřipravené pro život bez technologií, bez elektřiny, bez dodávek vody, odvozu odpadu, bez rychlé a plynulé dopravy, bez leteckého spojení, bez navigací, bez rychlé zdravotnické pomoci, bez dodávek potravin, atd, atd. Nemocnice a zdravotnická zařízení by všechna zkolabovala i kdyby se smrtícím virem nakazilo i pouhé 1% populace.

Zatímco kdysi nic z toho nehrozilo, protože lidstvo nebylo na technologiích závislé a hromadná smrt byla běžnou součástí života, ani na dodávkách potravin, všichni byli soběstační, nikdo nikam necestoval, byl zvyklý žít bez elektřiny, odvozu odpadu, bez dodávek vody apod. a bylo do značné míry imunní, na krizové podmínky zvyklé a neustále připravené. Co by ale takové dlouhodobé výpadky či pandemie způsobily dnes, zvláště v místech mnohamilionových aglomerací, je téměř nepředstavitelné. Byl by to neskutečný chaos, rabování, boj o přežití… Ostatně uvažme, co by se stalo, kdyby naše systémy byly vyřazeny i na pouhý jeden den či týden nebo byla úspěšně a záměrně vyvolaná exploze jaderných elektráren Dnes je naštěstí zabezpečení podobných objektů na mimořádně vysoké úrovni na všech technologických úrovních, nikoliv však nepřekonatelné. A do budoucna tím spíše ne.

Osud lidstva

Je tu také vážné riziko toho, že teroristický útok bude v budoucnu tak masivní, aby způsobil kolaps společnosti, že teroristé budoucnosti se nespokojí s malými a drobnými akcemi jednotlivců, ale jejich útok bude masivní a koordinovaný. Opět bych si dovolil tvrdit, že není otázkou jestli k tomu někdy v budoucnu dojde – ale pouze kdy se to stane. Ať už budou použity atomové zbraně, umělá inteligence, biologické či chemické systémy, zabezpečení nebude v důsledku naších technologických možností a snadné dostupnosti technologií, nikdy zcela možné.

Jiná otázka je, zda bychom se takovému osudu jako lidstvo vůbec mohli vyhnout. Ale věřím, že ano, protože kdyby lidstvo duchovně pokročilo dále na globální úrovni, vyhnulo by se i sebezničení – svému vnitřnímu nepříteli, kterého dnes nejčastěji nazýváme slovem terorismus. Jenže i ten má své důsledky a kořeny. Těžko tedy spekulovat. Je možné že ne, a že takový osud je daný a proto stojí i v proroctví o konci světa. V každém případě by to bylo ale jen k dobru. Za prvé by ti, co chtějí ovládat lidstvo nebo mu škodit neměli práci tak snadnou – pokud by ještě měli tu motivaci (protože celé vědomí lidstva by se posunulo na vyšší úroveň) a za druhé by možná způsobili mnohem menší katastrofu, než která může nastat.

A nakonec, kterou si způsobujeme i my svojí lhostejnosti k planetě, která si to určitě líbit nenechá. Takže ke kolapsu naší civilizace nebudou třeba ani technologie a bude stačit jen vymření včel, apod. Jestliže člověk zničí přírodu, může si být jist tím, že příroda se zregeneruje, ale ještě předtím zničí člověka, než začne nový cyklus života. Ale tentokrát už bez lidí, kteří se vyvinou možná zase až později z lidoopů a vytvoří novou civilizaci. Jinými slovy, že se zopakuje to, co už se prý jednou kdysi dávno stalo. Lidstvo je na Zemi jen pár tisíc či desítek tisíc let, avšak Země je tu miliardy let. Je to tedy jen zcela nepatrný úsek její existence. Co za tu dobu už asi všechno zažila? Možná by to vlastně ani nebylo poprvé a možná ani naposledy.

Ostatně, proroctví nám říkají, že po skončení civilizace přejde část lidstva na vyšší úroveň – na novou Zemi, tedy na stejné planetě, ale vy vyšší dimenzi, na vyšší úroveň vědomí. Co se ale stane s těmi, kteří nepřejdou? A bude vůbec ještě existovat v současné dimenzi na Zemi život? Někdo říká, že zcela zanikne tak, jako se to stalo na Marsu či na Venuši, jejichž civilizace už dávno přešly na vyšší úroveň vědomí, takže Země je jedna z mála planet, kterou to teprve čeká. Jiní zase říkají, že život v této úrovni zanikne jen dočasně a že později zde bude založena nová evoluce přírody a člověka, do které bude přenesena část těch, kdo na novou úroveň nepřejdou a začnou s vývojem znovu tady od začátku – od pravěku či doby kamenné…

Nakonec kdo ví, zda k tomu jednou nedojde třeba i na Venuši či Marsu – zda tyto planety neprožívají jen své mrtvé období, jakousi přestávku, než zde bude založen nový život? Jsou to jen spekulace, ale všechno je možné. Uvažujeme stále o milionech let, zatímco my jsme tu jen pár tisíc let – opravdu je velmi krátký okamžik, než abychom si mohli udělat představu o cyklech života a jeho vývoje, který nám může být utajen.

Stále hledáme mimozemské civilizace a věříme, že v našem okolním vesmíru nějaké třeba někdy objevíme, ale ony už tu dávno mohly být, jen dnes už dlouho existují na jiné úrovni, se kterou nejsme schopni navázat kontakt, zatímco ony nás mohou pozorovat. A nebo tu teprve budou, zatímco my už tu dávno nebudeme. Vesmír je tak obrovský a tolik miliard let dlouho trvající, že to, že bychom vstoupili do kontaktu s jinou vesmírnou civilizací podobnou naší v krátkém okamžiku, kdy existujeme my i oni současně, je téměř vyloučené, protože jinak bychom už dávno nějaké signály či stopy života zaznamenali.

Daleko pravděpodobnější je, že jsme pod dohledem těch, kteří už dávno existují na vyšších úrovních, respektive vždy existovali. Kteří jsou schopni cestovat časem i prostorem či existovat v úplně jiné formě, kterou si ani nedovedeme představit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *