Tajemství Stvořitele

Kosmický čas

Vesmír je lokalita, ve které se nyní nacházíme. Fyzická, hrubohmotná, tvořená všemi námi viditelnými, hmatatelnými či alespoň vnímatelnými objekty, naše tělo, planety, vesmír atd. Zde platí pevně dané fyzické zákony, se všemi známými rozměry vnímání času a prostoru, které nelze měnit a kterým jsme podřízeni. Čas a prostor je určován hmotnými objekty, které určují veškeré fyzické zákony (pokud by ve zdejší lokalitě neexistovaly žádné hmotné objekty, neexistoval by samozřejmě čas ani prostor). Přesto je zde pojetí času a prostoru pouze relativní a liší se podle hmotnosti fyzického (éterického) objektu (planety nebo hvězdy), tj. je na různých místech vesmíru odlišné. A nejde jen o čas astronomický, který je dán oběhem planety kolem své hvězdy a otáčením kolem své osy. Jde o skutečný čas. Ten je na každém vesmírném tělese jiný, podle hmotnosti hmoty. Právě gravitace a skupenství hmoty totiž určuje, jak rychle čas poplyne (tj. jak rychle způsobí fyzické opotřebení).

23

Hranice časoprostoru

Vesmír, tedy hmota ze které je tvořen má omezenou životnost. Ani vesmír není věčný a nekonečný. Měl svůj začátek a bude mít i konec. Není ani nekonečně velký, nemá sice viditelné hranice, ale přesto má konec, stejně jako země nemá hranice a můžeme ji obcházet do nekonečna. Jediný rozdíl je v tom, že na zemi žijeme na povrchu koule, kdežto ve vesmíru uvnitř bubliny. K opuštění prostoru Země potřebujeme překonat její gravitační sílu, a stejně tak k opuštění vesmíru, tj. mít dostatečné zrychlení – únikovou rychlost, která převyšuje rychlost světla (tj. nejvyšší možnou teoreticky dosažitelnou rychlost).

Po překročení této rychlosti objekt natolik zvyšuje svoji frekvenci, že ztrácí svoji hmotnost a mizí, tj. přechází do onoho světa, hyperprostoru – mimo prostor a čas. Víme, že dokonce ani světlo nemá dostatečnou únikovou rychlost, aby ho nepohltila černá díra. Jedná se pak o dematerializaci, tedy odhmotnění – zrychlení frekvence atomů hmoty nebo naopak zhmotnění, zpomalení. Za hranicemi vesmíru je onen svět, odkud na tento svět přicházíme a kam se po smrti vracíme – prostorově řečeno. Vesmír končí tam, kde už dále není hmota, kde končí časoprostor.

Životnost hmoty je taková, jak je tato hmota „hmotná“. Tedy jaký má energetický potenciál. Zákon zachování hmoty se vztahuje k okamžiku, kdy dojde k vyčerpání energie hmoty nebo zhroucení hmoty v případě, že její hustota překročí maximální limit, dojde k protržení atomů a zhroutí se sama do sebe (je pohlcena svou vlastní gravitací a pohlcuje vše, co svojí gravitací přitáhne). V takovém případě vzniká ve fyzické lokalitě ona „černá nebo červí díra“ bez hmoty, či „tunel koncetrovaného času“, jak jí říkají andromeďané a která je zároveň průchodem do onoho světa, vzdálených galaxií a vyšších realit. Ovšem ani tyto průchody nevznikly náhodou, ale byly pravděpodobně vytvořeny.

Onen svět

Člověk není jen fyzické tělo a tento viditelný fyzický svět a vesmír není jediná forma existence, která existuje. Existuje neviditelná podoba člověka a neviditelný svět, které nelze dokázat ani vyvrátit vědeckými postupy. Člověk je nesmrtelný a existuje neustále, tedy před narozením do fyzického těla i po smrti po jeho opuštění. Onen svět, druhý břeh, či svět mezi nebem a zemí, jak se někdy říká, to jsou všechny světy, které nejsou fyzicky hmotné, ale nejsou ani duchovní. Je to svět, odkud člověk přichází, než se narodí a kam také odchází, když umírá. Je to vlastně trvalý a přirozený domov člověka – zatímco v tomto fyzickém světě tráví jen nepatrný zlomek svého času.

Existenci onoho neviditelného světa, stejně jako duše, nelze exaktně dokázat vědeckými postupy, protože je nelze vůbec nijak měřit. Jsou složeny z protoplasmy – hmoty, které je ještě jemnější, než vzduch, světlo nebo elektřina a je mnohem tvárnější (její formu lze měnit pouhou myšlenkou). Nemohou ji proto zachytit ani nejcitlivější přístroje. Říkáme jí astrální hmota a těmto světům astrální nebo-li jemnohmotné světy. Pak jsou samozřejmě i světy, které jsou zcela nehmotné. Říkáme jim duchovní.

Tento neviditelný svět je jediný skutečný a neplatí v něm žádné fyzické zákony, zákony času ani prostoru. Viditelný fyzický svět je pouze dočasný – má vznik a zánik a charakterizují ho tři rozměry: čas, prostor a pohyb. Neviditelný svět nemá žádnou takovou charakteristiku, je ale obrazem našich myšlenek a emocí, ze kterých je tvořen. Když člověk usne anebo zemře a opustí tělo, vstoupí vlastně do své vlastní duše. Proto se říká, že každý si v sobě nosí ráj nebo peklo už za života. Neviditelné světy neobývá jen člověk, ale také dévové, andělé, víly, skřítkové… Jsou to imaginární světy snů, fantazie a pohádek. Věčné a nekonečné. V těchto úrovních žijí také tvůrci vesmírů a nižších realit. Náš vesmír je jejich dílem.

Kdo je Bůh?

Mnoho lidí se ptá na to, jak vůbec vypadal vznik všeho, jak Bůh tvoří. Jednak to určitě nikdo přesně neví a za druhé ani není v možnostech naší fantazie si proces původního stvoření ani jakkoliv představit. Můžeme o tom říct jen něco málo, tomu se věnuji také na webu Paralelní světy. V každém případě si musíme uvědomit, že neexistuje mrtvé a živé. Tato dualita je produktem naší mysli, naší představy. Stejně jako neexistuje žádné před nebo potom, tady a tamhle. Bůh je všechno a ve všem. Jediná existence. Bytost bez tvaru, pouze tvůrčí vědomí, které se realizuje v nespočtu typech stvořením z nichž náš vesmír, ať už ten viditelný, či jeho neviditelné paralelní světy, jsou jen pouhým zlomkem.

Stejně tak i mikrokosmos a makrokosmos je jen náš způsob pohledu, který nic neříká o tom, že opravdu existují a že to vlastně není jedno a totéž. I fyzika pracuje jen s jednotkami, které jsou jen virtuální, i když se nám zdá, že mají nějakou platnost. Fyzika popisuje také jen to, co je produktem naší mysli. Spíše, než fyzice, bychom tedy měli věnovat pozornost naší mysli a spiritualitě – neboť to je jediná a opravdová síla vývoje a všeho poznání, nikoli věda. To, co bychom si měli v první řadě uvědomit, že my žijeme v Bohu a On v nás, že jím nejsme (jak se někteří mylně domnívají), ale jsme jeho součástí. Patříme do Něho. Jsme součástí jedné živé bytosti. Od mikrokosmu až po makrokosmos, od nekonečna do nekonečna, součástí bytosti bez hranic. V této bytosti neexistuje nic mrtvého, ale jen živé, nebo mající ze Zdroje Života, kterým je Bůh ještě alespoň tolik života, aby mohlo přežívat.

Všechno co existuje je živou bytostí, dokonce i kámen nebo námi vyrobená věc. Skládá se totiž z materiálu, který je také použit z tohoto Zdroje, protože žádný jiný zdroj ve skutečnosti neexistuje. Tento Zdroj je složen ze živých bytostí různých velikostí, od nám známých nejmenších částic atomů, přes buňky, věci, živočichy, věci, inteligentní bytosti, až po planety, hvězdy, galaxie a vesmíry… Tyto vesmíry jsou největšími bytostmi, jaké se umíme představit, samy jsou však součástí ještě větších bytostí, které jsou jejich tvůrci… Každá bytost v sobě obsahuje jiné menší bytosti a ty v sobě obsahují další, menší bytosti. Každá bytost žije uvnitř jiné, větší bytosti a všechny bytosti pak v Bohu. Každý atom, buňka, živočich, člověk, anděl, každý kámen, rostlina, skála, planeta, hvězda a galaxie jsou živými bytostmi s určitým stupněm vlastního vědomí.

Toto vědomí je Božské podstaty, všechny tyto stvořené bytosti jsou tím, skrze něž se Bůh a jeho vědomí poznává a realizuje. Od největším až po nejmenší bytosti – jednotky a nosiče jeho Vědomí. Poznává-li bytost sama sebe, svoji pravou podstatu, odkrývají tajemství Boha, svého tvůrce. A naopak, poznává-li Boha, začíná chápat a uvědomovat si svůj původ. To je skutečný začátek individualizovaného duchovního vývoje. Ten ale probíhá mnohem dříve na kolektivní úrovni vědomí, na nejnižších úrovních ho najdeme ve zdánlivě neživých objektech a věcech, na vyšších pak v rostlinách a živočiších, ale i umělých bytostech, jejímiž tvůrci mohou být i nižší inteligentní bytosti, neboť také ti mají schopnosti tvoření, i když mnohem méně dokonalé, než vysoké, prastvořené bytosti, které mohou vytvářet bytosti se svobodou vůlí – z nichž jednou z nich jsou lidé.

Tento duchovní vývoj je zákonem evoluce a karmy – příčiny a následku. To znamená, že každá duchovně padlá bytost, která se odchýlí z cesty globálního vývoje může dočasně narušit jeho strukturu, ale nakonec evoluce zařídí ve jménu vývoje to, že tuto bytost odřízne od centra všeho dění, izoluje ji a případně zahubí. Duchovní evoluce se nedá žádným způsobem zastavit, jen zpomalit, přesto je bytostem dovoleno, aby jednali proti němu a šli proti proudu života. Toto božské vědomí, podněcuje k vývoji všechny bytosti, probouzí je ze spánku a vede k sobě. Záleží na každém člověku, jak této síle dovolí vstoupit do svého vědomí a umožní jí tento proces bez zdržování urychlit.

Stvořitel je něco jako umělec či sochař. Člověk, který je citlivý, otevřený a vnímavý podobá se jemnému jílu, tvárné hlíně, ze které tvůrce může snadno a rychle vymodelovat jakékoli dílo. Ne každý je takovým materiálem. Tvrdohlaví a vzpurní lidé jsou jako kámen. Také s nimi tvůrce pracuje. Je to však práce mnohem těžší, protože než z tohoto kamene vytesá sochu, musí do něj tlouci. To člověka může bolet a než tvůrce z takového materiálu něco vytesá, trvá to mnohem déle. Zdálo by se tedy, že i když má člověk svobodou vůli, nemá na výběr. Ano, tak to je.

Bůh je jediná alternativa, ne proto, že nedává jinou možnost, ale protože je sám Život. Nemůže za to, není to jeho vina. Proto může každá svobodná bytost dar života a účast na jeho tvorbě odmítnout. Ale bez jiné alternativy k životu. Jsou lidí, kteří slouží Satanovi s falešným pocitem, že je nějakou alternativou k Bohu, nebo dokonce, že je silnější, než On a může Boha porazit. To je samozřejmě nesmysl. Tito lidé byli podvedeni, zmanipulováni. Byla jim slíbena moc, kterou nikdy nedostanou, naopak se stávají obětí. Neuvědomují si, že stojí na straně slabšího. Toho, který sám slouží zájmům Boha a zákonům evoluce, aby ji urychlil, neboť sama involuce může hrát důležitou úlohu v jejím zrychlování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *