Svoboda a odpovědnost

Často slýchávám, že svět se mění a sním i naše hodnoty a tomu, že bychom se měli přizpůsobit. Já si naopak myslím, že hodnoty jsou stále stejné, ale měníme se my a naše chápání. V něčem jsme hodně hodně pokročili kupředu (nejsme rasisté), ale v jiných zase dozadu (v umění a módě je vysoko ceněna ošklivost – čím je něco hnusnější nebo provokativnější, tím lépe to bývá hodnoceno).

Žijeme ve zvláštních časech, v době paradoxů, kdy se vše globalizuje, protiklady se přitahují a spojují, kapitalismus se mísí se socialismem, politická pravice s levicí, náboženství s ideologií, konzervativní hodnoty s liberálními, teroristé s bojovníky proti terorismu a demokracie s totalitou. V době kdy morálku a tradici má nahradit jakási nová – postmoderní univerzální ideologie, postavená na toleranci, rovnosti a jednotě. V době jakési nové internacionály liberalismu, kde je právo člověka zaměňováno s humanismem a rovností. Slova jako je morálka, mravy, svědomí jsme prakticky vymazali ze svého slovníku, podobně jako kdysi dávno předtím slovo hřích. Jenže to, že jsme je vymazali neznamená, že přestali existovat.

Zdá se, jakoby západní společnost, které propadla tomuto sebeklamu, mamonu a ideologii ve snaze nahradit vyprázdněné a již nepochopené tradiční hodnoty, ve skutečnosti sama sebe likvidovala. Jenže to, že dnes už tradičním hodnotám nerozumíme, neznamená, že je třeba je změnit. Myslím si, že je třeba spíše změnit sebe, abychom se jim opět naučili rozumět. Není to zpátečnický pohled, je to znovunalezení vlastní podstavy a návrat k kořenům, na kterých je naše kultura postavena a na kterých tisíce let fungovala a díky kterým se stala nejvíce prosperující částí světa.

Neměli bychom se nyní nechat předehnat barbary, kteří jsou ne vzestupu, jinak to brzy budou oni, kdo převezmou vedoucí úlohu světa, takže budoucnost už nebude patřit Evropě a USA, ale Číně, Rusku, Indii, arabským zemím… Kolo světových dějin se totiž již začíná obracet proti nám. A migranti jsou jen špičkou ledovce, předzvěstí velkých společenských změn.

Žijeme v bláznivé době, kdy se zdá být vše jakoby jen divadlem pro veřejnost. V době globalizace, ve které se stírají všechny rozdíly a vše se spojuje dohromady. Jakoby se celý svět spojoval v úžasnou globální jednotu, ve které si však každý žije svůj vlastní život, který sice sdílí s půlkou světa, ale ve skutečnosti ho nikdo neposlouchá. Do komunistických zemí nám vtrhlo kapitalistické hospodaření a do kapitalistických zemí socialistické způsoby vlády. Není daleko doba, kdy soudruzi z Číny možná předběhnou USA i EU a kdy se na nás budou chodit dívat jako na poslední skanzen demokracie, kde vše probíhá demokraticky, ale strašně pomalu. Vše se jakoby míchá a co z toho vyleze, nevíme. Žijeme v převratné době a zároveň v době velké nejistoty.

Došlo by vlastně u nás v roce 1989 k revoluci, kdyby tenkrát náš ekonomický růst byl rychlejší a měli bychom se stejně dobře jako na západě? A navíc kdybychom mohli tak svobodně cestovat jako dnes Číňané a Rusové? Byla naše revoluce více výrazem touhy po svobodě nebo spíše touhy mít se ekonomicky lépe? Je docela možné, že kdybychom se tehdy měli lépe, než na západě, klidně bychom se spokojili i s autoritářským režimem, kde není nutné nic demokraticky a zdlouhavě řešit a osvícený vůdce nám rovnou ukáže, jak a co máme dělat. Myslím si, že většinu lidí politika vůbec nezajímá a jejich jediným zájmem je se mít prostě dobře a to, aby země prosperovala – bez toho, aby se museli sami politicky angažovat.

Možná je to utopická myšlenka a principem demokracie zcela neslučitelná, ale na druhou stranu vlastně zcela přirozená. Určitě je nesmyslné k demokracii někoho nutit. Je totiž otázka, zda i demokracie a občanská společnost nejsou také jen utopií. Obávám se, že do jisté míry ano – jinak by tomu bylo pouze v případě, že by neexistoval žádný finanční systém a moc by neskýtala žádné výhody. V takovém systému je totiž každý režim vlády riziko. Uvěřili jsme, že demokracie je to jediné, co nás může dovést ke světlým zítřkům, jenže tam, kde vládne hloupost je i ona bezzubá a k ničemu.

Tak si říkám, zda jsme si demokracii a sekularismus v naší západní až příliš nezidealizovali, zda jsme z nich neudělali jakousi modlu? A natlačí se k nám lidé východních kultur také proto, aby nám nastavili zrcadlo svým, naopak extrémně opačným přístupem, když přicházejí z nábožensky autoritativních vládnoucích režimů, ve kterých existuje teokracie, tedy naprostý opak sekularismu? Zatímco my žijeme v jakémsi vyprázdněném duchovním prostoru striktně sekulárně odděleném od veřejného života a správy, u nich je tento prostor zcela vyplněn a prostupující celou společností.

Západní společnost naopak prochází dobou relativismu, kdy politická korektnost podporovaná elitami usiluje o to, aby nová pravidla byla nikoli ve prospěch společnosti, ale ve prospěch individua. Jinými slovy tradice nazývají tito „zlepšovatelé“ pohrdavě „stereotypy“, jakoby pilíře, na nichž je postavena naše společnost nic neznamenaly. Jenže důraz na individualismus je jen opačným extrémem důrazu na kolektivismus. Je to jen opačná strana mince, kterou nazýváme komunismus.

Tam, kde platí individualismus a relativismus, tam v podstatě nic neplatí. Jen konzum, mamon, egoismus, bezohlednost a spotřeba. Honba za pozlátky, věcmi a za nejúžasnějšími zážitky, které chceme sdílet s co největším počtem lidí, třeba na druhém konci světa. Politický boj se redukuje na boj mezi nálepkami, které označují pytle názorů, které druhá strana nechce vyslechnout, natož s těmi lidmi vést dialog. Každý má svoji vlastní alternativní pravdu. Není potom i pravda vlastně individuální a relativní? Máme na věci různé pohledy, a přesto může každý z nich být kouskem pravdy.

Někdy se zdá, jako bychom kráčeli přímo do náruče velkého bratra a nejenže nám to až tak nevadí, ale zcela v pohodě, klidně a dokonce rádi. Toužíme po jeho lásce, bezpečí a prosperitě, kterou si myslíme, že nám dá. Vzdáváme se dobrovolně svého soukromí, ochotně mu svěříme naše osobní údaje a sdělíme o sobě vše, pošleme mu i své intimní fotky a videa. Věříme, že tak si za to koupíme jeho přízeň a sami sobě dokážeme, že na to máme. Zkrátka toužíme po odezvě, kontaktu a sdílení, rozdíl je jen v tom, že jsme důvěrný a osobní vztah vyměnili za ten globální, anonymní a neosobní.

Mnoho lidí je dnes až neuvěřitelně naivních, bez jakýchkoli představ o životě a své budoucnosti – prostě žijí ze dne na den tím, co jim vyhovuje právě teď. Bez odpovědnosti za budoucnost – bez plánů a vizí. Myslím si, že dnešní doba je charakteristická právě tím, že se lidé nestarají o budoucnost. Možná je to tím, že starat se o budoucnost vyžaduje přijmout odpovědnost a závazky. To už je ale samo o sobě omezující a proto je tak jsou tak populární myšlenky liberalismu, kde je podstatná svoboda jednotlivce, ale budoucnost se až tak neřeší.

Také osobní vztah vyžaduje vedle odpovědnosti i mnoho času, zatímco doba je rychlá. Chceme všechno a pokud možno rychle a hned. Nejsme zvyklí něco dlouho budovat a tvořit. Nebo něco dokonce opravovat. Zbourat a postavit nové, vyměnit, to ano. Jak u věcí, tak u lidí. Na sítí můžeme mít vztahů kolik chceme, i s lidmi na druhém konci světa, kteří nás neokrádají o čas, ani neruší se svými požadavky. Osobní vztahy se často redukují jen na krátkodobé anonymní intimní vztahy, které se rychle střídají. Budoucnost neřešíme, žijeme tady a teď a říkáme si, nějak bude a důležité je, že nám to vyhovuje teď. Co bude zítra nás moc netrápí. Děti někdy chápeme spíše jen jako doplněk svého života, prostředek k uspokojení našich práv a tužeb, než jako závazek. Také zvířata chápeme často jako věci – omrzí se, dáme je do útulku nebo pustíme ven a je to. Naše heslo je nevaž se – odvaž se. Neradi něco dlouho řešíme.

Nechceme nikdy dospět, nechceme žádnou odpovědnost, nechceme žádné závazky. Chceme však svobodu a práva. Jak to jde dohromady? Potíž je v tom, že když nepřijmeme odpovědnost, nemůžeme požadovat práva a když odmítáme závazky, nemůžeme požadovat svobodu. A pokud n a tom budeme přece trvat, přijde někdo jiný a sám nám ji omezí. Třeba s puškou v ruce s slovy o tom, že máme svobodu dělat to, co nám řekne.

Nemůžeme očekávat, že demokracie funguje jen tím, že se odstraní všechno zlo, diktátoři a nepohodlní lidé. Nebo tím, že se jim zalepí ústa a zatlačí se do ústraní. Že je to jakýsi stroj, který funguje sám o sebe a naplňuje naše potřeby – jakmile odstraníme překážky. Není to stav, je to proces, který se neustále buduje a funguje tak, jak fungujeme my. Není to něco co je dané, když tu není nic co by demokracii ohrožovalo. My sami jsme totiž tím, kdo jí ohrožuje – svoji pasivitu, lhostejnosti, očekáváním, že pečení holuby padají z nebe. Demokracie má být zárukou toho, že nikdo nemůže uchopit moc sám pro sebe a všichni mají právo se na vládě podílet. Je taková, jací jsme my. Když jsme hloupí, může být i demokracie horší, než totalita. Je to systém, pro který používám slovo idiokracie, podle stejnojmenného amerického filmu, který komediálně pojednává o světě budoucnosti, ve kterém se demokracie stala karikaturou.

Svoboda, práva pro každého, demokracie – to je jedna věc, ale druhá – ještě důležitější je právě morálka a odpovědnost. Bez toho ve skutečnosti žádná demokracie neexistuje – pouze proklamace. Ostatně jako demokratická se označuje kde jaká strana a stát, i když k tomu má daleko. Včetně Evropské unie a jejích hodnot, které jsou spíše proklamací, než reálným faktem. Ostatně to je právě to, co unii ohrožuje nejvíce – žádný vnější nepřítel, ale vnitřní. Myslím, že to bude podobné jako se slavnou Římskou říší. Ani její rozklad nezpůsobili nájezdy barbarů zvenčí – ti jen dokonali dílo a rozebrali si ji. Nebyl to žádný vnější nepřítel, byli to sami Římané, amorálnost, politický úpadek, chaos…

Víme, co jsou vlastně ony tradiční, křesťanské hodnoty? A jsou totéž, co západní hodnoty? O křesťanských hodnotách dnes mluví kde kdo, pokud se to hodí. Často slýchávám, že křesťanské a západní hodnoty jsou totéž nebo, že křesťanské hodnoty jsou slučitelné s těmi liberálními. Je to skutečný chaos. Za křesťany se prohlašují i ti, kteří jimi nejsou, pokud si myslí, že jim to přinese body. I z Bible si vytahují je to, co právě potřebují, zatímco to ostatní nechtějí slyšet. Máme v tom jasno, víme na čem je postavená naše kultura a společnost nebo si to vykládáme po svém? To je totiž základ všeho. Křesťanské hodnoty jsou jako mince: na jedné straně je láska a milosrdenství a na druhé straně je zákon – desatero.

Každá mince má dvě strany, nelze se opírat pouze o jednu a říci, že ta druhá neplatí. Když si vyberete jen jednu stranu, popřete tyto hodnoty, protože jedna strana znamená druhou. Když si vyberete jen stranu lásky, vyjde vám humanismus a neoliberalismus. Když si vyberete jen stranu zákona, vyjde vám fanatismus a ultra konzervativismus. Co je lepší? Samozřejmě ani jedno…

Otázka svědomí

Otázka toho, co jsou naše hodnoty, co je morálka, co je odpovědnost a toho, jak daleko sahá naše svoboda je do značné míry závislá na tom, čemu věříme – v jakého Boha vlastně věříme nebo nevěříme. Nebo zda v něho věříme.

Představa trestajícího Boha je dodnes poměrně rozšířená, nejen mezi muslimy, ale někdy dokonce i mezi křesťany. Stejně jako představa o vyhnání člověka z ráje nebo to tom, že náboženství znamená zotročení člověka. Kdysi dávno ale tato představa byla vytvořena záměrně kvůli tomu, jaká zvrácenost se na Zemi rozmohla. Člověk, která dávno zapomněl na to, co je láska a Boží zákony nutně potřeboval k zavedení pořádku, který nebylo možné dosáhnout jinak, než pod hrozbou trestu a podmínkou obětí, tak jak to vidíme ve Starém zákoně. Celá tato éra byla ve znamením trestu a odplaty, oko za oko, zub za zub. Nový Zákon toto vše změnil a dal tomu úplně jiný smysl. Člověk se stal opět svobodným, i když si to stále mnohdy neuvědomuje a dívá se na svět podobně, jako lidé dávné minulosti. Stále přemýšlí způsobem oko za oko – trest – otroctví.

Ve skutečnosti je Bůh láska. Co to znamená? To, že není soudcem, ale autoritou, v jehož světle se každý soudí a odsuzuje sám. Stejně jak v případě vyhnání z ráje. Bůh nikdy nikam nikoho nevyhání – člověk tento ráj svým jednáním opustil dobrovolně, aniž by si byl vědom důsledků, které to bude mít. Tím, že propadl pýše na svoji technickou vyspělost a začal se domnívat, že může být jako Bůh, že zná dobré a zlé a může si sám Boží zákony přetvářet tak, jak to vyhovuje jemu. Že může změnit přirozené zákony přírody, vesmíru a života. Tak se ze svobodného člověka stal otrok, který zapomněl, kdo vlastně je a jeho identita se skryla před ním samým. Ztratil vědomí o sobě, o tom, kým je a kam kráčí, jaký je jeho smysl existence a kdo je vlastně ten, kdo ho Stvořil.

A co je náboženství? Náboženství je jednak forma uctívání a to, čemu lidé věří. To čemu věří, pak určuje jejich život. To je duchovní stránka náboženství. Může to být víra, které člověka stále drží v otroctví, ale může to být i víra, které osvobozuje. Podle toho, jak si Boha představujeme. Je to někdo, kdo nám dává svobodu nebo někdo kdo nás chce omezovat a zotročovat? Svědomí je něco, co má jen člověk, nemají ho zvířata, ani umělá inteligence. To nám říká, jak se věci opravdu mají, jak je to, co děláme v souladu s Božími zákony a za je nepřekračujeme. Je to tichý hlas, kterému buď nasloucháme a řídíme se podle něho nebo ho naopak ignorujeme a přehlušujeme, abychom kvůli tomu nemuseli měnit to, co děláme nebo měnit své názory a postoje.


Pokud žijeme v souladu se svým svědomím, potom jsme většinou i v souladu s Bohem a jeho zákony. Jsme svobodní a naše náboženství je to, co nám umožňuje naši společnou svobodu sdílet a radovat se z Boha, který nám dal život.

Pokud nežijeme v souladu se svým svědomím, vidíme v Bohu konkurenta, který chce naší svobodu omezit a udělat z nás otroky. Náboženství chápeme jako otrocký systém lidí, kteří se neumí samostatně rozhodovat a potřebují berličky.

Pokud žijeme v souladu se svým svědomím a přesto věříme, že Bůh nás trestá, potom nejsme dosud dospělí a stále žijeme v bludu. Protože nejsme stále svobodní, potřebujeme někoho, kdo by nás hlídal a trestal.

Pokud žijeme v souladu se svým svědomím a přesto věříme, že žádný Bůh neexistuje nebo že náboženství je výsledkem bludu, znamená to, že dosud spíme a naše identita je nám stále skryta.

Jak je to s námi a s naším svědomím a identitou musí každý poznat sám na sobě, protože do duše jiných lidí nevidíme. Nebo ne tak dobře, abychom mohli druhé lidi soudit. Ti, kteří v Boha nevěří jistě namítnou, že žádné svědomí neexistuje, respektive že jsou to je naše názory dané výchovou a našimi zkušenostmi – nic víc, takže pokud neexistuje svědomí, jsou i všechny naše hodnoty pouze kulturní výmysl člověka. Výmysl, které se může stále měnit, stejně tak, že nejsou zákony, které by člověk nemohl měnit, pokud je to technicky možné.

Svědomí však ve skutečnosti existuje a je to hlas mimo naše názory a zkušenosti či kulturní tradice. Je to hlas Boha, rozdíl je jen v tom, že ne všichni ho mohou slyšet. Duch je totiž něco, co překračuje hranice kultur. Svědomí nám může říkat, že kráčíme slepou uličkou, že děláme, něco, co bychom dělat neměli nebo naopak, co bychom udělat měli, ale neděláme to. Nebo, že bychom už dávno měli být jinde, než jsme. A dělá to často bez ohledu na to, co si myslíme nebo chceme my. A to bývá nepříjemné.

Člověk – aniž by si toho byl vědom – je tak konfrontován s realitou, která je odlišná od té, které věří, kterou vytváří a buduje. Může se k této konfrontaci postavit čelem nebo ji ignorovat a pokračovat dále ve slepé uličce nebo rovnou na cestě do pekla, pokud je moderní, široká a pohodlná. Ostatně, tomu že člověk není otrokem, ale je svobodný, svědčí i to, že má svobodou vůli, na rozdíl od zvířat, dévů a umělé inteligence – tudíž může se do značné míry rozhodovat svobodně, nezávisle na tom, k čemu byl naprogramován kulturním prostředím a výchovou.

Stinnou stránkou toho, že má svobodnou vůli je nutnost převzetí odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Tj. pokud jsou rozhodnutí špatná, vedou ke hříchu. Hřích není nic jiného, než porušení Boží zákonů, i když toto slovo, podobně jako morálka, dávno vymizelo z našeho jazyka, je stále platné. Špatná rozhodnutí vedou k tomu, čemu se říká dědičný hřích. Je to prokletí, kdy se důsledky hříchu promítají a dědí do dalších generací, které pak nesou odpovědnost i za něco, co samy přímo nezpůsobily. Všichni tak do jisté míry neseme odpovědnost za zkaženost či porušenost našeho světa, i když za to přímo nemůžeme. Všichni ale zároveň neseme důsledky toto. Jako dědici.

Jedná šance, jak zůstat svobodnými je – přijmout odpovědnost. A žít v souladu se svým svědomím. Neexistuje jiná cesta, jak z toho ven, než ta, která byla před dvěma tisíci lety uvolněna. A protože jsme opět svobodní, nic nám nebrání odpovědnost přijmout. Svoboda bez odpovědnosti totiž neexistuje. Bytosti, které nemají odpovědnost totiž nemají ani svobodou vůli – proto netvoří ani žádnou karmu.

One thought on “Svoboda a odpovědnost”

  1. Dobrý den, nejsem ještě tak počítačově zdatná abych měla svoji webovou stránku.
    Vaše informace ohledně dalšího života jsou pro mě úplnou oázou na mojí duši.Celé jsem to dychtivě přečetla a v 99,99 procentech jsem zajedno s Vaším pojednání. Vím že se budu muset ještě k některým informacím vracet zejména těch historických a vědecko odborných.Jste úžasný člověk protože je to napsané přesně pro móje chápání. Děkuji Vám neboť mi to pomáhá v cestě do 5.dimenze. S přáním dalších informačních a poučných počinů ale i hodně lásky a trpělivosti přeje Iva Matoušová

Komentáře nejsou povoleny.