Světové bohatství

Nejbohatší země a teritoria z hlediska hrubého produktu na hlavu v USD v paritě kupní síly v roce 2021 (příp. v minulých letech s odhadem do současnosti). Statistika ukazuje kupní sílu obyvatel v té, které zemí. Čím vyšší hodnota, tím více si za své mzdy a platy mohou v dané zemi koupit (nikoliv v zahraničí). Platí to samozřejmě v průměru – některé země se mohou jevit jako sice poměrně bohaté, jenže toho tato kupní síla je soustředěna především do vyvolené elity, zatímco ostatní dřou bídu. Jiné mohou vypadat jako poměrně chudé, ale přesto tu mohou být bohaté elity, bohatá města a regiony.

Výpočty HDP na hlavu v paritě kupní síly se mohou také lišit na způsobu počítání a nemusí přesně odpovídat reálnému stavu. Také spotřební koš se v jednotlivých zemích liší a je důležité i to, jaká je kupní síla pro základní komodity a pro ty zbytné. Ukazatel HDP je pouze jedním z ukazatelů životní úrovně, ne jediným a ani přímo nesouvisí s výší mezd a platů. To je důvodem proč u nás máme poměrně vysokou produktivitu, která se již blíží k průměru EU, avšak platy přesto zůstávají stále spíše na úrovni chudých zemí. Co je příčinou, že některé země projdou během několika desítek let hospodářským zázrakem a ze zaostalých států se stanou ty nejbohatší, jak tomu bylo po válce v Německu či později v Irsku? Zatímco jiných zemích se žádný zázrak nekonal, podobně jako u nás? To je záhada a dodnes na to nikdo neumí jednoznačně odpovědět. Stejně jako na otázku, proč se i po více, než 30 letech fungování společného trhu a tržní ekonomiky vyrovnávají mezi východem a západem ceny, ale ne mzdy.

V celosvětovém měřítku vidíme značně nerovnoměrně nashromážděné bohatství světa – rozdíl mezi množstvím chudých a několika bohatými regiony se každý rok stále více zvětšuje. Jinými slovy bohatí bohatnou stále rychleji, zatímco chudí spíše stále pomaleji. To je ovšem princip kapitalismu. Následující tabulka zase ukazuje rychlost bohatnutí českých boháčů – řádově jejich majetek roste každý rok o miliardy (najdete ji na serveru Aktuálně zde). Jinými slovy, čím bohatší kdo je, tím rychleji své peníze obvykle množí a tím rychleji bohatne. Méně bohatí bohatnou pomaleji, střední třída stagnuje a je stále na nule (nula od nuly pojde) a chudí, kteří nemají co množit, naopak stále chudnou.

Co to znamená a kam takový vývoj přirozeně směruje? V budoucnosti nás nejspíše čekají dvě možné varianty vývoje. Buď nějaká nová celosvětová socialistická revoluce ve které chudí povstanou a chopí se moci nebo naopak nová neofašistická diktatura kapitalistické elity, která se za žádnou cenu nebude chtít vzdát své moci a využije všechny technické i jiné možnosti, aby celý svět dostala pod globální kontrolu a počet lidstva, které není možné uživit, radikálně redukovala. Já si myslím, že půjde o kombinaci obojího -totiž že globální elity vyslyší volání lidí po změně a nabídnou jim „řešení“.

Bohaté regiony mají dnes v podstatě jen dvě možnosti, ale žádná není ideální – umožnit masovou legální migraci nebo pomáhat chudým regionům tak, aby migranti neměli zájem migrovat do bohatých regionů. Bohužel mnoho lidí v chudých regionech ale není zvyklých na vedoucích pozicích pracovat a peníze, které přijdou si tamní elity rozkradou, takže na ostatní zase nic nezbude – finanční pomoc rozhodně nestačí. Masová migrace zase ohrožuje bohaté země, jejich stabilitu, sociální soudržnost, demokracii, protože zdaleka ne všichni migranti mají potřebu se přizpůsobovat cizí kultuře a asimilovat se. Navíc migrovat si mohou dovolit jen ti nejbohatší z chudých, kteří si mohou dovolit kupovat předražené falešné doklady a „zájezdy“ od převaděčů, zatímco ti, kteří by skutečně potřebovali azyl, ti se k nám rozhodně nedostanou.

Obě možnosti jsou tedy značně finančně nákladné – pro bohaté regiony to znamená výrazně se uskromnit. Zejména těžké je to v době, kdy svět tlačí klimatická krize a volání po zelené energii. Ta nás sice vyjde velmi draho, ale pokud se díky snaze lidí světové klima ustálí, nepostihne tolik chudé regiony a tamní obyvatele nedonutí migrovat. Vše je ale spíše experiment, protože nikdo neví, do jaké míry za změnu klimatu může člověk, a pokud ano, do jaké míry jí vůbec může bránit. Svět zřejmě čeká velmi náročná a turbulentní etapa, po jejímž překonání bude nejspíše úplně jiný, než býval. Velká část lidstva možná tuto etapu ani nepřežije. Zatím se zdá, že jsme na jejím počátku. Je pravděpodobné, že zmizí i politické systémy a budou položeny úplně nové základy naší globální existence.

Dnes už dávno nežijeme ve světě, kdy smyslem peněz byla výměna skutečných hodnot, kdy se peníze vyjadřovaly hodnotu práce, kterou za ní člověk dostal a kdy peníze byly kryty zlatem, diamanty a drahými kovy, které těmto penězům dávali hodnotu proto, že těchto komodit bylo vždy málo. Anebo – ještě dříve – byly jako mince vyrobeny přímo z nich. Nebyl to vůbec dokonalý systém, ale měl určitou logiku. Dnešní peněžní systém je však naprosto bizarní. Máme tu hromady virtuálních peněz, které nejenže nejsou kryty vůbec ničím a jsou pouhým číslem, na jehož hodnotě jsme se dohodli, ale máme tu i nové peníze, tzv. kryptoměnu, která se nevydělává, nezískává se prací, ale která se tzv. těží, jako by šlo o nějaké zlato.

Ve skutečnosti jsou to ale jen jakási virtuální čísla a vzorce, tzv. blokové řetězy, které se těží z internetu pomoci super výkonných počítačů, které je vyhledávají jako správnou kombinaci, která vytvoří novou virtuální minci. Ovšem zdarma vytěžení takové mince není, protože superpočítač který jí těží spotřebovává obrovské množství energie, která je stále dražší. Získáváme tak bezcenné virtuální mince za drahocennou energii, podobně jako kdybychom vykrádali svůj vlastní obchod ve snaze zbohatnout. Šílené? Ano, přesně tak se chováme a to je jen začátek.

Inu touha po penězích, které lze získat bez práce a za nic je nekonečná. A protože kryptoměny nejsou měny, tak i jejich inflace může být nekonečná a mít obrovské výkyvy kurzu, který může jednoho dne jako mávnutím kouzelného proutku spadnou na nulu. Jedni pohádkově a bezpracně zbohatnou (nebo se spíše tak už dávno stalo) a jiní (většina) o hodně nebo všechno přijdou. Protože kryptomince mají hodnotu jen takovou, jakou lidé věří, že mají. Stačí pokles důvěry nebo omezení a je konec. Je to jako ďábelská hra podobná hazardním hrám, ale v budoucnu také možný způsob, jak mít vše pod kontrolou, přestože dnes jde o anonymní a decentralizovanou záležitost. Kryptoměny a do značné míry i tradiční měny jsou zcela závislé na tom, jak funguje internet a dodávka energie. Pokud chod těchto věcí bude narušen, nebude možné provádět žádné transakce – kromě měny v hotovosti, bude-li existovat. Vše se zastaví – dodávka všeho bude zastavena. Svět se zastaví. Média utichnou a nastane jedno velké ticho a šok. A pak nejspíše velký chaos, který, pokud bude trvat delší dobu, bude znamenat boj o přežití, domobrany a směnný obchod. Občanskou nebo možná i světovou válku. Ne, určitě je hloupost se strašit – chci jen ilustrovat bláhovost a křehkost toho, čemu věříme, když dáváme hodnotu tomu, co žádnou nemá.

Touha stát se miliardářem bez práce a získat velký vliv je tak velká, že celý týmy počítačových šílenců stále usilovněji hledají způsob, jak digitální měnu těžit ještě mnohem rychleji – zkrátka jak vydělávat miliardy bez velkých nároků na energii a s velkým přínosem peněz nejen bez práce, ale ihned. Chtějí si snad bez práce koupit celý svět a podmanit si ho, zatímco ostatní budou pracovat poctivě a pracovat na ně?

V USA – nejbohatší a nejvyspělejší zemi světa žije pod hranicí bídy stále více lidí a jen 3% Američanů má roční příjem vyšší, než 150 000 dolarů. V ČR má na krku exekuci téměř jeden milion lidí a mnozí z nich mají hned řadu exekucí najednou. Nejchudší nemají kde bydlet, pro střední třídu je bydlení těžko dostupné, zatímco bohatší skupují nemovitosti na investici a ti nejbohatší rovnou celá sídliště – i když tam pak třeba nikdo ani nebydlí a jde o města duchů. A protože jsou bohatí stále bohatší a chudí stále chudší, nemůže ani rychlejší výstavba vyřešit problém s bydlením… V kapitalistickém systému není možné, aby byl trh omezován tak, že by právo koupit nemovitost měli jen ti, kdo jí chtějí pro vlastní bydlení. Ani není možné vyvlastňovat nemovitosti bohatým lidem, i když jsou prázdné, zatímco jiní nemají kde bydlet… Kapitalismus je zkrátka přirozený řád, ve kterém je naprosto normální, že bohatí jsou stále bohatší, zatímco ostatní chudnou. Navzdory tomu však socialismus nenabízí žádné spravedlivé řešení, pouze rozdělení kapitálu podle jiného klíče, tedy mezi jinou vládnoucí vrstvu a ty ostatní.

Říká se, že sytý hladovému nevěří – tedy bohatý nevěří, chudému. Domnívá se, že je chudý proto, že je líný nebo neschopný. To je ale pravda jen částečně – velmi často se totiž chudoba dědí z generace na generaci. Existují sice šťastné výjimky, kdy se chudý člověk z chudého prostředí stane milionářem, ale to se opravdu nestává často. Jinými slovy, kdo má málo, těžko může z něho udělat hodně, zatímco ten, kdo má slušný základ, může ho snadno množit. Člověk, který se narodil do chudého prostředí, má zkrátka dáno do vínku to, že bude mít horší podmínky, jak co se týká vzdělávání, kvalitní stravy, množství času, které mu mohou rodiče věnovat, aby mohli rozvíjet jeho duševní a mentální schopnosti, jeho talent, apod. Má tak mnohem menší šanci stát se úspěšným, bohatým (či obojí), než jeho vrstevník z bohaté rodiny, která nejenže může svému potomku zajistit lepší podmínky vývoje, ale může ho dokonce s využitím peněz a svého vlivu prosadit, i když je neúspěšný. Tak se často lukrativní místa předávají s generace na generaci, z rodiny do rodiny, zatímco nejhůře placené pozice zůstávají na úřadu práce pro ty chudé.

Dědictví chudoby však často s sebou nese vysokou kriminalitu, nerespektování zákonů a společenských pravidel, zneužívání dětí jako pracovních a sexuálních otroků, život v hrozivých podmínkách. Integrace nepřizpůsobivých lidí selhává a ani jejich podpora a motivace nepomáhá. Tak jako nejbohatší žijí v jakési jiné, paralelní realitě, uzavřené sociální bublině, které se běžné starosti netýkají, která nejezdí hromadnou dopravou a možná ani nikdy nebyla v supermarketu, tak v úplně jiné realitě než my – mizející střední třída – žijí nejchudší, z nichž někteří jsou úplně mimo systém, bez domova. U těchto lidí však často vůbec nelze rozlišit, zda jsou líní nebo neschopní, takže jako ztracené existence bloudí ulicemi a somrují. Možná v některých případech dokonce ani jedno a prostředí ve kterém vyrůstali je takto zformovalo. Ostatně my, kteří jsme vždy vyrůstali v běžných, normálních podmínkách si to možná ani neumíme (a nechceme)  představit. I mezi chudými však často existuje hierarchie, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, proto poskytování finanční pomoci je jako dávání peněz do černé díry. Bude také zajímavé sledovat, zda podobný scénář nehrozí i s Ukrajinou.

Globálně jen 85 nejbohatších lidí vlastní tak velký majetek jako tři a půl miliardy nejchudších. Nejbohatší v podstatě žijí v úplně jiné, paralelní realitě, mají moc přizpůsobovat si zákony ke svému obrazu a ovládat zbytek světa. Rozložení světového bohatství si lze představit jako jakousi pyramidu. Dolní a nejširší část tvoří nejchudší, prostřední, užší část střední třída a vrcholek pak ti nejbohatší. Přestože však mají největší moc, jsou závislí na části pyramidy pod nimi, neboť ta nese vrchol. Bez fungujícího systému a podpory všech lidí, kteří se na tomto systému podílí, by ani oni nemohli fungovat.

V důsledku toho, že nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají, i oni mají strach z nespokojenosti lidí a toho, že globální systém se dříve či později zhroutí. Pro tento případ však mají plán na zavedení nového světového řádu, jehož základem má být nový finanční systém. Nespokojenost lidí chtějí využít ve svůj prospěch – nabídnout lidem falešné řešení, aby sami mohli nejen zůstat u moci, ale dokonce rozhodovat o životě každého člověka – mít celý svět a každého jedince pod kontrolou. Tak se globální elita naposledy pokusí udržet se u moci a získat všechno světové bohatství a celou planetu pro sebe.

Zdroj dat: Wikipedia

Kolik si evropané mohou ze svého průměrného platu koupit zboží a služeb ve své vlastní zemi? To ukazuje tato mapa – rozdělení je přizpůsobeno pro země Evropy, čím tmavší a červenější barva, tím bohatší země.

V případě mezinárodní kupní síly, kolik si občané mohou nakoupit v zahraničí, by samozřejmě rozdíly byly daleko větší. Srovnávat průměrné mzdy je ale docela komplikovaná a záludná věc a všechny uváděné přehledy jsou často nepřesné a hodně orientační. Vždy totiž musíme počítat čistou mzdu a sazby daní, jejich počítání či výše sociálního a zdravotního pojištění se velmi liší. Je třeba počítat i hodinovou mzdu, nikoliv roční nebo měsíční – také průměrné pracovní doba se liší. Dávat je třeba pozor zda vždy porovnáváme skutečně průměrné příjmy, nebo tzv. typické, nejčastější příjmy – mediány… Mezi nimi mohou být v některých zemích skutečně velké rozdíly (USA, Japonsko…).

Pokud se zaměříme na Evropu a srovnáváme čisté příjmy, je na rozdíl od vnitrostátní kupní síly na první pohled patrný propastný rozdíl . Následující tabulka výší průměrného čistého příjmu v roce 2021 – tedy kolik si toho občané těchto zemí nakoupit mimo svoji vlast. Zatímco Česko si na mapě životní úrovně (vnitrostátní kupní síly) vede dobře, dohání západní země a může se pyšnit HDP, které se už přibližuje průměru EU, ve výši průměrných příjmů se to však neodráží a stále velmi zaostává za starými kapitalistickými zeměmi. Za více, než 30 let po revoluci se mu zatím podařilo srovnat krok jen s těmi nejchudšími jako je Řecko, Malta či Portugalsko a další Itálii se ani zdaleka ještě nepřibližuje. Dokonce nedosahuje ani úrovně Kypru. Graf ukazuje jak propastný je rozdíl ve platech v západní a východní Evropě – ten je až 30ti násobný. Je na první pohled zřejmé, že při tak obrovských ekonomických rozdílech je sen o jednotné evropské říši bláhovost a i jednotná měna (jako ideologický, ne ekonomický projekt) není zrovna ideální věc.

Zdaleka nejvíce mohou ve světě rozhazovat obyvatelé Švýcarska, dopřávat si luxusní hotely a vyhlášené restaurace, naopak maximálně paštiky a suché rohlíky si s sebou mohou vozit obyvatelé polo uznávané země Kosovo.

Pro doplnění přidávám i některé mimoevropské země. Někoho možná překvapí vyšší platy na Novém Zélandu, než v Austrálii, jenže na Zélandu je zase mnohem dráž, takže ve výsledku je tam nižší životní úroveň, než v Austrálii. Ještě více asi překvapí průměrná výše platů v Japonsku – ta je tady ale stejně jako v USA mnohem vyšší, než medián, který bere většina lidí. Ten je tak o třetinu nižší. Pro zajímavost uvádím i největšího asijského tygra – Singapur, který se vyšvihl na první místo. V případě Číny nejsou přesná data dostupná, nicméně i když má mnohem nižší průměrnou kupní sílu a HDP na hlavu, než Rusko, průměrné platy má již o dost vyšší a začínají se rychle přibližovat mzdám obvyklým ve východní Evropě.

Výše průměrného měsíčního čistého platu v tisících EUR (2021)

A ještě stejný graf, ale znázorněný na mapě

Kolik si evropané mohou ze svého průměrného platu koupit zboží a služeb v zahraničí? To ukazuje tato mapa – rozdělení je přizpůsobeno pro země Evropy, čím tmavší a červenější barva, tím bohatší země.

Všechna uvedené data jsou z anglické Wikipedie. Poněkud odlišná, ale ne úplně nepodobná podobná data uvádí server Numbeo. Zde je k dispozici také přehled v Kč. Která data jsou důvěryhodnější, přesnější a aktuálnější – těžko říct. Data z Wikipedie jsem zkopíroval koncem roku 2021), Numbeo by mělo mít aktuálnější, odkud je ale přebírá, není zřejmé.

Závěrem je třeba zdůraznit, že velká většina uvedených zemí patří k té nejbohatší skupině států světa. Většina zemí na světě trpí nejen chudobou, ale i skutečnou bídou a hladem. Průměrné příjmy v těchto zemích se pohybují v jednotkách dolarů za měsíc (např. i ve Venezuele je průměrný plat jen asi dva dolary měsíčně a navíc není za co je utratit).

Ve východní Evropě mají největší kupní sílu Češi a Slovinci naopak nejmenší Kosované a Albánci. Nikdo však zatím nedosahuje ani průměru EU, který je 46 888. Nedosahuje ho ani žádná ze zemí bývalého SSSR – nejvíce se mu blíží Litva a Estonsko, naopak nejchudší je Tádžikistán.

V západní Evropě většina zemí vysoko přesahuje průměr EU. Nejvíce mohou rozhazovat v Lichtenštejnsku, Monaku a Lucembursku. Z větších zemí je na tom nejlépe Irsko a Švýcarsko. Naopak Řekové, Španělé a Portugalci si koupí méně, než my (pokud ale nejdou nakupovat k nám).

V Americe mají nejméně hluboko do kapsy britské kolonie Bermudy, Kajmanské ostrovy a Falklandy a pak také obyvatelé USA. Naopak nejchudší je Haiti. Celá latinská Amerika je tvořena vesměs jen středně bohatými či spíše chudými zeměmi, jsou tu však někdy velké rozdíly mezi bohatými a chudými.

V Asii je nejbohatší Singapur, Katar, Brunej a Arabské Emiráty, naopak nejchudší je Afgánistán a Jemen. Jsou tu obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi.

Australané a Novozélanďané si mohou koupit více, než my, ale jinak zbytek Oceánie tvoří většinou chudé ostrovy.

Afrika je vůbec nejchudším kontinentem, žádná země se ani nepřibližuje nám. Je to přelidněný kontinent nejchudších lidí. Nejlépe se mají v průměru na Seychelách a nejhůře v Burundi.

Rozložení světového bohatství

Řazeno od bohatších k chudším, v tisících USD, v šedé barvě jsou kolonie jiných zemí – které se mají často velmi dobře a tak nemají důvody pro nezávislost. Např. obyvatelé Portorika nemusejí celý život nic dělat a mohou si celý život válet šunky pod palmami na plážích během nikdy nekončícího léta, protože USA jim štědře platí za to, že na jejich území může mít vojenské základny. Portoričané jsou však šťastní lidé, kteří neznají nic jiného, než velký mejdan a říkají, že se jim to vyplatí, nechat se vydržovat a pobírat vysoké pravidelné dávky za nic. Navíc je to moderní země s množstvím všeho, co známe na západě, moderních budov, zábavních podniků i mrakodrapů. Ostatně, mají i trefný název – Porto Rico = Bohatý přístav. Je to neuvěřitelné, ale přestože nedělají skoro nic, mají HDP skoro jako my. Ale turisté se na zdejší vyhlášené pláže a celoroční teplé, slunečné počasí jen hrnou – zejména z USA. Nakonec, je to oblast kde vlastní své jachty a nemovitosti ti nejbohatší. Není divu – je to takový malý ráj na Zemi. Podobně jako Bermudy, Bahamy, Havaj a jiné bohaté ostrovní destinace, kde je teplo, moře, stabilní krásné počasí a vysoké příjmy zajišťující vysokou úroveň komfortu a odpočinku.

V těchto a mnoha další ministátech místní vláda nemá potřebu vybírat ani jakékoli daně, takže tu sídlí obrovské množství největších světových společností, stejně jako rezidence jejich majitelů, managerů a ředitelů se svými přepychovými jachtami. A pokud jde o nezávislé zemičky a ostrovy, které stojí mimo dosah mezinárodní jurisdikce a policie, jsou zdejší zločinci zcela v bezpečí. I Viktor Kožený si uměl vybrat a žádná ruka spravedlnosti na něj zřejmě nikdy nedosáhne. I taková velmoc jako USA se o jeho vydání už dlouhá léta usilují zcela bez úspěchu. Tyto malé, ale krásné země jsou rájem pro všechny, kdo se nechtějí jen vyhnout daním, ale chtějí páchat kriminální činnost zejména na internetu. Mohou odsud působit zcela beztrestně po celém světě třeba tak, že od lidí podvodem lákají a nechávají si poslat různé platby nebo vykrádají cizí účty po celém světě. I kdyby byli vystopováni a odhaleni, k ničemu to není.

Naopak dříve chudé kolonie, kteří si vybojovaly nezávislost, aby si polepšily, jsou často chudé i jako samostatné státy. Většinou nemají nic a tak nemají ani z čeho zbohatnout. Jsou však rádi, pokud se uživí vlastními silami a to je jejich jediné zaměstnání – nevytvářejí skoro žádné HDP a mají mizivou kupní sílu. I jejich výhodou však často bývá, pokud žijí v teplých přímořských a úrodných oblastech, kde žádné teplé oblečení, obuv ani drahé energie na vytápění nepotřebují. Jsou to světy samy pro sebe a moderní svět i změny rychlé doby se jich příliš netýkají. Nesledují vývoj ekonomiky, měnové kurzy, HDP, ekonomický růst, ekonomické krize se jich netýkají. Vlastně žijí v podstatě stále podobně jako před stovkami let. Pokud jsou to malé ostrovní státečky odříznuté od civilizace, žijí všichni jako jedna velká rodina, která o světě mimo jejich ostrov moc neví a ani svět o nich, ale jsou spokojení a šťastní. Nikdo tu nikam nespěchá a nikdo nic neřeší. Některé z těchto miniaturních zemí a států se jaksi vymykají globálním strukturám a žijí si svým vlastním životem bez mezinárodních závazků. Někdy nemají ani žádné ambasády a velvyslance, málokdo má s těmito zeměmi nějaký oficiální styk. Zkrátka si vystačí sami.

Nejhůře jsou na tom ovšem ti, kteří nemají nic a ještě žijí v drsných a neúrodných končinách, případně i s extrémními výkyvy počasí. A takových jsou obrovské masy lidí, z nichž mnozí doslova umírají hladem, takže se nedožijí až dospělosti. Bohatství světa je téměř celé koncentrováno jen do malé elity a rozloženo jen v několika zemích, kde mají bohatí obrovské přebytky, které snadno a rychlé rozmnožují i během krizí, takže jejich bohatství podle statistik neustále roste. Někteří jedinci by si dokonce mohli koupit celá města, ba celé státy. Na druhém konci je naopak velké množství přelidněných zemí, kde nemají žádný kapitál. A z ničeho nemohou nic vytvořit. A propo, věděli jste že drtivá většina lidí na světě nemá dodnes splachovací záchod? Mnozí z nich nemají vůbec žádný. Pro nás naprosto standardní a samozřejmé věci. Stejně jako voda k pití.

Nejbohatší země 90+

Lichtenštejnsko, Monaco, Lucembursko, Singapur, Irsko, Isle of Man (UK), Katar, Bermudy (UK), Macao (CN)

Velmi bohaté země 76 – 60

Švýcarsko, Kajmanské ostrovy (UK), Falklandy (UK), Norsko, USA, Gibraltar (UK), Jersey (UK), Guernsey (UK), Brunej, Hong-kong (CN), San Marino, Dánsko, Nizozemsko, Spojené arabské emiráty

Bohaté země 59 – 50

Tchaj-wan (CN), Island, Rakousko, Německo, Švédsko, Austrálie, Faerské ostrovy (DK), Belgie, Andorra, Finsko, Kanada, Bahrajn

Relativně bohaté země 49 – 40

Francie, Saúdská Arábie, Velká Británie, Jižní Korea, Saint Pierre a Miquelon (FR), Malta, Japonsko, Nový Zéland, Itálie, Česká republika, Izrael, Guam (USA), Grónsko (DK), Kypr, Španělsko, Kuvajt, Slovinsko, Litva, Estonsko

Středně bohaté země 37 – 30

Nová Kaledonie (FR), Americké Panenské ostrovy (USA), Portugalsko, Polsko, Portoriko (USA), Maďarsko, Slovensko, Britské Panenské ostrovy (UK), Bahamy, Lotyšsko, Rumunsko, Turecko, Severní Mariany (USA), Aruba (NL), Řecko, Omán, Panama, Chorvatsko, Rusko

Relativně chudé země 29 – 20

Malajsie, Turks a Caicos (UK), Kazachstán, Seychely, Trinidad a Tobago, Bulharsko, Chile, Curaçao (NL), Uruguay, Maledivy, Guyana, Argentina, Mauricius, Černá Hora, Svatý Kryštof a Nevis, Kostarika, Bělorusko, Srbsko, Mexiko, Francouzská Polynésie (FR), Dominikánská republika

Středně chudé země 19 – 15

Svatý Martin (FR/NL), Thajsko, Cookovy ostrovy, Čína, Rovníková Guinea, Antigua a Barbuda, Botswana, Severní Makedonie, Turkmenistán, Gabon, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Brazílie, Grenada, Albánie, Kolumbie, Ázerbájdžán, Surinam

Chudé země 15  – 10

Barbados, Ukrajina, Svatá Lucie, Srí Lanka, Moldavsko, Libye, Arménie, Írán, Paraguay, Egypt, Americká Samoa (USA), Peru, Indonésie, Palau, Svatý Vincenc a Grenadiny, Jižní Afrika , Kuba, Fidži, Anguilla, Kosovo, Bhútán, Vietnam, Libanon, Alžírsko, Ekvádor, Dominika, Tunisko, Jordánsko, Jamajka, Irák, Nauru, Namibie

Velmi chudé země 9 – 5

Svazijsko, Filipíny, Salvador, Bolívie, Guatemala, Laos, Maroko, Niue, Uzbekistán, Indie, Tokelau (NL), Angola, Kapverdy, Sýrie, Tonga, Belize, Mauritánie, Ghana, Bangladéš, Honduras, Palestina, Nikaragua, Pobřeží slonoviny, Kyrgyzstán, Džibutsko, Nigérie, Keňa, Samoa, Pákistán, Venezuela, Wallis a Futuna (FR), Kambodža

Nejchudší země 4  – 0,78

Myanmar, Tuvalu, Nepál, Kongo, Súdán, Papua Nová Guinea, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Tádžikistán, Marshallovy ostrovy, Kamerun, Senegal, Benin, Mikronésie, Zambie, Východní Timor, Komory, Etiopie, Haiti, Tanzanie, Lesotho, Guinea, Uganda, Zimbabwe, Vanuatu, Šalamounovy ostrovy, Afghánistán, Mali, Rwanda, Guinea-Bissau, Gambie, Burkina Faso, Togo, Kiribati, Jemen, Eritrea, Sierra Leone, Madagaskar, Čad, Libérie, Niger, Mozambik, DR Kongo, Středoafrická republika, Malawi, Somálsko, Jižní Súdán, Burundi