Svátosti a věci posvátné

Mluvíme-li o posvátných věcech a symbolech, nabízí se srovnání, jaký smysl mají karikatury Mohameda? Nejsem sice muslim, ale vím, že jestliže se dotýkáme něčeho, co je posvátné, znamená to, že s tím chceme být konfrontováni. A často to chceme znevážit a postupně zlikvidovat a nahradit něčím jiným. Svým způsobem může být ale tak trochu posvátné mnoho věcí ale i nevěřícím – zkrátka je to nějaký středobod jejich života, na který jsou extrémně citliví. Posvátné může být to či ono, ale svátost to je ještě více. Svátost není jen něco, nač jsme citliví – je to něco, o čem věříme, že je to zvláštní dar Boha. A jedním z takových darů je i manželství, které je uzavřeno před Bohem a jím požehnáno. To je velmi důležité. Podobně jako svátost křtu, smíření či posledního pomazání.

Svátost jen nějaký virtuální dar, je to skutečná pozitivní energie světla, kterou takto požehnaný člověk dostává do svého života a ducha. Je to něco, jako základní vklad, jako požehnání. Věříme totiž, že bez požehnání Bohem, bez jeho vůle, jeho pomoci nelze ničeho dosáhnout. A to máme v srdci. Nestačí tomu jen teoreticky věřit, musíte to skutečně cítit. V tom je skutečná víra. Musíte cítit Boží sílu – cítit tento dar. Víra není v tom, že něco praktikujete nebo chodíte do kostela. A pokud někdo svátosti znevažuje, nemůže být ve skutečnosti věřící. Věřící totiž ví, že je na Bohu a jeho darech závislý a že bez jeho vůle nemůže nic. V tom je zásadní rozdíl mezi zvykově věřícím, mezi věřícím, který to o sobě jen říká a tím, kdo tomu skutečně věří.

Svátost manželství

Žádné manželství, které nebylo uzavřeno před Bohem a jím požehnáno tak vlastně neexistuje. Mohlo být uzavřeno na úřadě a oficiálně státem uznáno, ale to je vše. Před Bohem neexistuje. Na druhou stranu ale víme, že také existují mnohá manželství, která sice byla uzavřena v kostele, jenže Bůh nebyl přítomen, protože manželství neuzavírali skutečně věřící lidé (ale třeba právě jen věřící ze zvyku). Ani takové manželství vlastně neexistuje, i kdyby bylo uzavřeno v kostele. Na druhou stranu vidíme, že mohou existovat i páry, které, ač nejsou sezděné nebo jen na úřadě, mohou dobře fungovat.

Vidíme tedy, že není žádná záruka toho, že manželství, které je uzavřeno v kostele, bude fungovat a naopak, že vztah na „psí knížku“ nemůže fungovat. Požehnání, které si člověku dostává skrze svátost manželství je totiž jen jakýsi vklad a na lidech samotných pak záleží, jak ho dokážou využít a rozvinout. Je to stejné, jako se svátostí křtu. Dítě dostává tímto aktem určitou ochranu před temnými silami, avšak neznamená to, že člověku poskytují naprostou ochranu. Každý boží dar a požehnání totiž vyžaduje spolupráci od člověka. Má-li mít totiž požehnání smysl, musí člověk na Boží volání odpovídat a reagovat – jen tak může sklízet plody. Požehnání je jakési podání Boží ruky, gesto smíření a pomoci – „podívej, tady jsem, dávám ti sám sebe – nyní je řada na tobě“. Bůh nemůže žehnat nikomu, kdo o to nestojí nebo je vypočítavý. Manželství se ve skutečnosti uzavírá v nebi. Nikoli v kostele – to je pouze vnější kulisa. A jen tato manželství, která jsou uzavřena duchovně, jsou skutečně požehnaná, plodná, trvalá a podle hojnosti božích darů i krásná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *