Zakřivení časoprostoru

Zajímavý dokument o čase. Ještě bych dodal, že podle toho, jak rychle se pohybujeme, respektive jak rychlý je náš biorytmus, tak rychle běží náš čas – náš subjektivní dojem času. Například moucha sice žije jen dva týdny, jenže její biorytmus je mnohonásobně rychlejší, než u člověka. To znamená, že její čas plyne jinak, mnohem pomaleji. Pro ní jsou dva týdny totéž, co pro roky. Také naše pohyby se jí zdají jako velmi, velmi pomalé, náš hlas jako velmi hluboký a také pomalý (pokud ho slyší). Pokud jí zkoušíte zabít tak, že jí rychle plácnete, ona bude vnímat váš rychlý pohyb stále jako dostatečně pomalý k tomu, aby měla spoustu čas vám uhnout a uletět. Naopak slonům čas plyne rychleji a jim se zdají pohyby člověka příliš rychle a jeho hlas jim zní velmi vysoko. A nejen to, mohou vydávat zvuky na tak hlubokých frekvencích, že my je nemůžeme slyšet, avšak které se šíří kilometry daleko, takže se mohou dorozumívat, ani by potřebovali telefon. Nebo ptáci zase vidí barvy, které my vidět nemůžeme.

Realitu často posuzujeme podle toho, jak ji vnímáme my. Ovšem náš způsob vnímání je velmi omezený a subjektivní. Čas je pak nejen relativní, ale také jeho vnímání je velmi subjektivní. Každému čas plyne jinak rychle, nejen podle rychlosti jeho biorytmu, ale třeba i podle toho, co dělá. Když děláte zajímavou věc, čas se neuvěřitelně zrychlí, takže jedna hodina uplyne několikrát rychleji, než když děláte nudnou věc, kde je i minuta dlouhá. Také každé tělo stárne jinak rychle, nejen podle živočišného druhu a jeho biorytmu, ale i podle mnoha jiných věcí. Biologický – skutečný věk tak vůbec nemusí odpovídat věku kalendářnímu.

Pokud jde o konec hmotného vesmíru, dojte k tomu tehdy, až se veškerá energie vyčerpá – až se vyčerpá, zanikne hmota. A protože zanikne vyčerpaná hmota, nebude existovat nic, co by vytvářelo čas. A co v dokumentu nezaznělo také je, že kromě toho, že zanikne čas, zanikne i prostor, protože hmota vytváří nejen čas, ale i prostor. Respektive náš druh hmoty, protože o antihmotě toho víme velmi málo. Nebude to tedy žádná prázdná nicota s bludnými kometami, časoprostor prostě kompletně zanikne a sní i jeho paměť – akašická kronika (protonace). Mohlo by to zřejmě být i opačně, totiž že čas nabere zpětný chod a dojde k velké implozi. Dnes však převládá názor, že to bude naopak a že není nic, co by rozpínání vesmíru a zvětšování časoprostoru zastavilo. Prostě se rozplyne, vychladne a zanikne, až se veškeré palivo vyčerpá.

Mnozí věří, že hmota je věčná. To ale určitě není – hmota stárne, protože je součástí toho, co vytváří. Energeticky se vyčerpává. Platí to nejen o našem těle, ale o všem hmotném. Věčná je pouze energie, která mění svojí formu a vytváří různé paralelní světy. Časoprostor zanikne, ale energie nezmizí. Nepochází totiž z tohoto vesmíru, ale z ducha. Není to produkt hmoty. I když se vyčerpá v hmotném světě, může se kdykoli projektovat v jiné dimenzi. A klidně znovu v jiném hmotném světě, kterých může být nekonečně mnoho. Nebo v jiném druhu hmoty, které vytváří mnoho jiných nebo dalších rozměrů, než je čas, prostor a pohyb.

Co se týká cestování časem, to je věc, kterou vyspělé mimozemské civilizace prý běžně dělají. Jinak by nebylo vůbec možné ani překonávat obrovské kosmické vzdálenosti – ani rychlostí světla. Čím dále se díváme, tím hlubší minulost vidíme – nevidíme současnost. Vidíme jen to, co bylo dříve, ale už nemusí existovat nebo existuje v jiné podobě. Kdyby například zaniklo Slunce, tak i po svém zániku by stále ještě osm minut svítilo a hřálo na našem nebi, protože je daleko osm světelných minut. Pokud se dáváme na Slunce, vidíme pouze to, jak vypadalo před osmi minutami. A to je slunce kousek od Země, ne miliony či miliardy světelných let. Hvězdy, které pozorujeme na nebi, už miliony let nemusí vůbec existovat, stejně jako souhvězdí a galaxie, které pozorujeme.

K cestování časoprostorem se používá buď pohon, který zrychlí částice hmoty tak, že hmotný objekt ztratí hmotnou podobu, „prolétne časoprostore“ a v jiném čase nebo prostor se zase zhmotní, poté, co dojde ke zpomalení částic. Vyspělejší bytosti ovšem žádné nástroje nebo kosmické lodě nepotřebují. K cestování časoprostorem se prý využívají také díry v časoprostoru, které spojují jednotlivé body času a prostor koridory, chodbami, kterou slouží jako zkratky. Mimozemšťané neví, kde se tyto díry vzaly a předpokládají, že byly kdysi uměle vytvořeny.

Ačkoli je cestování časem možné, nikdy není možné ovlivňovat minulost a ani není možné navštívit tu verzi budoucnosti, která se bude realizovat, protože není známa, pouze předpokládaná. Do jiného časoprostoru je možné vstoupit pouze jako pozorovatel. Není přesně známo, proč to tak je, zřejmě je vyžadována nějaká kompatibilita pro účast v daném časoprostoru, takže pokud chybí, není možné se ho přímo účastnit. Možná je to z důvodu, aby nedošlo k jeho zhroucení důsledkem časovému paradoxu, ve kterém bychom mohli třeba potkat v jiném čase sami sebe. Jsou zkrátka určití zákony, kterým nerozumíme.

Naproti tomu mimo časoprostor, ve světě kde existuje pouze věčnost, nikoli prostor a čas, k žádnému paradoxu dojít nemůže. Časoprostor je však uměle vytvořený konstrukt, který má stavební pravidla a také pravidla pro jeho používání. Z toho vyplývá, že nemůžeme v prostoru jít naráz dvěma směry, ale že můžeme být aktivní vždy pouze kontinuálně v jedné linii času a prostoru, ve které jsme započali náš život a která je nám dána. Tedy, že tuto linii nemůžeme libovolně měnit, přestože jsme technicky (i když zatím jen teoreticky) schopni se pohybovat časoprostorem.

Z dokumentu možná vyplynulo, že vše je předem dáno a nalinkováno, ale tak to není. Dána je pouze síť možnosti v časoprostoru – koleje. Po kterých však pojedeme je do jisté míry svobodné rozhodnutí. Když tedy navštívíme budoucnosti, nikdy nevíme, zda je to ta, která se uskuteční. Šance, že to je přesně ta, je zcela mizivá, může být velmi podobná, ale nikdy ne zcela. Čím cestujeme do vzdálenější budoucnosti, tím menší je pravděpodobnost, že navštívíme tu verzi, která se alespoň částečně stane.

Avšak ani s cestováním do minulosti to není zcela snadné, protože místo minulosti, která se stala můžeme omylem navštívit tu, ke které nikdy nedošlo, jak se někdy stává i při regresivní hypnóze, kdy duše podlehne pokušení navštívit tu verzi minulosti, jaká se jí nejvíce líbí. Zvláště když nemá zkušenosti s cestováním časem nebo není vedena zkušeným vůdcem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *