Systém » Strach a společnost

Základním stavebním prvkem společnosti lidí je jedinec – člověk. Je takovou buňkou v organismu lidstva. Buď je ta buňka zdravá, nebo se vymkne kontrole a stane se karcinogenní, nakazí ostatní, až zachvátí celý organismus, postupně ho zabíjí a rozkládají. To se stane, když někteří jedinci začnou smýšlet a jednat zcela bezohledně, sobecky a získává na svoji stranu stále více lidí, které přesvědčí o tom, že jejich jednání je správné. Otázka je, proč k tomu dochází? Je to jakýsi zvrácený autoimunitní systém, který začal bojovat sám proti sobě, takže i dobré považuje za nebezpečné. Jako, když se bytost lekne své vlastní krásy a vyděsí se ze svých vlastních schopností a začne se proto cíleně likvidovat, protože došla k mylnému názoru či do stavu, který se neumí vysvětlit a proto jej předem pokládá za zlý a nebezpečný.

Základním problémem je proto na počátku nedostatek zdravého sebevědomí, víry a všudypřítomný strach, který se je mor šíří velice snadno – je to obrovský manipulátor (respektive nástroj manipulace). Na druhý stranou je ale určitý strach stále nutný, přirozený a nezbytný. Nutí nás nezanedbávat prevenci, kontrolovat společnost, právě protože víme, co se může stát… Nikdy ho ale nesmí být více, než je zdravá a nutná bdělost, tak, aby nás nenutil usnout, ale zároveň nás neochromoval. Spánek má růžové brýle, to může být někdy výhodné, nicméně člověk nevidí věci ve svých pravých barvách. Naopak strach má brýle jen s černobílým viděním – vidí jen černou a bílou a nic mezi tím.

Strach je to, co plodí zlo, nenávist, závist, touhu ovládat druhé… Strach, že pokud to neudělám, budu já ten, který jsem ovládán. Představa, že život je boj, který mohou vyhrát je bezohlední, bezcharakterní, podvodníci… Strach, že mi bylo anebo bude vzato to, nač mám nárok a to mě opravňuje k tomu jednat bezohledně. Strach je ta největší deprivace, která je schopna v extrémním případě přeměnit lidi i ve zrůdy a zcela je ovládnout. Je to démon často přehlížený, zlehčovaný, bagatelizovaný, opomíjený, ale ve skutečnosti pán všech démonů. Byl tu snad v každé době, v době nedávno minulé – v době studené války a paradoxně, dnes ještě více.

Strach, který je užitečný, který aktivizuje, ale ještě neochromuje, je varovným signálem – dává možnost ztišit se a přemýšlet, odkud přichází a proč? Co děláme špatně? Nepouštíme se na tenký led? Neriskujeme zbytečně? Nelžeme sami sobě? Nepotlačujeme něco, co by mělo dostat volný průchod? Strach je něco s čím je dobré naučit se pracovat, čemu je dobré naslouchat a někdy dokonce se i záměrně vystavovat, pokud se máme přesvědčit o tom, že se bojíme něčeho, co je nesmyslné. Démon strachu zasahuje každého jinak. Protože je to démon, je jako každý jiný tvořen emocemi. Výhodu tedy mají ti, kteří jsou spíše intelektuálně založení a život neprožívají tak do hloubky a ti, kteří mají vyšší inteligenci a dovedou o věcech přemýšlet a analyzovat je. Velkou výhodu mají také věřící (tedy, pokud skutečně mají důvěru ve vyšší moc a jejich náboženství není jen ideologie).

Jaké jsou základní principy fungování společnosti?

  1. Nikdo, žádný jedinec, se neobejde bez pomoci jiných lidí, ať je vysoko postavený a má důležitou funkci v řízení společnosti anebo je jen pouhým „pěšákem“
  2. Člověk je tvor společenský, tj. je určen k tomu, aby byl v nějakém směru tvůrčí osobností – ovlivňoval jiné lidi nebo dokonce vedl a učil. Protože je základním prvkem společnosti, je tím, co má společnost utvářet, i když třeba je tím, že s jinými lidmi vstupuje jen do nějakého vztahu – ať už přímo, nebo nepřímo.
  3. Principem fungování společnost je to, že jeden táhne druhého, jeden pomáhá druhému, každý podle svých schopností, silnější slabšímu, slabší ještě slabšímu atd. A dokonce, úplně nejsilnější pak úplně nejslabšímu článku.

Strach je ovšem démon, které tyto principy zastírá nebo dokonce popírá. Namlouvá člověku, že, chce-li obstát, musí bezohledně brát pro sebe, prosazovat sebe a utvářet své okolí na principu manipulace, tak, aby mu toho okolí sloužilo podle jeho představ. To je však v přímém rozporu fungování společnosti, kterým je naopak sdílení a služba jiným a to čemu říkáme vláda lidu – tedy demokracie, nikoli násilné prosazování vlastní vůle přes odpor ostatních.

Co je to ale skutečně demokracie? Ta je sama o sobě také velmi nedokonalá. Její problém je to, že je velmi neefektivní, má dlouhé a složité rozhodovací procesy, který mohou být velmi neprůhledné, ba dokonce samy nedemokratické. Taková demokracie je velmi nepružná, zkostnatělá a frustrující. Mnoho lidí vidí nebezpečí pro demokracii v malé občanské angažovanosti a zapojení občanů do politiky. To je pravda jen částečně – vzhledem k tomu, že v dřívějších dobách byla tato angažovanost obrovská a přesto víme, kam to vedlo. V angažovanosti to tedy není. Je to v odpovědnosti – to je ovšem věc zcela jiná… Pokud se lidé nechtějí politicky angažovat a přímo se podílet na utváření společnosti, není na tom nic špatného.

Je určitě lepší, když se zapojí málo lidí, ale odpovědných, než když se politicky angažuje hodně lidí, ale bez odpovědnosti. Demokracie má totiž výjimečnou schopnost, navzdory všem svým pojistkám a pilířům, zrušit demokraticky samu sebe. Na druhou stranu je moderní demokracie a stále hlubší „integrace“skutečně to, k čemu chceme směřovat?

Integrace, to je jakási mantra, která se často opakuje, ale málokdo přesně asi ví, co to je. Kdo se neintegruje, jakoby popíral smysl demokracie, jakoby byl odpadlík, ten, kdo odmítá jít s proudem… Integrace uprchlíků, ano, ale integrace do Evropy? Proč je ten, kdo se vymezuje vůči EU označován jako ten, kdo je protievropský? Já se například vymezuji proti EU také, ale Evropu mám rád. Vytváří se tu jakási falešná realita, která automaticky říká, že EU je jediné to, co je dobré a co se neintegruje stále hlouběji do EU, je špatné nebo dokonce určené k chátrání. EU ve skutečnosti narazila a překročila svůj limit demokracie a stala se jakýmsi prapodivným post-socialistickým reliktem, který v dnešní době již přináší spíše více škody, než užitku (byť se stále tváří, že je tomu naopak).

Pokud jsme si nevysnili Spojené státy Evropské a nechceme dále pokračovat v této slepé uličce stále hlubší integrace a nedostatku demokracie, pak se musíme zamyslet, co je demokracie a jakou jí chceme mít? Kdo chceme, aby vedl společnost a jak?

Podle mne k tomu, aby demokracie dobře fungovala, jsou zásadní tyto věci:

  1. Jednoduchost systému, kterému každý rozumí, malé samosprávní celky, přímá odpovědnost, snadná a rychlá odvolatelnost.
  2. Minimum byrokratické zátěže pro občana (sjednocení úřadů, zjednodušení formulářů..) – úřad musí sloužit občanovi, ne občan úřadům. Radikální snížení počtu úředníků.

Když se podíváme do historie, asi nejlépe fungovaly a prosperovaly ty společnosti, kde byla neomezená moc panovníka, který byl moudrý. Možná bych se tím mohli inspirovat. Podle mě je ideální když:

  1. Každý větší stát či územní celek je rozdělen na menší samosprávné celky, které mají však mnohem větší autonomii, než je obvyklé. Každý má svoji vlastní vládu s posílenými pravomocemi, protože jen taková vláda, která slouží menšímu počtu lidí, má k nim nejblíže a oni k ní.
  2. Centrální vláda má spíše jen funkci koordinátora a rozhoduje pouze o předem daných věcech týkajících se celého státu. Není složena ze žádných politických stran a uskupení, politické strany jsou zrušeny. Ve skutečnosti má totiž funkci poradního sboru, představitelů úřadů a dalších vedoucích osobností přímo volených a odvolatelných lidmi. Nevytváří se žádné koalice a opozice někoho proti někomu. Každý je sám za sebe, jako sbor kardinálů.
  3. Nejvyšší hlavou je prezident, který je přímo volený a za určitých podmínek také odvolatelný lidem. Jde o velmi silný prezidentský systém, ve kterém nerozhoduje vláda, ale právě prezident, který má vždy konečné slovo.
  4. Centrální Evropská vláda, má-li existovat, má projít zásadní reformou vrátit pravomoci národním vládám a věnovat se tomu, co je skutečně důležité pro Evropu jako celek – bezpečnost Evropy, ochrana hranic, schengenského prostoru, ochrana životního prostředí, podobná výše mezd a platů všude, stejná kvalita potravin… Každý stát by měl mít jeden hlas – bez ohledu na jeho velikost. O otázkách týkajících se suverenity a národních zájmů by vůbec nebylo možné hlasovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *