Pokaždé, když prezident uděluje a propůjčuje státní vyznamenání, je kolem toho hodně komentářů i kritiky. Dostal ho ten či onen oprávněně, zaslouží si ho? Nebo je to z kamarádství? Nejinak tomu bylo i letos, i když se prezident Pavel očividně snažil o maximálně vyvážený výběr. I tak ale stále můžeme o některých jménech pochybovat a ptát se.
Morální postoje jsou jasné, nelze je zpochybňovat a taková jména nikdy nevyvolávají kritiku – takových lidí si asi všichni vážíme a je to bez debat. Vědci také nikomu nevadí, sportovci už možná více, ale jejich výkony jsou snadno měřitelné a ověřitelné. Největší vášně budí umělci, protože tady jde o čistě subjektivní pohled prezidenta a kvalitu jejich umění nelze objektivně změřit. Ovšem, i tady má prezident jistě plné právo vyznamenat i je, neboť i oni jsou součástí společnosti a nelze říct, že by byli něco méněcenného. Naopak, jsou tím, kdo významně utváří a pěstuje naší kulturu. Budou vášně budit vždy, protože jsou hodně na očích a každý z nich má své fanoušky i odpůrce.
Jenže, co s lidmi, kteří zřetelně neobdrželi žádné vyznamenání ani za morální postoje, ani za přínos ve svém oboru, ať už jde o vědu, umění či sport? Kteří jen stroze a prostě plní své povinnosti za které jsou placeni nebo jsou součástí politického proudu, ve kterém je prezident? Tam se opravdu můžeme ptát, zda nejde jen o podporu jejich politiky a zda vyznamenání nejsou zpolitizovaná. Možné se tomu Pavel mohl vyhnout – ale ani on neodolal. Své vlastní snaze být korektní navzdory.
Asi si tedy na toho prezidenta splňujícího nějakou úroveň dokonalosti a skutečné nadstranickosti budeme muset počkat. Jestli takový ovšem vůbec někdy bude. Pravděpodobnější je, že budeme vždy svědky stále stejných komentářů a kritik. Každý rok znovu a znovu. Alle Jahre wieder… Ať tam bude Petr nebo Pavel. Nebo i Petr Pavel. Ještě nikdy jsem nezažil, aby to bylo někdy po revoluci jinak. Ani za Václava I. (Havla).
Většina lidí se na České televizi shoduje, jak důležitá tato vyznamenání jsou. Já si to nemyslím, alespoň pro mě osobně ne, ani kdybych ho obdržel sám. Spíše mi to připadá jako přežitek z doby feudalismu, kdy císař nebo král vyznamenává své poddané. Myslím si, že za člověka mluví hlavně jeho dílo a jeho skutky. Ne počty medailí, řádů a jiných vyznamenání. Tím spíše, že některým lidem snadno jejich počet může stoupnout do hlavy. Na druhou stranu, nemám nic proti nim a věřím, že pro některé lidi jsou skutečně velkou motivací, zadostiučiněním a vzpruhou. Že je doma nedají do skříně, ale nosí je stále na sobě. Nebo je mají alespoň na tom nejčestnějším a nejviditelnějším místě, aby je viděla každá návštěva. Každý to bereme a prožíváme jinak. Jsou lidé, kteří jsou doslova závislí na pochvale a uznání jiných a jsou i lidé, kterým je to úplně jedno. I kdyby byly od samotného prezidenta či od největší a nejmocnější republiky na světě.
Světská sláva – polní tráva a o vyznamenáních to platí také. Na druhou stranu je pravda, že jsou to symboly, stejně jako sochy a obrazy velkých osobností. A svět je hodně o symbolech které se někdy stávají i nedotknutelným fetišem. Máme prostě symboly rádi a potřebujeme je. Sochy stavíme, ale i bouráme, Ulice po lidech pojmenováváme i přejmenováváme. Máme pocit, že symboly chrání naše hodnoty a dávají našemu životu mantinely a ukazatele. Tedy, i když je to jen naše představa. Máme ale rádi, když se zhmotňuje a dáváme jí tvar. Něco na co si můžeme sáhnout.
Jaký máte pocit, když si sáhnete na symbol hodnoty, kterou uznáváte? Třeba na medaili, řád nebo i pouhou gramofonovou desku nebo jiný merch, který sice nepotřebujete (stačila by vám i mp3), ale máte ho kvůli tomu, že je hmatatelný? Nakolik jsou pro vás hmatatelné věci důležité a podstatné? Sbíráte je třeba? Zakládáte si na nich? Mnoho lidí by řeklo, že je to nezajímá. Že je nezajímá ani to, kdo dostává státní vyznamenání, ani to kdo dostává slavíky. A vždy pak vidíme, jak vysoká byla sledovanost takových TV přenosů, kde se vyznamenání rozdávala. Jak moc to lidi zajímá. A jak moc někteří závidí těm, kdo je dostali. A spouští se nová lavina hejtů a komentářů…