1. Despocie – stát v rukou despoty
Despocie je systém vlády, kde byla veškerá moc soustředěná v rukou jednoho panovníka (despota), který vykonával absolutní a často svévolnou moc bez ohledu na zákony nebo práva obyvatel. Mohlo se jednat o diktátora, který vládl s absolutní autoritou, často bez jakéhokoli formálního politického systému. Despoti byli vládci, kteří rozhodovali o všech záležitostech podle své vůle. Despocie se v historii týkala zejména období feudalismu některých monarchií, kde král či císař měl absolutní moc. Skutečná despocie je dnes velmi vzácná, protože moderní státy obvykle mají určité právní nebo institucionální rámce, nicméně, v některých zemích stále existují případy, kde vládci vykazují znaky despotické vlády.
Dnes se o despocií mluví s souvislosti s teroristickými organizacemi či např. vládou v Afgánistánu, Eritrei či Severní Korei, kdy některé totality mohou mít i rysy despocie. Lidem v despotických režimech je odpíráno svobodně se rozhodovat i v nejzákladnějších věcech. Často jsou jako loutky, které nemají vlastní myšlení, nebo fungují jako předem naprogramované stroje či otroci, kteří přemýšlejí jen o jednom – jak přežít.
2. Totalita – stát v rukou vládnoucí elity
Totalitní systém je extrémní forma autoritářství, kde stát usiluje o naprostou kontrolu nad všemi aspekty života obyvatelstva, včetně politiky, ekonomiky, kultury a osobního života. Totalitní režim často používá represivní státní aparát k eliminaci jakékoliv opozice. Totalitní vlády zahrnují masovou propagandu, cenzuru, monopol na informace, sledování občanů a často i fyzickou likvidaci opozice. V souvislosti s totalitou se stejně jako u despocie mluví zejména v historických souvislostech s vládou fašistů či komunistů. Dnes existuje velmi málo států, které by bylo možné označit za vyloženě totalitní – mnohé dříve totalitní režimy se uvolnily a přešly k autoritářskému režimu, čímž se některým vládnoucím elitám podařilo udržet u moci. Despotické i totalitní režimy dnes už patří do historie a prakticky žádný stát neomezuje pohyb svých občanů tak, jak jsme to znali z dob před rokem 1989.
Za vlády komunistů byla totalita propagována jako systém lidové demokracie, kdy je stát v rukou lidu – jakoby šlo o přímou demokracii lidi v zemi, kde jsou všichni lidé komunisty. Skutečnost byla ale taková, že to byla jen hra na demokracii a moc ve státě měla vládnoucí elita. Zpočátku šlo u nás o „hard“ verzi totality, na konci už jen o „soft“verzi – režim postupně vyměkl.
Totalitní systém se jen výjimečně spojuje s kapitalismem, ten je obvykle rovněž omezen. Svoboda lidí může být omezena po všech stránkách, v podnikání, svobodě slova i pohybu.
3. Autoritářský systém – stát v rukou autority
Autoritářství je tradiční politický systém, kde je moc soustředěná v rukou elity, která vládne bez účinné kontroly a bez účasti široké veřejnosti na politickém rozhodování. Historicky je nejčastěji spojován s feudalismem (dnes spíše s hybridními režimy, které kombinují totalitní praktiky s kapitalismem, svobodným podnikáním a svobodným pohybem osob).
Autoritářské vlády (panovníci) omezují občanské svobody, politickou pluralitu a politickou participaci. Autoritářské režimy mohou mít určité formy represivní politiky, ale na rozdíl od totalitních režimů obvykle nezasahují do každodenního života občanů tak důkladně. Může zde existovat určitý politický a sociální pluralismus a pevně daná dělba moci, ale opozice a kritika vůči vládě jsou různě omezovány. Tento systém je založen na představě, že o důležitých záležitostech nemohou lidé rozhodovat v demokratické volbě, ale rozhoduje o ní elita (feudál, panstvo, prezident, vůdce, strana), která demokracii řídí (řízená demokracie). Lidé mohou svobodně cestovat i podnikat, ale jejich svoboda slova bývá omezována.
V současnosti existuje na světě celá řada autoritářských režimů, které kombinují systém totality a demokracie, zejména u zemí, jejich národy dosud neprošly procesem národního obrození, rozvojem občanské společnosti a nemají žádnou zkušenost s demokracií. Mnoho občanů těchto národů pokládá demokracii naopak za slabost a nefunkční systém, který by je připravil o jistoty a bezpečí a který by mohl vést k anarchii. Mnozí také tento systém pokládají za přirozený, protože v něm vyrostli (podobně jako mnozí z nás pokládáme za samozřejmost demokracii, protože jsme v ní už vyrostli).
4. Zastupitelská demokracie – stát v rukou zástupců lidu
Zastupitelská demokracie je systém, ve kterém si občané volí své zástupce, kteří pak rozhodují o politických otázkách a legislativě jménem lidu. Tento systém umožňuje občanům participovat na politickém rozhodování prostřednictvím voleb, ale samotné rozhodování je delegováno na zvolené zástupce. V zastupitelské demokracii se občané podílejí na rozhodování o vládě nepřímo, tím, že volí politické představitele (např. poslance, prezidenta).
Dnes je to nejčastější systém v západních zemích, je to však také systém, která nepřináší úplnou svobodu – stát na jednu stranu hlídá svým systémem brzd a protivah, aby nikdo nemohl uchvátit moc, ale současně tím neumožňuje úplnou volnost a možnost ovlivňovat společenské dění. Každý má volné, ale velmi omezené pole své působnosti, což může činit tento systém málo efektivním (na vše je třeba brát ohled), pomalým, zranitelným, těžkopádným, rozhádaným, nestabilním, byrokratickým a především také omezeným snahou politiků jen na jedno volební období. Také v tomto systému se mohou objevovat některé totalitní či autoritářské rysy a tendence.
V poslední době v západních zemích roste nespokojenost s tímto systémem v podobě antisystémových stran a hnutí, nicméně návrhy na to jak by se měl změnit, nejsou úplně zřejmé. Není jasné, zda by společnost měla směřovat zpět ke tradičnímu autoritářskému systému nebo naopak ke přímé demokracii. Ve hře je také jakýsi nový systém tzv. neliberální demokracie, kdy stát nepropadne anarchii a nepřestane existovat, ale jeho zásahy do života lidí jsou naprosto minimální (jak prosazuje krajní pravice). Možná je ale antisystém jen reakce na příliš regulativní, socialistické a levicové vedení ze strany liberálů a socialistů, jak vidíme zejména v EU. Většina lidí nicméně toto vedení stále podporuje a nějaká radikální proměna zatím není na obzoru. Je také pravda, že nespokojenost často pramení i z práce samotných politiků, než ze systému jako takového.
5. Přímá demokracie – stát v rukou lidu
Přímá demokracie je systém, ve kterém mají občané přímo podíl na politickém rozhodování, bez zprostředkování volenými zástupci. Lidé svobodně rozhodují o politických otázkách, zákonech a dalších důležitých záležitostech sami, přímo, například prostřednictvím referend nebo plebiscitů. Tento systém se zaměřuje na širokou participaci občanů, kteří mají přímou možnost ovlivnit rozhodování ve státě. V praxi je přímá demokracie ve velkých státech omezená, ale některé země nebo regiony používají referenda a iniciativy, které poskytují občanům přímý vliv na politiku. Tato forma demokracie není preferovaná ve většině demokratických zemí, protože existuje obava, že lidé nejsou obecně připraveni přijímat příliš velkou odpovědnost, nejsou dostatečně zralí nebo vzdělaní a proto potřebují kvalifikované zástupce. Celostátně a obecně funguje tradičně ve Švýcarsku, v ostatních demokratických zemích je možná pouze do určité míry a v určitých oblastech.
6. Anarchie – žádný stát
Anarchie je filosofie, který odmítá jakoukoli formu vlády a hierarchie. Anarchisté usilují o společnost, ve které neexistují státní instituce a veškeré rozhodování je decentralizováno na základě svobodného souhlasu a vzájemné pomoci mezi jednotlivci a komunitami. Stát a občané zde neexistují. Pouze společnost, ve které nikdo nikomu nevládne a každý je ve svém rozhodování absolutně svobodný a ničím neomezený. I když je anarchie často ideálem pro některé lidi, v praxi může být složité ji realizovat v moderní společnosti, protože nežijeme v ráji, kde žádná forma vlády a kontroly není potřeba. V praxi se tak často zvrhne ve svět, ve kterém vládnou pouliční gangy a platí zákon ulice či džungle. Anarchie je asi podobná utopie jako komunismus a jeho spojení s demokracií.