a záludnosti sdílené suverenity
Kdo není správně orientován, může být pokládán za bezpečnostní hrozbu a ohrožením pro demokracii. Kdo netáhne za jeden provaz, je podezřelý. Kdo šíří neprověřené informace, toho budeme sledovat.
Často u nás slyšíme, že se musíme orientovat směrem na západ, protože historicky i politicky (a možná podle některých i geograficky) patříme na západ. Ve skutečnosti je to ale spíše jen naše představa a zbožné přání. Na západě jsou všechny státy které byly bývalými satelity SSSR dodnes stále pokládány za východní Evropu, tedy za východní blok. Toto mentální rozdělení Evropy na západ a východ trvá dodnes, i když se některé východní státy co nejvíce chtějí natlačit do západu. Jedna věc tedy je, jak my vnímáme nebo chceme vnímat sami sebe a jak nás vnímá západ. Železná opona sice dávno padla, ale ta mentální i nadále přetrvává. Co je toho příčinou a jak to změnit?
Jak to změnit upřímně řečeno nevím, i když podle našich představ před 35 lety jsme už dávno měli být součástí západu, mít platy jako na západě a přes bývalou železnou oponu jezdit vysokorychlostními vlaky. Bohužel, kromě postavení dálnice do Německa se nezměnilo v tomto ohledu téměř nic. Dokud se to však nestane, budeme stále onen „východní blok“ – zaostalejší země, které musejí západ poslouchat, protože je EU v rámci povinné ekonomické solidarity dotuje a přispívá jim z evropských fondů. To je pravda, ale na druhou stranu jsme také odpadkovým košem Evropy, prostorem pro prodej výrobků za srovnatelné nebo i vyšší ceny, ale horší kvality. Zkrátka Evropa je státe rozdělená na východ a západ a dokud budou rozdíly v platech mezi východem a západem stále tak propastné jako dnes, také to tak zůstane. Do té doby zůstaneme druhou kategorií. Jestliže na západě jsou průměrné platy 3-5 vyšší, zatímco HDP zdaleka o tolik vyšší není – normální to asi není.
Mezi liberálními demokraty také často panuje hluboce zakořeněná představa, že ze západu pochází vždy to nejlepší. Do jisté míry je ale oprávněná a pochopitelná. Má svůj původ z dob socialismu, kdy jsme skutečně k západu vzhlíželi jako k vyspělým zemím, které jsou nejen materiálně před námi. Od té doby se však mnoho změnilo – celý svět se stále mění. Liberálním demokratům, kteří se stále drží tohoto pohledu na svět jakoby ujel vlak. Kritizují konzervativce, že jsou zápecníci, zpátečníci, že ohrožují demokracii, že se brání prozápadní orientaci, ale nejsou schopni vidět, že svět je dnes už jinde a že to už dávno není západ, který je ten pokrokový a hodný následování, ale často právě naopak. To, že my už dnes nejsme v postavení školáka, který by se měl od západu stále ve všem učit a nechat se poučovat, ani v postavení, kdy by nám měl být západ stále dávám za příklad a vzor, kterým bychom se měli řídit. Nyní je řada na nás, abychom západu nastavili limity a hranice. Nikoli zápecnictvím a zpátečnictvím, ale aktivně. Tím spíše, že počet voličů EU z bývalých zemí tzv. východního bloku nedosahuje ani 1/4, zatímco počet voličů EU ze západní Evropy přesahuje 3/4. Východní Evropa je tak silně ve vleku západu.
Liberálové mají pravdu, že právě pasivita, roztříštěnost a nejednotnost je hlavní problém těch, kdo si nepřejí pokračování jednostranné prozápadní a probruselské orientace. A je to také důvod, proč mají liberálové stále navrh a jsou vedoucí silou unie – dovedou mnohem lépe spolupracovat a spojit se, na rozdíl od roztříštěné opozice. Dokud se toto nezmění, zůstane unie stále v rukou socialistů, liberálů a lidí, kteří se navzájem soudružsky plácají po zádech, tykají si a líbají se, protože sami sebe pokládají za jediné nositele demokracie a hodnot. My sami se tedy musíme snažit o to, abychom se spojili a aby nás začali brát vážně – ne jako populisty, extrémisty, dezoláty a potížisty, ale jako reálnou sílou, se kterou budou muset počítat, která se nevynechává, ale se kterou se jedná. Sílu, které odmítá hrát druhé housle a hru na nějakou orientaci a která nepotřebuje ji nikomu dokazovat. Sílu skutečně svobodných a sebevědomých lidí, jejichž hlas je akceptován jako legitimní a relevantní.
Neměli bychom si od nich nechat diktovat jejich vidění světa, ve kterém ten kdo by chtěl naši nezpochybnitelnou prozápadní orientaci rozporovat, je označován jako někdo kdo znamená ohrožení pro stát a demokracii. To je urážející a nehorázné. Vše, co se nelíbí vládě, jakkoliv možná kritika systému je jimi chápána jako šíření ruského narativu a je pokládána za bezpečnosti hrozbu, takže jsme někdy svědky i naprosto bizarních debat. Zákazy, vylučováním ze svobodné diskuse a cenzurou se však proti kritice systému bojovat nedá. Tito sami sebe usvědčují z pokrytectví, protože lpí na něčem, co je nahnilé, co demokracii nepodporuje, ale nahlodává. Přestože oni věří o opaku – v to že naopak chrání demokracii. Chrání – ale jen pro sebe a jen tu svoji. Jakmile ale někdo s nimi netáhne za jejich provaz, je pro ně nepřátel, se kterým se nejedená.
Je jasné, že Rusko šíří svůj narativ, ale vyspělá demokracie si s tím snadno poradí. Nepotřebuje se proti němu nijak chránit obyvatele. Ti nepotřebují, aby jim někdo určoval, co si mají myslet. Oni chtějí znát všechny informace, tedy i dezinformace a narativy nepřátel tak, aby si mohli dělat sami názor. To není ohrožení demokracie, tu ohrožuje naopak to, pokud je lidem vnucován jen jeden narativ a jedna pravda, lidem, kterým jsou předkládány pouze doporučené nebo schválené informace. Nebo informace filtrované Českou televizí a od prověřených komentátorů Českého rozhlasu o kterých je zřejmé, že zastávají výhradně správně orientované postoje a nemohou v obyvatelích vyvolat nějaké pochybnosti.
Pro lidi, kteří vidí svět černobíle a jen jednu stranu světa slouží EU jako jakási modla, které se soudružsky klaní a nezřídka se předhání v tom kdo do ní zaleze hlouběji. Tito lidé často zacházejí tak daleko, že EU je pro ně jejich stát, nikoliv naše země. Respektive, že je pro ně důležitější, než Česká republika nebo že tak může uchránit svoji suverenitu před Ruskem jen jako součást EU. Podobné nesmysly od nich slyšíme dnes a denně a možná bychom je mohli nazvat vlastizrádci. Ne náhodou proto vyráží sami do protitoku a nazývají jako vlastizrádce, ohrožením demokracie a bezpečnosti nás. Oni prý reprezentují demokracii a politiku hodnot – ne my, kteří jejich systém ohrožujeme jako ti, kdo jsou pátou kolonou Ruska.
Jen proto, že uznáváme jen vyváženou, sebevědomou, nepokryteckou, rovnou a nepodlézavou politiku, které všem měří stejně. Proč je u nás politika natolik polarizovaná, že neexistují žádné mezi, ale pouze buď anebo, pouze EU nebo Rusko? Proč ti, kteří volají po neutralitě jsou nálepkování jako ti, kdo by měli tahat ČR do Ruska? Kde se v české mentalitě bere ten panický strach z toho, že kdybychom chtěli být neutrální, skončili bychom znovu v područí Ruska? Ta hluboce zakořeněná nejistota a nedostatek sebevědomí? To nutkání stále někam patřit a na někoho se vyhraněně orientovat?
Myslím si, že ta česká národní potřeba neustále se utvrzovat o silné prozápadní orientaci a ten podvědomý strach, že by nás Rusko mohlo znovu okupovat má své kořeny v naší historické paměti a v minulosti, se kterou jsme se dodnes nedovedli kriticky vyrovnat a přiznat si svůj podíl viny za minulý režim. Stále sami sebe máme tendenci litovat a vidět jako bezmocnou oběť jiných mocností. Proto máme pocit, že potřebujeme silnou ochranu zvenčí a že jsme na tom životně závislí, takže na každého, kdo má jiný názor se díváme podezíravě, až nevraživě. Jakási poddanská mentalita je v českém národě daná už z dob, kdy nám Vídeň, ale zatímco Rakousko se vydalo po druhé světové válce cestou konzervativismu a neutrality, my jsme si na sebe ušili boudu socialismu, na který po jeho pádu navázal liberalismus. To vše naše národní sebevědomí a vztah ke konzervativním hodnotám ještě více degradovalo.
Ostatně potřeba neustále se utvrzovat ve správné orientaci se odráží i našich veřejnoprávních médiích, která označují za nezávislost a objektivitu to, že jsou jednostranně probruselky a proliberálně orientovaná. Neříkám, že by měla být konzervativní nebo národovecká, ale rozhodně dnes nelze mluvit o nějaké objektivitě – byť si možná redaktoři myslí, že se o ní snaží. Nejsou zkratka schopni překročit vlastní stín a vybočit ze zajetých kolejí. Možná se někteří i bojí, protože si chtějí udržet místo. Jsou sešněrování směrnicemi a nařízeními, která ji jasně říkají, jak informovat, aby to bylo v souladu s evropskými hodnotami EU. Je to v podstatě taková trochu více otevřená normalizace ve stádiu pokročilé perestrojky. Něco, co by nás před 35 lety rozhodně ani nenapadlo, že znovu bude.
Někteří říkají, že stejně nemáme šanci vzhledem k jejich přesile nic změnit. Já ale nejsem takový pesimista, i když je zřejmé, že mladá generace je a bude spíše levicově orientovaná a bude mít blíže k liberálům a socialistům. Přesto si nemyslím, že je to tak jasné, a neříkám, že by se něco měnilo měnit hned, ale celý svět se postupně mění a není žádný důvod se toho neúčastnit a nechávat jim zcela volný prostor pro jejich hrátky a pěstování jejich pocitu nadřazenosti nad lidmi, o kterých se někdy vyjadřují pokud ne jako o ohrožení, tak rovnou jako o plebsu nebo póvlu (když je nikdo neslyší nebo se omylem uřeknou zmiňujíce ty, který jim nekývají a nemávají). Lidé jsou často pro ně něj anonymní dav, které je třeba vést a formovat k jejich obrazu.
Jestliže neexistuje žádná možnost neutrality, pak by to znamenalo, že jsme nějakým vazalem Bruselu bez kterého bychom nemohli existovat a jako stát bychom snad zanikli – přitom skutečnost je přesně opačná. Nepotřebujeme aktivistická veřejnoprávní média, které jsou jednoznačně probruselská a proliberální, přitom si hrají na to, že jsou nezávislá. Nepotřebujeme neustále proklamovat nějakou jednoznačnou orientaci, ideologii, ani propagandu abychom sami sebe neustále utvrzovali o své orientaci na nějakou stranu nebo jí někomu dokazovali.
Samozřejmě by nejlepší bylo, kdybychom už dnes byli neutrálním státem, který si o své zahraniční a domácí politice může rozhodovat zcela sám, aniž by nad ní měl někdo patronát. Tady nevidím překážku ani tak členství v NATO a ani ve výměna Koruny za Euro. Za hlavní problém pokládám levicovou ideologii, byrokracii a jednostranně orientovaná politiku, stále větší integraci EU a ty, kteří podporují směřování unie k vytvoření evropské federace. To je pro mě nepřijatelné. Proti společně zajišťované bezpečnosti, prostoru bez hraničních kontrol, ale měnové unii v podstatě nic zásadního nemám, pokud ovšem nejsou tyto věci používány jako nástroj pro geopolitického soupeření a nemají jiný, než praktický význam, o čemž lze diskutovat.
Často slyšíme tisíce argumentů, že na neutralitu nemáme, že si to nemůžeme dovolit, že jsme na to příliš slabí, že bychom znovu skončili jako kolonie Moskvy, že to není pro nás výhodné, že vystoupení z EU by byla sebevražda, že bychom ztratili nezávislost, že by u nás zanikla demokracie, že je to naivní představa, že nemůžeme hrát mrtvého brouka, že musíme být aktivně orientovaní, atd. atd. Já si to rozhodně nemyslím, ale uznávám, že můj názor je menšinový a pro mnohé zastánce silné a výhradné prozápadní orientace asi i extrémistický. Ve skutečnosti ale já pokládám za extrémisty je.
Pro mě je velkým vzorem neutralita a systém přímé demokracie ve Švýcarsku, které není není členem NATO, eurozóny, ani EU a rozhodně nijak nestrádá – naopak. Rozhodně to není žádný stát extrémistů. Je to jedna z nejbohatších zemí světa, která má systém, které je velmi blízko lidem, kde místo nadbytečného politikaření a nesmyslných hádek o směřování a orientaci – sami obyvatelé přímo určují, jak má země fungovat. Tvrdost jeho měny a jeho banky jsou magnetem pro všechny. Neutralita je základem jejich identity – je téměř naprostou samozřejmostí. Proč by to nemohlo fungovat u nás?
To, že u nás to není žádná tradice, že na to u nás lidé nejsou připraveni, protože jsou příliš hloupí a neodpovědní, protože nejsme tak bohatí a nemůžeme si to nikdy dovolit – to pro mě nejsou žádné argumenty. Je to je důkaz našeho srabáctví a představy, že malá země musí vždy patřit do nějakého mocenského bloku, jinak nemůže uchránit svoji suverenitu a má-li se tak stát, musí jí sdílet se silnějšími. Podle mého názoru by ale naopak nesdílená suverenita měla být základem identity každé svobodné země, které netouží ovládat, ani být ovládána jinými. Kdyby tomu tak bylo i u nás, nikdy bychom nebyly svědky sáhodlouhých debat o ničem, politikaření, podpásovek, přetahování o tom, kdo je kam orientován… Hon a hodin promrhaného času, který platíme my daňoví poplatníci. Vše by se soustředilo nikoli na státní zájmy a politiku velmocí, ale na zájmy občanů přímo. neřešilo bychom jak patříme nebo nepatříme, jak se orientujeme a před kým se máme uzavírat. Kako neutrální stát, pro kterého jsou na prvním místě vlastní občané bychom se o těchto věcech vůbec nepotřebovali bavit.
Z principu nejsem proti jakékoli unii – ne však takové, která by tuto suverenitu zpochybňovala. Samozřejmě, podstatou každého vztahu je větší či menší sdílená suverenita, ale vždy to musí mít jasné hranice a limity vzájemného respektu. A tady EU již dnes roky tyto své limity překračuje, směřuje k federaci a dělá s Evropy skanzen. Jsem proti ideologii, která lidem vnucuje představu, že jen sdílená suverenita je správná. To je totiž základ denacionalizace, odnárodňování a federalizace. Nemusí se nám to líbit, ale faktem je, že mnohým lidem se myšlenka denacionalizace a federalizace líbí a otevřeně ji podporují a ty, kteří s tím nesouhlasí jsou nazýváni jako nacionalisti, populisté či národovci. Nechci tvrdit, že program denacionalizace je nějaký záměr iluminátů a není třeba zacházet tak daleko a operovat s divokými konspiračními teoriemi, které mnoho lidí jen těžko může racionálně pochopit.. Stačí, že vyplývá z podstaty fungování EU, které nahrává velkým zemím jako je Německo, Francie či Itálie, i když vidíme, že ani Velké Británii nevyhovoval – tím méně je však vyhovující pro menší země.
Pádem komunistické ideologie jsme nekriticky jen postupně přijali jinou a mnoho lidí se v ní shlédlo. Zalíbil jsem jim nový prapor jednoty, které jen změnil barvu z červeného na modrý. Z jednoho chomoutu jsme vlezli do druhého. To není ta demokracie, kterou jsme si v roce 1989 představovali, že přijde, kdy jsme sice věřili že se vrátíme do svobodné Evropy, ale že zůstaneme svobodným a nezávislým státem, který svojí suverenitu nebude s nikým sdílet. Bohužel jsem byli naivní a mýlili jsme se, těžko ale mohl někdo předvídat co bude za desítky let.
Je jasné, že mladá generace to tak často vnímat nemůže, protože historii nepamatuje a nemá žádné srovnání – zná jen to, co je naučili ve škole, ale socialismus a ideologie se svým způsobem vrátily. Změnily barvu, a rétoriku, přizpůsobily se době a technologiím, ale jsou tu v jisté omezené a modifikované podobně znovu. Jen se staly už v očích liberálů už jakousi samozřejmostí. Oni to chápou tak, že my se těch změn bojíme a proto tíhneme k totalitě totalitu a představujeme pro ně ohrožení jejich ideálů, které o demokracii mají.
Oni vidí nás jako ty, kteří se dosud nenaučili žít ve svobodě a svobodně myslet, proto se svobody bojíme. Naopak, my je vidíme jako ty, kteří si ve svobodě již tak zvykli žít, že přestali vnímat znaky nové totality a nového vymývání mozků. Myslím si, že to je asi podstata celého rozporu v pohledu na svobodu mezi námi a liberály. My jsme pro ně vnitřně nesvobodní, kteří ohrožují demokracii, ale oni jsou pro nás tupé ovce, který jde jen o koryta a společný prapor. Protože nás pokládají za ohrožení demokracie, kterou ohrožují oni sami, nutí nás dokazovat svoji orientaci. A pokud se jim to nedaří, odmítají se s námi jako s populisty nebo dezinformátory bavit. Takto v současnosti funguje liberální demokracie nejen u nás. Skutečná demokracie ale naopak funguje tak, že se nikdo neodmítá bavit s ním a dialog funguje mezi všemi normálně. Jestliže však prezident deklaruje, že bude prezidentem všech, ale pak se s částí voličů odmítne bavit, pak ve skutečnosti není demokrat, protože uznává jen svůj výklad demokracie.
Liberální demokraté to možná vidět nemohou nebo nechtějí, protože právě oni jsou vedoucí silou, ale je to tak. Oni si vykládají demokracii ne jako dialog, ale podle toho jak jim to kdy vyhovuje – pokrytectví pro ně není problém, pokud poslouží k prosazování jejich morálních hodnot. A hlavně zásadní je pro ně orientace, proto se baví jen s těmi, kdo tento byrokratický, ideologický, socialistický a nekonkurenční systém demokracie podporují, zatímco ostatní pokládají za extrémisty. Proto také své demokracii dali nový přívlastek podobně, jako kdysi komunisté, kteří jí říkali lidová. Noví soudruzi jí říkají liberální. Kdo není s námi, je proti nám. Noví záškodníci a ohrožovatelé bezpečnosti systému jen nejsou řízeni už s Washingtonu, ale z Moskvy. Není to ale tak. Proč?
Protože třeba i kdyby náhodou v Rusku zavládla demokracie, padl režim a Ukrajina se stala součástí EU, na naši kritice eurosocialismu a sdílené suverenity by to vůbec nic nezměnilo. Jen potom by už naši eurosoudruzi tuto kartu nemohli hrát. Nemohli by nám říkat, že se stavíme do opozice proti nim jen proto, abychom sloužili Rusku. Jsem si jist, že tenhle argument jednou stejně padne a v důsledku toho přestane být naše společnost polarizovaná – od emocí, překřikování o tom kdo je bezpečnostní riziko a kdo je kam orientován, se konečně vrátíme k věcné politice a ke skutečným problémům, kde se otázky orientace již nebudou řešit.
Jen si nejsem jist, jak dlouho bude trvat ten návrat k věcné politice od emocí a trapné handrkování o tom kdo je bezpečnostní riziko, kdo je s kým proti komu. Ale věřím, že jednou se skutečně dočkáme i hodnotově neutrální politiky, která nemá zapotřebí deklarovat svoji orientaci a není v zajetí žádné ideologie. Je ale možné, že mezitím co řešíme ideologii a orientaci nám ujede vlak, protože z Evropy a Ruska se stane islámský chálifát. A to by byla ještě ta lepší varianta, než Evropa spálená na trout po jaderné válce. Čím dřív se vrátíme od žabomyších válek o tom, kdo je bezpečnostní riziko a kdo je kam orientován k skutečné demokratické diskusi a reálné politice, tím lépe. Už zítra ale může být pozdě.
Nechme geopolitiku velmocím, které se přetahují mezi sebou a neztrácejme čas tím, na co máme jen zanedbatelný vliv. Vyčerpáváme tím sami sebe – nejen časově, ale i finančně. Z toho naši občané nic nemají. Vezměme si příklad z neutrálních států, z nichž některé najdeme dokonce i v Evropě. Nemáme zapotřebí být součástí geopolitických válek – snažme se být zadobře s každým.
Z Ruska nám opravdu žádné nebezpečí nehrozí a nehrozilo dokonce ani po druhé světové válce, kdybychom se sami tehdy chtěli vydat stejnou cestou neutrality a konzervativismu jako Rakousko. Jestliže někdo dnes tvrdí opak, lže, vytahuje staré démony a vytváří nové. Jen proto, abychom kolektivně posloužili zájmům USA – přitom jim samotným jde o Evropu až na druhém místě. Na prvním místě jsou jejich vlastní globální zájmy. Pamatujme na to, nenechme si nic nalhávat, nenechme se manipulovat. Nepotřebujeme sloužit zájmům USA, Ruska, ani Číny. Ani nikoho dalšího. My máme své vlastní zájmy.