Spojené státy evropské

Sci-fi nebo realizovatelná možnost?

Rok 2026 a EU? – Nejspíše opět žádné reformy, ale jen přešlapování na místě, záplaty a drobné opravy. Růst nespokojenosti a snaha udržet status quo. Hodně slov, málo reálných změn. Přetrvávající dělní na proevropský a eurofobní, ale ústup ideologie a více reálné politiky.

O potřebě jednoty Evropy se hlavně hodně mluví, než by se diskutovalo vážně a něco se pro jednotu reálně dělalo. Mario Draghi nabídl koncept jednotné Evropy jako jediného řešení záchrany její prosperity a zachování jejího postavení mezi velmocemi. Zůstává ale jen u slov a mezitím se proti EU jako k bezvýznamnému partnerovi staví i USA. Představa tzv. dvourychlostní EU už téměř zapadla. Evropa přešlapuje zoufale na místě a neví – hlubší integrace ve federaci nebo propad do bezvýznamnosti? Myslím si, že hlubší integrace a federalizace není úplná utopie, ale jen na dobrovolné bázi a u zemí, které jsou na podobné ekonomické úrovni, mají podobné zájmy a sousedí spolu (typicky federace Německo-Belgie-Nizozemí-Dánsko). I tak by se musela konat samozřejmě referenda a určitě by to bylo velmi složité. Představa federalizace celé EU naráz je ale úplná utopie.

V každém případě i tak by to musela být velmi volná federace s maximálním zachováním pravomocí národních parlamentů a vlád. Německo má zemské zřízení, tak novými spolkovými země by se mohlo stát zmíněné Nizozemí, Belgie a Dánsko. Ostatní země by pak mohly sledovat jak by to fungovalo a osvědčilo se to v praxi. (Možná by to dlouho nevydrželo a takový stát by se zase brzo rozpadl). A také by se muselo ustoupit od přílišné snahy vše regulovat a usměrňovat – tedy jít podle vzoru s USA. Znamenalo by to mít minimálně společnou obrannou, celní a zahraniční politiku, společnou měnu, jednotný trh, svého prezidenta, hymnu, vlaku, atd. A hlavně by k tomu musela být skutečná politická vůle – nikoli na úrovni elit, ale občanů. Museli by sami chtít žít ve společném státě a akceptovat zmíněné podmínky. Musela by začít skutečně seriozní debata  v zemích, které by se chtěly k nové federaci připojit, zatímco ostatní státy by maximálně zůstaly jen jako přidružení členové ve stávající unii.

Mnozí lidé (a zejména hlavní politické proudy v Evropě) stále hlasitěji volají po federalizaci EU tak, aby se mohla jako jeden stát stát skutečnou mocnosti, velmocí a konkurovat USA, Rusku nebo Číně. Ne každý si ale uvědomuje, jak je taková představa nejen nereálná, ale bláhová Ani nepřemýšlejí o důsledcích. Dnes už víme (po zkušenostech z rozpadu vícenárodnostních států (Československo, Rakousko-Uhersko, Jugoslávie, Sovětský svaz) jak je těžké udržet více národů v jednom státě, pokud v něm má fungovat demokracie. Bez totalitního nebo přísně feudálního režimu je to prakticky nemožné.

Ztrátu demokracie, její omezení, policejní stát, cenzuru (podobně jako fungovaly v uvedených zemích) asi nechceme. Dokonce víme, že i federace USA nebo malého Švýcarska poskytuje svým státům uvnitř federace někdy více autonomie a nezávislosti, než poskytuje EU svým členům, paradoxně přestože to jsou pořád formálně nezávislé země. Mnozí by ale rádi šli cestou prohlubování integrace ještě dál a sní o Evropě jako o jedné velmoci řízené z centra. Něco jako novém SSSR, ale tentokrát svazu evropských demokratických republik. O tom, jak nereálné je to z hlediska ekonomického, kulturního a jak neprůchodné z hlediska politického asi není třeba psát – je to sen o vzdálené budoucnosti a mlácení prázdné slámy. Jinými slovy na něco takového není nikdy připraven a troufám si říct, že by takové řešení neuspokojovalo ani ty zemím, kterým dnes EU vyhovuje, protože v ní hrají první housle.

Jestliže dnes žehráme na to, že od doby přijetí kontroverzní Lisabonské smlouvy naše země přišla o část suverenity, toto by bylo ještě něco jiného. Pokud je v současnosti naše suverenita omezena (dejme tomu) o nějakých 20-25%, jak by to bylo, kdyby se EU stala federací? Česká republika tvoří jen asi pouhá 2% z celkového počtu voličů EU, tj. i kdyby se EU vydala cestou volnější federace po vzoru USA nebo Švýcarska (nefungovala by jako unitární stát s jednou komorou a volbami podle počtu obyvatel a bez národních vlád), pravomoci národních parlamentů by byly ještě více oslabeny. Zejména pro malé země by to bylo ještě více nevýhodné.

Cizinci by měli výrazně větší vliv na naši politiku a náš národní parlament by byl ještě více omezen (vzpomeňme si, jako to bylo, když se Český stát stal součástí Habsburské monarchie a jak byly jeho pravomoci omezeny, až to vedlo k velkým nepokojům, bitvě na Bílé hoře a dlouhé válce). Co zpočátku může vypadat jako skvělá věc, může vyústit v potlačování svobod a vzpoury. Už dnes mají členské státy EU menší míru nezávislosti a autonomie v oblasti ekonomky, obchodu a mnoha dalších věcech, ne je tomu u států v USA. Federální vláda v USA např. nikdy nerozhoduje o školství, zdravotnictví, policii, většině daní, sociálních službách, stavebním právu, silnicích, energiích, médiích, kultuře, územním plánování a o desítkách dalších oblastí – ale v EU to tak samozřejmé není.

Jistě, členské státy EU mohou mít naopak vlastní armádu, ústavu, vlastní občanství, pas, mezinárodní smlouvy, zastoupení v OSN, právo mít vlastní měnovou politiku, pokud nepřijmou euro a mají právo vystoupit z EU (podle čl. 50). Jenže  v ostatních oblastech ve kterých jsou státy USA svrchované, je to u členských států EU jinak. Tam jim do toho unie neustále kecá a vyhrožuje sankcemi. Formálně jim sice dává prostor a respektuje jejich nezávislost, ale svazuje je regulacemi, která v USA neexistují. Jinými slovy EU členským států něco nařídí a musí se tím řídit. I když je na nich, jak to naplní.

EU je posedlá regulovat státy, reguluje víc rámcových předpisů, ale má méně pravomocí. USA nejsou posedlé regulacemi a nechávají státům volnost pro vlastní zákony a předpisy. Když ale federální vláda něco nařídí, má to mnohem větší sílu a stát se tomu nemůže bránit. Naproti tomu EU je frustrovaná z toho, že netvoří federaci, proto má o to větší potřebu státy nepřímo regulovat a tak si de facto na stát hrát. Je mnohem více zatížená ideologií, hodnotami a zastaralým, rigidním, socialistickým typem řízení, což je brzdou jejího rozvoje, která v USA neexistuje, takže mohou volně a svobodně dýchat. Evropa je ale obrostlá tukem, sotva se pohybuje a zadýchává se. Nejbohatší kontinent světa tak stále zpomaluje jako ten ideologicky zatížený socialistický moloch, která se začíná propadat podobně, jako relativně vyspělé Československo po nástupu komunistů.

Sny o jednotné Evropě zůstávají jen sny. Celkově jsou ekonomické nerovnosti a výkon ekonomik zemí EU stále propastně velké, jednotný trh existuje de facto jen na papíře (rozhodně ne mezi běžnými zákazníky, maloodběrateli), na společné politice se absolutně neshodneme, kulturní a jazykové rozdíly jsou velké, hranice nelze uhlídat, společné měna – další problém, a tak bychom mohli pokračovat… Evropa zkrátka není jeden národ a dlouho ještě nebude. Federace o tolika různých národech je bláhová představa, Vidíme, že v Československu spolu nevydržely ani dva národy – údajně bratrské a nejbližší sobě navzájem na světě. A teď chtějte spojit desítky národů najednou. A to ještě nenásilně, se zachováním demokracie. To je samozřejmě najednou nemožné.

Dnes ale i prezident Trump jasně říká, co si o tom myslí a kam Evropa směřuje. A co na to EU? Je totálně zmatená a neví jak reagovat. Ozvat se nebo být ticho? Odporovat Trumpovi nebo mu dále pochlebovat? Nebo přiznat, že má vlastně pravdu? Ano Trump je možná egomaniak a excentrista. Musíme si ale přestat hrát a přiznat si, že má vlastně v mnohém pravdu a nastavil nám jen zrcadlo, abychom se podívali sami na sebe. A je to nepříjemný pohled. Vidíme proto nejistotu a tápání. Převládá spíše opatrnost a ignorance. Aby nikdo nic nepokazil. Všichni si chtějí ale udržet kurz a svá teplá místa. A věřit, že jen oni jsou nositeli pokroku. Ještěže mají to Rusko a mohou jím strašit. Ve skutečnosti to ale vůbec není jen o obraně a rozpočtu NATO – je to mnohem hlubší problém. Ještě že ale mají na východě nepřítele, kterým mohou argumentovat. Ale ještě nepřítele na západě? To už je docela dost. Co s tím abychom zůstali jednotní, ale nepotlačovali nesouhlasné názory typu – kdo není pro hlubší integraci a EU, je nepřítel a slouží Rusku, které si přeje rozpad EU?

Rusko dává evropským elitám mandát k tomu, aby mohly dělat jakákoliv rozhodnutí a nenést za ně odpovědnost. Tedy i špatná, pokud jsou voliči vystrašení tak, že stojí za evropskými elitami za každou cenu, ze strachu z Ruska. Jenže tím zase sami Rusku slouží, protože sami provádějí demontáž Evropy – dobrovolně. I bez Ruska. Už je slyším jak oponují, že máme „protievropskou rétoriku“ nebo že sypeme písek do soukolí EU, která tak nemůže nerušeně fungovat, protože nemá klid na práci. Stejně jako ho neměla vláda Petra Fialy, které neměla jiný zájem, než vypadat dobře v Bruselu a Kyjevě a odkývala vždy vše, co jim tam řekli. Jednota jednota Evropy se přece nedá budovat tak, bude založena na potlačování nesouhlasných postojů a na ostrakizace těch, kdo jí údajně ničí, kdo jsou tzv. potížisty, kdo se nechtějí přizpůsobovat většině nebo „sypou písek do soukolí“.

Doufejme, že nová vláda bude ve vztahu k EU více realistická a pragmatická. Není třeba si v Bruselu dělat nepřátele, ale ani není třeba nikomu poklonkovat. Nakonec, jednotná Evropa se určitě hodí nám všem a ani o rozpad EU nikdo nestojí. I když jednou k němu stejně možná bude muset dojít, pokud se nic zásadního nezmění. Jestli ale zůstane dělení na poslušné a potížisty a jednota bude vynucována sankcemi, nikam to nepovede. Taková unie nemá šanci se změnit a Evropa bude i nadále směřovat ke svému nezadržitelnému úpadku. Možná pomalu, ale jistě. Tím ale určitě nechci říct, že žádné Spojené státy evropské nikdy nemohou vzniknout – ne ale najednou. A bude to asi až otázka dalších generací, kdy tu nikdo z nás už zřejmě nebude. Mezi tím klidně mohou vzniknou i Spojené státy africké a jiné federace, pokud převládne touha se sdružovat a vytvářet nové státní celky, které fungují jako velmoci. Je klidně možné, že se svět rozparceluje na několik nezávislých a nejspíše totalitních celků, které mezi sebou budou soupeřit o moc. Může to být jakási nová forma imperialismu.

Právě proběhla v TV debata o tom, proč zkrachovala česká sociální demokracie a všichni ji obviňovali z toho, že se vydala cestou krajní pravice a populismu zatímco přestala být progresivní levicí. A největším hrobařem byl prý Zeman. Já si to nemyslím, protože právě za něho byla na vrcholu popularity. Až teprve když se stal prezidentem a na scénu vstoupilo ANO, vše se změnilo. O progresivní levici zkrátka přestal být zájem a dodnes není. Navzdory tomu, že v EU progresivní socialistické proudy mají stále hlavní slovo. Já to ale pokládám spíše za neštěstí. Zejména, pokud se na tuhle sociálně progresivní agendu nabalila genderová ideologie, neohumanismus, ideologie diverzity a multikulturalismu. Pokud by povstala sociální demokracie na tomto „evropském základu“ – toho bych se spíše děsil. To už raději lépe volit populisty a pravicové extrémisty, než toto – pokud není lepší, smysluplnější a rozumnější volba. Zatím se stále zdá, že taková příliš neexistuje.