Stále lidový jazyk
Nejen my Češi jsme zvyklí na to, že máme jazyk spisovný, hovorový, nářeční a nespisovný a mezi těmito variantami důrazně rozlišujeme. Každý víme, jaké slovo a vyjádření je jaké, kdy je vhodné ho používat a kdy naopak ne. Máte tu regulační úřad pro jazyk český, který určuje, jaká nová slova lze akceptovat a přijmout je do spisovného slovníku češtiny a jaká ne, co je spisovné a co ne. A velmi podobné je to i u dalších jazyků.
Angličtina je však v tomto ohledu dodnes výjimkou. Mluví a píše se tak, jak je zvykem – ne tak, jak to někdo schválil, že je to správné. Neexistuje totiž žádný úřad, který by určoval její spisovnou podobu, kodifikoval jí a reguloval. Zatímco jiné jazyky byly již v 18.-19. století či dříve kodifikovány, angličtina dodnes nebyla. Zůstává tak jazykem lidovým, ve kterém je do jisté míry prakticky všechno možné. To, co označujeme v angličtině jako spisovné či nespisovné není nikým pevně a jasně určeno, jak je to obvykle v jiných jazycích. Je to dáno spíše subjektivním dojmem, společenskou konvencí nebo pocitem mluvčího a posluchače, toho co četl, s čím se setkal a co se učil ve které škole.
Nikdy bychom tedy neměli v případě angličtiny říkat, že je něco správné nebo chybné, protože to není pravda a je to spíše matoucí. V angličtině je to buď standardní nebo nestandardní, nikoli správní a chybné. Rozlišujeme pouze to, co je ustálenou zvyklostí, konvencí či pravidlem a co ne – co je obecně přijímané a co ne, co není přijímané, respektive není obvyklé. Pokud si jazyk upravíte omylem podle svého nic se nestane – pokud vám bude samozřejmě někdo rozumět. Jak známo, konvence jsou proto, aby se porušovaly a když se je začne porušovat hodně lidí, pak se chyba stane novou normou a konvencí a už není chybou. To v češtině a většině jiných jazyků možné není – tady to musí napřed schválit úřad, který hlídá její formální standard a spisovnost.
Vzhledem k tomu, že anglicky dnes mluví kdejaký cizinec, má angličtina mnoho nejrůznějších kostrbatých, podivných a pitvorných podob. Nikdo z rodilých mluvčích se nad tím nepozastavuje a berou to jako úplně běžné a normální. Pokud tedy mluvíte špatně – nic si z toho nedělejte. Tak mluví kde kdo a nemá žádné zábrany. Mnohdy se to dokonce týká o politiků a profesionálů, od kterých bychom automaticky očekávali dokonalou znalost angličtiny. Nikdo se nad tím nebude pozastavovat ani pohoršovat (snad kromě těch hloupých lidí, kteří jsou namyšlení a ty, kteří nemají jejich znalosti pokládají za primitivy nebo ti, kteří si myslí, že protože jsou z Ameriky, jsou pupkem světa a každý musí jejich hatmatilce rozumět).
Angličtina má poměrně volná pravidla a jazykem nejen velmi živým, ale také živelným. Neformální jazyk se dnes používá mnohem více a to, co bylo u starší generace dříve nepřijatelné, je dnes již normální. Třeba do gramatik to zatím stále neproniklo a není oficiálně uznáváno komunitami a prestižními institucemi, které sice o jazyky pečují, nicméně vydávají pouze vodítka a doporučení, nikoli závazné normy. Určitě je ale dobré, aby se i z hovorovou angličtinou studenti dobře seznámili, pokud nechtějí rozumět jen BBC.
Varianty angličtiny
Angličtina má mnoho různých podob, které jsou uznávány jako formální a spisovné, i když ne v tom významu, jak spisovnost chápeme u nás. Myslím tím z toho hlediska, že tyto formy angličtiny jsou oficiálně vyučovány na školách v zemích, které je používají. Neexistuje tak žádná jediná spisovná podoba závazná pro všechny, jak je tomu u jiných jazyků. Rozhoduje především globální prestiž – nejvyšší má britská angličtina, zejména v Evropě a proto se vyučuje jako zlatý standard na většině českých škol. Možná právě proto, že angličtina pochází z Anglie a odtud se rozšířila do světa. A důvod není jen historický – sídlí tu také nejvíce prestižních institucí, které o jazyk pečují.
Mezi další varianty, které jsou považovány za standardní jsou podle míry globální prestiže Americká, Kanadská, Australská, Novozélandská, Jihoafrická, Singapurská, Irská, Skotská, Indická, Nigérijská, Karibská, Novoangličtina, Jihozápadní angličtina, Skotsko-irská, Filipínská, Hongkongská, Malajská, Malaysijská a Jamajská angličtina. Ale kdo ví, třeba se některá země rozhodne, že pro svoji angličtinu zřídí úřad pro místní anglický jazyk a oficiálně ho prohlásí za samostatný jazyk. Je to spíše jen politická otázka, ale záleží i na tom, které země ho budou uznávat jako samostatný. Kdyby země, které hovoří anglicky byli více nacionální, možná by svoji angličtinu také přejmenovali na samostatný jazyk a měli bychom dnes Amerikánštinu, Kanadštinu, Australštinu, Jihoafričtinu, Skotštinu… Myslím si ale, že vzhledem ke světovosti angličtiny je pro všechny výhodnější k takovému kroku nepřistupovat a ony to vědí. Pokud vzájemné nevraživost a nacionalismus převládnou nad praktickými důvody, je to vždy škoda.
Angličtina je nejen velmi živelný, ale také velmi bohatý jazyk, což je dáno nejen počtem mluvčích, kteří mají bohatou fantazií, ale také velikostí území, kde se rozšířila. Variant angličtiny, jejich dialektů a nářečí je vlastně už tolik, že je nikdo nedovede ani spočítat, proto obvykle v případě tohoto jazyka už ani o dialektech nemluvíme. Hranice mezi tím, co je samostatný jazyk, co je hovorový, spisovný, formální, co je varianta jazyka a co dialekt, nejsou vždy pevně dané a to nejen z politického, ale i z lingvistického hlediska. Pokud to někdo jasně neurčí a není to obecně akceptováno, že to tak je, je všechno možné. I mnozí Američané už dnes považují americkou angličtinu za samostatný jazyk, nicméně zdá se, že na globální úrovni zatím není příliš velká ochota jí jako samostatný jazyk akceptovat, takže se stále hovoří o jedné angličtině v různých standardních variantách. Dodnes se neujala ani snaha považovat češtinu a slovenštinu za jeden jazyk, resp. za dvě varianty jednoho jazyky a vzhledem k rozdělení republiky k tomu asi sotva už dojde. Naopak, zase BBC třeba nepřekypuje ochotou považovat Chorvatštinu, Srbštinu, Černohorštinu a Bosenštinu za různé jazyky a tak používají oficiálně stále jen jeden – Jihoslovanský.
Jestliže ještě v 50. letech se britská a americká angličtina podobaly, dnes jsou zcela jinde. Protože Američané nejsou tak konzervativní a jsou to spíše kovbojové, než aristokrati, vytvořili si novou formu angličtiny, která má ještě volnější pravidla, než ta formální, standardní. Britům zase ale připadá pokleslá, laciná, buranská a zprofanovaná, zatímco Američanům se ta standardní klasická angličtina jeví zase jako příliš upjatá a staromódní. V Anglii třeba raději neříkejte „have a nice day“ – je to typicky americké a je to chápáno jako pokrytecké, laciné přání obchodníka. Místo toho řekněte raději „enjoy the rest of you day“, jak se to říkalo dříve. A nepoužívejte ani „You are welcome“ jako odpověď na poděkování, jak se učí ve školách studenti. To zní stejně lacině a zprofanovaně. Je lepší říct třeba No problem! No worries! Sure! My Pleasure! That’s all right! Anytimee! It was nothing! I’m happy to help! Much obliged! apod. Tedy pokud nejste v USA, tam zase raději vynechte to poslední.
Zvláště americká angličtina je náročná na porozumění, neboť je mnohem méně pečlivá na výslovnost a ležérnější. Američan mluví asi podobně jako když má angličan dva knedlíky v krku a dáví se jimi – prostě jako když mluví a přitom jí velká sousta a přežvykuje je jako dobytek. Navíc, slova se v řeči běžně zkracují, písmena se vypouštění, slova se vážou dohromady. Běžně tak namísto třeba IT IS neuslyšíme ani IT’S ale pouhé C – to je můj život – cmajlajf. Když vám takto jednu delší větu srazí do krátkého, těžko srozumitelného pazvuku, není jednoduché to okamžitě dešifrovat. Je to hloupé, zvláště pokud potřebujete reagovat ihned a ne až za půl minuty. To je však často problém i standardní angličtiny.
Zejména americká je však zaplevelená obrovským množstvím těžko pochopitelných idiomů a slangu. O velmi bohatém slovníku kriminálního či vulgárního slangu se netřeba zmiňovat. Snad žádný jiný jazyk není na slang tak bohatý jako americká angličtina a některé věci prostě ani nejdou do češtiny přeložit. Mám doma starší publikaci z 90. let věnovanou anglické sprostomluvě, ale nejsem si jist, jak dalece je aktuální v moderním jazyku. Je ale nesmírně bohatá. Některá dříve sprostá slova jako FUCK ale tím, jak se nadužívají, už spíše přestávají být sprostá a jsou mnohem více součástí běžného jazyka. Nevím ale, zda pro FUCK existuje nějaké sprostější slovo, které by bylo skutečně pořádně sprosté jako jeho české verze, které tu není třeba jmenovat. Neformální angličtina je plná vulgarit, proto se stávají už běžnou mluvou. Zkrátka, jestliže angličtina je lidový jazyk, pak zejména americká, která je dnes už jazyku velkých literátů daleko vzdálena a někdy připomíná navíc spíše jakousi „hatmatilku“ které není vždy úplně snadné rozumět, zejména ve srovnání s britskou formální angličtinou.
Angličtina mimo jiné často používá neformální hovorové výrazy jako gonna, gotta, wanna, oughtta apod. Některé z těchto případů najdete na tady. Nebo místo does pro 3. osobu se často používá do – he don’t lie. Těžko říci jestli s takovým zjednodušováním přišli cizinci nebo sami rodilí mluvčí, ale myslím, že že jen otázkou času, kdy takové tvary budou zcela formálně přijatelní. Nevím, z jakého důvodu jsou stále považovány za natolik považovány za neformální, jestliže se běžně používají dnes už i v oficiálních projevech a mluví tak i prezident v projevu k národu. Sami rodilí mluvčí je za nevhodné už dnes příliš nepokládají. Jak potom mohou naši studenti rozumět? Čeští lektoři si – zvyklí na češtinu – zřejmě sami z nějakého důvodu vytvořili „spisovnou angličtinu“ a tak často matou žáky nebo je učí důsledně jazyku, kterým se ve skutečnosti běžně už moc nemluví či dokonce vůbec. Žáci se pak někdy bojí mluvit a tak, aby něco neřekli chybně, raději nemluví vůbec. Zvláště, když na ně náhodou promluví cizinec – najednou jsou dezorientovaní, i když normálně by se dokázali vyjádřit. V tom je rozdíl oproti jiným cizincům, kteří se učí anglicky. Ti se nebojí „drze“ mluvit, i když třeba úplně špatně. Ale mluví – a to je důležité. To, že se ve školách někdy učí něco jiného, než jaká je skutečná realita ale není nic neobvyklého. Proto je tak důležité věnovat i pozornost hovorovým formám jazyka.
Rozdílů je opravdu mnoho, i když porozumění většinou nebrání. Angličtina má vůbec mnoho podob a je to jazyk jehož výslovnost se rychle v čase mění. Dodnes se však rodilí mluvčí ze všech zemí většinou bez problému rozumí (i když vždy se najdou výjimky a nedorozumění) a také je pro mezinárodní účely angličtina stále ještě považována za jeden jazyk. Pokud se ale chcete naučit opravdu dobře anglicky a nejen jako turisté, je lépe zaměřit se jen na jednu variantu angličtiny a nepatlat vše dohromady jako amatér. Samozřejmě to není třeba a pro základní výuku angličtiny se jazyk nerozlišuje – všechny varianty jsou pro mezinárodní angličtinu přijatelné, dokonce i ty s hrubými chybami. Jak taková univerzální mezinárodní angličtina vypadá, vidíme například v Evropském parlamentu, která je složen z mnoha lidí různých národností, kteří angličtinou vládnou více či méně nedokonale, takže jsme svědky i velmi kreativních a pozoruhodných forem tohoto jazyka. Nicméně každý se snaží a pokud je to dostačující pro vzájemné porozumění, je vše v pořádku. Na psaní oficiálních projevů a dokumentů je k dispozici dostatek profesionálních tlumočníků.
I když jsou všichni rodilí mluvčí vesměs k cizincům velmi tolerantní a shovívaví, občas se ale najdou i takoví, kteří si myslí, že jsou pupkem světa a dívají se arogantně na toho, kdo ještě neumí anglicky tak dobře jako oni – rodilí mluvčí a budou vás považovat za nevzdělance a primitiva z pralesa, ale hloupí lidé se najdou všude… Ačkoliv budete umět anglicky perfektně, často se může stát, že narazíte na mluvčí, kteří mají takovou výslovnost, že jim prostě nebudete rozumět, i když jinak se budou vyjadřovat normálně. Je běžné, že i ti, kdo složili u nás státní zkoušku z angličtiny se pak na místě stejně nedomluvili. Je to věc praxe a zvyku na místní dialekt.
Zatímco gramatické pravidlo nelze porušit bez toho, aniž bychom se dopustili chyby, porušení zvyklosti sice může být věc divná nebo dokonce nesrozumitelná, ale nikoliv chybou tak, jak to chápeme my v našem jazyce my. Faktem v každém případě je, že ve škole se žáci učí jakousi standardizovanou angličtinu, ale když se ocitnou v cizině, zjistí že realita hovorové řeči je mnohdy úplně jinde (o slangovém vyjadřování nebo typickém anglickém polykání polovin slov ani nemluvě). Sami rodilí mluvčí mluví tak rozdílnými způsoby, že nářečí angličtiny je tolik, že se je dodnes pravděpodobně nikdo nepokusil popsat a spočítat. Jen v samotném New Yorku či Londýně je existuje hned několik. Nářečími se proto již nikdo ani nezabývá. Žádný úřad pro kontrolu čistoty jazyka stejně neexistuje, a i kdyby existoval, bylo by patrně nemožné vytvořit nějakou jednotnou spisovnou normu pro všechny mluvčí světa. Rozlišuje se proto pouze několik variant jazyka, zatímco podrobnější nářeční varianty se dále většinou neuvádí.
Angličtinu rodilých mluvčích pak ještě rozšiřují miliony dalších uživatelů, kteří tento jazyk používají jako svůj druhý jazyk. Ti si na základě svého rodného jazyka zase angličtinu přizpůsobují ke svému obrazu, dávají jí svoje pravidla, svůj slovosled a způsob vyjádření, na který jsou zvyklí. Tak vzniká tzv. česká angličtina (Czenglish), španělská (Spanglish), francouzská a mnoho dalších nestandardních variant. Samozřejmě s vlastním pozoruhodným přízvukem a výslovností. Nikdo z rodilých mluvčích se nad tím nepozastaví – všichni jsou na to absolutně zvyklí, protože anglicky mluví v celém světě kde kdo. Pozoruhodné je spíše to, že i těmto variantám rodilí mluvčí většinou rozumí. Nevím přesně, do jaké míry je strašení z toho, že když něco špatně vysloví, nebudou mu rozumět. Asi jak kdy a možná si toho hodně domyslí. Mockrát jsem poslouchal např. na BBC rozhovory s lidmi z celého světa, různých národů často s velmi špatnou a lámanou angličtinou, a přesto nebyl problém.
Stejně jako čeština i angličtina přijímá cizí slova z jiných jazyků ve velmi hojné míře. Zejména z němčiny, francouzštiny, španělštiny či latiny. Uvádí se, že téměř 20% slov je přejatých. Díky lidovosti, neexistenci žádných striktních regulací, fantazii uživatelů a velkého počtu mluvčích tak neustále vznikají tisíce nových výrazů. Někteří odhadují, že angličtina dokázala vytvořit během své historie až kolem jednoho milionů slov (i když samozřejmě těch, která se aktivně používají je mnohem méně). Angličtina je jako živelný proud vody, který nemá žádné pevné hráze. Protože angličtina nemá žádnou spisovnou podobu (pouze určitou ustálenou, obecně „přijatelnou“ formu), bývají někdy cizinců zmateni složitými a nepřehlednými mluvnickými pravidly, které jednou mohou platit a jindy ne. Existuje velké množství výjimek, pro které neexistuje žádné logické vysvětlení a gramatický popis. Jen to spíše jen zvyk, praxe, pocit. Jakoby angličtina byla buď pro hloupé lidi nebo naopak pro geniální.
Gramatika
Ačkoliv je angličtina jazyk nesmírně bohatý, je někdy podle mého i těžkopádnější, než čeština, která sice není ani zdaleka tak bohatá na slang a různé idiomy, nicméně dovede si sama se sebou také velmi dobře hrát a ze všech slovanských jazyků se mi jeví jako nejvíce flexibilní. Například my můžeme říci „máma mi řekla, že budu velký“ i „máma mi řekla, že bych byl velký“. Anglicky však dnes (aby to bylo podle dnešních zvyklostí) můžeme použít již pouze první verzi pro oba případy. Podobně nemůžeme ani vyjádřit rozdíl mezi „máma mi řekla, že jsem velký“ a „máma mi řekla, že jsem byl velký“ – může použít pouze druhou verzi pro oba případy.
Angličtina používá podobně jako románské a některé jiné jazyky složitější systém časů – předminulé (přišel jak byl slíbil), druhé budoucí. Kdysi dávno je používala i stará čeština, ale přestaly se používat, protože se to ukázalo jako nadbytečné, stejně jako aorist, apod. lahůdky. To si myslím, že žádná škoda není, gramaticky rozlišovat minulost a minulost před minulostí nebo budoucnost, která se stane až po dřívější budoucnosti. Bez toho se perfektně obejdeme a nikomu to nechybí. A pokud chceme už vyjádřit průběžné opakování děje, nahradíme průběhový čas v minulosti českým „vá“ – byl – býval. A dokonce to můžeme ještě prodloužit a říci „bývával“ či dokonce „bývávával“. To neumí ani angličtina. Čeština si také neobyčejně dobře umí hrát se zdrobnělinami – velký – velikánský-velikananánský, žlutý-žuťounký-žluťoučký, malý-maličký-malinkatý, malilinkatý drobek-drobeček-drobouček… To do angličtiny zkrátka nepřeložíme. A nejen do ní. Je to cizí i jiným slovanským jazykům, včetně slovenštiny či polštiny.
Škoda je spíše to, že jsme se vzdali přechodníků – tedy vyjádření dvou slov slovem jedním, jak je to v angličtině běžné a velice časté. Např. „Když jsem se díval z okna…“ můžeme samozřejmě i anglicky říct „When I looked out of window“ mnohem častěji se ale použije jednoslovný tvar „Looking out of the window“. Take v češtině bychom i dnes někdy raději použili jednoslovný tvar, který nám nabízeli naše staré přechodníky. Možná ale proto, že přechodníky mají různé tvary podle osoby a času, téměř se už dnes už nepoužívají a pokud ano, obvykle v chybném tvaru. Bohužel nemáme jeden správný tvar jako je to v angličtině. Schválně, jak by to bylo správně – „Dívaje, dívajíce, dívajíc, dívav, dívavši nebo dívavše se z okna?“. Většina lidí by asi řekla, že „dívajíc“ – je to takový jaksi nejoblíbenější tvar. Správně je však „dívav“. Asi je skutečně zastaralé mít tolik tvarů a také bychom si vystačili s jedním. A stačilo by jen málo – uzákonit, že jeden tvar je správný pro všechny případy.
Angličtina je velmi hravá a tvořivá, ale pokud jde o časování či závislost na členech je současný jazyk stále těžkopádný a poněkud zastaralý – konvence jsou však konvence a vyjeté koleje a angličtina se zejména ve formálním projevu členů zbavuje velice nerada. Specifickou oblastí jsou pravidla uvádění určitých, neurčitých nebo nulových členů, která se poněkud liší od jiných jazyků a vypadají, jako by byla velmi nahodilá. Jsou však poměrně důležitá a při špatném používání členů nemusí být věta pro rodilého mluvčího, který na používání členů vyrostl, úplně srozumitelná. Na druhou stranu je pravda, že je v neformálním a mluveném projevu často vynechávají nejen v nadpisech a titulcích. Formalisté a puristé, kteří se zabývají péčí o jazyk ale velmi lpějí na používání členů a vůbec nevidí rádi, pokud se vynechávají. I překladač Google je vždy doplňuje důsledně všude, kde může (lingvisté prostě usoudili, že by se jimi nemělo šetřit a měly by se používat co nejvíce podle hesla – čím více členů, tím srozumitelnější a korektnější sdělení a hlavně – tím vyšší úroveň jazyka).
Občas se ale stává, že oni a zbytek společnosti mají odlišné tendence a že ne všichni ctí doručení prestižních jazykových komunit. Ve škole se například mohou žáci učit, že slovo internet se vždy píše s určitým členem a velkým písmenem – the Internet. Rodilí mluvčí (např. novináři, literáti) ho ale sami často používají bez členu a s malým písmenem… Zkrátka, někteří lidé mají pocit, že internet je už dostatečně známý, jedinečný a velkolepý a proto si zaslouží být psán s určitým členem, zatímco pro jiné lidi ještě ne a je pouze jedním z mnoha jiných nástrojů, které se také s určitým členem nepíšou.
Myslím si, že je tu tendence členy v angličtině používat méně, než je pevně zakotvenou formální zvyklostí a konvencí, na druhou stranu mentální nastavení, respektive myšlení v angličtině je poněkud jiné, než u člověka, který se od mládí učil jiný jazyk, ve kterém se zkrátka členy tolik nepoužívají. Vzpomínám si, jak mi náš učitel angličtiny (angličan) opravoval moje anglické texty a skoro do každé mezery mezi slovy mi doplňoval členy. Vždycky mi to přišlo absurdní a nepochopitelné, ale nikdy mi nedokázal vysvětlit, proč tam jsou, jaký to má smysl. Prý je to u nich zvykem a proto to dělají, i když sám uznal, že by tam vždy vůbec nemusely být. Je to prý ale takto „formálně správně“.
Nám přijde přirozené a normální, když je použijeme pouze tehdy, je-li to opravdu nutné, abychom zdůraznili, že něco je pouze něco a něco je toto. Někdy je nám i úplně fuk, jestli např. věta „v žáru noci“ označuje nějaký konkrétní noc a žár nebo ne. Nezajímá nás to ani v případě, že neznáme žádný kontext a jde jen o nadpis či titulek něčeho, co neznáme. Ani anglicky mluvící to sice nepotřebuje vždy vědět, ale formální zvyklost jej přesto nutí členy užít. Formální angličtina si libuje zejména v používání určitého členu, takže ho velmi ráda používá i tam, kde vůbec není třeba určitost zdůrazňovat – např. pro názvy hor, planet, řek, názvů, institucí, apod. Nemá sice žádný smysl neustále zdůrazňovat že jde o něco, co většina lidí zná, ale je to konvence. Aby pak taková slova bylo vůbec možné řadit podle abecedy, musí se přehodit člen za slovo (Beatles, The).
Dalším důvodem k užívání členů je to, že angličtina na rozdíl od jiných jazyků nemá mnoho jiných možností jak vyjádřit určitost či neurčitost. Pro každého kdo myslí anglicky, může být navíc informace zda je něco jen něco, co neznáme nebo je to to, co známe důležitější, než pro nás a proto je sám od sebe přirozeně zvyklý to neustále zdůrazňovat, přestože to třeba vyplývá už z kontextu. Zatímco nám stačí říct třeba „mám tady auto“ a více nás nezajímá, anglicky myslící člověk potřebuje informaci o tom, zda tady máte svoje auto, nějaké auto, nebo to auto, které zná. Nebo „sedím na židli“. Nás nezajímá, jaká nebo čí ta židle je, ale v angličtině to musíme upřesnit. Je to vaše židle? Nebo někoho jiného? Známe tu židli nebo jde o neznámou židli? Nebo, když někoho požádáme, aby nám podal židli, musíme vědět, zda chceme podat jeho židli, židli někoho jiného, jednu židli z více židlí, jednu konkrétní židli z více židlí nebo zda je v místnosti je jedna židle a tu chceme. Podle toho řekneme – „Could you pass me the / a / your / my / their chair…“ .
V učebnicích se obvykle jen dočteme, že určitý člen použijeme pro to, co je známé a neurčité pro to, co je neznámé. To je ale velmi zjednodušené a nejasné. Obecně platí, že neurčitý člen je nadřazený určitému, tj. pro použití určitého členu musíme mít vždy důvod, abychom věc mohli konkretizovat. Musí splňovat jednu z podmínek – musí to být tedy něco, co většina lidí zná, co je obecně známé, (i když to třeba nikdo neviděl), nebo je to něco co máme společně, nebo je to jedinečné, specifické, zvláštní, jediné, co označuje konkrétní moment, událost musí něco nazývat, pojmenovávat, nebo to musí znát ten, s kým hovoříme.
V případě, že mluvíme o nečem, co většina lidí nezná, co nic neoznačuje, co je jedno z více či mnoha nebo je to něco, co sice dobře známe my, ale nikoliv ten s kým mluvíme, musíme použít člen neurčitý. Na druhou stranu v angličtině, jak známo, existuje nespočet výjimek z pravidel – to už je ale kapitola sama pro sebe. Např. „The dog is an animal. – Není to sice určitý pes, ale je to živočich, který je obecně známý. Na druhou stranu téměř stejný význam má i věta s použitím neurčitého členu, takže není velký rozdíl tom, jaký člen použijeme. Řekneme-li „The dog is the animal“, zdůrazníme, že není jen tak nějaké zvíře z mnoha, ale že je to zvíře na rozdíl od něčeho jiného nebo nějaký zvláštní druh.
Pokud anglicky myslící informaci o určitosti či neurčitosti nemá, může být zmaten a nerozumí, o čem je řeč – zkrátka připadne mu to divné, neúplné, nekompletní, gramaticky pokleslé a chybné. Je tedy pro něho samozřejmě použít vždy člen, zatímco naopak ti, kteří vyrostli s češtinou či jiným jazykem musí přemýšlet, jaký člen by vlastně měli použít a přijde jim to naprosto zbytečné. V používání členů proto cizinci často chybují nebo se jim vyhýbají, ale je to věc praxe a citu. Naštěstí angličtina neskloňuje a ani u věcí nerozlišuje rod, tak to není zase tak složité.
(Oproti tomu němčina není na členy tak upjatá, ale zase skloňuje a podle členu rozlišuje všechny tři rody, takže bez znalosti určitého členu každého slova se obvykle neobejdeme. I sami Němci však ve členech někdy chybují a sami přesně nevědí, co jakého rodu je. Zatímco my máme téměř vždy jasno v tom jakého rodu co je, aniž bychom použili člen, v němčině se to většinou poznat bez členu nedá. V románských jazycích je to obdobné, ale poněkud intuitivnější a jednodušší).
Důkazem toho, jak se angličtina jinak zjednodušuje je zánik nejen rodů, skloňování, ale i vykání (ye), tykání (thou). Místo toho se postupně před cca 700 lety začalo používat v hovorové řeči jednotné oslovení „you“. Byl to jakýsi kompromis mezi ja a du. Ačkoli v moderní formální angličtině se rozlišování vykání a tykání dávno nepoužívá, v některých dialektech se staré vykání a tykání dodnes používá, případně neformálně se opět začíná používat v nově vytvořených tvarech jako yinz, yous, y’all. Další zdvořilostní formy, naopak stále používají románské jazyky nebo třeba polština, kde je sice možná i vykat, ale není to dostatečně zdvořilé, takže se raději stále onká (Může mi paní něco říct?). V češtině onkání již přežívá jen jako expresivní či archaické vyjádření (co by si pán přál?). Angličtina má jeden tvar pro všechno, zatímco „thou“ je již archaické. Němčina zase vykání nemá a místo něho používá jen onikání (oslovení „oni“ – Mohou mi něco říct, paní?). Slovenština či ruština ve vykání používá správně a důsledně tvar druhé osoby plurálu (Paní, říkali jste, že…), zatímco čeština kombinuje poněkud nelogicky vykání s tykáním, respektive druhou osobu v plurálu a třetí osobu v singuláru (Paní, říkala jste, že…).
Otázka správnosti a spisovnosti je v angličtině jen jakýsi společný úzuz a zvyklost, nikoliv gramatické pravidlo. Na internetu proto existují různé on line ověřovače gramatické správnosti, ovšem ty jsou založeny pouze na častosti používání a popularitě. A co se nejvíc používá, to je tudíž i správně, protože nikdo jiný, než míra obliby a častost používání neurčuje co je správně. Vzhledem k tomu, že angličtinu používá obrovské množství cizinců, kteří se anglicky teprve učí a jejich jazyk jejich vyjadřovací schopnosti jsou velmi nedokonalé, stává se někdy, že se častěji vyskytuje používání nepůvodních gramatických jevů o kterých bychom řekli že jsou vyloženě „chybné“ a „nesprávné“. Také mnozí rodilí mluvčí z toho nemají dobrý pocit, když vidí, že různé patvary v jejich rodném jazyku nahrazují tvary původní a tak angličtinu mění a přetvářejí. Vzhledem ale k tomu, že angličtina je pouze lidový jazyk, který nikdo nereguluje, nemůže s tím nikdo nic dělat a rodilí mluvčí jsou nuceni to jen brát na vědomí jako fakt. Možná dokud nové patvary také nepřijmou za své a neakceptují je ve svém používání prestižní instituce.
Například se uvádí, že správně je pouze „Do you agree?“ a mnozí rodilí mluvčí uvádí, že tvar „Are you agree?“ do angličtiny zavedli ze svého jazyka španělsky mluvící lidé. Jenže tento pole nich importovaný, nepůvodní tvar se dnes používá mnohem častěji, takže nyní už je často akceptován jako „správný“. Zajímavé je, že tvar „Are ye agree“ se v angličtině používal už před stovkami let, takže pokud skutečně jde o něco převzatého, je to ve skutečnosti spíše dávno původní… Zajímavé je také používání do v záporu – he did not love you, tvar bez did, tedy „he loved you not“ (jaký známe např. z němčiny) se už dnes moc nepoužívá. Možná je zastaralý nebo formální, ale každopádně ve staré angličtině najdeme pouze tvar bez did – he loveth thee not (he does not love you). Také je zajímavé, že ve staré angličtině nenajdeme ani průběhové časy, které se dnes tak často používají a že tam, kde moderní angličtina dnes používá neustále neurčité členy, tam se tehdy nepoužívaly ještě žádné nebo naopak určité… Inu, jak se ten jazyk mění…
Rovněž je zajímavé volnější užívání časů v historické angličtině, které bylo podobné tomu, jaké známe z češtiny. Tehdy se například řeklo „He quoth he come ere midnight“ zatímco dnes „He said he would come at midnight“. Tedy místo „řekl, že přijde o půlnoci“ bůhví proč rodilí mluvčí dnes říkají „řekl, že by přišel o půlnoci“. Pokud chtějí zdůraznit, že jde o podmínku v minulosti, musejí poněkud krkolomně říct „he said, he would have come at midnight“ – „řekl, že by byl (býval) přišel o půlnoci“. Zřejmě se takové krkolomné vyjadřování prostě začalo používat tak často, až se stalo novou nepsanou normou. A možná to do angličtiny přinesli také cizinci, kteří anglicky pořádně neuměli. Zkrátka v angličtině je všechno možné.
Na druhou stranu složitý systém časů dodnes funguje i v některých jiných jazycích – nám to může zdít zbytečně složitě, protože čeština se takových „vymožeností“ zbavila už před stovkami let. Je třeba také říct, že tendence ke zjednodušení časování vidíme jak moderní němčině, tak v americké angličtině, kdy v běžném jazyce od používání různých složených časů upouští a jsou stále častěji vyhrazeny jen pro literaturu, vyšší nebo archaický styl – i když na českých školách se pochopitelně stále vyučují a žáci z těch různých tvarů mívají zamotanou hlavu podobně jako z tvarů českých přechodníků. A nejen čeští studenti – podle dotazů v různých on line fórech vidíme, že se neustále řeší stále stejné věci, jako zda je správně would have come nebo would have came, apod. a někdy na ně neumí přesně odpovědět ani sami rodilí mluvčí.
Nestandardních věcí je zkrátka v angličtině mnoho, zejména v té americké (o slangu ani nemluvě) a je to velmi často matoucí. Např. I have to = I got to = I gotta. Pak se tu míchá ještě britská a americká verze, takže máme např. I have a dog = I have got a dog, I have gotten a dog = I got a dog = I was given a dog… Stále jde o rozdíl mezi vlastnictvím a získáním. Mnoho věcí lze říci mnoha různými způsoby, všechny jsou teoreticky správné, ale ne všechny standardní, nebo standardní všude.
Výslovnost
Angličtina je velmi živelný a dynamický jazyk, který se pod náporem milionů nerodilých mluvčích, kteří ho tak trochu předělávají ke svému obrazu, mění doslova před očima. Je to velký rozdíl např. oproti němčině nebo ruštině, jejichž gramatická podoba se za desítky (a s trochou nadsázky i za stovky let moc nezměnily. A v ruštině to navíc platí i pro její zvukovou podobu, soudě podle nejstarších dochovaných nahrávek – jakoby se nepohnula z místa. Naopak angličtina z doby před 100 lety zní úplně jinak, než současný jazyk a zní spíše jako dnešní fríština s pěkně zvučným R. Největší rozdíly totiž nejsou mezi pravopisem různých variant angličtiny, ale především ve výslovnosti. Ta je opravdu velmi, velmi variabilní. S trochou nadsázky můžeme říci, že jinak se mluví v jedné čtvrti a jinak o ulici dále. Čím je to dáno? Právě tím, že angličtině nikdo nedal žádnou spisovnou podobu.
Angličtina používá stále z velké části středověký pravopis, jenže lidé už dávno nevyslovují slova, tak jak je píšou – tady jak to dělávali kdysi dávno, v dobách před velkým Shakespearem. Zatímco tedy tedy lidé píšou s malými obměnami stále tak, jako kdysi, vyslovují už plně jinak, než by odpovídalo napsanému. Protože si každý to, co napsal, začal vyslovovat podle svého, vznikl během staletí obrovský guláš různých variant výslovností a nikdo dodnes neurčil, jaká je správná. Vznikla tak moderní angličtina, která se úplně jinak píše a úplně jinak čte. Někdy můžeme jen odhadovat, jak se to či ono asi může číst nebo psát a často v tom nemají jasno ani sami rodilí mluvčí a když uděláte třeba v Londýně průzkum a dále lidem přečíst některá méně obvyklá anglická slova – každý je přečte jinak… (Je někde na Youtube).
S trochou nadsázky můžeme říct, že angličtina se mění od ulice k ulici a že lidé na jednom konci města mluví jinak, než na druhém. Na severu Británie se dokonce mluví angličtinou, která zní spíše jako Islandština či Fríština – přestože psaný jazyk je totožný s angličtinou… Nejpatrnějším rozdílem mezi standardními a americkými formami současné angličtiny je ve výslovnosti zejména to, že Američani slova více vážou dohromady a vyslovují jakoby s knedlíkem v ústech), zatímco např. Britové mluví více „ta ta ta ta“. Američané vyslovují velmi měkce písmeno R, zatímco britové ho úplně vynechávají (DARK – DÁK). Američané mají sklon často „O“ vyslovovat jako „A“ (NOT – NAT) a místo SO, GO (SEU, GEU) říkají SOU, GOU (jak se obvykle učí u nás). Na rozdíl od Britů nemají rádi, když v jejich řeči cokoliv drne a vyčnívá, říkají tomu „smooth speech“ – vyhlazená řeč, proto je jejich jazyk nejen méně formální, že tradiční britská angličtina, ale i mnohem více ležérní a ledabylý, takže se může zdát až lascivní. Písmena, která by mohla v řeči drhnout nebo vyčnívat se změkčují nebo zcela vynechávají.
Zvláště američani jsou alergičtí na vyslovování písmena T – nevyslovují ho raději vůbec (podobně jako R) nebo jako D. Jestliže v britské angličtině slyšíme INTEEVJÚ v americké jen INEVJÚ. Nebo u TO YOU slyšíme často buď N JU, D JU nebo CU JU. Samozřejmě i britové si angličtinu v hovorové řeči zjednodušují pokud mluví rychle, ale Američané jinak mluvit dnes už neumí a mluví tak i v případě, že mluví pomalu. Jiný způsob, jak se vyslovování onoho nepříjemného písmena T vyhnout je použití wanna (místo want to), gonna (místo going to), gotta (místo get to, vyslovovaného jako gada), atd. Možná i právě proto jsou tyto tvary tak oblíbené a pronikají i do formálního mluveného jazyka – podobně jako záměna jeho vyslovování za TS (C) – I want to tell you nevyslovíme aj vont thu tel ju, ale aj vuana cel ju.
Kdysi dávno angličané psali velmi podobně, tak jak mluvili a také písmeno R vyslovovali stejně jako my, tedy zněle. Tato výslovnost již dnes prakticky zcela vymizela a udržuje se jen na málo místech na severu Británie. Na historických zvukových nahrávkách až do začátku 30. let (tedy od rozšíření zvukového filmu) jí ale ještě můžeme občas slyšet – začátkem 20. století byla dokonce ještě stále běžnou. Možná někteří znáte zpěváka Maxe Raabeho, který se svým orchestrem věnuje hudbě 20. let, kterou rád kombinuje s moderním technem. Nejen v Německu je velmi populární a vystoupil i v Carnegie Hall. Znělou výslovnost písmena R si v dobových anglických hitech rád užívá. Zajímavé je, že sami rodilí mluvčí někdy ani netuší, že jejich předkové vyslovovali R stejně, jako se vyslovuje v jiných jazycích.
Pro srovnání starší a novější anglické výslovnosti vybírám hit Elvise z roku 1960, který znají všichni, ale tentokrát v o 33 let starších verzí – angličtina se během pouhých třech dekád dost výrazně změnila. A podobně – pokud si stejnou píseň poslechnete v současné úpravě, bude i angličtina znít jinak a „moderněji“. Neznělé R zůstane, ale už nebude „THUNAJT“ ale spíše „CUNAJT“. Samozřejmě to neplatí absolutně, je ale zřejmé, že zastaralá výslovnost se udržela déle v Evropě (a vlastně úplně na severu Skotska se tak mluví dodnes).
Někdy od konce 90. let se velmi rozšířila nová výslovnost „T“ a „D“, zatímco někteří, zejména starší generace vyslovují klasicky „TH“ a „DÝ“ – a tedy tak se oficiálně uvádí a vyučuje i v kurzech rodilých mluvčích a jak uvádějí gramaticky a slovníky, mladší generace vyslovuje tyto souhlásky jako „TS“ a „DZÍ“. Odkud se tato výslovnost rozšířila netuším, ale všiml jsem si, že takto mluví většinou afroameričané a mám podezření, zda se nerozšířila od amerických černochů v Karibiku či jiných oceánských teritorií. Když posloucháme jak anglicky mluví běloši a jak mladí afroameričané, je tu slyšet docela velký rozdíl. Nejen ve vyslovování těchto písmen, ale výrazně jiný je i přízvuk, dikce a výslovnost obecně. Výslovnost „TS“ a „DZÍ“ je možná právě proto slyšet hlavně v moderních popových nahrávkách afroameričanů, zatímco běloši ji ještě v takové míře nepřijaly (nebo vůbec).
Pokud by tato byla výslovnost běžná i v normální mluvě, bylo by záhadou proč ještě stále není oficiálně akceptována a uváděna. Snad proto, že je stále pokládána za příliš ležérní, neformální, lascivní či frivolní? Nevím. Zkuste před vaším učitelem angličtiny třeba místo AJ HEV NATHIN THU DU říct AJ HEV NATHIN TSU DZU Jestli vás opraví…
Odkud se tato nová verze výslovnosti písmen T a D vzala se mi nepodařilo zjistit a nikde o tom není ani zmínka. Poslouchal jsem si velkou sbírku ukázek mnoha různých nářečí současné angličtiny od rodilých mluvčích z nejrůznějších regionů, ale nikde jsem na výslovnost TS a DZ, kterou tak často slyšíme v písních současných zpěváků, nenašel. Až kromě jedné jediné a tak pocházela z území Velké Británie (region si přesně nepamatuji). Že by se snad rozšířila do světa odsud? Možná ale hledám zbytečně a jde pouze o módní záležitost pro účely zpěvu, protože to lépe zní. Ti sami umělci, kteří vyslovují T a D jako TS a DZ totiž obvykle tuto výslovnost v mluveném jazyku již nepoužívají – to je velmi zajímavé.
Na školách u nás se často učí, že přípona -ING se vyslovuje správě jako“IN, bez G na konci. To ale také není pravda. Všude ne. Na například ve Skotsku se vyslovuje jedině s G – např. GOING. To vím od našeho skotského lektora, který nás měl na angličtinu. Ale také Angličané tam kousek toho G někdy přidávají. Australská angličtina je pak něco mezi – je asi nejvíce podobná mezinárodní univerzální angličtině, akcentem a dikcí je více podobná Britské, kdežto výslovností zase spíše Americké.
Výslovnost je zkrátka velmi různorodá a mnohdy jiná, že se vyučuje nebo uvádí ve slovnících a učebnicích. Většinou se učíme, že NOBODY se vysloví jako NOUBADY, ale často slyšíme NOUBODY nebo v Británii NEJBEDY. Nebo místo STRONG, EXTRA slyšíme někdy ŠTRONG, EXŠTRA, máme tu LOVE jako LAV i LOV, u AND AEND, END nebo současné londýnské ÁNT či GOD, GAD nebo GOAD. Asi nejvíce odlišných variant ve výslovnosti pak najdeme v Austrálii Pokud nepočítáme jiná neanglosaská etnika). Zkrátka moderní angličtina je na rozdíl od klasické často poněkud stále více dětsky žvatlavá (podobně jako moderní francouzština – jadrnost mizí a stále více se mluví způsobem ťu, ťu – ňu, ňu. Tedy narozdíl od češtiny, která naopak tvrdší a více monotónní, než se mluvilo dříve. (Jen ta Ruština se nějak nemění a je stále stejná, když srovnáváme velmi staré nahrávky s dnešními).
Světový jazyk
Angličtina je podle počtu rodilých mluvčích po Čínštině a Španělštině třetím nejpoužívanějším jazykem světa a nepočítáme-li Ruštinu, třetím nejpoužívanějším jazykem také v Evropě. Více, než počtem rodilých mluvčích je ale angličtina významná především proto, že je úředním jazykem hlavních světových velmocí a počtem těch, kdo ji používají jako druhý jazyk. Anglicky více či méně dobře domluvíte zhruba v polovině celého světa, kde tímto jazykem hovoří více, než 10% obyvatel.
Po latině, němčině či francouzštině se angličtina stala během vzestupu významu USA po konci světové války od 20. let postupně nejdůležitějším jazykem. I když pro roli světového jazyka bylo původně určené uměle vytvořené a jednodušší esperanto. Její bezkonkurenční postavení ale potvrdil až rozvoj informačních technologií – zejména po pádu východního bloku, globalizace, rozvoj internetu a programování. V mnoha zemích je povinným vyučovacím jazykem, mnohé země – bývalé Britské kolonie ho mají jako jediný úřední nebo jeden u úředních, třebaže ho ovládá jen málo lidí nebo špatně.
Následující tabulka zahrnuje ty země světa, ve kterých existuje nejméně 10% obyvatel, kteří se anglicky více či méně domluví (v tomto případě jde někdy pouze o odhady). První sloupec označuje přibližnou polohu země, další zemi, % všech kteří se anglicky více či méně nějak domluví a % rodilých mluvčích. Pokud vám tu chybí ale Čína, pak je to proto, že v této zemí se anglicky domluví méně, než 1% obyvatel a nemohla být zahrnuta. U nás je to více, než 1/5 a tak jsme se dostali mezi TOP země. Na druhou stranu ale například v Nizozemí či Norsku mluví se tímto jazykem domluví téměř všichni.
Více podrobností najdete v encyklopedii Wikipedia, jejíž data jsem použil. Data nejsou nijak upravena, pouze zaokrouhlena na celé a nejmenší země jsou vynechány. A sloupec oblast jsem přidal pro lepší orientaci.
Angličtina vs. čeština
Nabízí se otázka, jestli vůbec i čeština potřebuje nějaký Ústav pro jazyk Český, který by ji reguloval? A jak by dnes čeština vypadala, kdyby regulována nikdy nebyla? Já si myslím, že to ale potřebuje. Je to jazyk jiného, ohebného typu, různě ohýbáme slova v pádech i v časech, máme tu i-y, s-z, mě-mne, ý-ej a další složité věci, které náš jazyk dělají zvláště náročným nejen pro nás, ale i pro cizince. Není pochyb o tom, že čeština by bez odborné péče upadala mnohem více, než angličtina, která se bez péče jazykovědců nějak popere, i když vytříbeným jazykem nikdy nebude a stále zůstane tím obecným a lidovým. Zároveň ale univerzálním. Nebo jakousi univerzální, nicméně vzájemně stále ještě srozumitelnou hatmatilkou, kterou udržuje pohromadě dosah moderních globálních komunikačních médií – bez nich by se angličtina možná již rozpadla na samostatné jazyky.
Jak by vypadala čeština bez logických pravidel, ponechaná svému vlastnímu osudu, těžko říci. Nejspíš ale asi katastrofálně, když uvážíme, jak čeština dopadla v době, kdy jí přestala být po nástupu Habsburků věnována jazyková péče a začala být zakazována nebo omezována v úředním styku. Pravidla přestala existovat a každý si psal jak chtěl. V 18. století tak vznikaly už naprosto gramaticky bizarní texty, kterým snad měli problém porozumět i lidé své doby. Tak to bylo, dokud se nápravy nechopili národní obrozenci a nevrátili češtinu nezměrným úsilím do nové, kultivované podoby, které dnes už bez problémů rozumíme i v dnešní době.
Navzdory tomu si myslím, že nějaká zásadnější pravopisná reforma a modernizace češtiny by našemu jazyku rozhodně neuškodila a byla by velmi vhodná. Myslím si, že je škoda, že k žádné takové už velmi dlouho nedošlo. Proč, to je otázka. Snad proto, že se jí bojíme, abychom našemu krásnému neublížili. Bereme náš jazyk jako vzácné národní dědictví, jako jakousi svátost či relikvii, na kterou by se mělo sahat co nejméně (zatímco angličtinu berou její mluvčí spíše jen jako praktický dorozumívací prostředek a nic víc). V důsledku toho stále striktně udržujeme mnoho pravidel, která jsou podle mě zbytečná a nadbytečná pro praktické používání jazyka. Domnívám se, že pravidla by měla být jednoduchá a srozumitelná – nejen pro cizince, kteří se česky učí, ale hlavně pro nás samotné. Abychom nemuseli zbytečně přemýšlet nejen nad tvary přechodníků, ale třeba nad tím, kde se píše mně a kde mě (i když výslovnost je stejná), kde se píše čárka a kde ne, kde se píše je a kde ě, kde z a kde s, zda „na hradě“ nebo „na hradu“ , komunisté nebo komunisti, nohama či nohami, co se píše dohromady a co zvlášť apod. Mnohé jevy stejně jsou důležité jen pro správnost psaného projevu, ale pro mluvu nemají žádný význam. A možná bychom se mohli později zamyslet i nad pravidly používání y a i, což je taková naše česká speciální lahůdka, na které si vylámal zuby kdejaký začátečník.
Věřím, že k takové reformě dojde, ale jsem si téměř jist, že já se toho nedožiji. Navíc i v čeština mají výjimky, takže máme slova, která nelze skloňovat podle žádného vzoru – např. „lůžko“. Mělo by sice být podle vzoru „město“ – řekneme ale „v lužkách“ a“ve městech“. Někteří jsou z toho tak popletení, že řeknou i „v lůžcích“. Je pak bizarní, když i veřejnoprávní média – vzor spisovné češtiny – šíří ústy svých moderátorů češtinu, která někdy zabolí a rve uši. Nebo když některá pravidla, jejich význam a smysluplnost vůbec nejsem schopen cizincům jasně vysvětlit.
V tomto má slovenština výhodu, neboť její spisovná podoba vznikla až později tak, že slovenská nářečí byla zasazena do zjednodušené a modernizované češtiny. Proto je dnes slovenština modernější, že poněkud archaická česká gramatika. Na druhou stranu bylo dobře, že mistr Jan hus zavedl místo spřežkového pravopisu háčky. Tím jsme si hodně zkrátili text a ušetřili mnoho písmen, takže díky tomu nám na stejný text stačí o poznání méně papíru, něž většině ostatních jazyků.
Dnes máme tu výhodu, že existují média, která sama o sobě jazyk neformálně udržují v nějaké přijatelné formě (např. díky začátku vysílání BBC se i angličtina výrazně kultivovala). Přesto by čeština bez jazykové píče určitě utrpěla mnohem více, než trpí angličtina, která není tak citlivá – i když ta americká, modernější je pokládána někdy za pokleslou a nepřijatelnou. Americká a britská angličtina se od sebe začaly odlišovat zejména od 60. let 20. století – pokud posloucháme staré nahrávky a filmy, je to více, než znát. BBC plní tak trochu roli náhradníka za neexistující úřad pro anglický jazyk a snaží se prezentovat tu nejlepší a nejkultivovanější angličtinu. I když samozřejmě jinak dává prostor všem. Na školách se většinou žáci učí jakousi mezinárodní, nejobvyklejší a nejvíce přijatelnou standardní formu angličtiny, kterou nabízí i třeba překladač Google, i když rodilý mluvčí z té či oné oblasti by stejnou věc často vyjádřil jinak. Nebo dokonce i úplně jinak.
A jak je to s rodilými mluvčími a jejich vztahem k ostatním jazykům? U nás je hodně rozšířený mýtus, že rodilí mluvčí používající angličtinu většinou žádný jiný jazyk neumí. Většinou asi ano – zvláště Američané jsou v tomto směru asi bez velkého přehánění analfabeti. Ve Velké Británii to ovšem úplně neplatí. Britové takoví jazykoví nevzdělanci nejsou (pro mladou generaci to však již neplatí). Kupodivu tu docela dost starších anglicky rodilých mluvčích ovládá francouzštinu či španělštinu a občas dokonce i jiný jazyk. Tedy, máme-li věřit statistikám a průzkumům…