Angličtina

Stále lidový jazyk

Nejen my Češi jsme zvyklí na to, že máme jazyk spisovný, hovorový, nářeční a nespisovný a mezi těmito variantami důrazně rozlišujeme. Každý víme, jaké slovo a vyjádření je jaké, kdy je vhodné ho používat a kdy naopak ne. Máte tu regulační úřad pro jazyk český, který určuje, jaká nová slova lze akceptovat a přijmout je do spisovného slovníku češtiny a jaká ne, co je spisovné a co ne. A velmi podobné je to i u dalších jazyků.

Angličtina je však v tomto ohledu dodnes výjimkou. Mluví a píše se tak, jak je zvykem – ne tak, jak to někdo schválil, že je to správné. Neexistuje totiž žádný úřad, který by určoval její spisovnou podobu, kodifikoval jí a reguloval. Zatímco jiné jazyky byly již v 18.-19. století či dříve kodifikovány, angličtina dodnes nebyla. Zůstává tak jazykem lidovým, ve kterém je prakticky všechno možné. To, co označujeme v angličtině jako spisovné či nespisovné není nikým určeno. Je to dáno pouze subjektivním dojmem nebo pocitem mluvčího a posluchače. Co je někde přijatelné, je jinde vnímáno jako nevhodné a naopak. Pouze v několika případech si většina mluvčích shoduje, že je to pro oficiální styk příliš pokleslé (např. dva zápory ve větě – tedy stejně jako v češtině).

Jinak ale není problém používat stejný jazyk v neformálním, oficiálním či úředním styku. Angličtina je tudíž jazykem nejen velmi živým, ale také živelným. Neformální jazyk se dnes používá mnohem více a to, co bylo u starší generace dříve nepřijatelné, je dnes již normální. Třeba do gramatik to zatím stále neproniklo a není oficiálně uznáváno. Určitě je ale dobré, aby se i z hovorovou angličtinou studenti dobře seznámili, pokud nechtějí rozumět jen BBC.

Pokud jde o vulgární jazyk, i ten je neobyčejně bohatý, ale pochopitelně se nikde nevyučuje. Mám doma starší publikaci z 90. let věnovanou anglické sprostomluvě, ale nejsem si jist, jak dalece je aktuální v moderním jazyku. Také některé dříve sprostá slova jako FUCK ale tím, jak se nadužívají, už spíše přestávají být sprostá a jsou mnohem více součástí běžného jazyka.

Jestliže ještě v 50. letech se britská a americká angličtina podobaly, dnes jsou zcela jinde. Protože Američané nejsou tak konzervativní a jsou to spíše kovbojové, než aristokrati, vytvořili si novou formu angličtiny, která má ještě volnější pravidla, než ta formální, standardní. Britům zase ale připadá pokleslá, laciná a zprofanovaná, zatímco Američanům se ta standardní klasická angličtina jeví zase jako příliš upjatá a staromódní. V Anglii třeba raději neříkejte „have a nice day“ – je to typicky americké a je to chápáno jako pokrytecké, laciné přání obchodníka. Místo toho řekněte raději „enjoy the rest of you day“, jak se to říkalo dříve. A nepoužívejte ani „You are welcome“ jako odpověď na poděkování, jak se učí ve školách studenti. To zní stejně lacině a zprofanovaně. Je lepší říct třeba No problem! No worries! Sure! My Pleasure! That’s all right! Anytimee! It was nothing! I’m happy to help! Much obliged! apod. Tedy pokud nejste v USA, tam zase raději vynechte to poslední.

Zvláště americká angličtina je náročná na porozumění, neboť je mnohem méně pečlivá na výslovnost a ležérnější. Slova se v řeči běžně zkracují, písmena se vypouštění, slova se vážou dohromady. Běžně tak namísto třeba IT IS neuslyšíme ani IT’S ale pouhé C – to je můj život – cmajlajf. Když vám takto jednu delší větu srazí do krátkého, těžko srozumitelného pazvuku, není jednoduché to okamžitě dešifrovat. Je to hloupé, zvláště pokud potřebujete reagovat ihned a ne až za půl minuty.

Angličtina mimo jiné často používá neformální hovorové výrazy jako gonna, wanna, oughtta apod. Některé z těchto případů najdete na tady. Nevím, z jakého důvodu jsou stále považovány za natolik považovány za neformální, jestliže se běžně používají dnes už i v oficiálních projevech a mluví tak i prezident v projevu k národu. Sami rodilí mluvčí je za nevhodné už dnes příliš nepokládají. Jak potom mohou naši studenti rozumět? Čeští lektoři si – zvyklí na češtinu – zřejmě sami z nějakého důvodu vytvořili „spisovnou angličtinu“ a tak často matou žáky nebo je učí důsledně jazyku, kterým se ve skutečnosti běžně nemluví. Žáci se pak někdy bojí mluvit a tak, aby něco neřekli chybně, raději nemluví vůbec. Zvláště, když na ně náhodou promluví cizinec – najednou jsou dezorientovaní, i když normálně by se dokázali vyjádřit.

Rozdílů je opravdu mnoho, i když porozumění většinou nebrání. Angličtina má vůbec mnoho podob a je to jazyk jehož výslovnost se rychle v čase mění. Dodnes se však rodilí mluvčí ze všech zemí většinou bez problému rozumí (i když vždy se najdou výjimky a nedorozumění) a také je pro mezinárodní účely angličtina stále považována za jeden jazyk.

Pokud se ale chcete naučit opravdu perfektně anglicky, je lépe zaměřit se jen na jednu variantu angličtiny a nepatlat vše dohromady jako amatér. Samozřejmě to není třeba a pro základní výuku angličtiny se jazyk nerozlišuje – všechny varianty jsou pro mezinárodní angličtinu přijatelné. I když jsou všichni k cizincům tradičně shovívaví, je to ale vždy lepší. Občas se ale najdou i takoví, kteří si myslí, že jsou pupkem světa a dívají se arogantně na toho, kdo ještě neumí anglicky tak dobře jako oni – rodilí mluvčí a budou vás považovat za nevzdělance a primitiva z pralesa, ale hloupí lidé se najdou všude.

I když ale budete umět anglicky perfektně, často se může stát, že narazíte na mluvčí, kteří mají takovou výslovnost, že jim prostě nebudete rozumět, i když jinak se budou vyjadřovat normálně. Je běžné, že i ti, kdo složili u nás státní zkoušku z angličtiny se pak na místě stejně nedomluvili. Je to věc praxe a zvyku na místní dialekt.

Stejně jako čeština i angličtina přijímá cizí slova z jiných jazyků ve velmi hojné míře. Zejména z němčiny, francouzštiny, španělštiny či latiny. Uvádí se, že téměř 20% slov je přejatých. Díky lidovosti, neexistenci žádných regulací, fantazii uživatelů a velkého počtu mluvčích tak neustále vznikají tisíce nových výrazů. Někteří odhadují, že angličtina dokázala vytvořit až kolem jednoho milionů slov (i když samozřejmě těch, která se aktivně používají je mnohem méně).

Protože angličtina nemá žádnou spisovnou podobu (pouze určitou ustálenou, obecně „přijatelnou“ formu), bývají někdy cizinců zmateni složitými a nepřehlednými mluvnickými pravidly, které jednou mohou platit a jindy ne. Existuje velké množství výjimek, pro které neexistuje žádné logické vysvětlení a gramatický popis. Jen to spíše jen zvyk, praxe, pocit. Jakoby angličtina byla buď pro hloupé lidi nebo naopak pro geniální. Pro všechny (zvláště pro ty, kteří mají spíše analytické myšlení) ostatní jazyky, která mají jasná pravidla.

Modifikace angličtiny

Sami rodilí mluvčí mluví tak rozdílnými způsoby, že nářečí Angličtiny je tolik, že se je dodnes pravděpodobně nikdo nepokusil popsat a spočítat. Jen v samotném New Yorku či Londýně je existuje hned několik. Nářečími se proto již nikdo ani nezabývá. Žádný úřad pro kontrolu čistoty jazyka stejně neexistuje, a i kdyby existoval, bylo by patrně nemožné vytvořit nějakou jednotnou spisovnou normu pro všechny mluvčí světa. Rozlišuje se proto pouze několik variant jazyka, zatímco podrobnější nářeční varianty se dále většinou neuvádí.

Angličtinu rodilých mluvčích pak ještě rozšiřují miliony dalších uživatelů, kteří tento jazyk používají jako svůj druhý jazyk. Ti si na základě svého rodného jazyka zase angličtinu přizpůsobují ke svému obrazu, dávají jí svoje pravidla, svůj slovosled a způsob vyjádření, na který jsou zvyklí. Tak vzniká tzv. česká angličtina (Czenglish), španělská (Spanglish), francouzská a mnoho dalších variací. Samozřejmě s vlastním pozoruhodným přízvukem a výslovností. Nikdo z rodilých mluvčích se nad tím nepozastaví – všichni jsou na to absolutně zvyklí, protože anglicky mluví v celém světě kde kdo. Pozoruhodné je spíše to, že i těmto variantám rodilí mluvčí většinou rozumí. Nevím přesně, do jaké míry je strašení z toho, že když něco špatně vysloví, nebudou mu rozumět. Asi jak kdy a možná si toho hodně domyslí. Mockrát jsem poslouchal např. na BBC rozhovory s lidmi z celého světa, různých národů často s velmi špatnou a lámanou angličtinou, a přesto nebyl problém.

Anglická výslovnost

Největší rozdíly však nejsou mezi pravopisem různých variant angličtiny. Tyto rozdíly jsou především ve výslovnosti. Ta je opravdu velmi, velmi variabilní. S trochou nadsázky můžeme říci, že jinak se mluví v jedné čtvrti a jinak o ulici dále. Čím je to dáno? Právě tím, že angličtině nikdo nedal žádnou spisovnou podobu.

Angličtina používá stále z velké části středověký pravopis, jenže lidé už dávno nevyslovují slova, tak jak je píšou – tady jak to dělávali kdysi dávno, v dobách před velkým Shakespearem. Zatímco tedy tedy lidé píšou s malými obměnami stále tak, jako kdysi, vyslovují už plně jinak, než by odpovídalo napsanému. Protože si každý to, co napsal, začal vyslovovat podle svého, vznikl během staletí obrovský guláš různých variant výslovností a nikdo dodnes neurčil, jaká je správná. Vznikla tak moderní angličtina, která se úplně jinak píše a úplně jinak čte. Někdy můžeme jen odhadovat, jak se to či ono asi může číst nebo psát a často v tom nemají jasno ani sami rodilí mluvčí a když uděláte třeba v Londýně průzkum a dále lidem přečíst některá méně obvyklá anglická slova – každý je přečte jinak… (Je někde na Youtube).

V současnosti rozeznáváme několik různých forem angličtiny – britskou (standardní), americkou a australskou. Ve skutečnosti je jich ale samozřejmě mnohem více. S trochou nadsázky můžeme říct, že angličtina se mění od ulice k ulici a že lidé na jednom konci města mluví jinak, než na druhém.  K britské bychom mohli přidat ještě skotskou, velšskou, irskou a každá z nich je jiná – některé jsou i velmi specifické. Na severu Británii se dokonce mluví angličtinou, která zní ale spíše jako Islandština či Fríština – přestože psaný jazyk je totožný s angličtinou…

Nejpatrnějším rozdílem mezi standardními a americkými formami současné angličtiny je ve výslovnosti zejména to, že Američani slova více vážou dohromady a vyslovují jakoby s knedlíkem v ústech), zatímco např. Britové mluví více „ta ta ta ta“. Američané vyslovují velmi měkce písmeno R , zatímco britové ho úplně vynechávají (DARK – DAAK). Američané mají sklon často „O“ vyslovovat jako „A“ (NOT – NAT). Na rozdíl od Britů nemají rádi, když v jejich řeči cokoliv drne a vyčnívá, říkají tomu „smooth speech“ – vyhlazená řeč, proto je jejich jazyk nejen méně formální, že tradiční britská angličtina, ale i mnohem více ležérní a ledabylý, takže se může zdát až lascivní. Písmena, která by mohla v řeči drhnout nebo vyčnívat se změkčují nebo zcela vynechávají. Zvláště Američané jsou alergičtí na vyslovování písmena T – nevyslovují ho raději vůbec (podobně jako R) nebo jako D. Jestliže v britské angličtině slyšíme INTEEVJÚ v americké jen INEVJÚ. Samozřejmě i britové si angličtinu v hovorové řeči zjednodušují pokud mluví rychle, ale Američané jinak mluvit dnes už neumí a mluví tak i v případě, že mluví pomalu.

Jiný způsob, jak se vyslovování onoho nepříjemného písmena T vyhnout je použití wanna (místo want to), gonna (místo going to), gotta (místo get to, vyslovovaného jako gada), atd. Možná i právě proto jsou tyto tvary tak oblíbené a pronikají i do formálního mluveného jazyka – podobně jako záměna jeho vyslovování za TS (C) – I want to tell you nevyslovíme aj vont thu tel ju, ale aj vuana cel ju.

Kdysi dávno angličané psali velmi podobně, tak jak mluvili a také písmeno R vyslovovali stejně jako my, tedy zněle. Tato výslovnost již dnes prakticky zcela vymizela a udržuje se jen na málo místech na severu Británie. Na historických zvukových nahrávkách až do začátku 30. let (tedy od rozšíření zvukového filmu) jí ale ještě můžeme občas slyšet – začátkem 20. století byla dokonce dokonce ještě stále běžnou. Možná znáte zpěváka Maxe Raabeho, který se  svým orchestrem věnuje hudbě 20. let, kterou rád kombinuje s moderním technem. Nejen v Německu je velmi populární a vystoupil dokonce i v Carnegie Hall. Znělou výslovnost písmena R si v dobových anglických hitech rád užívá. Zajímavé je, že sami rodilí mluvčí někdy ani netuší, že jejich předkové vyslovovali R stejně, jako se vyslovuje v jiných jazycích.

Někdy od konce 90. let se velmi rozšířila nová výslovnost „T“ a „D“, zatímco někteří, zejména starší generace vyslovují klasicky „TH“ a „DÝ“ – a tedy tak se oficiálně uvádí a vyučuje i v kurzech rodilých mluvčích a jak uvádějí gramaticky a slovníky, mladší generace vyslovuje tyto souhlásky jako „TS“ a „DZÍ“. Odkud se tato výslovnost rozšířila netuším, ale všiml jsem si, že takto mluví většinou afroameričané a mám podezření, zda se nerozšířila od amerických černochů v Karibiku. Když posloucháme jak anglicky mluví běloši a jak mladí afroameričané, je tu slyšet docela velký rozdíl. Nejen ve vyslovování těchto písmen, ale výrazně jiný je i přízvuk, dikce a výslovnost obecně. Výslovnost „TS“ a „DZÍ“ je možná právě proto slyšet hlavně v moderních popových nahrávkách afroameričanů, zatímco běloši ji ještě v takové míře nepřijaly (nebo vůbec).

Pokud by tato byla výslovnost běžná i v normální mluvě, bylo by záhadou proč ještě stále není oficiálně akceptována a uváděna. Snad proto, že je stále pokládána za příliš ležérní, neformální, lascivní či frivolní? Nevím. Zkuste před vaším učitelem angličtiny třeba místo AJ HEV NATHIN .THU DU říct AJ HEV NATHIN TSU DZU Jestli vás opraví…

Odkud se tato nová verze výslovnosti písmen T a D vzala se mi nepodařilo zjistit a nikde o tom není ani zmínka. Poslouchal jsem si velkou sbírku ukázek mnoha různých nářečí současné angličtiny od rodilých mluvčích z nejrůznějších regionů, ale nikde jsem na výslovnost TS a DZ, kterou tak často slyšíme v písních současných zpěváků, nenašel. Až kromě jedné jediné a tak pocházela z území Velké Británie (region si přesně nepamatuji). Že by se snad rozšířila do světa odsud? Možná ale hledám zbytečně a jde pouze o módní záležitost pro účely zpěvu, protože to lépe zní. Ti sami umělci, kteří vyslovují T a D jako TS a DZ totiž obvykle tuto výslovnost v mluveném jazyku již nepoužívají.

Na školách u nás se často učí, že přípona -ING se vyslovuje správě jako“IN, bez G na konci. To ale také není pravda. Všude ne. Na například ve Skotsku se vyslovuje jedině s G – např. GOING.  To vím od našeho skotského lektora, který nás měl na angličtinu. Ale také Angličané tam kousek toho G přidávají. Australská angličtina je pak něco mezi – je asi nejvíce podobná mezinárodní univerzální angličtině, akcentem a dikcí je více podobná Britské, kdežto výslovností zase spíše Americké.

Světový jazyk

Angličtina je podle počtu rodilých mluvčích po Čínštině a Španělštině třetím nejpoužívanějším jazykem světa a nepočítáme-li Ruštinu, třetím nejpoužívanějším jazykem také v Evropě. Více, než počtem rodilých mluvčích je ale angličtina významná především proto, že je úředním jazykem hlavních světových velmocí a počtem těch, kdo ji používají jako druhý jazyk. Anglicky více či méně dobře domluvíte zhruba v polovině celého světa, kde tímto jazykem hovoří více, než 10% obyvatel.

Po latině, němčině či frantštině se angličtina stala během vzestupu významu USA po konci světové války od 20. let postupně nejdůležitějším jazykem. I když pro roli světového jazyka bylo původně určené uměle vytvořené a jednodušší esperanto. Její bezkonkurenční postavení ale potvrdil až rozvoj informačních technologií – zejména po pádu východního bloku, globalizace, rozvoj internetu a programování. V mnoha zemích je povinným vyučovacím jazykem, mnohé země – bývalé Britské kolonie ho mají jako jediný úřední nebo jeden u úředních, třebaže ho ovládá jen málo lidí nebo špatně.

Následující tabulka zahrnuje ty země světa, ve kterých existuje nejméně 10% obyvatel, kteří se anglicky více či méně domluví (v tomto případě jde někdy pouze o odhady). První sloupec označuje přibližnou polohu země, další zemi, % všech kteří se anglicky více či méně nějak domluví a % rodilých mluvčích. Pokud vám tu chybí ale Čína, pak je to proto, že v této zemí se anglicky domluví méně, než 1% obyvatel a nemohla být zahrnuta. U nás je to více, než 1/5 a tak jsme se dostali mezi TOP země. Na druhou stranu ale například v Nizozemí či Norsku mluví se tímto jazykem domluví téměř všichni.

Generated by wpDataTables

Více podrobností najdete v encyklopedii Wikipedia, jejíž data jsem použil. Data nejsou nijak upravena, pouze zaokrouhlena na celé a nejmenší země jsou vynechány. A sloupec oblast jsem přidal pro lepší orientaci.

Angličtina vs. čeština

Nabízí se otázka, jestli vůbec i čeština potřebuje nějaký Ústav pro jazyk Český, který by ji reguloval? A jak by dnes čeština vypadala, kdyby regulována nikdy nebyla? Já si myslím, že to ale potřebuje. Je to jazyk jiného, ohebného typu, různě ohýbáme slova v pádech i v časech, máme tu i-y, s-z, mě-mne, ý-ej a další složité věci, které náš jazyk dělají zvláště náročným nejen pro nás, ale i pro cizince. Není pochyb o tom, že čeština by bez odborné péče upadala mnohem více, než angličtina, která se bez péče jazykovědců nějak popere, i když vytříbeným jazykem nikdy nebude a stále zůstane tím obecným a lidovým. Zároveň ale univerzálním.

Jak by vypadala čeština bez logických pravidel, ponechaná svému vlastnímu osudu, těžko říci. Dnes máme tu výhodu, že existují média, která sama o sobě jazyk neformálně udržují v nějaké přijatelné formě (např. díky začátku vysílání BBC se i angličtina výrazně kultivovala). Přesto by určitě utrpěla mnohem více, než trpí angličtina, která není tak citlivá – i když ta americká, modernější je pokládána někdy za pokleslou a nepřijatelnou. Americká a britská angličtina se od sebe začaly odlišovat zejména od 60. let 20. století – pokud posloucháme staré nahrávky a filmy, je to více, než znát. BBC plní tak trochu roli náhradníka za neexistující úřad pro anglický jazyk a snaží se prezentovat tu nejlepší a nejkultivovanější angličtinu. I když samozřejmě jinak dává prostor všem.

A jak je to s rodilými mluvčími a jejich vztahem k ostatním jazykům? U nás je hodně rozšířený mýtus, že rodilí mluvčí používající angličtinu většinou žádný jiný jazyk neumí. Většinou asi ano – zvláště Američané jsou v tomto směru asi bez velkého přehánění analfabeti. Ve Velké Británii to ovšem úplně neplatí. Britové takoví jazykoví nevzdělanci nejsou. Kupodivu tu docela dost anglicky rodilých mluvčích ovládá francouzštinu či španělštinu a občas dokonce i jiný jazyk. Tedy, máme-li věřit statistikám a průzkumům…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *