Slovní zásoba

Kolik má jazyk slov?

To je otázka, která nemá jednoznačnou odpověď. Důvodem je to, že jazyk se neustále mění, neustále vznikají nová a nová slova a jiná se časem přestávají používat nebo se mění jejich významy. Často vznikají slova jen na jedno použití, která si někdo vymyslí pro aktuální potřebu a dále se nerozšíří. Jindy naopak ano a začne je používat stále více lidí, až zlidovějí – stanou se běžnou součástí lidového jazyka a někdy přejdou i do slovníků standardní češtiny (jako např. slovo sranda). Když budete mít štěstí, možná se právě váš novotvar, který používáte třeba mezi kamarády jako slangový výraz, který nikdo jiný nezná, také ujme.

Hodně také záleží na tom, jak se slova počítají, neboť na to neexistují úplně jednotná globální lingvistická pravidla a tvůrci slovníků mohou mít svá vlastní. Není to dáno jen nějakým osobním vkusem, ale i tím, že každý jazyk je jiný a má jinou tvorbu slov. Porovnávat tedy počet slov různých jazyků je hodně zavádějící, protože zatímco některé jazyky si vystačí s méně slovy, ale mají mnohem pružnější a flexibilnější slovotvorbu kterými slova různě mění a ohýbají, jiné jazyky na to, aby mohly vyjádřit stejnou věc, potřebují více slov, protože se tolik nemění. Počet slov je dán také tím, na jak geograficky velkém území je jazyk rozšířen, kolik má dialektů a různých variant. V tomto případě vede asi angličtina, neboť je rozšířená téměř po celém světě a má velmi mnoho variant (indická, jihoafrická, havajská, australská, kanadská, skotská, irská, americká, evropská, oceánská, filipínská atd, atd.). Jen v samotných USA má nekonečně dialektů. Ba i v samotném Londýně má mnoho podob. I když tedy nemá tak bohatou slovotvorbu jako čeština, má přesto více slov. Ve slovnících najdeme britské (standardní) varianty a v těch lepších i americké – jiné ale většinou nikoliv, přestože (nebo právě proto že) je jich nekonečně mnoho, i když se angličtina pokládá za jeden jazyk.

V zásadě lze říci, že každý jazyk má až stovky tisíc slov. Mezi nimi jsou však zahrnuty slova, která téměř nikdo nezná, slova archaická, lidová, dialekt, slang, odborný jazyk… Jsou to takové sbírky spíše toho, co se kdy až dodnes vytvořilo a urodilo. Takové mega slovníky nemají vůbec žádný praktický význam a jsou spíše pochoutkou pro lingvisty, historiky, specialisty a vědce, kteří se zabývají vývojem jazyka. Běžné slovníky jaké nejčastěji koupíme v obchodě mají 10 až 30 tisíc slov standardního jazyka, podle velikosti. Vedle toho však existuje samozřejmě velké množství slov nestandardního jazyka, tedy lidového, hovorového. Ačkoli se běžně používají, ne vždy jim slovníky věnují dostatečnou pozornost. Pro schopnost vyjadřování nejsou důležitá, pro schopnost porozumění ale rozhodně ano. To už je ale spíše věcí praxe, než školní jazykové výuky. V hovorovém jazyce se používají různá nestandardní slova a obraty a hodně samozřejmě záleží i na oblastní, kam člověk jede a kde pobývá.

Uvádí se, že k tomu, aby člověk vůbec mohl jak takž plynule hovořit, potřebuje aktivně znát nejméně 2000 nejpoužívanějších slov. Cambridgeské zkoušky, které odpovídají jednotlivým jazykovým úrovním podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (CEFR) požadují pro nerodilé mluvčí znalost 3000 nejdůležitějších slov pro základní úroveň znalosti jazyka a 5000 slov pro střední úroveň. Ta je pak vysvědčením proto každého cizince, že se daný jazyk již dostatečně naučil. To ale platí jen pro nerodilé mluvčí. Ve skutečnosti rodilý mluvčí na úrovni osmiletého dítěte zná již kolem 8000 slov. (Podle nejnovějších výzkumů se ale znalost mateřského jazyka a slovní zásoba u dnešních žáků a studentů stále snižuje, vzhledem k tomu, že současná mladá generace je silně ovlivněná angličtinou a zkratkovitou on line komunikací. Slovní zásoba žáků 9. tříd je na úrovni žáků 5. tříd před 25 lety a jejích vyjadřovací schopnosti jsou horší).

Pokud znáte 8000-9000 slov, můžete jako cizinec nejen snadno komunikovat, ale i užívat si četby literatury, aniž byste se museli dívat do slovníku. Běžní rodilí mluvčí, kteří nemají žádné vyšší vzdělání, aktivně používají kolem 10 000 slov. Rodilí mluvčí, kteří jsou vzdělaní, inteligentní a jejich jazyk je na vysoké úrovni, používají údajně až 22 000 slov. Pasivně mohou znát i několik tisíc dalších, ale ty normálně nepoužívají, nejsou-li specialisty pro nějakou oblast ve své profesi.

I když je slovní zásoba to podstatné co potřebujete znát, není vždy to nejdůležitější. Důležité je znát slova, která se skutečně používají, ne ta, která jsou pouze ve slovníku. A především ta, která se používají nejvíce – a takových slov není mnoho. Většina slov se používá jen občas či málokdy. Bez mnoha slov se také úplně obejdeme a můžeme je nahradit jinými, která známe. Důležité je také umět slova používat ve správné situaci – stejné slovo může mít mnoho různých významů. To platí pro všechny jazyky, zejména angličtinu.

Správná gramatika už je podle mého názoru až to poslední a důležitá je zejména pro písemný projev. Pro schopnost se domluvit nemá tato znalost zásadní význam. Někteří cizinci neustále pilují gramatiku, správné časování, skloňování, pravopis, umí slušně psát, ale stále nejsou schopni komunikovat. Jiní zase mají tak hroznou gramatiku, že nejsou schopni nic pořádně napsat, nicméně domluví se bez problému. Nejlepší tedy asi v tomto pořadí:

  • zvládnout základní slovní zásobu, frázová slovesa a fráze
  • zvládnout základní gramatiku a schopnost komunikace
  • rozšířit slovní zásobu
  • dopilovat gramatiku
  • doplnit si další fráze a idiomy

Zvláštností jsou také nejrůznější ustálená slovní spojení a fráze. Pokud dokonce vyjadřují něco úplně jiného, než je jejich původní smysl, říká se jim idiomy. Všechny ustálené fráze a i některé idiomy je třeba znát. Každý jazyk je jich doslova plný, slovníky je však obvykle moc neuvádějí. Nedostatkem slovníků bývá i to, že se více zaměřují na formální, standardní jazyk a málo na ten neformální, lidový, jakým se skutečně hovoří. Také v češtině máme obrovské množství slov a slovních spojení běžné lidové mluvy, nicméně ve slovníku je nenajdeme. A přitom se používají na denní bázi. To bývá také důvodem, že žáci, kteří se nějaký jazyk naučili jen ve škole (byť úspěšně složili z něho i zkoušky), se v cizině moc nedomluví a příliš nerozumí. Důvod je jednoduchý – ve skutečnosti se mluví jinak. Tvůrci slovníků mají často formalistický sklon držet se toho, co pokládají za „standardní“ a co „by se mělo správně používat“ – nikoliv reality.

Dalším problémem jsou také slovníky nevalné, až pochybné kvality. Nemyslím tím angličtinu či světové jazyky – ty jsou obvykle velmi dobře a do detailu zpracované. Myslím tím ostatní jazyky.  Jednou jsem si jako začátečník koupil slovník chorvatštiny a díky němu jsem se také v dobré víře naučil spoustu nesmyslů. Asi ho psal někdo, kdo česky moc neumí, protože překlad mnoha slov vůbec neseděl. Na druhou stranu tehdy to bylo dílo průkopníka a asi i nadšence, protože do té doby žádný takový slovník nevyšel. Zatímco angličtinou se dnes zabývá kde kdo a kde kdo je na ní tzv. odborník, který jiné lidi se slabší angličtinou pokládá za hlupáky a primitivy, méně používaným jazykům se věnuje jen málo lidí a někdy to mohou být jen nadšenci a amatéři.

Naštěstí dnes existují volně dostupné zdroje lingvistů rodilých mluvčích, kteří spravují seznam asi 700 000 chorvatských a srbských slov s podrobným popisem a příklady jejich použití. Inu – zlatý internet. O tom jsme si mohli v dobách, kdy jsme se museli spoléhat na učebnice, tištěné slovníky a kdy se nesmělo ani cestovat, jen zdát…

Nedávno také server Seznam.cz rozšířil své portfolio o další jazyky, kterými doplnil ty světové, za což mu patří velký dík. Bohužel (nevím proč) se na tento rozšířený slovník nedostanete z hlavní stránky Seznamu, ale až přes jiný slovník – např. přes angličtinu. Pak se vám ukáže i tento rozšířený slovník. Každý slovník má kolem 15 až 25 000 slov + mnoho frází a přestože tam občas najdeme různé chyby a nedostatky, myslím, že jde o relativně kvalitně zpracované seznamy slov – alespoň pokud jde o světové jazyky. Vítku bych měl spíše k tomu, že zahrnují i nemalé množství „standardních“ slov, která se používají velmi málo, zatímco jiná, lidová slova z běžné mluvy která se používají často, tam často chybí. To je ale asi problém mnoha slovníků.

Pokud hledáte nějaký seznam v textovém či tabulkovém digitálním formátu, kde jsou všechna slova hezky a pěkně vypsána, pak si takový seznam budete muset nejspíše sisyfovskou prací vypracovat sami. Musíte se nejspíše spokojit s vyhledáváním či tištěným slovníkem, který si poctivě zakoupíte. On line najdeme jen seznamy slov, ale bez překladu. Ovšem, najdeme i seznamy s překladem, ale upozorňuji, že jde o strojové, automatické překlady jaké získáte, když použijete např. překladač Google či AL. Bez znalosti kontextu celých vět vám spoustu slov přeloží chybně, takže příliš použitelné nejsou. Pokud najdeme kvalitní seznamy, půjde opravdu jen o velmi omezený počet slov.

Zatímco dříve češtinu zaplavovala zejména německá slova, dnes jsou to slova převzatá z angličtiny. A nejen slova, i gramatika, takže už třeba neříkáme hlasovat o něčem, ale hlasovat co, uvažovat co, místo o čem apod. Čeština na počešťování cizích slov nijak nespěchá a dokud se v ní dostatečně dlouho „nezabydlí“ píší se v původním pravopise. Až teprve po delší době se přijme český pravopis. To je praxe, která u nás funguje už velmi dlouho, nejméně posledních sto let. Naopak jiné jazyky (jako třeba Slovenština, Polština nebo Chorvatština) převzatá slova ihned začnou psát ve svém pravopisu – design jako dizajn, success jako sukces apod).

Proč máme v češtině takový ostych před počešťováním nevím, ale nemyslím si, že je to dobrá věc. Přece jen anglická slova se dnes až nadužívají, takže anglickým slovem říkáme i to, co můžeme vyjádřit i běžně používaným českým slovem. Nevypadá ale zrovna dobře, pokud je každé třetí slovo v původním anglickém pravopisu, i když ho vyslovujeme jinak. Je to taková čechoangličtina. Na druhou stranu v češtině používáme spoustu slov, která mají svůj původ v angličtině, ale protože je už dávno používáme v českém pravopise, jsme na to zvyklí a máme je už dlouho počeštěné, ani si neuvědomujeme, že nejde o česká slova, ale také o angličtinu (případě němčinu, či jiný jazyk). Jsou ale i jazyky, ve kterých cizí slova není zvykem upravovat, takže např. francouzská slova převzatá do angličtiny či němčiny se dodnes píšou v původním francouzském pravopise (např. bureau).

Jiný případ je počešťování cizích slov z důvodu, že pro něco nemáme jednoslovný český výraz. Zatímco angličtina nemá s vytvářením nových slov a slovních pojení velké problémy a proto nepotřebuje tolik přejímat cizí slova, v češtině dnes už není tak často zvykem vytvářet slovní novotvary jako v době národního obrození a jednodušší je převzít třeba anglický novotvar. Protože je anglicky, nepřipadá nám divný, neboť ho doslovně nepřekládáme. Např. v češtině neexistuje slovo pro hledání inspirace a nápadů pomocí diskuse, ale angličtina se nebojí dohromady spojit mozek a bouři. Kdybychom to udělali v češtině a vynalezli pro to slovo „mozkobouření“ vypadalo by to dost divně (i když mnoho slov vytvořených národními obrozenci podobným způsobem dodnes používáme, aniž bychom si to uvědomovali). Anglicky je to ale totéž – „brainstorming“ nebo „vymývání mozků“ musíme říci dvěma slovy – anglicky ale stačí jen „mozkomytí“ (brainwashing).

Na druhou stranu angličtina naopak někdy dává přednost více slovům, zatímco v češtině se vžilo jednoslovné vyjádření (big city – velkoměsto). Angličtina si s vytvářením novotvarů moc hlavu neláme a často stačí je slova jen poskládat k sobě bez vytváření novotvaru, např. block and tackle (kladkostroj), black and white (černobílý), apod. Angličtina ráda tvoří stejným způsobem i věty např. bed and breakfast (místo accommodation with breakfast), nicméně v češtině by to znělo poněkud buransky. Zatímco angličtina přistupuje ke tvoření slov jednodušeji a z našeho pohledu buransky, čeština má výhodu bohatšího tvarosloví, které jí umožňují předložky a koncovky slov, které lze různě ohýbat (pěkný, pěkňoučký..). Náš jazyk patří k těm jazykům, které jsou sice nejen pro cizince složité pokud jde o tvarosloví a změny koncovek slov, ale současně jsou velmi flexibilní, hravé a vynalézavé, zejména, pokud jde o volný slovosled či nejroztodivnější a nejpodivuhodnější tvary slov a zdrobnělin. V tomto jsou češtině konkurentem některé jiné slovanské jazyky, jako polština: nízký (niski), nizounký (niziutki), nizoučký (niziuśki), nizounký (niziuchny), nizoulinký (niziuteńki), nizoučinký (niziusieńki), nizounce (niziutko), nizoučce ( niziuteńko). Taková slova ale v žádném běžném slovníku nenajdeme.

Takto si hrát se slovíčky angličtina rozhodně nedokáže a proto i místo předložek používá tzv. frázová slovesa, kdy se význam mění podle následující připojené příslovečné částice (např. put up / down / out, apod.). Velice často používají i pro případy, které vůbec neodpovídají původnímu významu slovesa. Patří často i mezi ustálená slovní spojení, které podobně jako idiomy nejenže nemusí vyjadřovat původní význam, ale mohou mít mnoho různých významů. Inu, mnohoznačnost je v angličtině výrazný jev. Takové „put out“ tedy podle kontextu můžeme překládat třeba jako zhasit, vyndat, vyrábět, vyložit, pobouřit, uhasit, vystrčit, apod. V tomto jsou česká „předponová“ slovesa (tvořená připojenou předponou) jsou mnohem jednoznačnější, takže k tomu abychom pochopili sdělené, nepotřebujeme v češtině znát celý kontext. Ostatně k tomu nám slouží i přechylování slov a příjmení. I když je trend přechylování stále rozšiřovat na další slova, u ženských příjmení to ale neplatí. Tak je to paradoxně u mnoha obdivovatelů angličtiny či u feministek spíše trnem v oku a domnívají se, že jde o nějaký výraz vyjadřující vlastnictví ženy..

Samozřejmě, že i angličtina používá různé předpony, není jich ovšem tolik jako máme my a nejsou tak flexibilní, proto používá částice připojené za sloveso, kterými si pomáhá (např. shořet – burn down). Není to také jediný důvod – používání frázových sloves je zkrátka velmi oblíbené. Anglická frázová slovesa se v běžné, zejména lidové, hovorové angličtině velice často používají místo standardních regulérních sloves (např. give back místo return).

Mimochodem, mnohoznačnost a připojování pomocných slov neplatí samozřejmě jen pro slovesa. Víte, že k tomu nám slouží i koncovka ženského příjmení -ová? Díky tomu víme, zda jde o muže či ženu – to v mnoha jazycích možné není. Na druhou stranu čeština není zdaleka jediná která ke tvorbě slov přistupuje takovým způsobem a tak často mění předpony a koncovky, včetně koncovek příjmení. Mnoho lidí to v tomto případě považuje za sexismus či výraz vlastnění žen muži a proto by je rádi zrušili, ale ve skutečnosti tyto nástroje slovotvorby byly zavedeny z velmi praktických důvodů, takže není důvod češtinu přizpůsobovat angličtině jak to někdy vidíme i odmítáním skloňování (máme slevy v Billa), což doslova rve uši.

Ze slovníků se také nedovíme, jaká slova jsou skutečně aktuální a nejpoužívanější. Ani když si koupíme malý slovník v naději, že tam najdeme nejdůležitější výrazy, tak to neznamená, že jsou to nejpoužívanější slova. Jako rodilí mluvčí známe pasivně více slov, než ta která skutečně používáme. Ostatně i každý z nás je jiný – přestože mluvíme stejným společným rodným jazykem, každý z nás má ve zvyku volit a používat někdy odlišná slova, zatímco jiná sice zná, ale nepoužívá. A nejde je o to, že naši prarodiče či naši potomci používají výrazy, které my bychom nikdy nepoužili. Použití vhodných slov je také věcí citu – zatímco v rodném jazyce nám přijde samozřejmé rozeznávat různé, i malé nuance a odstíny ve významu různých slov, v jazyce, který se učíme je to pro nás neznámá věc a ze slovníků a učebnic se nějaké stylistické rozdíly a jemné nuance obvykle moc nedovíme.

Typická anglická mnohoznačnost vůbec neplatí jen pro frázová slovesa, ale všechna slova – jedno anglické slovo může mít klidně i 10 a více různých významů v češtině a naopak – české slovo lze často přeložit mnoha různými anglickými výrazy. Na rozdíl od některých jiných jazyků tedy nemá smysl se v angličtině příliš zaměřovat na slovní zásobu (s tím nebudete nikdy hotovi), ale spíše na rozdílný způsob vyjadřování a na fráze. To je to podstatné co češtinu a angličtinu nejvíce odlišuje. Zatímco u mnoha jiných jazyků je lepší zaměřit se na slovní zásobu a můžeme v nich spoustu věcí překládat doslovně nebo se snadným nalezením odpovídajícího přesného překladu), v angličtině to rozhodně neplatí.

Obecně ale aby člověk dostal cizí jazyk takříkajíc pod kůži a nemohlo se stát, že třeba něco řekneme sice správně a každý tomu rozumí, ale vypadá to divně nebo směšně, musí se stát jeho druhým rodným jazykem. To se ale může stát nikoliv studiem, ale dlouhodobým životem v cizojazyčném prostředí. Samo o sobě to ale také nestačí – člověk musí mít k tomu talent. Jsou cizinci, kteří se ani po dlouhém životě v cizině cizí jazyk nikdy nenaučí a jsou rádi, že se jakž-takž domluví. Jiní se zase naučí a pochopí cizí jazyk poměrně rychle a snadno, jenže mezitím jaksi pozapomenou svůj rodný jazyk… Když potom takového Čecha po návratu z ciziny slyšíme mluvit, je to prakticky stejné, jako když slyšíme cizince, který se učí česky. Respektive neumí třeba pořádně ani jeden jazyk.

Největší výhodu mají ti, kteří vyrůstali v multijazyčném prostředí a mají jako rodný jazyk dvě i více cizích řečí. Pokud z tohoto prostředí nevypadnou během života a neztratí kontakty, mohou z této výhody těžit do konce života. Pro takové lidi je přepínání mezi jazyky naprostou samozřejmostí a nejsou schopni říct, jaký jazyk je pro ně primární. Velkou výhodu mají i ti, kdo mají zvláštní geniální nadání naučit se jakýkoli jazyk rychlostí blesku a ovládají tak mnoho jazyků najednou. Vedle nich samozřejmě existují i ti, kteří se žádný jazyk nenaučí nikdy i kdyby se stavěli na hlavu – nemají na to takříkajíc buňky. Možná ale mají talent na jiné věci. Lidský mozek je velmi variabilní člověk od člověka a co je pro někoho snadná, samozřejmá a banální věc, pro jiného může být tvrdý oříšek se kterým se celý život pere. Jen primitiv pohrdá někým že něco neumí, protože on sám se to třeba nikdy ani nemusel učit.

Pokud jde o učení jazyků, bylo vyzkoušeno mnoho metod, ale žádná není zázračná, nefunguje vždy stejně a není ideální pro každého. Asi záleží na tom, jak funguje mozek, komunikace mezi neurony a jak pracuje paměť, logické schopnosti, atd. Někdo má spíše analytické, logické myšlení a odvozuje vše na základě racionální úvahy, metodicky a podle výpočtu, jiný odvozuje spíše na základě pocitu, audiovizuální paměti a představivosti. Myslím si, že něco jiného také je když se učí poprvé mluvit malé dítě a jeho schopnost myslet se teprve začíná rozvíjet a něco jiné je, když už je systém vytvořený a daný. Dělejte co vás baví, využívejte metody, která vás neunavují, poznejte sami sebe, co vám nejvíce vyhovuje. Mám za to, že v jakémkoli studiu je nejdůležitější výuka na míru pro každého, protože studium nemá být otrava, nuda, ale hra a zábava. Ať už studujeme cokoliv.