Všimli jste si toho, jak si dnes v souvislosti s válkou na Ukrajině prohlášení komentátorů a expertů často odporují? Jeden den něco deklarují a druhý den to jiní zase dementují, opravují nebo říkají opak. Jeden den říkají nevíme, druhý den víme, třetí den zase nevíme, atd. To vše samozřejmě neustále posilováno lživou a nesmyslnou propagandou vyvolávající v lidech strach z Ruska a jeho útoku na státy NATO. Jako bychom žili v době jakéhosi mediálního babylonu a chaosu, ve kterém se experti nedokážou shodnout ani na základních věcech.
Jedni rusobijci říkají – nic takového nehrozí, Rusko by si to nedovolilo, nemá na to kapacity a jiní rusobijci zase – je to reálná hrozba, musíme odstrašovat a zbrojit. Jedni říkají – Rusko už nemá kam eskalovat, nic dalšího nemá, jiní zase – nevíme co vlastně má. Jeden slyšíme jak se Ukrajině daří a jak obrovské má Rusko ztráty, hned následující den zase, jak je situace vážná a kritická. Jeden slyšíme o tom, že Zelenkyj už má zájem jednat, druhý den zase, že nemá. Jeden den, že Putin má pravděpodobně vážnou nemoc, druhý den, že je asi zdravý jako řípa. Jeden slyšíme, jak je Rusko zaostalé, jak bojuje historickou technikou, jak nemá splachovací záchody, druhý den zase, jak rychle se učí a že nás může brzy předehnat. Jeden slyšíme, že Rusko je před krachem a jeho ekonomika se hroutí, následující den zase, že nic takového se neděje a válečná výroba úspěšně běží.
Nejlépe se tato schizofrenie přitom ukazuje na strašením Ruskem — z jedné strany slyšíme, Rusko je slabé, nikdy by si na NATO netrouflo, ze druhé strany zase to, že tato hrozba je zcela reálná a státy NATO se musí na útok připravit. Přitom navzájem si odporují nejen jako experti, ale sami podporovatelé Ukrajiny. Západ na jednu stranu Ruskem straší, ale současně Ruskou sílu bagatelizuje a zesměšňuje.
Tento rozporuplný, schizofrenní pohled Evropy na Rusko není ale něco nového a má své kořeny v hluboké historii. Evropa vždy buď Rusko silně přeceňovala nebo naopak silně podceňovala a nevyplatilo se jí to. Zamýšlím se nad tím, čím to vlastně je. Nevím, možná je to také tím, že naše myšlení a mentalita je velmi vzdálená ruskému pohledu na svět a že Rusko posuzujeme podle vlastních, evropských či západních měřítek. Zkrátka – nerozumíme mu, každý ho vidíme jinak. Buď ho adorujeme nebo jím zase nesmyslně strašíme. Snažíme se ho uchopit a zarámovat do našich vlastních představ o životě, ale ono se nám do toho rámu jaksi ne a nevejde. Stále nám nastavuje zrcadlo, do kterého se nechceme dívat – a my nevíme, co s tím.
Bude s koncem této války tento nevyjasněný vztah už definitivě a navždy vyřešen anebo se stane spouštěčem pro nový globálních konflikt? Nebo jedno, ani druhé a jde vlastně jen o další dějství tohoto nekonečného příběhu komplikovaného vztahu Evropy a euroasijského Ruska, rozkročeného mezi oba světadíly a nezapadajícího do evropského, ani asijského rámce, impériem nejen na geografickém, ale i politickém pomezí mezi demokracií a totalitou? Nakonec, nejenže to neví Evropa, ale možná ani Rusko samotné.
Názory na to, jak tento nevyjasněný vztah vyřešit se liší – musíme Rusko porazit vojensky (nereálné – jadernou velmoc nelze porazit), musíme ho izolovat (nereálné – na to je příliš velké), musíme ho vojensky obklíčit (výsledkem této snahy je invaze na Ukrajinu), musíme s ním spolupracovat (nelze jinak, než za cenu ústupků). Jinými slovy, žádný přístup se nezdá jako ideální. Hledání správného přístupu pokračuje už stovky let a vidíme, že nekončí a také situace na Ukrajině se zdá jako bezvýchodná a neřešitelná.
Pokud se někdo zarazil nad větou „musíme ho vojensky obklíčit (výsledkem této snahy je invaze na Ukrajinu)“ a říkáte, že přece Rusko nikdo obkličovat nechce a Ukrajina má právo se svobodně rozhodnout, kam chce směřovat – tak ano. Ale to je právě pouze z našeho pohledu. Rusko chápe rozšiřování NATO jako porušení neutrality Ukrajiny, ke kterému se zavázala a také porušení závazku NATO, že se nebude rozšiřovat – chápe to jako porušení strategické rovnováhy. Majdan, snaha Ukrajiny odtrhnout se od Ruska a začlenit se do západních struktur tak musela logicky narazit a vyústit v to, před čím Rusko předem varovalo a co západ nebral do úvahy.
V rámci Budapešťského memoranda v roce 1994 Ukrajina podle některých souhlasila s tím, že se vzdá jaderných zbraní výměnou za záruky bezpečnosti. Západ údajně udělal chybu v tom, že s tím souhlasil a proto Ukrajina nemusela žádat o vstup do NATO. Podle jiných ale ve skutečnosti Ukrajina své vlastní jaderné zbraně nikdy neměla. Byly to zbraně sovětské na jejím území, od prosince 1991 formálně ruské, pod ruským velením, v roce 1994 odsunuté do Ruské federace.
V každém případě tři jaderné velmoci – USA, Británie a Rusko – se zavázaly respektovat suverenitu Ukrajiny a její stávající hranice. Tento dokument měl Ukrajině poskytnout jistotu, že nebude čelit vnějším hrozbám, včetně vojenské agrese. Ukrajina dostala od Západu sliby, že v případě hrozby bude chráněna diplomacií, ekonomickou pomocí nebo vojenskou podporou. V době euforie z konce studené války nikoho ani nenapadlo, že se vztahy s Ruskem jednou zase začnou zhoršovat – všichni byli přesvědčeni o tom, že začíná nová doba globalizace, smíření a jednoty.
První významný zlom ve vztazích přišel po roce 2000, kdy se v Rusku změnila vláda a NATO pokračovalo v expanzi na východ. NATO přistoupilo k přijetí bývalých zemí Varšavské smlouvy. Pro Rusko byla tato expanze vnímána jako přímé ohrožení jeho bezpečnosti a národní suverenity. Vidělo tento krok jako porušení slibů, které byly údajně dány během konce studené války, že NATO nebude expandovat směrem na východ. Žádný oficiální dokument o tom neexistuje, nicméně mělo k němu dojít během diskuse mezi západními politiky a sovětskými představiteli při sjednávání podmínek pro sjednocení Německa v roce 1990.
Západní lídři (včetně amerického ministra zahraničí Jamese Bakera) dali na setkání s Michalem Gorbačovem, generálním tajemníkem Komunistické strany SSSR, neformální ujištění, že NATO se nebude rozšiřovat směrem na východ. To bylo vyjádřeno například v kontextu ujednání o sjednocení Německa a přítomnosti NATO v bývalém východním Německu. Baker údajně řekl, že „NATO se nebude rozšiřovat ani o jeden palec na východ.“ Ale známe to – politici slíbí ledacos, aby dosáhli svého, ale co není písemně, jakoby nebylo a je zapomenuto. V té euforii jednoty možná ani západ žádné budoucí rozšiřování NATO neplánoval. Nebo ano a byl přesvědčen o tom, že v něm bude i Rusko.
V některých kruzích v Západní Evropě a v USA byla tehdy diskutována možnost širší spolupráce s Ruskem, včetně možného připojení k NATO. Během 90. let se Rusko skutečně podílelo na několika iniciativách NATO a spolupracovalo s ním. Avšak teprve až v roce 2008 tehdejší americký prezident George W. Bush veřejně navrhl možnost připojení Ruska k NATO. Tuto neoficiální nabídku ale ruský prezident Vladimir Putin ji odmítl. Asi bylo již příliš pozdě zhoršující se vztahy s Ruskem vylepšit. Rusko totiž v té době vnímalo NATO jako potenciální hrozbu a bylo proti jeho dalšímu rozšiřování.
Dalším významným momentem v zhoršování vztahů po expanzi NATO bylo období po „oranžové revoluci“ na Ukrajině (2004), kdy prozápadní vláda převzala moc v Kyjevě. To byl další krok, který Moskva vnímala jako ohrožení její sféry vlivu v post-sovětském prostoru. V roce 2014 došlo k zásadnímu obratu, který vyústil ve skutečný rozpad vztahů mezi Ruskem a Západem. Po prozápadní orientaci Ukrajiny a úprku proruského prezidenta Viktora Janukovyče do exilu v roce 2014 Rusko reagovalo anektováním Krymu a podporou separatistických hnutí na východě Ukrajiny (Donbas). Tento krok vyvolal mezinárodní krizí a vedl k zavedení sankcí proti Rusku. Západ vnímal anexi Krymu jako porušení mezinárodního práva, zatímco Rusko to ospravedlňovalo ochranou ruské menšiny a národních zájmů.
Napětí nakonec, jak víme, vyvrcholilo invazí na Ukrajinu v únoru 2022… Rusko a západ se rozešli, všechny vazby byly zpřetrhány, Rusko se přeorientovalo na východ a s Čínou a dalšími zeměmi vytváří tzv. osu zla namířenou proti tzv. hegemonii západu. Najít dnes cestu jak z toho ven bude nesmírně složité a spíše to vypadá na desítky let, co přinese další vývoj. Silou to nepůjde a vyjednáváním už asi také ne. Vše bylo zničeno a zpřetrháno. Říká se, že každá válka končí u jednacího stolu – já si to nemyslím. Některé války končí tak jako ta třicetiletá, jak to známe z historie. Postupně vyhnijí, změní se v zamrzlé a roztají až v dalších generacích. Trvá to nekonečně dlouho.