Rusko Ukrajinská válka, potažmo proxy konflikt mezi Ruskem a západem je snad jedna z nejhloupějších a nejzbytečnějších válek historie. Konflikt, ve kterém si každý vede svou jako na kolovrátku a nikdo nikoho neposlouchá. Je přesvědčen o své pravdě a o tom, že jen síla něco vyřeší. Jenže – nevyřeší a hromadění zbraní je časovaná bomba. Naopak může vést k ještě většímu průšvihu do kterého může být zavlečena půlka světa a všichni se mohou stát rukojmím nejtupějších hlav a strhnout nás do záhuby. Zdá se, že lidstvo ze z hrůz druhé světové války nejenže dosud nepoučilo, ale dokonce na ně zapomnělo. A bagatelizuje je – což byla věc také ještě donedávna nepředstavitelná. Svět se zkrátka mění neuvěřitelně rychle a opět roste síla nové ideologie a fanatismu, víra v moc zbraní.
Přestože se neustále opakuje mantra o tom, abychom si uvědomili, kdo je agresor a kdo se brání, ve skutečnosti o tom žádná debata není potřeba. To, že Rusko je agresorem, je jasné. O čem by s však měla vést debata, ale nikdy se nevedla, je o ignoranci západu, o tom jak ve vztahu Rusku selhal, když Rusko v podstatě k agresi a nelegálnímu vpádu do sousední země vyprovokoval. Až by si někdo mohl myslet, že snad šlo o záměr, který však úplně nevyšel a dnes západ neví, jak z toho ven. Není schopen žádné sebereflexe a tak stále točí dokola svoji mantru o tom, kdo je agresor a kdo se brání. A tak neustále slyšíme – ale Ukrajina se přece brání! Ale Ukrajina se přece musí bránit! Ale Rusko musí být poraženo, jinak zaútočí i na nás!
Stále stejné výkřiky lidí, kteří snad ani nechtějí přemýšlet trochu více. Jakékoli náznaky sebereflexe a hledání viny v sobě odmítají. A pokud snad nějakou v sobě vidí, tak jen to, že málo zbrojili… Místo vlastní sebereflexe si vytvořili nesmyslnou představu, že je Rusko chce napadnout a že se na to chystá, pokud zabere Ukrajinu. Lidé uvěřili svojí vlastní lži a vehementně o ní přesvědčují sebe i jiné lidi. Utvrzují se v tom, že Rusko je nepřítel. A protože bylo nepřítelem v dobách socialismu, bylo nepřítelem vždy a bude vždy nepřítelem, pokud tam nebude liberální demokracie podle našeho měřítka. Možná jim tato představa vnějšího nepřítele dokonce dělá době. Nebo jí možná i potřebují, aby měli proti komu bojovat a proti komu se vymezovat.
To, že v mnoha jiných zemích liberální demokracie neexistuje – to jim vůbec nevadí. Rusko ale potřebují měnit. Ale proč? Je to snad překážka pro světovou demokracii? Vždyť i v Číně je diktatura silnější a přesto se západ snaží jí někdy až podlézat. Ostatně nedělal to jen v důsledku ruské agrese, ale už předtím. Proč tedy?
A Ukrajina? Tak uvěřila své vlastní hlouposti, že s Ruskem se není o čem bavit a byla v tom ze strany USA vehementně podporována – jako beranidlo proti Rusku, kterého bylo nutné oslabovat tak, že ho budou ignorovat, izolovat a obklíčovat svojí vojenskou silou. Doufaly, že Rusko si nic nedovolí a nebude reagovat – že se bude pouze dívat. A pokud ano, tak jen slovně a diplomaticky. Bohužel už zabrání Krymu byla z vojenského a strategického hlediska čára přes rozpočet a následné postupné vyostření situace a protiruské ukrajinské zákony vyústily až v otevřenou invazi.
Samozřejmě – můžeme se bavit o tom, že tyto věci nejsou omluvou pro postup Ruska a že jeho reakce nebyla adekvátní – nemalá vina je ale prostě i na straně západu. A pokud opravdu jsme v demokratické společnosti, měla by se o tom vést diskuse jakož i to tom, co můžeme dělat v současnosti jiného, než zbrojit, izolovat a odstrašovat. To je cesta do pekla a vrátí se nám to.
Podle západního narativu je příčina války na Ukrajině agresivní imperialismus Ruska, které chce zvětšit své impérium. Podle ruského narativu je příčinou naopak agresivní politika NATO, které chce zvětšit své impérium, protože Rusko považuje NATO za nástroj moci USA. Západní politika šíření demokracie narazila do tvrdé ruské zdi, když ji zkoušela prorazit. Zabořila do ní hluboko svojí hlavu a dnes neví, jak ji vyndat. Věří ale, že politika pokřikování a odstrašování je udržitelná, ale ve skutečnosti pubertální hra vzájemného ukazování svalů může vést k tomu, že to někomu přestane stačit a to tlačítko zmáčkne. Psychopati, kteří nemají pud sebezáchovy se připravují a možná se na to i těší. A ti ostatní jsou jako jejich rukojmí, dokud jim tu hračku nevezmou.
Může se nám nelíbit, můžeme neuznat ruské volby, může kritizovat tamní režim, ale stejně s tím nic neuděláme. Proč bychom se nakonec měli neustále zabývat tím, co se v Rusku děje vzhledem k tomu, že se tam vlastně neděje téměř nic zajímavého, na rozdíl od zábavné show v případě voleb v USA? Proč by nás Rusko mělo natolik zajímat a být pro nás natolik důležité? Proč bychom si v něm měli vytvářet nepřítele, když to není nutné? Pokud to budeme dělat, bude nepřítelem. Někdy máme pocit, že jsme pro Rusko velmi důležitá země, která nás stále sleduje. Ve skutečnosti je pro něj ale naše republika spíše pod jeho rozlišovací schopností. Nakonec i celou Evropu pokládá ze své perspektivy za skrumáž státečků pod vlivem USA. Pouze Spojené státy jsou pro něj jediným relevantním partnerem. Do jaké míry je jejich perspektiva pohledu daná velikostí jejich země a do jaké míry velikostí jejich ega, to je otázka. Možná obojí. Nevím.
V každém případě zastávám názor, že Rusko není náš nepřítel minimálně od konce 80. let, avšak ani to, co bylo předtím nelze používat jako relevantní argument. Období studené války a komunismu byla doba na které jsme z velké části my sami měli podíl. Nebyli jsme pouhou obětí a loutkou pod diktátem Moskvy, ale sami jsme byli po skončení druhé světové války aktivním hráčem. Bez naší spolupráce by naše země nikdy nemohla být zařazena do bloku SSSR. A nešlo o spolupráci několika lidí, ale o spolupráci obrovské části celého našeho národa. Je na čase si to přiznat. Myslím si, že je načase přestat sami sebe litovat a být masochisty. Je načase přestat strašit Ruskem a hrát si na vojáky. Další argument, který není relevantní, ale často se používá je okupace Sudet Německem a ústup před Hitlerem. Ti, kteří s podobnými srovnáváními operují, podle mého vůbec neberou do úvahy příčiny dnešní situace, které jsou diametrálně odlišné.
Je s podivem, že i velmi vzdělaní lidé jako Tomáš Halík odmítají vidět příčiny a souvislosti, proto je nadzvedl ze židle nedávný výrok papeže, kterému vyčítají, že nikdy neoznačil Rusko za agresora a který dokonce vyzývá Ukrajinu k jednání s Ruskem. Halíka dokonce papež rozčílil tak, že mu neváhal zaslat dlouhý protestní dopis o tom, jak se mýlí a jak ranil srdce mnoha lidí. Západní politici jakoby vůbec nechtěli přemýšlet nebo uvažovat o příčinách války na Ukrajině. Nevidíme žádnou sebereflexi a vůli řešit příčiny konfliktu a podívat se na ně. Všichni říkají A, ale odmítají říci B – jinými slovy neustále se točíme v kruhu a věříme, že ho přetneme silou. Kdo by chtěl říci B je ihned obviněn ze šíření ruského narativu.
Je ale polopravda skutečná pravda a proč lžeme sami sobě? Proč šíříme mezi lidmi propagandu a pohádky o dobru a zlu, které ale neodpovídají úplně realitě? Proč strašíme hrozbou, která neexistuje? Proč říkáme, že Ukrajina bojuje za nás, když to není pravda? Proč strašíme lidi, že když Ukrajina prohraje, budou ruské tanky v Evropě? Mnoho lidí na tyto pohádky slyší a rusofobům možná i dělají dobře.
Dokud bude v naší mentalitě rusofobie a představa Ruska jako odvěkého nepřítele záměrně pěstovaná a dokud nebudeme ochotni k sebereflexi, do té doby nám tento nepřítel bude čas od času hrozit. Není třeba, aby Rusko bylo naším přítelem – ve skutečnosti nás vůbec nemusí zajímat. Je už úplný nesmysl, aby nepřítelem byli i obyčejní Rusové, kdy uplatňujeme princip kolektivní viny třeba tak, že jim všem zakazujeme udělování víz. Jestliže chceme trestat, pak nelze uplatňovat kolektivní vinu po vzoru odsunu sudetských Němců.
Myslím si, že je načase přestat hrát tuto falešnou hru, lhát a vytvářet si démony, které nejsou třeba a kteří nemusí existovat. Silová řešení vytvářejí silové odpovědi. A výsledkem této nesmyslné politiky ignorace, vzájemného přetahování a odstrašování je i Ukrajina. Ovšem muže vést k větší konfrontaci. Nakonec vidíme, že ani neuvěřitelných 13 balíků sankcí nejenže Rusko nepoložilo na lopatky jak se už dávno mělo stát), ale dokonce posílilo jeho ekonomiku a sebevědomí jako respektované velmoci, které se západ bojují a proto pro ní bojuje všemi prostředky. Ukázalo se, že tato politika nejenže není efektivní, ale je i kontraproduktivní a poškozujeme tím hlavně sami sebe.
Často se mluví o tom,, že Rusko se chová jako imperiální velmoc, ale málokdy se zmiňuje, že dnešní vyspělé západní velmoci se v minulosti chovaly úplně stejně a bez této politiky by ani nikdy nezískaly své kolonie, jejich jazyky by se nikdy nestaly světovými a díky vykořisťování slabších svou dnešní moc (bývalé kolonie si to velmi dobře pamatují a proto dnes často stojí spíše na straně Ruska). Protože Rusko tuto mentalitu a způsob nazírání na svět dosud nepřekonalo, chápe i rozšiřování NATO jako rozšiřování impéria USA a jejích spojenců. Zbytečně někdo Rusku bude vysvětlovat, že to tak není. K tomu, aby Rusko překonalo tento imperiální pohled politika ignorance a odstrašování podle mého nevede – naopak, postoj západu ho bude utvrzovat o správnosti imperiální politiky.
Imperialismus a kolonialismus je založen na získávání území, vykořisťování jiných, využívání jejich zdrojů a na upevňování moci. Ve skutečnosti nikdy neskončil – pouze dlouho se nic nedělo. V minulosti se ale válčilo o území a moc neustále.Silnější kolonizoval území slabších, podmanil si jejich zdroje a jeho obyvatele používal jako otroky na práci. Problém je v tom, že dnes je svět hustě osídlený a všechna )zemí a „volné parcely“ jsou jaksi rozebrány.
To však rozhodně nemění nic na tom, že imperialismus je tu latentně stále a do jisté míry přetrvává v mentalitě a myšlení lidí dosud i v některých západních zemích. Jen je to tabu a nechceme si to přiznat. Nebo to nedáváme najevo. Umíme to také schovat do otázky svobody, demokracie a lidských práv. Ostatně – tam lze schovat ledacos. Dokonce i to, co je proti lidským právům. Problém je totiž ten, že rádi strkáme nos do cizích věcí, rádi poučujeme a mistrujeme jiné, ale neradi si zametáme před vlastním prahem. Děláme jako pokrytci to, co kritizujeme u jiných a pak se nám to vrací. Respektive kritizujeme u jiných to, co jsme ještě nedávno sami dělali.
Rusko nedělá nic jiného, než nám nastavuje zrcadlo, do kterého se nechceme dívat. Ostatně dělalo to asi vždy a právě proto bylo často těžké s ním vycházet. Západ to vždy zkoušel s Ruskem po dobrém i po zlém, zkoušel ho i dobýt, ale vše marné. A dokud nepochopí jeho imperiální mentalitu, bude se točit stále v kruhu, protože ani odstrašování nic nevyřeší. Přesto jsou i dnes mnozí na západě tak naivní, že třeba i věří, že odstraněním prezidenta padne režim. Nepadne – bude v nejhorším případě destabilizován a může se stát reálnou hrozbou i pro nás. To že Rusko je jen obr na hliněných nohou věřilo a dodnes věří mnoho generací. Nakonec ale všichni narazili a vždy se ukázalo, že ty nohy nejsou až tak hliněné. Ve svých předpokladech se zmýlil Napoleon i Hitler.
Bohužel, dnes už nežijeme v dobách oštěpů, luků a šípů. Ani děl. A dokonce už i tanky a houfnice jsou spíše přežitek. Máme tu zbraně, které mohou ohrozit i ty, kteří s válkou nemají a nechtějí mít nic společného. Zdá se tedy, že zbývá jen ostrá rétorika při které nechybí často vyhrožování z jedné i druhé strany, ale zatím naštěstí žádné přímé provokace. Západ na jednu stranu říká, že Rusko žádnou válku s NATO nechce, protože ví, že by ji rychle prohrálo, vzhledem k tomu, že vojenská převaha aliance je velmi výrazná. Na druhou stranu neustále straší ohrožením ze strany Ruska, tím, že když obsadí Ukrajinu, nezastaví se a zaútočí na státy NATO, přičemž mnoho lidí na tuto rétoriku slyší. Jak této politické schizofrenii západu rozumět?
Inu asi tak, že jde o samá politická prohlášení s cílem manipulovat. V podstatě jsme svědky neustálých manipulací a nějaké propagandy. Dokonce vůbec nevadí, když si tvrzení protiřečí a jsou i v přímém rozporu. Pokud to má posloužit k udržování napětí, k odstrašování, k posilování bojové morálky, k úspěchu ve volbách… Nebo třeba jen ke zvýšení pozornosti, sledovanosti a zájmu, pro byznys, je to pro někoho výhodné. I očividné lži a nesmysly se hodí.
Nakonec to, že Rusko žádnou válku s NATO nechce není slyšet jen na západě, ale i od samotného Ruska a pokud opravdu chrastí jadernými zbraněmi, tak je to skutečně jen pro případ agrese ze strany NATO a jeho zapojení se do konfliktu. Protože Rusko ví, že by v konvenční válce nemělo šanci, možnost použití jaderných zbraní se pak skutečně nabízí – nejen v rétorické rovině odstrašení. Ve skutečnosti tak riziko rozpoutání globální jaderné katastrofy nehrozí ze strany Ruska, ale naopak je pravděpodobnější ze strany některých států NATO, které by v zoufalé snaze zachránit Ukrajinu do války s Ruskem dobrovolně šli. Samozřejmě, veřejnosti by taková provokace ze strany států NATO byla nejspíše prezentována jako akt obrany NATO před agresí Ruska.
Často se objevují také názory, že Ukrajina si může pozvat jaké vojáky chce a proto by nešlo o akci NATO. To ale věc nijak nemění, vzhledem ke smlouvě o kolektivní obraně. Vyslání jednotek kterékoli země NATO znamená riziko zatažení celé aliance do války. To ale určitě není v našem zájmu, stejně tak jako nějaké barevné revoluce v Rusku a jeho destabilizace. Režim, který je hluboko prorostlý do společnosti nelze jednoduše odstranit a hrozilo by riziko nové občanské války, přičemž by nastal boj o moc a přístup k jaderným zbraním.
Také se objevuje názor, že se Ruska není třeba bát a NATO by mohlo klidně zasáhnout, protože Rusko není hloupé a protože má také pud sebezáchovy, jaderné zbraně by určitě nepoužilo. Ve skutečnosti ale psychopati nikdy velký strach nemají a varianta pohřbít raději všechny, než se nechat zajmout je pro ně nezřídka přijatelnější. Taková sázka by tedy zcela jistě byla až příliš velké riziko a to si uvědomují i ti největší váleční jestřáby (myslím profesionály, ne ty gaučové válečníky někde na fejsbuku). Možná ale také ne plně všichni. Prezident Macron se už nechal slyšet, že:
Francie je připravena na všechny scénáře. S odkazem na ruské vyhrůžky jadernými zbraněmi vyzval, aby se západní spojenci nenechávali zastrašit. Nečelíme velmoci. Možná, že v určitém okamžiku – nechci to, nebudu to iniciovat – bude nezbytné vést pozemní operace, ať už budou jakékoliv, abychom čelili ruským silám.“
Jako argument ve uvádí, že Rusko sice má jaderné zbraně, ale HDP Evropanů je mnohem vyšší, než HDP Ruska. Vidíme, že na stranu Macrona se už některé země přidávají. Otázka jak dalece je pokračování této rétoriky myšleno vážně a do jaké míry je dalším signálem pro Rusko, jakýmsi zesíleným bu bu bu a ukazováním, že francouzský prezident má nejméně tak velké svaly jako ruský.. Věřme tomu, že jde jen o rétorická cvičení a že všichni ti gaučoví válečníci, kteří touží po jaderné válce a při Macronových slovech zažívají orgasmus také jen ukazují svaly. O to co je show a co je myšleno vážně se není snadné vyznat, kdo je skutečně psychopat a kdo jen hraje divadlo, že je. V každém případě ať už jsou podobná slova myšlena jakkoliv jsou hloupá a nebezpečná. A každý je může pochopit jinak. Každá taková slovní hra kdy jeden testuje reakce druhého je pošetilost.
Jakékoliv zbraně hromadného ničení měly vždy hlavně odstrašovací smysl, to však nikdy nevylučuje jejich reálné použití a jakkoli by se to snad mohlo zdát jako nepravděpodobné, je třeba s tím vždy zcela vážně počítat, protože v sázce je až příliš mnoho. Jak Macronova slova, tak Putinova slova o tom, že Rusko je v případě ohrožení připraveno jaderné zbraně použít je rozhodně nutné brát velmi vážně a neargumentovat takovými věcmi jako je výše HDP.
Připomeňme, že NATO je vojenská aliance, která má sloužit ke své vlastní obraně – ne jako klacek jinde po světě. Může nám dávat pocit bezpečí, ale zároveň od každého svého člena vyžaduje, že neprovede žádnou akci mimo své území, která by mohla nezatáhnout ostatní členy do války. Ostatně velmi prekérní situace kdy by se nějaký člen stal agresorem by nebyla poprvé, ale nikdy se naštěstí nejednalo o vážný konflikt. Představme si, že by třeba Turecko zaútočilo na jiný stát a tento stát pak provedl invazi do Turecka. Byly by pak členové aliance vázání smlouvou o kolektivní obraně?
NATO není světový policajt, tak jako ani USA jako zásadní člen aliance (i když se tak často chovají). I když Rusko vnímá NATO jako imperiální pakt USA a prodlouženou ruku svého hlavního rivala. Ostatně takové vnímání aliance není nic nového a existuje už od jeho založení, tedy z dob studené války. Byť k tomu možná nebylo už daleko a v 90. letech existovala vůle ke spolupráci, Rusko se už do něho zapojit nepodařilo – když o to projevilo samo zájem, bylo odmítnuto s tím, že nesplňuje demokratické standardy. Pak už se jen začalo od aliance a těchto hodnot stále více odklánět, napětí mezi západem a Ruskem se začalo stupňovat.
NATO kdysi sloužilo jako protiváha Varšavské smlouvy – alianci komunistického bloku. Jenže, zatímco Varšavská smlouva byla po pádu komunismu rozpuštěna a zanikla, NATO se naopak vydalo na cestu rozšiřování a dalšího zbrojení, přestože úhlavní nepřítel zanikl. Dokonce se rozpadl i SSSR a i Rusko bylo nakloněno za Jelcina (a z počátku ještě i za Putina) s NATO spolupracovat. Co se tedy stalo?
Nejsou proklamace o tom, že Rusko chce válku, že je ohrožením pro Evropu a že ji plánuje v budoucnu napadnout a proto je třeba urputně zbrojit a být připraven jen zoufalstvím a posledním záchvěvem jejich bezmocnosti? Nevím, ale mám za to, že strašení ruskou hrozbou už bylo dost a další pokračování v ní ukazuje na bezradnost a možná i záchvěvy jakéhosi fanatismu některých lidí, kteří by si snad i válku s Ruskem přáli.
Není pochyb o tom, že válku nechtěl a nechce až na výjimky výrobců a prodejců zbraní či psychopatů asi téměř nikdo, ani Rusko. Válka je totiž až to poslední řešení. A jaderná válka by bylo to úplně poslední pro všechny – to vědí snad kromě psychopatů, který rozhodně nemají strach z ničeho, všichni. Nenechme se proto mást hloupými slovy armádního generálky Řehky, že by pravděpodobně byla jen konvenční. Kdyby bylo Rusko zahnáno do úzkých a vyprovokováno, je možná i nejhorší varianta. V případě pana generála by mu tedy rozhodně více slyšelo více konat a méně dělat silná mediální prohlášení. Není to politik, ani žádný vůdce ČR. Jinak to budí dojem, že snad třetí světová válka je na spadnutí nebo, že je možné se proti jaderným zbraním účinně bránit. Myslím si, že by bylo dobré přestat mlžit a otevřeně říct, že před jadernou válkou nás NATO neochrání.
Pokud by tato varianta měla nastat, pak by to bylo spíše o naplňujícím se biblickém proroctví o tom, že v posledních dnech budou živí závidět mrtvým a v tom případě bych si mnohem raději přál návrat do minulé totality a s otevřenou náručí bych přivítal i ruskou nadvládu – kterou dnes nemusím, vzhledem k tomu, že máme na to, abychom rozvíjeli skutečnou demokracii očištěnou od nesmyslné propagandy a ideologie. Ďáblem se ďábel opravdu vyhánět nedá – je to hra s ohněm. Srovnávání Putina s Hitlerem je nejen přitažené za vlasy, ale je to manipulace nebo úplná demagogie, pokud skutečně chceme vědět, jak se věci mají. A pokud si nechceme hrát s ohněm, jako generál Řehka či ministryně Černochová, kteří neznají nic jiného, než politiku odstrašování, která není udržitelná a nenabízí žádné řešení – pouze možnost další eskalace. Odstrašování je totiž už sama od sebe válka, bez ohledu na to, zda zůstává na rétorické rovni nebo se přejde ke hrubé síle.
Západ by se měl co nejrychleji demokratickým způsobem podobných fanatiků zbavit a vrátit se znovu k normální diplomacii (pokud ještě skuteční diplomaté vůbec existují), i když ti, kteří se pokládají za nositele demokracie usilují o pravý opak a snaží se posilovat řady fanatiků a psychopatů oddaných myšlence odstrašování a nesmyslně nálepkovat všechny lidi, kteří s touto politikou nesouhlasí jako agenty Kremlu. Nedávno se ukázalo i u slovenského premiéra Fica, který je už delší dobu označován za agenta Kremlu a leží v žaludku všem odstrašovatelům. Ti v únoru 2024 narychlo uspořádali v Paříži nouzový megasamit o prohrávající Ukrajině. Ještě před ním Fico vyvolal šok a pobouření mezi některými politiky svým prohlášením, že se bude jednat o zapojení spojeneckých armád do konfliktu. Všichni se dušovali, že je to holý nesmysl, ale ČT po skončení samitu skutečně potvrdila, že se o tom jednalo (!) Ačkoliv k žádné dohodě nedošlo, není to podle Macrona do budoucna vyloučeno a sám by nebyl proti tomu. Co by to ale znamenalo?
Samozřejmě riziko další eskalace – Rusko by mohlo říct, že použit jaderných zbraní je v takovém případě zcela legitimní. Stejně tak, jak v případě dodání raket dlouhého doletu Ukrajině, o čemž se také jednalo. Co by pak udělal západ? Řekl by OK, je to legitimní, tedy použijeme je také? Podle mého názoru je naprosto šílené jen něco takového navrhovat k jednání. Normální člověk nejspíše musí cítit rozpor v tom, zda se má více obávat Ruska a Putina nebo některých západních politiků a chciválků. Je totiž zřejmé, že pokud jedna či druhá strana začne drtivě prohrávat, ale nebude se chtít s tím smířit může dojít i na iracionální, zbabělé, neuvážené a zoufalé kroky vedoucí k prudké eskalaci a možná skutečně i nutnosti nasazení armád NATO.
To by nemuselo nastat jen v případě nasazení jednotek NATO na Ukrajině (to si myslím, že je skutečně prakticky vyloučené, protože na to by se určitě nenašla shoda), ale i v případě, že by se byť jediná země aliance sama rozhodla tam své jednotky vyslat. V takovém případě by však tato země mohla ohrozit celou alianci. Rusko by na ní mohlo poslat pár raket a tím pádem vyhlásit válku celé alianci, protože my bychom se museli na základě smlouvy o kolektivní obraně zapojit chtě nechtě. Rusko už ohlásilo, že v takovém případě by nebyl konflikt s NATO pravděpodobný, ale nevyhnutelný. Můžeme tedy jen věřit, že se k tomu žádná země neodhodlá, protože už to, že někdo podobný návrh vznesl znamená, že takový nápad existuje a někdo jiný z našich partnerů nás a celou alianci může do války vtáhnout. Myslím si, že takový scénář je mnohem více realistický, než to, že by Rusko samo od sebe zaútočilo na nás.
Mnozí proti tomu namítají – není snad Ukrajina suverénní země, aby si rozhodla sama o tom, kam chce patřit? To je velmi, velmi častý argument lidí, kteří netuší nebo vůbec nevědí, že Ukrajina nikdy v historii nebyla a dosud není suverénní zemí. Vždy byla částečně pod cizí vládou, obvykle z podstatné části ruskou nebo sovětskou a to i po rozpadu SSSR. Nyní bojuje o to, aby se stala poprvé v historii samostatným státem. Její suverenita je do značné míry omezená a sdílená podobně jako naše je sdílená s EU (k čemuž jsme se ale dobrovolně rozhodli). Suverenita nikdy nezávislé země je nevyřešená mezinárodní a geopolitická otázka.
Není to tak, jak šíří západní propaganda, že Ukrajina je nezávislý stát, který si má právo rozhodovat o svých věcech sám. Není to tak, že bych její nezávislost zpochybňoval nebo že bych ji Ukrajincům nepřál – ale taková jsou fakta. Zatím se zdá, že k tomu doba nedozrála.. Ukrajinská nezávislost stejně jako její národní obrození je něco co je stále v procesu, co se tvoří a co je s velké části historicky sdílené s Ruskem, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Jestliže v případě pobaltských zemí, které byly tak trochu v podobné situaci Rusko mohlo mávnou rukou, protože jde o malé nepříliš významné země a navíc neslovanské, v případě Ukrajiny to rozhodně neplatí.
Kdyby jiný nezávislý stát napadl zcela bezdůvodně jiný stát s cílem ho zabrat, nehrála by tam roli geopolitika či jaderné zbraně, pak nemám vůbec žádný problém takovou zemi vojensky podporovat. Naopak, pak by to skutečně byla i morální povinnost. V případě Ukrajiny a i v některých jiných případech je ale situace mnohem komplikovanější a rozhodně ne černobílá, jak se nám zastánci vojenského řešení jako jediné možnosti snaží namluvit.
Není prakticky možné, aby Ukrajina ke své nezávislosti dospěla násilím a odstrašováním, jak se už od dob nacistů pokoušela tím, že využívala nacistickou ideologii a kolaborovala s fašisty. To je cesta, která nikam nevede, naopak, je cestou zpět a navíc úplně skvělou záminkou pro Rusko pro denacifikaci. Cesta k nezávislosti Ukrajiny vede pouze skrze přátelství nebo alespoň respekt mezi velmocemi, tedy i s Ruskem. Jiná cesta pro Ukrajinu neexistuje. Jestliže ještě v 19. či 20.. století fungovaly silové metody boje o Ukrajinu, o kterou se mocnosti neustále přetahovaly a ukrajovaly z ní, dnes už to neplatí.
Další namítají, že Ukrajina se vzdala jaderných braní výměnou za to, že Rusko bude respektovat její hranice a to Rusko porušilo. Podle mě je to opět další mýtus, neznalost, ignorance nebi manipulace. Součástí dohody totiž bylo, že Ukrajina zůstane neutrální zemí. Ne to, že se sice vzdá jaderných zbraní, ale začlení se pod ochranou jiného bloku, který jaderné zbraně má. Ukrajina si však neutralitu začala vykládat po svém a proto Rusko o proto zasáhlo. Neví to západní činovníci – anebo to nechtějí vědět, když stále argumentují agresí Ruska?
Kdyby Ukrajinská vláda byla taktická, moudrá a prozíravá, udělala by to co my před zabráním Sudet Německem – vzdala by se a nebojovala. I tehdy to bylo velmi těžké, ale jediné moudré řešení, i když ho dnes mnozí nechápou nebo nechtějí akceptovat. Proč? Protože to není její válka – Rusko neválčí s Ukrajinou, ale se západem, stejně tak jako ani my jsme pro Německo nebyli hlavním soupeřem. Pokud by Rusko válčilo s Ukrajinou, ale ne prostřednictvím Ukrajiny se západem, pak by byla situace jiná – to se však neděje. Kdybych tedy já by Ukrajinec, rozhodně bych svoji vládu v boji nepodporoval a trval bych na zachování míru. Ukrajina patřila v celé své historii pod Rusko a pak SSSR a přesto existuje dodnes.
Nic by se tedy nestalo, kdyby se Ukrajina stala dočasně protektorátem Ruska, stejně jako my jsme se stali protektorátem Německa. Nikdy by nemusel umírat v nesmyslné válce, k žádným škodám by nemuselo dojít. A až by skončila válka mezi Ruskem a západem a v Rusku by se změnil režim, Ukrajina by mohla vůbec poprvé získat nezávislost. Protože ale lidé chtějí všechno hned, neumí myslet takticky a prozíravě, končí to takto. Pokud však chtějí bojovat, nemám jim to za zlé a je to jejich věc. Zbraně bych jim ale nedodával. Ať bojují, ale nesmí se stát, že by do té války zatáhli svět. Pak to nebude vina Ukrajiny, ale západu a proxy-konflikt se změní na přímý. Ideální nebude ani to, pokud se konflikt pouze přeruší nebo zamrzne.
Pokud by k jednání nedošlo nebo nepřineslo výsledek, budeme svědky možná nejhorší varianty – ukončení bojů, ale trvale zamrznutého konfliktu drženým v bodě nula politikou odstrašování. Nikdy nevyřešeným konfliktem, připraveným jako vulkán kdykoliv eskalovat do nekontrolovatelných rozměrů. Ukrajina zůstane blokovaná v pasti a nikdo s tím nebude schopen nic udělat. Riziko světové války bude trvale bezprostředně přítomné a v takovém světě budeme žít. Není pochyb o tom, že závody ve zbrojení všech velmocí naberou na intenzitě a nezastaví se. Mohou pak být skutečně přípravou pro ještě intenzivnější konflikt v budoucnu, než si představuje generál Řehka. Konflikt takové intenzity, že by mohl zničit vše živé. Záleželo by na tom, komu dojde trpělivost a kdy to tzv. praskne.
Kromě závodů ve zbrojení budeme pak asi svědky různých bilaterálních jednání, závazků a akcí, které mohou státy aliance zatáhnout do války. Přísloví „kdo chce mír musí se připravovat na válku“ už dávno tak úplně neplatí, dnešní zbraně a strategie boje jsou úplně jinde. Zbraně mají smysl jen tehdy, pokud jimi lze něco vybojovat nebo má-li jimi kdo bojovat. Tehdy když má věc vojenské řešení.
Ve válce na Ukrajině nešlo a nejde o rekonstrukci SSSR a už vůbec ne východního bloku. Od počátku šlo především o rozšiřování NATO, které začalo záhy po revoluci na Ukrajině připojením Krymu k Rusku. Rusko tak na tomto strategickém (do roku 1954 ruském poloostrově) zabránilo USA rozmístění vojenských základen namířených proti sobě. Vzhledem k tomu, že Ukrajina odmítla neutralitu a začala usilovat o vstup do NATO, provedlo Rusko preventivní invazi i na centrální Ukrajinu, která se stala dějištěm zatím nepřímého střetu NATO a Ruska. O nic jiného, než rozšiřování NATO v této válce nejde. Kdyby o to nešlo, Rusko by asi akceptovalo i to, že by si nezávislá, ale neutrální Ukrajina ponechala rozsáhlá území, které k ní vláda v Moskvě během sovětské éry připojila. „Nevděční“ Ukrajinci ale chtěli mnohem více.
Václav Klaus vzbudil velké pozdvižení na naší politické scéně, když vyslovil názor a řekl to, co si mnoho lidí myslí, ale nechce to raději říkat. Totiž to, že Rusko bylo k invazi na Ukrajině dotlačeno. Já si to myslím už od začátku a jsem přesvědčen o tom, že alespoň do jisté míry je to skutečně tak. U nás je tento názor prakticky tabu, protože je pokládán za ruský narativ a propagandu, nicméně ani v západní Evropě a USA není rozhodně nijak ojedinělý. Naopak – mluví se o tom už dávno.
Nemám potřebu se vymezovat proti NATO nebo kritizovat americké zájmy. Myslím se o nich své a NATO pokládám spíše za zbytečnou strukturu, která měla bohužel znovu sloužit hlavně jako klacek proti Rusku, které se začalo vzdalovat západu a tvrdohlavě se odmítalo přizpůsobit se západním hodnotám. NATO mohlo být rozpuštěno hned po zániku Varšavské smlouvy, protože už tehdy ztratilo svého hlavního soupeře – SSSR. Nakonec původně pro tuto myšlenku byl i nejen Václav Havel, kterého ale Henry Kissinger přesvědčil o opaku. Nestalo se tedy tak – NATO se naopak stále více rozšiřovalo, až téměř obklíčilo Rusko se všech stran – strategická geopolitická rovnováha sil byla narušena a prakticky zmizela.
Ze strany NATO ze vlastně nic nedělo a západ stále nevnímal Rusko jako nepřítele a po pádu komunismu hledal svůj nový smysl a uplatnění – zejména v akcích mimo území aliance. Rusko tento stav ale začala vnímat jinak – jako své ohrožení, nelegální intervence a porušení strategické rovnováhy. Nastal postupně zvrat, který vyvrcholil proxy konfliktem se západem na Ukrajině. Západní propaganda nám neustále tvrdí, že Rusko vede válku proti Ukrajině, ale to je ve skutečnosti nesmysl. Rusko vede válku se západem a západ s Ruskem – prostřednictvím Ukrajiny.
Myslím si, že by se NATO mělo soustředit skutečně hlavně na obrannou politiku svých členů a nebýt geopolitickým nástrojem – nemělo by sloužit k prosazování geopolitické moci. Zejména ne proti Rusku, které ve skutečnosti žádné skutečné ohrožení už dávno nepředstavuje a žádná jeho expanze do zemí aliance rozhodně nehrozí. Je to západní propagandou uměle vytvořený strašák na který Rusko reaguje uměle vytvořeným strašákem hrozby ze strany NATO. Z uměle vytvořených démonů se však mohou stát skutečně nebezpečná monstra které mohou vést k nesmyslným válkám.
V 80. letech bylo dosaženo po mnoha letech konečně významných dohod o jaderném odzbrojení. Během celé studené války před rozpadem SSSR západ dovedl s Moskvou nějak komunikovat. Bylo to těžké, ale nakonec se podařilo jako zázrakem předejít i jaderné válce, která jak víme, byla doslova na spadnutí. Během posledních desetiletí však jakoby úplně s Ruskem ztratil chuť komunikovat a převážila politika ignorance. Místo odzbrojování – nové zbrojení.
Celkovým výsledkem rozšiřování NATO a politiky obkličování Ruska bylo to, že došlo k vpádu na Ukrajinu. Západ podcenil Rusko a zároveň přecenil Ukrajinu a vlastní možnosti, když ignoroval jeho požadavky na další nerozšiřování NATO až na své hranice. Nebral vážně jeho varování. Nikdo tomu na západě jim nevěřil a všichni spoléhali na to, že se díky podpoře západu stane Kyjevský Majdan barevnou revolucí a úspěšným exportem demokracie, což se v podstatě nestalo ani v jiných zemích, kde se ukázalo, že takto se demokracie šířit nedá. Navíc, v tomto případě šlo o geopolitický spor.
Proč západ varovné signály z Ruska přehlížel a ignoroval, protoč tak bezvýhradně a nekriticky podporoval, buntoval a hnal Ukrajince proti Rusku, to je pro mě záhada. Asi opravdu věřil, že hlavou prorazí zeď nebo tomu, že Putin by nikdy na Ukrajině neporušil mezinárodní právo. Opravdu nerozumím tomu, zda to byla naivita nebo vypočítavost. Nebo záměr? Nebyla snad anexe Krymu dostatečným varováním? Zdá se, že vůbec ne.
Dnes západní činovníci nevědí kudy kam a tak ze zoufalství straší třetí světovou válkou, kterou se snaží vyburcovat veřejnost, která má stále menší chuť válku podporovat a kdy se jí sami Ukrajinci snaží vyhnout co jen mohou, protože nikdo nechce umírat ve zbytečné válce, kterou ve skutečnosti nikdo nemůže vyhrát. Stále se mluví o nedostatku munice a techniky, ale ještě podstatnější je nedostatek bojeschopných mužů – tedy rozhodně ne invalidů, žen, dětí či seniorů. Ale nejde jen o válku, ale i rekonstrukci země. Kdo jí bude obnovovat, jestliže všichni schopní co mohli, emigrovali? Děti až vyrostou také raději odejdou a jen senioři už dožijí. Ti ale nic neobnoví. Ostatně problém s vylidňováním Ukrajiny nastal už dávno a není důsledkem válčených událostí. Je dán zaostalostí země a nízkých výdělků, takže mnohým nevadilo a dodnes nevadí ani pracovat v Rusku.
Navíc, korupce je tu skutečně obrovská, stejně jako nedůvěra Ukrajinců sama v sebe a ve vlastní systém, což je zase skvělé podhoubí pro nacismus, komunismus nebo jiný ismus. Pro západ je tedy celkem rizikové obojí, jak vítězství Ruska tak případné vítězství Ukrajiny a její začlenění do EU a západních struktur. Je zřejmé, že řešení si vyžádá mnohem více času a my můžeme maximálně ještě stihnout položit nějaké základní kameny pro něco, co možná využijí až další generace v novém světě.
Zahajování přístupových rozhovorů je podle mě jen symbolický a velmi hloupý akt, neboť nejenže nevíme, zda Ukrajina do unie vůbec někdy bude moct vstoupit, ale ani to, zda v té době samotná EU bude ještě existovat nebo jak bude vypadat. Je to jako vybírat kosmonauty do mise na Venuši. Jenže – čím více toho západ naslibuje, tím větší potom bude blamáž a frustrace z nenaplněného očekávání na obou stranách, zejména na té ukrajinské. Sliby se sice urazit nedá a vždy potěší nebo povzbudí, ale jsou i závazkem.
Můžeme jen věřit, že třetí světovou válku nemyslí západ vážně a že jde jen o vyhrožování, propagandu a strašení. K té nakonec skutečně může dojít a i její příčina se může objevit plně jinde. Eskalaci války která by přerostla v globální konflikt ale v nějakém dlouhodobějším horizontu skutečně vylučovat ani v tomto případě nelze. Ta by mohla nastat jak ze strany Ruska, tak ze strany NATO, pokud jedna či druhá strana začne na Ukrajině drtivě prohrávat, ale druhá strana se nebude chtít s tímto faktem trvale smířit. Pak by mohly přijít ke slovu i jaderné zbraně. Je zřejmé že na velký konflikt se začínají připravovat všichni – jak Rusko, Čína, tak NATO. Kola závodů ve zbrojení se již úspěšně roztáčejí a výrobcům přinášejí tučné zisky, že nestíhají vyrábět. To je dobré pro ně, ale cesta k trvale udržitelnému míru to není.
Slovo udržitelnost je dnes velmi často skloňované – jako nová mantra. Bohužel spíše jen v oblasti ochrany klimatu a přírody. Nikoli zachování míru, přičemž je to možná ještě důležitější. K čemu nám bude snížení globální teploty o půl stupně, jestliže bude Země zdevastována válkou a radioaktivním spadem? A jestliže nemáme ani dostatek protiatomových krytů pro vlastní obyvatelstvo? Nakonec bychom si asi ani neporadili, kdyby sice mír zůstal zachován, ale satelity, internetové a elektrické sítě by byly vyřazeny z provozu. Zkrátka války budoucnosti budou vypadat nejspíše úplně jinak – tanky, letadla a houfnice – to patří spíše do minulosti, do skutečně nehybridních a konvenčních válek. Více doporučuji v knize Války budoucnosti od Roberta Latiffa.
Myslím si, že činovníci kteří straší válkou, to velmi dobře vědí. Vědí, že na válku budoucnosti se není možné ve skutečnosti připravit a že nelze nikdy zaručit, že válka zůstane vždy konvenční tak, jako dříve. Pokud tvrdí něco jiného, jde spíše o propagandou, lžou nebo věští z křišťálové koule.
Jak to dopadne s Ukrajinou sice nevíme, ale nevidím to pro tuto zemi opravdu dobře. Ani nevidím ale smysl strašit jadernou válku a tak napodobovat prohlášení některých ruských fanatiků. To neprospívá vůbec ničemu, i když rozumím tomu, že pro volby to může být důležité tak, jako jakýkoliv volební propaganda. Myslím, že vítězem nebude nikdo a největším poraženým bude sama Ukrajina, jejíž rozvoj se zastaví možná na dlouhé desítky let. Válka jednou skončí nebo se vyčerpá, jenže zároveň je riziko, že skutečně nevznikne žádné trvale udržitelné mírové řešení. Rusko se neodstěhuje jinam, ani nevznikne žádná nepřekonatelná Velká Ukrajinská Zeď. Mnoho lidé emigruje a už se nevrátí. Čím déle bude válka trvat, tím větší škody a ztráty na životech budou, ale výsledek bude stejný. Západní politika šíření demokracie narazila do tvrdé ruské zdi, má v ní hluboko zabořenou hlavu a dnes neví, jak ji vyndat. Ani nemá možnosti, jak ji rozbourat.
Historik Petr Hlaváček řekl, že kolem Ruska by se měla postavit velká zeď, aby se Rusko mohlo uzdravovat. To je možná dobře myšlené a jistě nadsázka, ale podobné nápady nejsou nic nového. Také komunisté se nás snažili ochránit zdí před nepřáteli za ní a ukázalo se to jako neudržitelné. Žádná zeď neprospívá nikomu a nikdy nemůže nikoho uzdravit – to je nesmysl. Naopak, taková zeď by neprospěla nikomu my jsme se během studené války nejen neuzdravili, ale spíše onemocněli. Komunikace nikdy nesmí ustat.
Uzdravování Ruska je věc na desítky ne-li stovky let. Nic by se nezměnilo po odstranění vůdce, protože systém zůstává – ten je hluboko, opravdu hluboko a široce zakořeněný. Navíc i západ urgentně potřebuje nastartovat proces uzdravování se od konzumní společnosti, nové ideologie a globalistů, které lidem úplně vymývají mozek. Celý svět je nemocný, proto skutečné osobnosti stále více nahrazují různí psychopati a noví ideologové nejrůznějšího typu a šílenými nápady jak zlepšit svět. Pokud někdo chce stavět nové zdi a opony, vytvářet novou studenou válku, novou propagandu a znovu se odstrašovat jadernými zbraněmi – tak já říkám, že do této minulosti se vracet nechci – 20. století i se svými konvenčními válkami stačilo. Bylo to století největšího pokroku, ale také největších hrůz. Nechtějme se proto vracet do této minulosti a znovu ji opakovat. Jestliže jsme jako lidstvo 20. století přežili, 21. století už by to tak nemuselo být.
To, že tento konflikt nemá žádné řešení si naštěstí stále více uvědomují i v USA a je otázka, kdy si to začnou uvědomovat i politici v Evropě. (Jako poslední bude asi naše vláda a naše média). Mohou na Ukrajinu posílat další zbraně a sypat miliardy Eur, čímž se budou sami vyčerpávat. Část peněz se rozkrade a znovu skončí v kapsách bohatých, kteří pro svoji zemi nehnout ani prstem, západ pomůže Ukrajině přežít a vydržet déle, nicméně výsledek bude stejný. Lhostejno, zda do půl roku, do roka či do deseti let.
Tím jak prodemokratické sily tlačí už mnoho let USA a NATO do války s Ruskem, oslabují a rozpolcují vlastní zemi, jejíž význam je tak na sestupu. Naše propaganda vše lakuje tak, jakoby vše začalo konfliktem na Ukrajině, ale ve skutečnosti byl pouze vyústěním této globalistické politiky a sami naivní Ukrajinci se nevědomky stali nástrojem USA a jakýmsi beranidlem proti Rusku, protože USA ani NATO by do otevřeného konfliktu s Ruskem nikdy nešly. Alespoň v tom zatím vždy převažoval zdravý rozum. Tato politika by přitom mohla skončit i rozpadem států či občanskou válkou. Jestli to může zvrátit zvolení Donalda Trumpa (kterého naopak podporovatelé války obviňují s polarizace, to si určitě nemyslím, ale rozhodně by to mohlo zmírnit geopolitické napětí. Trump Ameriku sice nespasí, ale Biden je povede dále do úpadku.
(Ostatně to, že globalisté využili Ukrajinu jako beranidlo je něco podobného, jako když používají skupinu LGBT lidí k záměrnému vytváření morálního chaosu. Ve vytváření chaosu si libují, aby mohli zavádět nový pořádek a prosazovat nová opatření – tak jak potřebují, tak si s lidmi hrají. A dokud jim lidé budou chtít tuto hru hrát, tak dlouho si budou nechávat vymývat mozek a budou jejich rukojmí.
Asi nejsem sám, kdo si myslí, že věci dnes už zašly poměrně daleko a začínají tu a tam nebezpečně překračovat oblast racionality a reálné politiky, takže jsme stále více svědky ideologie, velké show a propagandy. Dokonce bych řekl, že dnes je svět ještě blížené jaderné válce, ne tomu bylo v roce 1962 v době Karibské krize. Také Česká veřejnoprávní média se stávají normalizační, jedou na vlně propagandy a ideologie – ale hlavně ani si to neuvědomují. Má to znaky jakési davové psychózy, kdy se pořád dokola opakuje stejná mantra a všichni mají jasno o to, že tento konflikt je tak jasný a černobílý že už černobílejší už být nemůže (což mi připomíná slova S. Grosse o to že původ jeho příjmů je tak křišťálově čistý, než už ani křišťálově čistější být nemůže).
Také prezident Petr Pavel jede přirozeně na stejné vlně a ani jemu nedochází, že ani v tomto případě není svět černobílý, když prohlásil, že v tomto konfliktu nikdo nemůže být nestranný. Co to ale znamená? Samozřejmě to, že ten, kdo má jiný názor, je náš nepřítel. Nemyslím si, že by to byl nějaký záměr – prostě tito lidé si to opravdu neuvědomují. Jsou tak silně přesvědčení o své pravdě a své morálce, že každého, kdo nejde s nimi považují za přítele nepřítele. Jsem si ale skoro jist, že pokud naopak nedojde k eskalaci, emoce zcela jistě opadnou a ideologie a propaganda i u nás ustoupí. My se tu můžeme zbytečně o něčem bavit, protože vše se ve skutečnosti odvíjí od postoje USA. Co si myslí naši politici a novináři je věc úplně vedlejší. To je jen bouře ve sklenici vody.
Když ale rozhodují emoce, je názor předem jasný – není třeba žádná debata, není o čem diskutovat. Není třeba žádná výměna názorů. Když rozhodují emoce, nastupuje iracionální realita, kdy nikoho nezajímá, jak se věci skutečně mají a to, kde je skutečně pravda, protože každý má zcela jasno. Je to ale asi i rys současného světa a celkového úpadku diplomacie a reálné, skutečně věcné politiky. Lidé se dnes rozhodují především na základů pocitů a emocí – nepřemýšlí o věcech. Jdou prostě tam, kam je jejich emoce táhne. Úspěch u nich má jen ten, kdo dokáže vzbudit jejich emoci. Ostatně i náš samotný finanční systém je založen z velké čísti na emocích – peníze (a nejen bitcoin) mají takovou hodnotu, jaká je naše nálada a emoce.
Když vypíná rozum, mění se lidé ve zvířata peroucí se o kořist. Jednají tak, jak jim jejich pud velí. Když se emoce rozšíří na velkou skupinu lidí, vzniká davová psychóza ve které jeden druhého utvrzuje ve svém bludu a každý jde s davem, protože dav je to, co dává sílu a posiluje emoce. Dav dává člověku pocit, že je v právu.
Generace která ještě zažila hrůzy války odešla a historická paměť se kamsi ztrácí. Nastupuje nové generace, která si někdy válku představuje jako počítačovou hru a dokonce věří tomu, že by jaderná válka byla dobrou šancí, jak konečně vymazat Rusko z mapy. Byznys s protiatomovými kryty jede na plné obrátky. Je až zarážející, jak naivní představy někteří lidé mají. Ve skutečnosti si neuvědomují, že v krytu by dlouho nepřežili a vše by postupně umíralo na následky ozáření, vše by bylo kontaminováno – voda, vzduch, půda. Lidem by slezly vlasy i nehty, jak by vylezli ze své nory, aby se něčeho napili. Neznamená to, že by je musela zasáhnout jaderná nálož. Kdyby explodovala bomba trojnásobné síly co v Hirošimě třeba někde v Českých Budějovicích, lidé by následkem ozáření hromadně umírali všude mezi Mnichovem, Vídní a Prahou. Je pro ilustraci a představu co by způsobila jedna jediná nálož.
A to nemluvíme a drastických změnách klimatu, katastrofálních zemětřesení, poškození ozonové vrstvy, nukleární zimě, povodních, požárech, zatmění slunce v důsledku zamoření sazemi a spadem, celodenní šero až tma, pokles množství kyslíku v atmosféře, atd. Ti, kteří by přežili nejdéle by požírali jeden druhého, lidé by masově umírali postupně hladem i nemocemi, pokud by neměli to štětí a nezemřeli ihned. Vládly by ozbrojené gangy, které by šly přes mrtvoly jiných, jen aby přežili….
Dříve než by se planeta očistila, stabilizovala a případně začala nějaká nová evoluce života, vše by dávno zahynulo – podobně jako vyhynuli dinosauři a s nimi až 75% všech živočišných druhů, aby pak začala zcela nová evoluce – věk savců. I když se tehdy nejednalo o kontaminaci radioaktivním spadem, jen sopečný popel, zatemnění, zemětřesné roje a drastické změny klimatu stačily na to, aby byla de facto ukončena jedna evoluce. To je tak pro představu o čem vlastně mluvíme, pokud vůbec spekulujeme o použití těchto zbraní. Planeta, pokud by nebyla rozmetána na kusy, by to jistě přežila a očistila by se, ale zřejmě by to znamenalo zánik současné civilizace. Ostatně podobným způsobem zanikl i předpotopní svět Atlantidy a Lemurie, který (přestože šlo o velmi vyspělou civilizaci) zničil podobným způsobem sám sebe, zatímco my jsme se stali jeho pokračovateli jako zcela nová civilizace, jejíž centry se staly trosky starého předpotopního světa jako Egypt, Mezopotámie, Řecko, říše Mayů, Toltéků, Čína, atd.
Nikdo neví, kolik jaderných náloží by bylo použito, ale je jasné, že mají kapacitu zničit celou civilizaci několikanásobně. Ničivé následky současných náloží vůbec nelze srovnávat s těmi prvními které vyvolalo svržení pum na Japonsko. Tehdy se jednalo o pouhé dvě pumy 15-20 kilotun TNT, ty současné mohou být až několikanásobné – ale především, jsou jich po světě tisíce. A k tomu ještě další a ničivější – vodíkové pumy. Jen samotný pohled směrem k výbuchu se vzdálenosti 100 km by byl natolik oslepující a spalující, že by mohl vážně ublížit všem, kdo by tímto směrem jen pohlédli, přičemž záblesk výbuchu je rychlejší, než následná tlaková vlna, která by i z této vzdálenosti vysklila všem lidem okna. Pokud by bomba dopadla na Prahu, ta by se ihned celá vypařila, stejně jako i New York, nebo jakékoli jiné největší velkoměsto.
Ti kteří si zahrávají s možností jaderné války, ve které by mohli zvítězit a dosáhnout svého cíle nejspíše přemýšlejí podobně jako psychopati. Jak poznamenal jeden čtenář:
Nasazení jaderných zbraní neznamená hned celoplanetární jadernou válku. Může to být naopak tzv. eskalace k deeskalaci. Jedna strana ji použije k omezenému výstražnému úderu, ale druhá nebude chtít odstartovat konec světa, místo toho ustoupí požadavkům. Pak to v krytu přežijete, po nějakém čase vylezete ven. Zasažené oblasti bude poskytována pomoc, asi jako v Japonsku.
Myslím si ale, že háček je v tom, že Japonsko ani nemělo čím odpovědět, protože vlastní atomovou bombu nemělo. Američani si tak v klidu mohli provést svůj experiment bez obav z odvety. Dnes tu však máme hned několik hráčů, kteří by mohli zareagovat, takže kalkulovat s tím, že by šlo jen o nějakou jednu výstražnou bombu po které by nastala deeskalace, je odvážné. Já jsem toho názoru, že taková zbraň prostě už nesmí být nikdy znovu použita a to za žádných okolností. Tedy i za cenu neustálých ústupků agresorovi. Následky by v každém případě byly naprosto fatální a absolutně destruktivní, ať už vezmeme v úvahu pesimistické odhady které počítají z rozpadem planety na kousky, tak velmi optimistické, které počítají s tím, že by zahynulo „jen“ pár stovek milionů lidí. Někteří dokonce říkají, že to je v pohodě, že to by nebyla tak vysoká cena za vítězství a navíc, že oni prý mají zajištěné kryty a nepochybují, že by přežili. Zřejmě i 60 milionů mrtvých ve druhé válce je pro ně banalita, což se asi jen těžko dá komentovat a bylo by zajímavé vědět, jestli opravdu věří tomu, co říkají, protože jestli ano, nejspíše to nemají v hlavě v pořádku.
Přestože dnes procházíme obrovskou a hlubokou krizí, věřím, že jednou se určitě vyřeší. V případě, že by Ukrajina byla ztracená, neznamená to přesto, že se jednou situace nezmění. Vše se mění, ale protože to někdy trvá hrozně dlouho, máme pocit, že se nic neděje. Opak je ale pravdou. Doba se stále mění a zraje. Všude, v Rusku, USA i v EU. Změní se zcela jistě v Rusku a má-li západ přestat být pokrytcem, hrát se na morálního mentora či policajta světové demokracie, zcela jistě se změní i tady, i když se toho někteří už bohužel nemusí dožít.