Progresivismus

Progresivismus na konci globalizace a začátku nového dělení světa 2014-25

dominance hnutí nad tradičními stranami
polarizace společnosti, sociální sítě
migrační krize 2015, covid 2020, energetická krize 2022
rostoucí role stagnující EU v energetice a bezpečnosti
válka na Ukrajině a její dopady (od 2022)

Tato doba kterou bychom asi mohli nazvat „krizovým vývojem“ je hodně ve znamení rodícího se posmrtného kultu Václava Havla, Havel je adorován, vzýván, glorifikován a stává se postupně velkou legendou, která se ocitá téměř na pokraji svatořečení. Jeho busty, lavičky a sochy zdobí síně, jeho jméno nesou ulice, náměstí, nábřeží, knihovny, fontány i letiště. Až se zdá, jakoby si česká společnost v jeho osobě potřebovala kompenzovat nějaký nedostatek a byla v tom velká míra pokrytectví. A zároveň jako by to byla jakási reakce na strach z budoucího vývoje. Zatímco jedni k němu chovají upřímné city, další jeho odkazu využívají na své cestě vzhůru. Navzdory tomu, že je oslavován a jeho odkaz je neustále připomínán, z jeho vlastních ideálů začíná ve skutečnosti potichu, ale nenápadně mizet svoboda jednotlivce a demokracie v pravém smyslu slova, ochota k dialogu i vzájemný respekt.

Roste nespokojenost s domácí i evropskou politikou, standardním politikou kulturou se stává vulgarita a zakopání se v příkopech, kdy diskuse není prakticky možná. Toto období bychom mohli nazvat i dobou „eskalace dobra“. Ta je charakteristická prosazováním nové ideologie navazující na politickou korektnost, která si říká „woke culture“ (kultura probuzených lidí). Ty přinášejí novou verzi morálních hodnot, kterým prý moderní člověk už nerozumí, protože jsou zastaralé a příliš spojené s náboženstvím, což se jeví v sekularizované společnosti jako nepřijatelné. Ideálem nové generace je diverzita v podobě společenské, etnické, kulturní, genderové a sexuální rozmanitosti, která však nesmí zahrnout staré pohledy a tzv. stereotypy. Zatímco v USA, kde je mnohem svobodnější demokratická diskuse, probíhají ostré střety, Evropa je pro novou ideologii otevřenější, neboť se stává hlavním pilířem tzv. evropských hodnot a právního rámce EU, aniž by se lidí někdo ptal. Demokracie je zde mnohem omezenější, takže ti kdo nezapadají do hlavního proudu jsou považováni za extrém. Povinná diverzita zahrnuje také boj proti vůči bělochům a heterosexuálům (vzhledem k tomu, že tzv. nebinárních osob a příslušníků nových pohlaví není zatím tolik).

Vyspělé západní země postupně zavádějí tzv. manželství pro všechny a věci se rychle mění. Tradiční hodnoty ustupují novým, bourají se sochy, slova dostávají nové významy, cenzurují se umělá díla, literatura a filmy. Noví strážci morálky vše kontrolují, nekorektní slova nahrazují jinými, vydavatelé škrtají celé pasáže děl. Také sociální sítě nasazují autocenzuru nekorektního obsahu, zejména s ohledem na nahotu a ochranu dětí. I když závadné pasáže v literatuře vadí, společnost je pokrytecká, protože i malé děti mají na internetu snadný přístup k pornografii, což ale zase aktivistům a obráncům nové morálky nevadí, stejně jako jim nevadí vulgární texty písní, které si zpívají i děti.

Výrazně se rozšiřuje počet pohlaví a pokračuje tlak na redefinici rodiny a rodičů a některé země již umožňují úřední změny pohlaví pouze na základě duševního pocitu pohlaví (genderu). Slovník obohacuje staronové slovo „gender“ které nahrazuje dřívější termín „pohlaví“ a které se v angličtině ujalo nejen na označování gramatického rodu. Zatímco pohlaví bylo založeno na tělesných aspektech, nový termín je založen pouze na duševním pocitu a má být biologickému pohlaví nadřazen. Krajně levicová genderová ideologie umožňuje vytvářet nová pohlaví pro ty, kteří se necítí být muži ani ženami, začala pronikat do veřejného diskurzu. Vzhledem k tomu, že popírá rozdíly mezi pohlavími, tyto se naopak vyostřují. Na jednu stranu pokračuje ženská emancipace a feminismus, na druhou stranu stále více mužů je zženštilých, cítí se být nebo se touží stát ženou anebo naopak vytváří tzv. manosféru či maskulinismus – opozici vůči feminismu. Zatímco feminismus je spíše levicově zaměřený a je považován za pokrokový, maskulinismus tíhne spíše k radikální pravici a je považován za toxický.

V západní Evropě i USA se z extrémní levice stává standardní levice a z pravice se stává buď levice, nebo pravice, která je chápána jako extrémní pravice. Z liberálů se stávají progresivisté a z konzervativců se buď liberálové, nebo lidé, kteří jsou pokládáni za nacionalisty či fašisty. Nová generace politiků a jejich voličů posunula západní svět výrazně doleva. EU se stává nástrojem levicových ideologů, kteří prostřednictvím ní mohou provádět své experimenty a utvrzovat svoji moc, což hraničí až s diktaturou (jak je to vidět např. u povinné solidarity). Vůdcové nové doby uvěřili, že ve jménu morálních hodnot mohou diktovat jiným, určovat jejich hodnoty, myšlení i způsob života. Zatímco zastánci federalizace EU a LGBT skupin mají silnou podporu veřejnoprávních médií, intelektuálních a liberálních kruhů zvaných jako proevropské a demokratické, všichni ostatní, kteří jsou k této orientaci kritičtí, jakou označováni jako populisté, radikálové, extrémisté, dezinformátoři, fóbové, nacionalisté, ruská pátá kolona, fašisté, apod. Někdy jsou těm těmito nálepkami označovány i církve a konzervativci. Kritice čelí také nový český kardinál Dominik Duka, který se odmítá tomuto rostoucímu nátlaku liberálních elit podvolit.

Roste napětí ve vztahu s Ruskem, pokračuje eroze demokracie, neboť klesá důvěra v autority, vlády i média. Tradiční politické strany začínají tahat za kratší provaz nebo mizí ve prospěch hnutí se silnými osobnostmi. Také role tradičních médií ustupuje do pozadí ve prospěch „soukromých“ žurnalistů a influencerů. Celá politická i mediální scéna se výrazně mění. Začíná se prosazovat tendence k nálepkování, kdy ten, kdo má jiný názor, stává se nepřítelem demokracie. Politická scéna se začíná stávat parodií a i z dříve seriozních médií se částečně stávají média bulvární a dezinformační. Systém je zacyklen sám do sebe, v zájmu své sebezáchovy požírá sám sebe a vyčerpává se v boji proti vnějšímu nepříteli, kterého si částečně sám vytvořil. Když bojuje proti vnějšímu nepříteli, omezuje současně vlastní svobodu a čím více je prosazována cenzura, tím více stoupá nedůvěra k „oficiální pravdě“ a k elitám, takže kdo má jiný názor, stává se automaticky šiřitelem nepřátelské propagandy nebo populistou.

Společnost se tak dělí na dva hlavní proudy, které mezi sebou vedou boj – na hlavní, systémový, veřejnoprávní proud a antisystémový či alternativní proud. I v Evropě se sice ozývají konzervativní proudy, jsou však často řazeni do jedné skupiny spolu s populisty, radikály či dezinformátory, což je nazýváno jako boj proti populismu a za liberální demokracii. Tato doba je velmi vyhrocená a ti, kteří odmítají jít s novým proudem, jsou ignorováni a umlčováni, stejně jako někteří nezávislí a nezkorumpovaní vědci, kterým jde skutečně o pokrok a poznání, ne o byznys, renomé, uznání, ocenění, příspěvky, dotace a granty za to, že jsou v souladu s ideologií a se zájmy elitních oligarchů vlastnících 90% majetku celého světa.

Mezitím i ve vyspělých zemích sociální situace zhoršuje. Rapidně roste počet imigrantů i lidí žijících pod hranicí chudoby. Bohatí a oligarchické struktury skupují nemovitosti, což jejich cenu žene do závratných výšin a bydlení se stává nedostupné i pro střední třídu. Liberálové ve směřování EU žádný problém nevidí – naopak, jde podle nich pokrok a důkaz měnící se společnosti, jejíž správný vývoj brzdí jen populisté. Hlavním problémem je pro ně v této době ekologie, lidská práva či korupce. Naopak, populisté říkají – ne, to není hlavní problém, hlavní problém je nahrazení pojmu vlastenectví pojmem evropanství, to že EU je považována za Evropu a zájmy EU za evropské zájmy. To že se EU hraje na nový federální stát, takže vlastenectví stává se nekorektním slovem, které souvisí se šovinismem, fašismem a nacioalismem. Podobný vývoj směrem ke stále větší integraci, denacionalizaci a globalizaci je vidět nejen v Evropě, ale i v USA, zejména mezi americkými demokraty, intelektuály a na amerických univerzitách. To ale naráží na silný odpor a způsobuje, že se situace dostává do slepé uličky.

Na začátku 20. let svět postihuje globální pandemie covidu-19, která jakoby předznamenala to, že proměna politické korektnosti do tzv. progresivismu dospěla do svého vrcholu. V něm vliv extrémní levicové ideologie na západě kulminuje a přináší celkový úpadek diplomacie, politiky, demokracie a hodnot. Vyhrocení politického boje, tlak na (auto)cenzuru a vysoký nárůst polarizace společnosti začíná ovlivňovat i dosud převládající politický proud EU tažený progresivními neomarxisty a liberály, která se zdá být zaskočená, neschopná reakce, uchylující se hlavně k opakování stále stejných silných slov a frází.

Procházíme neklidným obdobím stagnace, kdy se EU nachází ve slepé uličce, zatímco jí ujíždí svět. Stagnace, během které světový i domácí vývoj kulminuje ve woke a progresivistickém rozkladu. Převládá nejistota, bezcílnost, mediální choas a manipulace. Demokracie a boj za ní se stává v politickém boji novým fetišem a modlou, aniž by se vedla diskuse o tom, do jaké míry je současný systém skutečně životaschopný a reálně demokratický. Diskuse se tak zvrhává pouze ve mediální zkratky a primitivní nálepkování kdo je demokrat a kdo není, kdo to myslí s demokracií vážně a kdo je fašista, populista nebo komunista. Zdá se, že liberalismus dosáhl svého globálního vrcholu, narazil do pomyslné zdi a dostává se za svůj zenit.

Značná část liberální společnosti se nechává ukolébat ideály a sny. Podlehla kolosální mediální manipulaci, která ji vnutila představu, že člověk má na všechno základní lidské právo. A že ten, kdo tomu nerozumí je někdo, kdo se brání pokroku, protože trpí nějakým strachem nebo fóbií. Mladí lidé (kteří jsou hlavní cílovou skupinou manipulátorů) jsou těmito myšlenkami bombardováni ze všech stran od seriozních médií až po své oblíbené influencery. To způsobuje, že výrazně roste množství sebevražd, psychických, skutečných genderových poruch a poruch identity, lidí, kteří si nejsou jisti tím, kdo vlastně jsou, lidí nespokojených se svým pohlavím, lidí s depresemi, strachem z budoucnosti, z války či změn klimatu. Společnost je vystavená strachu a strašení na všech frontách jak ze strany vlády tak opozice. V mnoha zemích se progresivistické politice zvedá odpor a lidé se začínají pomalu probouzet, což způsobuje další růst napětí. Zdá se, že mezi liberálními globalisty a zbytkem společnosti zeje hluboká propast a každý žije v nějaké jiné realitě.

Nová generace má často pod vlivem virtuální reality a sociálních sítí sklon být odtržená od reality, uzavřená ve vlastním světě. Vnímá svět jako počítačovou hru, domnívá že je všechno je nejen základní lidské právo, ale i že může mít vše zdarma a ihned, že musí být neustále on line, že si vše může najít na internetu, že jí vše zařídí umělá inteligence, takže pokud něco z toho nefunguje, psychicky se hroutí. Trpělivost, fyzická práce, schopnost naslouchání a diplomacie jí už moc neříká, protože vše pokládá za zdržování. Žije hlavně v zajetí svých myšlenek, fantazie, snů a ideálů. Až budoucnost však ukáže, jak se jí podaří je realizovat, až převezme odpovědnost.

Jakmile odeznívá první šokující pandemie covidu-19, přichází další šok – proxy-válka o Ukrajinu, která se zřejmě, podobně jako válka o Vietnam, protáhne na roky, dokud geopolitický souboj velmocí o dominantní postavení ve světě dostatečně nevychladne nebo naopak neeskaluje do katastrofy. Hlavním národním zájmem USA je uchovat si i v této době s podporou spojenců pozici impéria, zatímco mocenské těžiště se stále více koncentruje v Asii. Ukrajina se snaží emancipovat se ve vztahu k Rusku, Rusko, Čína a další země se snaží emancipovat se ve vztahu k USA, které ovládají i globální finanční systém.

Také Evropa je na rozcestí, zůstává jakoby mimo hru a topí se ve sporech jak z této situace ven. Navzdory tomu, že kolo historie se postupně otáčí od globalizace k deglobalizaci a vytváří se nové světové uspořádání, pokračuje EU spíše cestou federalizace, kde se z původního VIP klubu nejvyspělejších, postupně stává neomarxistický skanzen. Její elity tlačí na vytvoření světové říše dobra, která bude schopná obstát, ale současně dělají vše proto, aby jí potopili a přivedli k rozkladu. Silně polarizované jsou i kolébky světové demokracie – USA či Velká Británie, které se pod náporem migrantů také nachází na trajektorii společenského, kulturního i ekonomického úpadku.

EU i některé demokratické země připravují zákony na omezení svobodného projevu a zvýšení finanční podpory těm neziskovým organizacím, kdo tzv. šíří pravdu. Nové zákony mají i bez rozhodnutí soudu umožnit umlčovat a stíhat ty, kdo oficiální pravdu nešíří, kdo šíří konspirační teorie nebo tzv. proruské narativy. To je prezentováno jako obrana demokracie, ale zdá se, že se jedná spíše o krok zpět. Nelze totiž dělit část společnosti na demokratickou a část na nedemokratickou, neboť to samo demokracii popírá. Na tuto rétoriku však naskakují i veřejnoprávní média a novináři, kteří se dříve alespoň snažili budit dojem objektivity a jsou až fanaticky zaujatí obranou demokracie proti jejím nepřátelům. Stále méně lidí si uvědomuje, že demokracie není diktatura většiny a že boj za demokracii neznamená umlčování opozice, ale naopak dialog.

Svět je ve stádiu očekávání velkého duchovního probuzení, které v novém věku lidstva přijde, ale nikdo nedokáže říct, zda půjde o klidný a postupný vývoj nebo spíše o katastrofu a násilné vytržení z hlubokého spánku. Prozatím pokračuje rozpad starého světa a tradičních hodnot, formování nového světového řádu, proměna západní společnosti směrem k individualismu a relativismu, transformace k elitářské digitální technokracii, ve které budou občané postupně, potichu a nenápadně zbavováni svých práv (v případě, že nedojde k nějaké velké katastrofě, která by mohla vše razantně urychlit). To vše s argumentem výhod, rozvoje, nutnosti, ekologičnosti, zdraví, rovných práv, bezpečnosti, praktičnosti…

Reálně hrozí, že všeobecná lhostejnost a tyto argumenty budou převažovat nad otázkou skutečných základních lidských práv, jako je svoboda pohybu a slova, právo na soukromí, právo na dezinformace, právo na to znát své předky, možnost být vždy off-line či možnost používat hotovost a prokazovat se neelektronickými doklady bez sankcí a znevýhodňování. Papírové peníze a veškeré doklady budou totiž pouze v elektronické podobě, identita každého člověka (včetně jeho DNA) bude pouze elektronická, uložená v neuronové síti.

Svoboda a soukromí mohou být pouze teoretické, stejně tak slovo demokracie zůstane napsané hlavně velkými písmeny jako největší status, ale pouze teoretický, podobně jako byla tzv. lidová demokracie za socialismu. Slovo demokracie bylo součástí všech oficiálních prohlášení, ale prakticky neexistovala – jen se jí všichni oháněli a zaštiťovali se jí. Pokrytectví tak do jisté míry stále trvá a v této době začíná být znovu aktuální, nejen tradičně na východě, ale už také na západních zemích.

Společnost má stále silnější a pevnější vnější slupku, aby se chránila před nepřáteli, ale uvnitř se morálně rozkládá. Tento rozklad bude znamenat hlubokou společenskou přeměnu, buď směrem k úplném rozpadu nebo nové renesanci. Může to být ale tak, že rozklad je součástí renesance, takže vlastně k tomu, aby vznikl lepší svět musí dojít ke katastrofám, aby to staré zaniklo a bylo zničeno. Tedy, pokud je to nezbytné k změně myšlení a lidského vědomí, protože tato změna je důležitější, než materiální hodnoty. Pokud lidé nezmění své myšlení, stojí zřejmě před pohromami globálního rozsahu, ať už jde o důsledky válek nebo přírodních katastrof.