Proč sílí lhostejnost k Ukrajině? Protože agitace přetrvává.

Američané si dlouho pamatovali, co dělali v den, kdy byl zavražděn Kennedy. U nás si mnozí pamatují, co dělali 21. srpna 1968 či 17. listopadu 1989, ale logicky už jich ubývá. Ale na to, co dělali 24. února 2022 a v době následující po ruském útoku na Ukrajinu, si asi pamatuje dost lidí.

Upřímně řečeno, pamatuji se, co jsem dělal 11.9.2001 při útoku na WTC, ale co 24.2.2022 vůbec nevím. A proč sílí lhostejnost k Ukrajině?

Já si myslím, že je to propagandou a pohádkami to tom, jak Rusko potáhne na Evropu když Ukrajina padne a o tom jak je pro nás tato země extrémně důležitá, či o tom, že Ukrajinci jsou naši největší přátelé na světě, protože nikoho nemilujeme více, než Ukrajince.

Myslím si totiž, že nic se nemá přehánět a náš vztah k této válce je především založený na iracionálních pocitech, které si realitu vykládají podle svého. Ideologie a morální apely úplně vymazaly pragmatický a racionální pohled. Je to jako zatemnění mysli. Dialog hluchých. Velký morální apel jako bezradný a bezmyšlenkovitý výkřik do temnoty. A v tomto delíriu se naše společnost ještě stále nachází, i když doufejme, že ty největší emoce jsou už pryč. Naštěstí.

Když od rána do večere lidi masírujete takovou agitací, nemůžete se divit, že po nějaké době je to začne nudit a otravovat. A nakonec se proti tomu začnou bouřit. Navíc ještě když do nich perete horem dolem, že třetí světová válka je nevyhnutelná a že se musí připravit. Já bych takové lidi poslal nejraději někam. Nejlépe kdyby se odstěhovali na Ukrajinu a vůbec nejlépe, kdyby šli sami bojovat na frontu, pokud Ukrajinci nechtějí a schovávají se tady.

Místo agitace a psaní komentářů. A místo vyvěšování vlajek Ukrajiny a EU. Dělat to, co má smysl msto teatrálních, patetických nebo okázalých gest. A ideologických proklamací o výši procent nebo slovíčkaření. To je v podstatě celé o ničem – je to jako obehraná písnička, které se hraje stále dokola. Těžko si představit něco více únavnějšího. Zejména po poslechu dnešního projevu Zelenského v Bruselu.

Racionálně směs polopravd, ale hlavně emoce. Dialog hluchých a velké morální apely. Jinak nic. Velké divadelní představení, ale překvapivě, už ne tak s bouřlivým potleskem jako tomu bylo na začátku války kdy byl ukrajinský prezident největší celebritou světa. Naopak, potlesk Zelenskému v Evropském parlamentu byl tentokrát spíše vlažný a jakoby ze soucitu. Žádné velké ovace. Lze se tomu ale divit?

Evropa si možná bolestně začíná uvědomovat, že válka silové řešení nemá a dřívější sny o porážce Ruska na frontě jsou pryč. Stejně jako naděje v sílu sankcí, kterých bylo nespočet. Všichni jsou už unavení a je jim jasné, že pokud nechtějí eskalaci a třetí světovou válku, budou muset hledat cestu k dohodě a k obnovení normálních vztahů, což bude ale nesmírně, nesmírně těžké.

Navíc, tomuto procesu dnes stále brání velké množství lidí, jejichž představa je taková, že vybudují na východě Evropy velkou železnou oponu, které Rusko neprodyšně izoluje a rozmístí tam velké množství raket, která ho odstraší. Takto uměle udržovaný mír by ale byl trvale neudržitelný a stejně by vedl v budoucnu jen k dalšímu napětí a eskalaci. Nic by nevyřešil a mohl by znamenat jen dočasnou přestávku a příměří v této nesmyslné válce.

Ale skutečně, Ukrajina je velké země a proto je strategicky velmi důležitá – proto takové emoce. Umíte si představit podobné emoce, kdyby Rusko nebo jiná země obsadila část Turmenistánu nebo Tádžekistánu a bojovalo se tam tak jako dnes na Ukrajině? Sem tam by proběhly nějaké zprávy, ale žádné velké vzrušení by rozhodně nepanovalo – žádné velké morální apely, jen suché komentáře. Naši politickou scénu by to moc neovlivnilo, žádné demonstrace, žádné hluboké příkopy… A přitom by šlo úplně o stejnou situaci. Všichni by to chápali jako vzdálený regionální konflikt.

Proč to říkám? Protože chci znovu zdůraznit iracionalitu našich postojů. Tak jako my dnes chápeme válku na Ukrajině, tak ji chápe jen Evropa a zejména východní – tedy i my. Svět ji ale vidí jinak – podobně jako bychom viděli my okupaci Tádžekistánu. Daleko největší vliv má na Evropu – je to proxy konflikt, ale spíše regionálního charakteru. Rozhodně ne nějaká třetí světová, jak by ji rád viděl Zelenskyj, který si možná někdy připadá jako největší světová postava.