Určitě je to dáno hlavně naší historií a bojem proti totalitě. A možná i tím, že Česká republika nemá tolik osobností světového formátu jako velmoci a potřebujeme se k někomu upnout. A když už takové lidi nemáme, tak si je vymyslíme. Proto má takový úspěch i Švejk nebo Jára Zimmerman. To jsou přece největší Češi. Svět sice tohle zvláštní panoptikum prakticky nechápe, ale pro nás skvěle reprezentují osobnosti, jaké potřebujeme a jaké nás nejlépe charakterizují. To je asi schopnost udělat si ze všeho legraci, zejména z toho co je absurdní. Jestliže Hašek se ve Švejkovi absurditě vysmívá, Havel ji záměrně nafukuje a dramatizuje, Zimmerman je tak trochu absurdní postavou sám o sobě.
Zkrátka potřebujeme symboly nás samých, bez ohledu na to, zda měl Havel skutečně takový vliv na chod světových dějin nebo ne. Tady je ve skutečnosti jeho role přeceňovaná – nebýt Gorbačova, možná by totalita trvala dodnes a Havel zemřel ve vězení jako téměř neznámý člověk. Dnes si každý odkaz Havla vykládá po svém. Někteří liberálové ho uctívají proto, že byl největší českou světovou celebritou, jiní spíše pro jeho odvahu hledat pravdu a stát si za ní. A právě to druhé je to, o co ve skutečnosti jde a co má přesah i do současnosti.
Havel by samozřejmě ale i člověkem své doby, i když měl i své trefné vize rizik budoucího vývoje demokracie. Jak by reagoval na dnešní svět, který se už v mnohém proměnil, o tom si může každý udělat vlastní představy. Žil ještě v jednoduchém a analogovém světě, kdy bylo jasné, kde je zlo a kde je dobro a kdy bylo jednoduché se vymezit. Dnešní svět je ale na jiném stupni technologického a společenského rozvoje a také lidé mají jinou mentalitu. Odkaz Václava Havla tak může mít mnoho podob, který je rámován symbolem boje proti lži a nesvobodě. V tom se Havel skutečně výrazně lišil od většiny politiků. Ale nejen v tom, vyznačoval se hlavně skromností a potřebou být za všech okolností upřímný a neustále pochybovat o sobě a o pravdivosti všeho co vidíme a slyšíme.
Byl vlastně jakýmsi fanatickým myslitelem a hledačem ideální společnosti – něco co je mi také docela blízké. Měl tendenci neustále hledat ideál a vyvažovat protiklady. Neustále vymýšlet, pochybovat, hledat, filosofovat, ale přitom záměrně zůstávat vzadu, nikam sám sebe necpat, analyzovat absurdno a dramatizovat ho. Neustále fantazírovat a rozvíjet svoji představivost, kterou se snažil spojit s kritickým rozumem. Jakoby se neustále snažil hledat sama sebe, uchopit neuchopitelné a překročit svůj stín. Byl to neskutečný, až bláhový idealista a ta vize ideálů lidi fascinovala, protože ideály jsou právě to, co dnešní společnosti nejvíce chybí. Uchopit neuchopitelné se mu sice nikdy nepodařilo a podařit nemohlo, ale nakonec dosáhl toho, že se pro mnohé lidi stal modlou. Sice ho nepochopili, ale chtěli se ohřát v jeho stínu a na jeho hřbetě vystoupit výše. Měl se stát jejich štítem.
Kdo z nás dnes neustále pochybuje a používá superkritický rozum? Myslím si, že i většina největších obdivovatelů Havla naopak považuje pochybování o sobě a o všem co vidíme a slyšíme za slabost, zatímco oni mají jasno. Oni od Havla nepřebírají jeho pokoru, ale spíše se hřejí ve stínu jeho renomé a zůstávají mentálně zamrznutí v jeho době, která byla oproti dnešku skutečně jednoduchá. A tento pohled z historie kopírují do současnosti, proto stále dějí společnost na dva tábory – na demokratickou a nedemokratickou. Jako kdyby stále bylo právě před revoluci a ne skoro 40 let později. Myslí si – my podporujeme Václava Havla, my se k němu hlásíme, my známe jeho myšlenky a proto jsme demokraté a ti, kdo mají jiné názory jsou naši nepřátelé.
Položme si ale ruku na srdce. Dělal by totéž Havel, kdyby dnes žil? Choval by se, jednal a dělal to, co oni? Jsem si jist, že určitě ne. Na jednu stranu je boj za svobodu aktuální v každé době, ale na druhu stranu doba se neustále mění a přináší jiné výzvy. Historie se nikdy neopakuje stejně, jak věří ti, kdo zamrzli ve svém myšlení v dobách minulých a nejsou schopni ho měnit a aktualizovat právě tak, jako to dělal Havel. Hlásit se k odkazu Václava Havla a přitom se povyšovat nad jiné, to je absurdní.
Myslím si, že Havel by byl schopen podívat se na dnešní svět novým pohledem, protože byl člověkem, který pravdu neustále hledal a neustále pochyboval. Nepatřil k těm, kdo věří, že už pravdu našli a proto, už nic dalšího hledat nepotřebují. Myslím si, že mnozí liberálové si odkaz Havla tak trochu přisvojili sami pro sebe. Pojmenovávají po něm kdeco a mluví o něm neustále, ale ta pointa trochu uniká a vytrácí se pryč. Proto se dnes k Havlovi hlásí kde kdo a uctívá ho kde kdo jako jakéhosi nového tatíčka národa, ale politická scéna je přitom v dezolátním stavu. Troufám si říct, že v horším, než tomu bylo za Havla, i když i on sám udělal mnoho chyb a přešlapů. Stále byl ale nějakou morální autoritou a byl schopen vidět věci v nadhledu a v souvislostech.
Václav Havel se po skoro 40 letech stal hlavně modlou nebo historickou postavou, o které si každý myslí své, ale představy má velmi zkreslené. Jeho jméno využívá, zneužívá a zaštiťuje se jím kde kdo, protože je to už zkrátka symbol a hlavně, v zahraničí toto jméno alespoň některým lidem alespoň něco řekne. A mnoha lidem to stačí. Hlavně těm, kdo pochybování pokládají za slabost a cení si Havla nikoliv pro jeho schopnost hledat pravdu, ale spíše pro jeho renomé. To jsou ti falešní liberálové, pro které je Havel hlavně skvělá a dobře použitelná nálepka na boj za jejich vlastní zájmy. Je nezajímá pravda, kterou hledal Havel – je zajímá spíše jen jejich vlastní pravda a nástroj jak prosazovat své cíle.