Michal Koláček začal učit před dvěma lety. Na základní škole v Kuřimi na jižní Moravě má hodiny informatiky. „Učím osmáky a deváťáky, tedy nejstarší ročníky na škole. Neustále řeším, jak si nastavit zdravé hranice, abych vybalancoval kamarádský vztah, ale aby mě žáci brali také vážně.
Dobře to okomentovala paní Hořejší:
Moje příbuzné opustily školství především kvůli rodičům…jakmile zlobivému dítěti, které ničilo výuku, cokoli řekly, nebo daly poznámku nebo si dovolily ho poslat (ne za dveře, protože to se nesmí), ale do vedlejší třídy, kde je asistentka, byl vždy problém s rodiči, kteří si stěžovali ředitelce a učitelka se nakonec musela omlouvat. Nezvladatelné dítě řádilo dál. Rodiče si obecně stěžovali na všechno (že mají děti moc úkolů, málo úkolů, že nosí domů moc učebnic, že nenosí učebnice a rodiče neví, co se učí, že je přetěžuje nebo že jsou pozadu oproti jiné třídě…), každý měl jiný názor, nikdy se neshodli, ale vždy za všechno mohla učitelka. Všeobecná nedůvěra k učitelům jim nedává vůbec prostor fungovat.
Bohužel, stále se řeší výše platů nebo inkluze, ale tento zásadní morální problém nikdo neřeší. Kdo by chtěl učit ve škole, kde si žáci mohou dělat co chtějí, učitel pro ně není žádná autorita, ale spíše spolužák nebo kámoš – v dobrém i zlém. A pokud se jím znelíbí, je pak vždy na vině on? Ano, samozřejmě, učitel si má umět získat přirozenou autoritu, ale rozhodně by to nemělo být chápáno tak, že pokud toho není schopen, je to jeho problém.
V dřívějších dobách byla situace úplně opačná, kantor byl nezpochybnitelná autorita, mohl sahat i k fyzickým trestům a nikdo si proti němu nemohl nic dovolit, i když se mu žáci mohli třeba i tiše smát a mezi sebou si šuškat ledacos. Postupem času se ale situace obrátila, začal být kladem velký důraz na inkluzi, humanismus, rovná práva, přátelský přístup, důraz respekt k identitě a citům žáků, na to aby nebyli stresovaní a cítili s v pohodě. Dětem se nesmělo nijak ublížit, zakázali se fyzické tresty dětí i ze strany rodičů. Málokoho ale asi možná napadlo, že ani to není nejlepší cesta.
Škola hrou platí sice stále a učitel má být žákem přítelem. To ale platí v ideálním případě, v praxi toho nelze vždy dosáhnout a musí existovat rovnováha, kdy i žáci a děti musí vědět, kde jsou jejich hranice, co si mohou dovolit a co ne. Jinak bude povolání učitele rizikové, nebezpečné, učitelé se budou žáků a jejich rodičů bát a zájem o tuto profesi bude klesat, i když budeme učitelům zvyšovat mzdy. Není asi možné, aby stát každému učiteli platil ochranku. To by bylo bizarní.
Když zmiňuji zákaz fyzických trestů, který prosazuje EU, víme, že některé děti jsou skutečně nezvladatelné, jako utržené ze řetězu, nemají zábrany a nastavené hranice svého chování. Můžeme je usměrnit pouze slovně, trpělivým vysvětlováním a dobrým příkladem? Podle mě je to velmi idealistická představa.
I já jsem jako dítě dostal někdy naplácáno na zadek nebo jsem dostal facku a mohu říct, že to na mě žádné šrámy na duši nezanechalo. Spíše bych řekl, že mi to nastavilo nějaké mantinely a začal jsem více přemýšlet, co si mohu dovolit a co je nebo není správné. Tehdy jsem to vůbec netušil a byl jsem schopen udělat s čistým svědomím a bez výčitek věci, za které bych se dnes hluboce styděl. Dnes vím, že pár facek bylo jasnější a stručnější vyjádření, než kdyby mi rodiče trpělivě, dlouze a pečlivě vysvětlovali mojí situaci. Nakonec bych jim možná stejně nerozuměl. Co znamená facka mi ale bylo jasné. Zamyslet se nad sebou. Kdyby moje výchova probíhala jinak, je možné že bych kradl i dnes, ale necítil bych žádné výčitky – něco, co je pro mě dnes nepředstavitelné.
Divíme se, že mnoho lidí překračuje zákony, páchá trestné činy, vnímá otázky morálky jinak, než my a nejsou pro ně vůbec důležité. Že to vše dělají, aniž by se styděli a měli výčitky svědomí a že si myslí, že si mohou všechno dovolit nebo že jim jí lidé mají sloužit. Přitom je to dáno jejich výchovou. Oni tak byli jako děti vychované, jejich okolí je utvrdilo v tom, že to co dělají je správné, jinak se nemohou prosadit.
Tito lidé ani nemusí být vůbec v jádru zlí, ale prostě jen nemají z dětství žádná vnitřní omezení nastavená. Jejich svědomí jakoby moc nefungovalo nebo bylo zcela vypnuté. Když vidíme, jak se i rodiče nevychovaných dětí obrací proti učitelům na jejich obranu, vidíme, že už je to dlouhodobý a vážný generační problém. Nejenže mají děti nevychované, ale už i oni sami jsou nevychovaní.
Co ale s nevychovanými dospělými, kteří nemají viditelné morální zábrany, nemají psychický ani tělesný stud, nemají jasno sami o sobě a své identitě, mají o ní zkreslené představy, vidí realitu deformovaně (nebo pokud jsou inteligentní) umí to skrývat? Často to bývá spojeno s pocity vnitřní prázdnoty, deprese, nespokojenosti, přeháněním, různými kompenzacemi sníženého sebevědomí, poruchami charakteru, psychopatickými rysy, poruchami osobnosti, paranoidními představami… Ani to nemusíme na první pohled u nich poznat, protože vystupují navenek velmi rozumně a nezřídka mohou mít i dar velkého sebevědomí a výřečnosti.
Nevychovaní žáci totiž budou třeba jednou zastávat důležité funkce nebo vést republiku. Pokud mají nějakým způsobem narušenou svou vlastní integritu a vnímání a podaří se je třeba i přistihnout a odsoudit, stát je zase musí ve věznicích živit a poskytovat jim tam ubytování. V každém ohledu stojí morální hniloba velké peníze. Platíme za ní hodně, aniž bychom si to vždy úplně uvědomovali. Řešíme sociální prevence a postihy, ale všechno to začíná u rodičů, dětí, na školách a u žáků. Tam se to všechno rodí – tam to vzniká.
Inkluze? Zrušení fyzických trestů? Umožnění změny pohlaví, tranzice? Zrušení známek a jejich nahrazení slovním hodnocením? Výuka o škodlivosti dezinformací, o manipulacích a nepřátelské propagandě? Výuka k toleranci migrantů a lidí s odlišnou sexuální orientaci? Humanismus, solidarita…? Hm, to jsou všechno vnější a často kosmetické věci, jak žákům zpříjemňovat pobyt ve škole a jak je politicky a občansky formovat. To ale nejsou morální hodnoty a mnohdy s nimi souvisí jen okrajově.
Problém je v tom, že pokud máme sekulární společnost odtrženou od náboženských kořenů, je věc morálky velmi relativní a nabízí mnoho způsobů výkladů. Často je tak pouze výsledkem zbytků starých tradic smíchaných s aktuální politickou ideologií. Společnost a její kultura se vznáší v jakémsi vnitřně neukotveném vzduchoprázdnu a nikdo vlastně neví kam a k čemu by měla směřovat. Co by mělo být cílem. Tato krize se pak pochopitelně projevuje nejen ve školství.
V minulosti byla doba vždy svázaná s nějakými náboženskými, filosofickými nebo rodinnými ideály a kulty, ať to bylo osvícenství nebo romantismus. Po první světové válce se ale všechno zhroutilo a vyprázdněné ideály vyplnily zhoubné ideologie komunismu a fašismu. Dnes tu máme jakési vakuum a novým fetišem se stala demokracie, diverzita, solidarita, lidská práva a EU, která se stala naší novou kotvou a ke které mnozí vzhlíží jako k něčemu, co by je mělo ochraňovat. Jenže ona sama je postavena spíše na vnějších hodnotách, ideologii a stojí na vratkých základech.
Stojíme na jakési křižovatce, ale je dost možné, že nic převratného se v dalším vývoji dít nebude – až mnohem později. Prostě jen nenápadně vplujeme do doby technokracie, kdy otázky morálky budou dále upozaďovány, většinu věcí bude řídit umělá inteligence, stroje a počítače. Jenže, pokud ani ona nedostane jasné mantinely, tak se vymkne kontrole také. Jako nevychovaní lidé. Záleží tedy, kdo bude umělou inteligenci řídit, zda lidé vychovaní a morálně na výši, nebo spíše nevychovaní, kteří ji budou používat sobecky, k vykořisťování a ovládaní jiných.
Bez základů morálky a morálně vyspělých lidí nemůže fungovat žádný systém, ať ho řídí umělá inteligence nebo ne. Ani demokracie ne – je to jen vnější slupka. Neexistuje dokonalý sytém – vše je v lidech, v jejich morálce, ale také pokrytectví. Žádný zákon, ani ideologie, nemůže morálku nahradit. Ani kdybychom si na papír napsali ty nejvznešenější hodnoty, dali si je posvětit a vložili je do ústavy. Eroze morálky postupuje zevnitř, až poté se projeví vnější morální krizí, která formuje novou ideologii o které lidí věří, že jim přinese lepší zítřky a více svobody.
Kdyby to ale opravdu bylo o svobodě a demokracii, bylo by to asi ještě jednoduché. Ve skutečnosti je ale mnohem důležitější vnitřní svoboda a integrita člověka, než svoboda vnější, politický systém a životní podmínky. To jsou věci o kterých můžeme diskutovat a přít se o ně, ale jsou to jen vnější věci správy lidských věcí. Jak stojí v Bibli:
Dávejte Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo“ (Matouš 22:21)
To vyjadřuje nutnost oddělit světskou moc od duchovní autority (Boha) a uznat suverenitu každé z nich v jejich oblasti. Císaři náleží poslušnost ve světských záležitostech, zatímco Bohu náleží uctívání a dodržování jeho přikázání – morálku. Pokud se totiž změní morálka lidí, změní se i vnější systém, který se rozpadne sám, pokud je trvale neudržitelný. Pokud však nefunguje morálka, nefunguje ani sebedokonalejší vnější politický systém správy.
Společnost tím trpí na všech úrovních, takže ji nezbývá, než používat různé záplaty, restrikce, cenzuru, nové zákony, předpisy, nařízení aby mohla vše nějak udržet pohromadě a v chodu. Současně se ale objevují stále nové a nové problémy, které způsobuje vnitřní eroze a hniloba nemocné společnosti. Víme vůbec kolik má EU různých směrnic, limitů, nařízení a zákonů? Nevešly by se vám všechny ani do knihovny!
A to je unie vlajkovou lodí svobody a jednoty. Lodi, která jde spíše ke dnu a kterou stahuje dolů její vlastní náklad, který na ní lidé (dobrotrusové) naložili. Vystavěli obrovskou, kolosální, mnohapatrovou loď, které jde ke dnu a která se už sotva někam pohybuje. Pyšní se ale na palubě obrovským stožárem s vlajkou. Další – velmi velký a těžký pasažér se chystá nastoupit. Ukrajina. Možná nás tedy velké změny nakonec přece čekají? Víme, že ani na Ukrajině morální hodnoty nejsou příliš zakořeněné, i když se jimi ve válce s Ruskem pyšní a jsou často chváleny. Každý ale víme, že realita je trochu jiná. Ukrajina bude mít ještě hodně práce sama se sebou – pokud ji EU neudělá ústupky, aby ji mohla co nejdříve nalodit.