Pozitivní a kritické myšlení

otroctvi

Dívat se na svět negativisticky je špatné. Dívat se na svět kriticky je sice teoreticky správné, ale většinou to nic dobrého stejně nepřinese a bohužel, ani nezmění, přestože i takový pohled je nutný. Nejlepší je však dívat se na svět pozitivně. Stavět na tom, co je dobré a rozvíjet to. Je to ta nejlepší cesta, jak něco změnit. Jak z nedokonalého udělat dokonalé. Normálně je totiž nedokonalé vše a kritický pohled nám říká, že sklenice je stále poloprázdná. Nikdo proto nemůžeme být spokojeni. Pokud ale pochopíme, že nedokonalost je normální, zatímco dokonalost je stav ideální, uvidíme, že sklenice je vlastně již poloplná. Vždy záleží na subjektivním úhlu pohledu. Objektivní realita neexistuje. Je to jen naše představa, že něco takového je. I když budeme srovnávat, vždy budeme srovnávat nesrovnatelné, neboť každý a vše prochází jinou cestou a jiným způsobem vývoje.

Pokud věříme, že dokonalost je normální stav, máme sice pravdu, ale žijeme mimo naší realitu. Dokonalost je normální stav, ale v ideálním světě. K tomu však máme ovšem daleko. Velký problém je, pokud nám nedokonalost zabrání v pozitivním pohledu na svět, který je zkažený, protože negativním myšlením to ještě více přitahujeme a tím i posilujeme. Pozitivní myšlení však nemůže být založeno na nějakém tréningu vyvolávající schopnost se účinně „obrnit“ vůči všemu negativnímu. To je pouze křeč a snaha uniknout do ideálního světa snů. Nikdo nemůže z otroctví vysvobodit sám sebe. Skutečné pozitivní myšlení je totiž na založeno na pochopení a porozumění toho, proč jsou věci takové jaké jsou, proč je někdo takový, jaký je, kdo jsem já a kdo je Bůh a jakou má moc. Není to pouhá tolerance – ta je pouze lhostejností a nezájmem. Skutečná tolerance je odpovědností a porozuměním zároveň. Jsou samozřejmě věci, které tolerovat nelze.

Cesta k ideálu je ve skutečnosti cesta pokory, která vede skrze kříž, přijetí nedokonalosti a zkaženosti. Jen ta nám umožňuje žít v ideálním a zároveň v nedokonalém světě a překonat rozpor mezi ideálem a realitou. Musíme pochopit, že Bůh je všudypřítomný a že je dokonce přítomen i tam, kde se zdá, že neexistuje nebo dokonce, kde je jen temnota. Ve skutečnosti je to ovšem temnota v nás, který se projektuje i do našeho světa. My jsme ti, kdo spoluvytváří svět. Nejsme jen pozvaní hosté, jsme spolutvůrci v díle stvoření. Nejsme objeti ani otroci. Nejsme oběti ničeho, kromě nás samých. Pozitivní myšlení ovšem neznamená nekritické myšlení. Takové je nerozvinuté, alibistické či zříkající se odpovědnosti. Může se to jevit jako rozpor, ale kritické myšlení je nutná součást pozitivního. Je to ale pouze součást, nikoliv část dominantní a převládající. Když budete stále někomu vykládat, jak je dělá něco špatně, jak by to měl změnit, často to moc dobrého nepřinese. Ale když mu ukážete dobrý příklad a on uvidí vzor, máte naději, že se v něm rozsvítí a pochopí to rychleji, než z dlouhých přednášek. Nebo o tom bude alespoň přemýšlet, i když se na vás bude dívat s podezřením a nedůvěrou. Bývá to mnohdy efektivnější – i když náročnější. Kritický postoj sice přesně popisuje nedokonalý stav, ale ztrácí onu pozitivní tvůrčí sílu, skutečnou přidanou hodnotu, která jediná má skutečně schopnost měnit svět.

A nemůže to udělat ani množství zákonů, předpisů, kvót, regulací, kamer či nejrůznějších registrů. Tímto způsobem jen posilujeme své vlastní otroctví. Žádný takový systém nikdy nikomu neprospěl. Možná udržel pořádek blížící se ideálu, ovšem za cenu ztráty svobody, zdravého rozumu a schopnosti rozvíjet vlastní odpovědnost, morálku, lidství a svědomí. Někomu to možná vyhovuje a může se to zdát snadné a pohodlné. Je to však nenormální, nezdravé, nemocné a často i postavené na hlavu a odporující zdravému, selskému rozumu. Zdá se, jako bychom si až libovali ve světě, kde je vše nalinkované, zaškatulkované, rovné, evidované a zaregistrované, kde nic nevyčuhuje a je srovnané. Možná je to proto, že nám chybí skutečný ideál, který bychom následovali. A možná také proto, že naše myšlení je už dnes až příliš odtažité, rozumové a technické, než abychom pochopili, že takto svět nefunguje a že je to další slepá ulička, kterou jsme se vydali. Toto stádium našeho vývoje tedy ještě zbývá překonat a pokud to neuděláme my, zhroutí se později samo, aby přišla nová éra naší evoluce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *