Povinná solidarita

 

Jakým směrem má evropská integrace pokračovat?

Směrem k unifikaci, federalizaci a direktivního řízení podle progresivních levicových ideologií genderu či povinné solidarity nebo je čas už zařadit zpátečku k volnému svazku zemí s respektem k jejich suverenitě a národním zájmům, kde si občané mohou o hlavních otázkách rozhodovat sami?

Mají eurofederalisté skutečně mandát k tomu, aby solidaritu mohou nařizovat jako povinnou, protože je přece správná věc? Nechovají se progresivní ideologové tak trochu jako středověká církev, která chtěla svá morální pravidla povinně vnutit všem, protože jsou morální a správná? Není povinná solidarita či povinná charita podobný protimluv, jako demokratická diktatura či povinný dar? A pokud ne, kdo má mandát k tomu, aby určoval, co je v zájmu společného blaha a kam až daleko sahá vlastně demokracie v EU? Podívejte se na zajímavý ideologický duel na téma povinné solidarity a jejích prospěšnosti pro Evropu v pořadu TV Prima CNN – Partie.

Zdá se, že EU na ochranu hranic děravých jako cedník už prakticky v podstatě rezignovala a dodnes se v tomto ohledu nic zásadního nezměnilo. Stejně tak jako s bojem s nelegální migrací – zůstává jen u stále stejných slov. Nejjednodušším praktickým – a prý i neférovějším řešením – je nařízení mezinárodní solidarity. EU nakonec přijala návrh migrační reformy s povinnou solidaritou, která se bude týkat umísťování migrantů v jednotlivých zemích nebo povinné finanční podpory. Dříve navrhované povinné kvóty na přerozdělování migrantů, v důsledku toho, že se je marně dlouho snažila protlačit, pojmenovala jinak a světě div se – u většiny zemí uspěla.

Pokud někdo souhlasí s povinnou solidaritou a je mu jedno, zda bude muset povinně doma ubytovat kohokoliv, kdo mu bude přidělen, protože potřebuje pomoci, ať už jako dočasného hosta či natrvalo, je to jistě jeho věc a bude-li to financovat ze svého a nebude se chlubit poskytovanou solidaritou za cizí peníze, může jít příkladem. Nikdo by ale takovou povinnost neměl nařizovat jiným – jak v rámci domácností, tak v rámci celého státu. Jednoduše proto, že k tak závažnému rozhodnutí nemá žádný mandát. Představme si, že stát je dům. My občané jsme jeho majitelé. Vláda je správce, který dostala pravomoc jej spravovat. Pokud ale správce začne jednat jménem majitele, zatímco ten se dlouho neozývá a udělá mu z domu kůlničku na dříví – nenaštve to majitele a toho správce nevyžene? Tak by měli občané jednat s vládou.

Jestliže platí, že nikdo nemá právo vstupovat do domu majitele bez jeho vědomí a svolení, totéž platí pro stát. Tak jako dům jeho majitele není automaticky pro všechny, tak žádný stát není pro všechny. Alespoň žádnou globální vládu a stát zatím nemáme. Naše vláda však tento princip národní svrchovanosti popřela s důrazem na to, že solidarita je správná a že si musíme pomáhat, protože jsme všichni jedna evropská rodina. Jenže nejsme – jsme příbuzní z různých rodin, nejsme jeden národ, tvoříme město, kde má každý svůj vlastní domov, i když je pochopitelné, že eurofederalisté jsou uneseni myšlenkou společné domácnosti a jednoho evropského domu s jedním majitelem. Jejich globalistický sen je sice progresivní a možná i krásný, ale úplně mimo realitu, i kdybychom akceptovali argument, že EU je postavená na principu solidarity.

Vláda se kvůli němu (či výměnou za pochvalu za poslušnost) dobrovolně vzdala možnosti rozhodovat o tom, kolik a jaké lidi mohou pobývat na jejím území. Za odmítnutí každého migranta jí tak hrozí tučná pokuta, kterou zaplatí daňoví poplatnici. Není však jasné, kolik to může stát v budoucnu státní kasu a jak dalece potom bude muset šetřit na vlastních občanech. Vláda Petra Fialy na návrh za zády veřejnosti i opozice potichu a tajně přistoupila výměnou za udělení dočasné výjimky, že povinná solidarita se jí vzhledem k množství ukrajinských uprchlíků zatím týkat ještě nebude. Asi moc dobře tušila, jaký skandál a odpor by to vzbudilo. Pak tedy přišla s hotovou věcí a s tím, že pro ČR je to velmi výhodné, protože prý není uzavřenou zemí, která si nemůže dovolit se izolovat a že příliv migrantů je nutný a do budoucna nezbytný, má-li se vyřešit problém s klesající porodností, zadlužeností a kolabujícím sociálním systémem. S migranty by prý v budoucnu měla přijít potřebná pracovní síla, která nám zajistí pokračování blahobytu tím, že migranti budou vydělávat na naše důchody a že Evropa je prý potřebuje.

Co když to všechno ale nakonec bude naopak? Nepotřebuje se spíše zbavit lidí, kteří takovou politiku prosazují? Zřejmě nikdo z nich nepočítá s tím, že mnoho migrantů nejenže nebude pracovat na naše důchody a nepodpoří naší ekonomiku, ale bude naopak z našeho systému odčerpávat, přičemž se jim pracovat nebude chtít, natož se přizpůsobovat naší kultuře a našim zákonům. Mohou tak vytvořit paralelní společnosti, která se rozhodně neasimiluje a nepřizpůsobí. Ostatně s nepřizpůsobivým etnikem máme dodnes potíže a neustále řešíme jeho začlenění a vyřešení problému vyloučených lokalit.

Fialova vláda se chvástá velkou výhodností této dohody, která nám zajistí, že v době, kdy je na našem území množství uprchlíků z Ukrajiny, na této dohodě naopak vyděláme. Zamýšlí se ale nad tím, co bude potom, pokud neustanou proudy migrantů z Afriky a Asie? A pokud se situace s globálními změnami klimatu změní natolik, že naše hranice budou atakovat ne stovky, ale třeba stovky tisíc migrantů, kteří rozhodně nebudou z nám blízkého kulturního okruhu jako Ukrajinci? EU má však dokonce i pro tuto variantu návrhy řešení.

Tím má být vystavení tzv. klimatického pasu, který bude automaticky vystaven všem, kdo jsou ohroženi změnou klimatu. Lidé s tímto pasem pak získají automaticky legální pobyt na území EU. Nemůže to ale být tak, že EU si povinnou solidaritou a podobnými nápady podřezává větev sama pod sebou a lidé na to přijdou? Otázka je, jestli ne až tehdy, kdy již nebude možné tento problém žádným humánním způsobem řešit. Zastánci povinné solidarity ale říkají, že je to záměrné strašení lidí, šíření dezinformací či ruské propagandy. Zavírají tak oči nad tím, co se dnes deje ve Francii, Německu, Švédsku či dalších zemích z množstvím migrantů, kde prudce roste kriminalita a vznikají no-go zóny, kam má strach vejít i policie.

Nejen právo mít vlastní zákony, ale i právo kontrolovat vlastní hranice a rozhodovat o tom, kdo na území státu může žít patří k základním rysům národní suverenity. ČR se však tuto suverenitu sama a dobrovolně omezuje, aby ukázala jak je otevřená. Je to však skutečná otevřenost nebo spíše vlastizrada? Možná něco mezi tím, vzhledem k tomu, že hovořit o vlasti není korektní. Proto existuje nadnárodní celek, který má ambice převzít úlohu federálního státu, který sdružuje země, jejíž suverenita byla omezena ve prospěch celku a centrální vlády. Lidé jsou však necháváni v nevědomosti, že se nic neděje. Na jejich názor se již nikdo neptá, protože prý o tom v referendu již dávno rozhodli. Nevědomky tak dali moc do rukou elitám politiků a úředníků, aby si na mezinárodní scéně dělali co chtějí a aby to lidé neměli možnost snadno měnit.

Za peníze lidí bez jejich vědomí a bez toho, že by se jich někdo ptal, se plní bohulibé cíle naplňují snadno a snadno se pomáhá jiným, pokud to nikoho nic osobně nestojí, že by to snad musel platit z vlastní kapsy. Tedy do té doby, než to lidem dojde a vláda na těch, od kterých peníze vybrala, bude muset začít šetřit a ještě více je ždímat, aby to všechno mohla zaplatit. Na sobě šetřit rozhodně nebude – vlastní koryta musí být stále plná.

Možná je to ale jen tím, že každý si pod pojmem solidarita představuje něco jiného a pro někoho, kdo je levicově orientovaný, je zkrátka spojena s povinností. Je to takový rys socialismu a přerozdělování bohatství, kdy elita jedněm bere a druhým dává, aby bohatství a pomoc rovnoměrně distribuovala. EU, byť je na této myšlence možná založená (nebo si to tak někdo jen vykládá), ale rozhodně jeden socialistický stát, který by měl navíc zachraňovat zbytek světa, není. Nakonec i sám Jánošík, který bohatým bral a chudým dával byl jen zločinec a zbojník, který se domníval, že je možné vzít spravedlnost do vlastních rukou a rozhodovat o tom, kdo má komu co dát. Možná i proto dodnes v EU neexistuje žádná migrační politika, pouze právo na azyl. Tj. každý, kdo např. řekne, že je z Ukrajiny kde se bojuje nebo ze Sýrie, dostane automaticky azyl, i když to nemůže nijak dokázat. Nikdo to nezkoumá, nikdo to nedokazuje. Stačí si říct.

Takto se ale opravdu dobro prosazovat nedá a věřme, že lidé si uvědomí, že extrémní levicové, neomarxistické myšlenky, kterými se EU nechává tak často inspirovat, nejsou cestou k prosperitě. A nejen to, byť se tváří jako neskutečně spravedlivé, jsou ve skutečnosti velmi nespravedlivé a podkopávající soudržnost celé společnosti – i když věří, že dělají pravý opak. Pokud někdo solidaritu či charitu spojuje s povinností, měl si uvědomit tento protimluv a smysl toho, proč tu máme organizace, které poskytují pomoc založenou na dobrovolnosti a milosrdenství. V opačném případě by tu vlastně nemuseli vůbec být. A také bychom mohli rovnou zavést třeba solidární daň na pomoc lidem po celém světě. Čin povinný příspěvek všem bezdomovcům, apod. Našlo by se toho jistě dost, kdy by pomoc a podpora mohla být povinná.

A propo, všimli jste si, že premiér Petr Fiala po tvrdé kritice za přistoupení vlády k povinné solidaritě rychle otočil a začal hovořit o tom, jak je třeba posílit ochranu hranic schengenského prostoru, pracovat na návratové politice migrantů, bojovat s gangy převaděčů… Asi se domnívá, že si tím trochu přihraje ztracené body zpět a tenhle průšvih s neobhajitelnou povinnou solidaritou trochu zahladí. Jenže kolikrát už lidé tyhle věci slyšeli? Jakoby nestačil průšvih s Istanbulskou úmluvou, kterou vláda poslala do sněmovny či pro nás úplně zbytečná smlouva loajality s USA poskytující americkým vojskům na našem území nadstandardní práva nad rámec naší společné vojenské aliance NATO. Pro nás smlouva nadbytečná, ale pro USA významná pro posilování jejich globální moci.

Asi určitě není správné hrát za každou cenu na strunu nacionalismu a dělat ze sebe ublížený národ, který se musí neustále stavět na zadní, nic nepřinášet a vše blokovat. Na druhou stranu ale asi také určitě není třeba za pochvalu a uznání velmocí a globálních elit kašlat na své zájmy, zaprodávat se, lézt do zadních částí či jít z davem, jestli nám to nic nepřináší a není to třeba. Taková reputace nám jistě může být ukradená.

Povinná solidarita je asi nejlepším příkladem proto, bychom si uvědomili, že vláda je odpovědná v první řadě voličům. Až teprve potom vedení NATO, EU, USA, Radě Evropy a dalším velmocím, aliancím a organizacím. Pokud to tak necítí a voliče pokládá za druhořadé, možná si jen neuvědomuje, že je u moci díky jejich podpoře a že se to už nemusí opakovat. Následkem toho může být to, že přijdou k moci jiní lidé kteří vrátí mnohé věci zpět – nebo dokonce obrátí vše naruby. V zájmu všech by měl být proto dialog, shoda a kontinuita – nikoliv monolog, restrikce a potlačování odporu, prosazování věcí proti vůli voličů a neustálé změny podle toho, kdo právě tahá za provaz. Pokud vláda již nějaké nepopulární věci vláda dělá, měla by si zajistit podporu voličů tak, aby tomu co dělá rozuměli a chápali to. Jinak jde opět jen o dočasnou změnu a lidé, kteří ji prosazují riskují, že je to jejich poslední šance a že mohou skončit v propadlišti dějin stejně, jako mnozí jiní jejich kolegové, kteří se ve své době také hřáli na výsluní, ale osobnostmi se v politice nikdy nestali.

Hlavním problémem naší doby je, že máme velmi mnoho lidí, tlučhubů a aktivistů, kteří mluví do všeho, mají pocit že mají mandát na vše a chtějí vést všechno možné, ale velmi málo osobností, prostřednictvím kterých by lidé mohli skutečně měnit věci k lepšímu, osobností schopných spojovat a budovat. To, že se někteří politici chovají jako prodejné děvky asi není nic neobvyklého a je to stará známá věc. Horší snad je, pokud si to ani neuvědomují a jednají v dobré víře. Pak opravdu zbývá jen na voličích, aby tyto neřízené střely a všehoschopné umělce rázně usměrnili a poslali je tam, kam patří.

Škoda, že evropský systém přímou demokracii a občanskou společnost příliš nepodporuje v důsledku financování tzv. úřadů a myšlenkových tanků, aktivisticky politických a ideologických občanských neziskových organizací, které za úplatu dělají zázemí a podporu elitám a veřejnoprávním médiím. Měl by proto také existovat zákon, který by přímo zakazoval financovat ze státního a evropského rozpočtu jakékoliv občanské organizace, jejichž náplní je ideologie, propaganda, vládní agenda a politika. Vzhledem k tomu, že stát neziskovky dotuje každý rok desítkami až stovkami miliard Korun, které mohou chybět jinde, určitě by bylo dobré seznam podporovaných spolků a organizací revidovat.

Pokud si někdo zakládá neziskovku, aby mohl čerpat finanční podporu státu, vydělávat si takto a ještě za státní peníze manipulovat veřejným míněním a nést se na vlně neomarxismu a neoliberalismu, tak je to možná nebezpečné více, než zahraniční propaganda, která by nás vůbec nemusela tolik zajímat, kdybychom měli u sebe doma pořádek a lidé věděli, co si o krocích našich politiků mají myslet. Možná by nakonec zahraniční propaganda ani konspirační teorie neměly šanci, protože by se neměly čeho chytit a neměly by téma. Pečlivým budováním anti-propagandy, nekomunikováním, ignorancí a restrikcemi tato témata naopak sami vytvářejí. Jedním z nich je bezpochyby ideologie multikulturalismu a diverzity, i když z jejich strany uslyšíme zase jen argumenty, že jde o dezinformace, které je třeba potírat. Jak dlouho se nechají potírat a oblbovat voliči a jak krátkou mají paměť, to bude další otázkou. Jsou to podobně nepochopitelné postoje politiků, jako když strana, která si zakládá na pravicově konzervativní politice, prosazuje levicové hodnoty či tzv. manželství pro všechny. Co to má společného s pravicí a konzervativismem, je opravdu záhada.

Aktualizováno  10.4.2024:

EP schválil (Pro)migrační pakt, který zahrnuje kvóty na přerozdělování migrantů pod novým označením. Upravený systém je skrytě rovněž založen na povinné solidaritě, ale každý bude mít nově možnost se z něho vykoupit tím, že zaplatí 500 000 Kč za každého přiděleného migranta, kterého odmítne.

• EU needs a million migrants yearly, says EU commission
• Žádná výjimka pro Česko není, existuje více kritérií na úlevu. Migrační pakt je nejasný, říká právník

Od roku 2026 má začít platit nový přerozdělovací systém migrantů, který kvóty přejmenoval na offset a umožnil se z něho draze vykoupit, nebo požádat o dočasnou výjimku, která bude schválena, pokud stát splní 21 stanovených podmínek. Budou-li západní země, kam dnes migranti směřují přeplněné, přijde v rámci rovnoměrné distribuce řada na ostatní státy, včetně nás.  Zda budeme moci zažádat o výjimku není jasné, protože se neví, jaký status budou mít v této době uprchlíci Ukrajiny u nás, zda budou mít stále status uprchlíka nebo zda u nás vůbec budou v dostatečném množství, abychom dočasnou výjimku od EK dostali. Ačkoli ministr Rakušan se chlubil tím, že pro ČR vyjednal tuto výjimku, ve skutečnosti lhal, protože se netýká jen ČR, ale jakékoli země, která o ní zažádá a splní podmínky pro její udělení. Není to tedy nic automatického, samozřejmého a ani nic co by bylo speciálně pro Česko. Bohužel tyto podstatné skutečnosti zatajil.

Všichni, kdo migrační pakt obhajují argumentují tím, že se migrací pouze straší a nemá to žádný reálný základ, protože se nic neděje a žádní migranti k nám z jihu nemíří. Říkají ale ve skutečnosti pouze A. Odmítají říci B – že nejde o současnost, ale o budoucnost. Údajné strašení se totiž netýká současnosti, ale budoucnosti. A té se týká právě i migrační pakt, které sice ulehčuje nějakým způsobem práci s migranty, ale ve skutečnosti nic neřeší. To, že jsme zatím pouze tranzitní zemí nikdo nerozporuje, ale to oni nechtějí slyšet.