Okultismus

Náboženství a okultismus

POZNÁNÍ NEBO VÍRA?

Proč křesťanství nedává odpovědi na některé základní otázky o duchovních zákonech? Proč je lidé hledají ve východních náboženstvích nebo různých okultních naukách? V první řadě je třeba říct, že každé náboženství je především o duchovním vztahu člověka k Bohu a neříká nám přesně, jak co funguje. O křesťanství to platí ještě více a tak v jeho věrouce najdeme mezery, které si každý věřící může doplnit podle svého. Oficiální postoj církve se k nim často nijak jednoznačně nevymezuje a omezuje se jen na odpověď „nevíme, ale věříme, že …“ A o tom vlastně náboženství a víra jsou. Z pohledu nevěřících se může zdát, že je to slepá víra, protože chtějí nejdřív vědět a potom věřit. Je to ale pochopitelné, zvláště u moderního člověka, kterého klasická dogmata často dokážou už jen těžko oslovit.

Kdysi se lidem řeklo, že Země je placatá, Bible přináší vědecký výklad toho, jak byl svět a člověk stvořen a nikdo o tom nepochyboval. I když vlastně – dnes se lidem zase řekne, že vesmír je nekonečný a také o tom málokdo pochybuje, kromě věřících… – Že by opačná situace? Někdy mám pocit, že nejen v případě náboženství, ale i v případě vědy můžeme mluvit o dogmatech. Dnes o něčem vědci nepochybují a pokládají fakt za 100% jasný a nevyvratitelný. A zítra? Bum prásk – převratný objev – a všechno je jinak. Každopádně kdysi byla Bible alfa a omega nejen z hlediska duchovna, ale i vědy. Dnes je doba samozřejmě úplně jinde, i když i dnes se najdou lidé, kteří Bibli považují za vědecký pramen o stvoření a budou tvrdit, že svět byl stvořen na sedm dní.

Lidé jsou stále více zvídaví a ptají se proč a jak? Esoterické směry, kterými si často ubírá spiritualita člověka zažívají dobu velkého rozkvětu, i když často na úkor právě oné vnitřní a náboženské spirituality, které nejde do šířky a nepotřebuje poznatky a informace, ale jde do hloubky, založena na vnitřní, vertikální zkušenosti. Na druhou stranu je určitě pravda, že k určité vnitřní zkušenosti se lze prokousat i skrze informace a poznatky. Víra je dar a ten, kdo je zvídavý a zvědavý, může ji dostat, podle biblického rčení, že ten kdo má čisté srdce a hledá, ten nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno a naopak – kdy si myslí že má, tomu bude odňato i to co má.

Už v době Krista se začali lidé dohadovat o věrouce, tedy v co vlastně věří. To je ale postoj který hledá poznání a vědění. O to Kristovi nešlo – šlo mu o duchovní poselství – o vertikální rovinu. O následování, které se neptá proč a jak, protože staví na víře a lásce, nikoliv na poznání a na důkazech. To pokládá za vedlejší – alespoň ve své době, kdy tyto věci člověk ještě ani zdaleka nebyl připraven chápat, neboť „Duch Pravdy„, o kterém hovořil, ještě nepřišel a lidstvo jím má být osvíceno až koncem věku naší civilizace. Na druhou stranu ale všechno se vším souvisí, takže i určitá jednota ve věrouce byla nutná – i když také to bylo jedním z důvodů, proč se rozpadla dříve jednotná církev. Víra a vědění, spiritualita a informace, vnitřní zkušenost a poznání, to jsou dvě strany téže mince. První je směr vertikální a druhý horizontální. Někdo se může vyvíjet zprvu ve směru vertikálním a až později v horizontálním, zatímco jiný právě naopak.

Mnoha lidem už jen věřit nestačí a chtějí vědět, jak se věci opravdu mají. A často ne proto, že by tím svoji víru potřebovali nějak utvrdit, ale třeba jen ze zajímavosti o tyto věci. A tak se obrací k východním naukám nebo esoterice a okultismu. Bohužel v těchto oblastech existuje velké množství braku a škváru, směsice polopravd i vyloženě nebezpečných a zavádějících věcí. Stejně tak v nich ale najdeme mnoho hodnotných a zajímavých věcí. Jak je ale poznat, jak je rozlišit? V tomto případě asi opravdu pomůže opravdu jen zase víra, neboť jak se říká – tomu, kdo věří, vše poslouží k dobrému, ukáže mu směr a cestu. Člověk, který se začne zabývat okultismem a chybí mu tento nutný duchovní základ je pak často vydán napospas právě temným silám, které mu v lepším případě popletou hlavu, v horším pak posednou duši.

Na druhou stranu se to netýká jen okultismu, ale i náboženství jako takového. Náboženství a okultismus spolu často souvisí, protože i náboženství se dotýká věcí, kterou jsou okultní, tj. neznámé, tajemné, třebaže to není jeho podstata. Každé mystérium a tajemství je součastně okultismus, i když je to třeba jen proměna vína v Kristovu krev, Kristovo zmrtvýchvstání, Turínské plátno, zjevení Panny Marie, andělská zjevení – to je všechno okultismus, celá Bible je plná okultismu! Náboženství na Atlantidě bylo s okultismem jedno, všechno byla magie, práce s energií. Ale právě to způsobilo pád této civilizace. Náboženství bylo člověkem zneužito pro vlastní sobecké cíle a touhy po moci a civilizaci ovládl Satan a jeho principy. To způsobilo její postupnou duchovní degeneraci, neodvratitelný rozklad a zánik. Něco málo o antihmotových zbraních, tehdejších přírodních katastrofách nevídaného rozsahu a mezihvězdných válkách mezi těmi, kdo chtěli dodržovat principy dobra s těmi, kdo stáli na straně Satana se dočtete i na mých stránkách Okamžiky věčnosti.

Oficiální postoj církve je i dnes k okultním vědám stále ještě přinejmenším velmi rezervovaný, někdy dokonce vzdáleně připomíná i upalování čarodějnic. Praxe velmi nejednotná a existuje jak mnoho silně konzervativních křesťanů, kteří mají z těchto věcí až panickou hrůzu a tušení ďábla za vším co je nějak tajemné a v co člověk věří kromě Boha, ať už je to třeba jen pití léčivého čaje (víra v moc bylinek), ale i mnoho liberálních křesťanů, kteří s tím nemají žádný problém a nachází v těchto věcech i souvislosti. Někdy je to trochu paradox, že ti, kteří v žádného křestaňského Boha nevěří, mají v jeho moc větší víru, zatímco sami křesťané se dostávají do role pochybovačů a skeptiků.

SPORNÉ BODY

Zázraky – co je to zázrak? Pokud je existence Boha zázrak, tak zázraky existují. Pokud to zázrak není, tak jsou zázraky pouze výsledky sil, které podle andělů zatím my lidé nedokážeme interpretovat a nerozumíme jim. Hranice mezi tzv. přirozeným a nadpřirozeným neexistuje. Nadpřirozeno je to, co se vymyká našim představám a normálnímu fungování zákonů našeho světa. To ovšem neznamená, že v jiných světech nejsou tyto jevy přirozené. Víme, že existuje-li Bůh, je dokonalý a všemohoucí. Je tedy svých cílů schopen dosáhnout i v rámci přírodních zákonů, aniž by je musel překračovat nebo obcházet. Chod celého vesmíru je řízen vyššími bytostmi, není tedy těmito zákony řízen sám od sebe a automaticky. Ve vědomí toto pak můžeme říci, že sám Bůh je zázrak a k žádným zázrakům se nemusí uchylovat, protože každý jeho čin je zázračný.

Dnešní sebevědomá věda vychází pouze z exaktních poznatků, nedovede interpretovat neviditelné síly, které nelze určit a měřit, proto vše co je souhrou těchto neviditelných sil můžeme pokládat za zázrak – např. se objeví někde v hlubinách vesmíru meteorit mířící k Zemi, ale podle vědeckých metod gravitačních modelů se na 100% nic nestane, protože se jasně spočítá, že podle dráhy jeho letu mine zemi o tisíce kilometrů. Co když ale vlivem sil, které měřit nedokážeme a o kterých ještě nic nevíme, náhle změní směr? A tak bychom mohli pokračovat na jiných příkladech.

Panteismus – křesťanství má někdy tendenci Boha oddělovat od stvoření a má problém s panteismem, neboť Bůh je samo jsoucno, bytí a mimo něj nemůže existovat nic a tedy ani stvoření nestojí mimo Něj. Tato otázka se vlastně týká i identity Krista, kterého má (podle mého názoru) někdy tendenci zbožšťovat a uctívat. Ve skutečnosti se ale klaníme tomu, koho Kristus reprezentuje, tedy stejně, jako v případě Panny Marie a jiných andělů. Každá bytost je pouze prázdnou nádobou, kterou Bůh naplňuje a oživuje svým duchem, včetně nejvyšších bytostí. Bůh není oddělen od svého stvoření, ale naopak my všichni tvoříme jeho tělo. Je to vlastně ale i vyjádřeno v křesťanském chápání trojjediného Boha. Ona druhá osoba jsme my všichni. Stvoření nestojí mimo Boha, ale je v Bohu, který je všude. Otec – Syn a Duch Svatý. Je to něco jako symbolický rozklad Boha v časoprostoru, neboť mimo něj s Bůh projevuje jen jako jediná osoba. Trojjedinost nám ale přibližuje Boha v akci, v procesu tvoření.

Andělé – podle mého názoru si s nimi křesťanství neví moc rady a vlastně se k jejich identitě staví neutrálně. Říká jen, že jsou to bytosti mezi člověkem a Bohem, jeho poslové, nic konkrétnějšího. Ve skutečnosti to nejsou bytosti žádného odlišného typu, než člověk, ale lidé, kteří nikdy nepodlehli pádu, tedy „nebyli vyhnáni z ráje“ nebo naopak ti, kteří se již do něj navrátili. Ostatně také proto se v Bibli i o lidech mluví, že jednou budou „jako andělé v nebi“ – tedy až se navrátí mezi své bratry a sestry, kteří nepadli a kteří je nyní vedou a pomáhají jim v pozemském životě. Křesťanství se domnívá, že všichni lidé padli a byli vyhnáni z ráje a že andělé jsou nějaký jiný druh bytostí, které Bůh stvořil kvůli nim. Podobné je to s padlými anděly, ani o nich nemá křesťanství žádnou přesnější představu.

Archandělé – tady je pojem „jiný druh bytostí“ na místě. Právě tady však křesťanství často zaměňuje anděly za archanděly. Archandělé jsou však nejen bytosti vyššího řádu, ale také skutečně jiného druhu. Jen oni jsou stvořeni již jako dokonalí a neprochází žádnou duchovní evolucí. Jsou přímým vyzářením Boha, v Grálu nazývaní jako „Prastvoření“.

Démoni – zlí duchové. Ani tady nemá křesťanství žádnou konkrétnější představu – jsou to nějací zlí duchové, démony zaměňuje s dušemi, nedělá mezi nimi rozdíl. Démon je však umělý útvar, pouze simulující nějakou identitu, kdežto duše je bytost stvořená Bohem. Tak jako Bůh má moc tvořit, má tuto moc i lidská duše, byť v mnohem omezenějším měřítku – výsledkem jsou tyto útvary, které vznikají i bezděčně, dobré i zlé povahy – v případě těchto démonů. Jak zlé duše, tak démoni mohou člověka posednout a ovládat jej.

Život před životem – tady křesťanství tápe. Kdysi ale i reinkarnace patřila do věrouky církve a teprve později byla z její nauky vyškrtnuta. I dnes s ní mají mnozí křesťané problém a oficiálně v ní nemá žádné místo. Není ale tajemstvím, že ani bývalý papež Jan Pavel II. o ni nepochyboval a k této víře se otevřeně přiznal. Ovšem vyškrtnutí tohoto bodu vytvořilo prázdné místo a za moment stvoření lidského ducha se začal považovat moment narození člověka. Tedy Bůh člověka stvořil, hned potom se narodil, na konci života zemřel a konec. Jen čekání na soudný den – žádný vývoj, jen jediný pozemský život. Další problém ale nastává i s okamžikem pádu a vyhnání z ráje… Tak jednoduché to ale opravdu není – materiální, stejně jako duchovní evoluce je záležitostí miliard let a tisíců životů v různých formách existence. To ovšem neznamená, že reinkarnace je nějaká samozřejmost anebo naopak trest a nutnost prožít si vlastní karmu (jak to zase chápe východ). Je to spíše milost a také dobrovolná volba. Je nutné přijmout fakt, že život před životem je totéž, co život po životě – neboť tento pozemský život je jen jedna krátká epizoda „ve vyhnanství“.

Bible – pro někoho jen kniha, kterou napsal člověk, pro jiné neomylná kniha, ve které můžeme hledat i vědecká vysvětlení. Tady se ale esoterické směry a současné moderní křesťanství příliš nerozchází, naopak. Věříme, že je to kniha inspirovaná Bohem, ale především duchovního poselství, nikoli historických dat nebo vědeckého popisu vzniku člověka a světa.

Neposkvrněné početí Panny Marie. V této otázce mají sami křesťané někdy zmatek a sama čeština k tomu jen nahrává. Početí Marie jejími rodiči zaměňují s početím Marie jejího syna Ježíše, což samozřejmě není totéž. Neposkvrněné početí Panny Marie znamená, že ona sama byla počata bez poskvrny prvotního hříchu – že byla andělem, tedy jedním z lidí, kteří nikdy nepadli, ale přišli na Zem s nějakým vyšším posláním, ne kvůli svému vývoji a „odčinění vlastních hříchů“. Byla uchráněna škodlivých dědičných genů, genetické a karmické zátěže. Stejně jako Kristus, ani ona o sobě nevěděla, že je andělem, ale žila jako jiní lidé, než se o svém poslání dověděla. Dogma o neposkvrněném početí církev ovšem formulovala až v druhé polovině 19. století – je to tedy poměrně nové.

Stvoření světa. V této otázky se dá říci, že moderní věda a moderní víra, které si byly dříve v naprostém protikladu, se vlastně čím dál více sbližují. Je stále více lidí, kterým začíná být jasné, že evoluce nijak nevylučuje stvoření a naopak. Je stále méně lidí, kteří se staví buď výhradně na stranu evoluce nebo naopak na stranu těch, kteří věří, že Bůh stvořil svět za sedm dní a člověka uplácal s hlíny. Nicméně dodnes v této otázce panují velké nejasnosti a kolem stvoření světa, původu člověka, Atlantidy nebo potopy světa panují spíše jen dohady a mýty. Vyvinul se člověk z opice? A když ano, kdy se stal člověkem? Kdy se stává duch duchem, resp. kdy dal té opici Bůh ducha? A co tu dělá Atlantida a svět před potopou, jak o ní mluví Bible, jak to do sebe zapadá?

Mimozemšťané. Podobný případ jako stvoření světa. Stále více lidí dnes věří v mimozemšťany, ba nepochybuje o tom, že existují. Jak mezi vědci, tak mezi oficiálními zástupci církve. Čím to, že takový posun? Není to přece zase tak dávno, co většina z nich tvrdila, že člověk je pravděpodobně ve vesmíru sám. Mám pocit, že jim zkrátka vůbec hodně věcí dochází až s velkým zpožděním. Zatímco na počátku tvrdí „ne, to není možné, to je velmi nepravděpodobné“, po nějaké době pak mění názor a říkají „asi je to tím, je to pravděpodobné, bude to tím…“. Když ale někdo předběhne dobu a vysloví jiný názor, je hned terčem útoků.

Nová Země. O Nové Zemi toho také z Bible moc nevíme. Konec světa nazývá „koncem tohoto věku“, což je správné, protože konec světa by byl konec a po něm nic. Mluví o vzniku Nové Země, která bude potom následovat. Hovoří o tom, že na konci tohoto věku všechno zanikne, změní svoji podobu a popisuje také obrazně drastické hrůzostrašné obrazy, jaké tento konec budou provázet – boj šelem o planetu Zemi, příchod andělů, síru a padání hvězd z nebe, spoutání Satana. O Nové Zemi hovoří jako o šťastné planetě, která bude znamenat první návrat do ztraceného ráje, kde už nebude smrt, zabíjení a žádné zlo. Mluví o ní jako o „Tisícileté říši“. Po jejím ukončení má být ještě na krátký čas umožněno působení Satana a poté bude definitivně zničen. Tato říše skončí a člověk se navrátí do ráje. O tom, jestli se tento okamžik kryje s časem posledního soudu, kdy zanikne vesmír, můžeme jen spekulovat. Myslím si ale, že v křesťanství se často obě tyto události – jak Poslední soud, tak Konec věku často zaměňují. Jsou to však dvě rozdílné věci. Poslední soud se týká zániku celého tohoto vesmíru, kdy zanikne fyzická hmota (tj. hvězdy vyhasnou, hmota vyčerpá svůj energetický rezervoár, vychladne nebo se zhroutí do sebe).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *