Zbrojení je špatné řešení, copak se nás Rusko chystá napadnout? Nezbylo by pak na vážnější problémy
Znepokojuje mě, že se apely na zvyšování výdajů na zbrojení stávají jakousi nezpochybnitelnou samozřejmostí. Přičiňují se o to jak pravicově liberální, tak kupodivu i nominálně levicoví politici a novináři, kteří to zdůvodňují ruskou hrozbou, zatímco jakékoli diplomatické aktivity odsuzují jako „mnichovanství“ a kolaboraci s Kremlem.
S panem Hořejším souhlasím, že je znepokojující, že převažuje neochota směřovat k dohodě, ale orientovat se především na zbrojení. Jaké to má důvody? Určitě za tím stojí poptávka veřejnosti. Je to vlastně svým způsobem populismus, když politici vytváří a současně cítí strach veřejnosti a jeho obavy z Ruska.
Je to totiž karta, která se jim hodí, protože silný vnější nepřítel jim umožňuje posilovat svoji moc a držet se u ní. Lidé mají strach, volají po zbrojení a politikům se velký vnější nepřátel jednoduše hodí. Ano, je to nesmyslná propaganda a stav plný lží a manipulací, ale je to hra, která vyhovuje jak veřejnosti, tak politikům. Je to jakási alternativní realita, které lidí chtějí věřit a kterou chtějí vytvářet. Tzv. historická zkušenost či pokulhávající paralely z minulosti jsou pro ně ideální pomůckou pro manipulace, bez ohledu na to, že skutečnost je úplně jiná.
Ostatně velmi podobně to funguje v Rusku, ale v opačném gardu, kde elity šíří strach z NATO a z agresivního kolektivního západu. Vytvářejí v lidech strach a poptávku po zbrojení a razantních krocích proti západu. Je to jako přes kopírák stejný styl a stejná taktika – stará, mnoha generacemi osvědčená. Posilování obrazu vnějšího nepřítele = posilování vlastní moci. Oním nepřítelem přitom nemusí být nějaký stát, mohou to být i nepřátelé vnitřní nebo i neživé věci, jako třeba nebezpečné viry. Když politici vystupňují v lidech strach, vytvoří v nich zároveň poptávku po opatřeních, které si politici přejí zavádět, protože jejich moc posilují.
Jak dalece jsou hrozby skutečně reálné a do jaké míry jde o falešnou hru, manipulaci a populismus ale nakonec musí posoudit voliči. Karta ohrožení Ruskem je u nás na základě záměrně stále připomínaných historických zkušenosti tak silná, že v naší politice hraje velkou roli a v lidech strach z Ruska významně rezonuje. Samozřejmě ne třeba jako u pobaltských zemí, kde to hraničí až z fóbií a stihomamem a je to do značné míry asi skutečně pochopitelné, ale přesto významně.
Problém je, že tato hloupá politická hra nevede k ničemu jinému, než k eskalaci – rozhodně ne k udržitelnému řešení. Stále dokola záměrně oživuje staré rány a sadomasochisticky se v nich vyžívá, aby si elity udržovaly svůj vliv a moc. Aby stále dokola udržovaly starý svět v chodu. Protože – co kdyby byl všude mír, nikdo si válku nepřál a všichni by byli spokojení. Co by pak politici dělali? Asi by to byla hrozná nuda, politici by neměli důvod mezi sebou bojovat o moc, žádná kořist by nepřinášela kýžený zisk, nebylo by o co se bít a vše by bylo až nenormálně, nepřirozeně klidné.
A proto lidé chtějí hrát tuto hru na falešný matrix boje, svobody a otroctví. Věří totiž, že za něco bojují, i když ve skutečnosti slouží nevědomky svému pánovi, který s nimi hraje tu hru a manipuluje s nimi jako s ovcemi. Dnes mají lidé na výběr – jít cestou míru, odzbrojování, dohody a spolupráce nebo jít cestou války, zbrojení, odstrašování, eskalace a konečného střetu mezi „dobrem a zlem“. K jakémusi novému armagedonu. Který z těchto proudu nakonec převáží, to ukáže až čas. Věřme, že navzdory velké poptávce po zbrojení, to bude nakonec první možnost.
Mnozí říkají, že je třeba zbrojit, aby byl mír zajištěn. Zapomínají ale říct, že samotné zbraně mír nezajistí a nezaručí. Ba naopak – že závody ve zbrojení mohou mít v konečném důsledku efekt úplně opačný a to je výbuch eskalace. To ale před veřejností tají. Nebo si to neuvědomují. Nebo nechtějí uvědomit jen proto, že jim to momentálně přinese nějaké body. To je však velmi krátkozraké.
Zbraně slouží pro reálné a praktické zajištění vlastní obrany, nejsou však určeny k zajišťování míru a k odstrašování. Tady by měla politika fungovat úplně na jiném základě, než je vyhrožování a strašení. Nezbrojíme proto, abychom strašili a odstrašovali, ale proto, abychom se dokázali bránit. Naučme se to jasně rozlišovat a nelžeme sami sobě, že odstrašování je cestou k míru. Není. Může být nanejvýš studenou válkou, tedy dočasnou přestávkou v trvalé a permanentní válce. Nikoliv mírem.