Pomni, aby sváteční den světil

Mnoho nevěřících říká, že když je to tak, tak vlastně žádnou církev nepotřebuje a že ani do kostela chodit nemusí. Svým způsobem je to pravda, ale ne tak docela. Zaprvé církev není lidská organizace. Církev není ani firma nebo podnik. Je to neviditelné, duchovní společenství založené Bohem – Kristem.

(Je pravda, že dnes je rozpadlá, neboť z původní obecné (katolické) církve se odštěpilo mnoho jiných, které založili na protest lidé (protestantské). O tom, že si za to může do značné míry katolická církev sama, není sporu. Nejen církev, ale celá společnost procházela ve středověku velmi bouřlivým vývojem, který měl k tradičním hodnotám, které přineslo Desatero ve Starém Zákoně a pak Kristus v Novém, daleko. Už tehdy se odehrával prudký boj o hodnoty, i když tento boj byl zcela jiného charakteru, než dnes).

Církev (resp. církve) jsou především společenstvím – ne organizací. Jaký je mezi tím rozdíl? Společenství je dobrovolné – lidé se scházejí, protože něco chtějí sdílet. Je to forma náboženství – vztahu člověka k Bohu. Naproti tomu, organizace je vnější forma, často vázaná na příspěvky a danou nebo volenou hierarchii. Církev je tedy něco jako organizované společenství, prostřednictvím, kterého se Bůh sklonil k člověku a dávám mu sama sebe, nejen skrze možnost sílení víry s jinými lidmi a skrze svátosti. Člověk byl stvořen k tomu, aby svojí víru sdílel. Nikoli nutil někomu. Forma sílení je zase jiná věc a i samotné náboženské obřady mohou mít mnoho podob. To není důležité.

Pak také nesmíme zapomínat na jedno z přikázání „pomni, aby sváteční den světil“. To sice neříká, že v ten den musíš zajít do kostela, ale znamená to den, který není vyhrazen práci nebo jen zábavě, ale skutečně obnovení svého spojení s Bohem. Bůh chce, abychom se alespoň jeden den v týdnu zastavili a přišli k němu. O tom, jak to uděláme, se nehovoří. Nabízí se ale to, že přijmeme svátosti, které nám nabízí a zajdeme mezi ty, kteří tento svátek chtějí každou neděli oslavit také. Vždyť kdo by chtěl svátek slavit sám? Proto zajdeme na bohoslužbu. Ovšem to by mělo být jen vyvrcholením celé oslavy. Jako okamžik, kdy oslavenci předáte svůj dar. Pokud sváteční den odbudeme jen tak, že ze zvyku zajdeme do kostela a máme to konečně za sebou, pak se celý svátek podobá tomu, jako kdybychom přišli oslavit k někomu narozeniny, ve dveřích mu předali dar, prohodily tři slova, ani nešli dál a hned zase utíkali za svým. Oslavenec ale nechce splněnou povinnost. On chce, abyste ho měli opravdu rádi.

O čem je vlastně víra?

Co říct na závěr? Nic není tak černobílé, jak se zdá. Satan a Bůh, černá a bílá, dobro a zlo, pravda a lež, tradiční hodnoty a korektnost… Mezi tím je spoustu nuancí a barev. Nálepkováním a zjednodušováním si jen usnadňujeme svět. Přílišným analyzováním si ho ale zase příliš komplikujeme. Mnohokrát jsem psal o tom, že víra není o našem názoru, o našem postoji, o rozumu… Můžeme se stokrát mýlit, i když jsme věřící. Víra je o srdci a spoléhání se na Boží sílu a pomoc. To je asi nejvýstižnější. Když není o pravdě, ani o lásce. Ani o pravdolásce (to je jen jakási jiná forma korektnosti).

Když řekneme, že je o pravdě, budeme tvrdí. Když řekneme o lásce, mnozí si představí jako sladkou všeobjímající změkčilost a sladkobolnost. Ale ani to není křesťanství (ani Ježíš se nebál zařvat nebo dát facku). Víra není ani o dokonalosti, protože to je fata morgána. Něco, k čemu stále směřujeme, ani nikdy to jako individualita nedosáhneme. Skutečným jedem pro lidské ego je pouze víra. Ale ne víra v sebe – ta právě ego jen posiluje. Jako důvěra v Boha. Že Bůh je silnější, než my a může nás proměnit ke svému obrazu, pro který jsme byli stvořeni. Bůh od nás ve skutečnosti nic nechce a ani nás nepotřebuje. Je zcela soběstačný. Nechce naše názory. Nezajímají ho. Neptá se nás, co si o čem myslíme, co umíme, co máme, jací jsme, co jsme dosáhli, co jsme dobrého udělali… Nic z toho ho vůbec nezajímá.

Chce jen jedno – chce, abychom ho milovali z celého svého srdce, z celé své duše… To je vlastně to jediné, na čem mu záleží a proč nás stvořil. Uvědomujeme si to? Chce nás zahrnout svojí láskou a svými dary. Chce, abychom se jeho lásce otevřeli a abychom poznali, že On a my patříme navždy k sobě.

Bůh miluje každého. Nejen homosexuály, ale i ty největší hříšníky. Ví, že dnešní svět se nachází na prahu velkého úpadku a bolí ho z toho srdce. Z toho, kolik lidí na něj zapomnělo, vymazalo Ho ze svých životů nebo se dokonce rozhodlo Ho popírat a bojovat proti němu. Ale ani to nemůže zastavit jeho lásku k nim – i když jim nemůže požehnat. Počítá s každým z těchto lidí – až do posledního okamžiku konce tohoto věku. Doufá, že se obrátí k němu. Nemůže ale nikoho z nich nutit, protože jim dal svobodou vůli. Bůh nestvořil lidi jako otroky, ale dal jim možnost Ho zavrhnout. I když se tím zbaví svého práva na věčný život, pro který byli stvořeni. Bez Něho totiž nemůže na věky nic existovat, neboť je odkázáno na zákony času a prostoru. Jsou jen dvě volby – věčný život nebo věčná smrt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *