Paranormální realita
Co je paranormální jev? Obvykle něco, na co nemáme žádné přirozené vysvětlení, které se zjevně vztahuje k žádným fyzikálním, chemickým a biochemickým procesům. Anebo ano a jde o jevy přirozené, ale dosud mezi nimi taková souvislost nebyla objevena. Např. mám na zahradě strom (javor), ale větve mu rostou jen z jedné strany, protože na druhé je asi metr od něj fyzická překážka (jiné stromy). Jak může strom vědět, že tam nějaká překážka je, má oči nebo jiná čidla? Nebo jak pták ví, jakým směrem letět za teplem tisíce kilometrů, aby se pak vrátil zpět do svého hnízda, které opustil. Vždyť na to jsou třeba satelity, sofistikované navigace, nebo alespoň inteligentní rozum schopný myšlení a dobrá, podrobná a přesná mapa…
Nebo jak chameleon změní barvu podle barvy svého okolí? Ovšem, většinou jí mění automaticky podle svého vnitřního stavu – tento mechanismus máme dobře zdokumentovaný. Ale jak na to, aby barvu změnil podle barvy okolí je třeba něco více. My bychom předpokládám asi zvládli vyrobit nějakou speciální kombinézu s elektronickými čidly, které by snímaly barvu okolí a pak tu stejnou nastavily u našeho overalu. Ale jak to dělá on, když žádná elektronická čidla ani speciální kombinézy nemá? A navíc ani nemá myšlení, aby se mohl rozhodovat nebo si něco uvědomovat. Nebo to řídí něco nebo někdo jiný?
Nebo jak zvíře pozná, že se blíží zemětřesení, jestliže my ještě ani dnes nemáme techniku, která ho dovede předpovědět a lidi okamžitě varovat? Vždyť jsme zvířata či slepice pokládali jen za věci a dodnes s nimi tak často zacházíme (například když v době pandemie hubíme husy, házíme je do kontejneru zaživa), jakoby šlo jen o kus hmoty. Nebo jak to, že rosnička vyleze nahoru, když má být hezky? Nevím, asi proto, že zkrátka pozná změnu tlaku, zatímco my ta to potřebujeme tlakoměr. Je to podobné jako když některá zvířata slyší frekvence zvuků, které jsou mimo možnosti našeho vnímání – a stejně tak mohou vidět i objekty, které jsou pro nás neviditelné, mimo rozsah našeho zraku. Ovšem, naše kamery a diktafony mohou mít schopnost zaznamenat pro lidské smysly neslyšitelné a neviditelné, ovšem i když je zaznamenají, my je pochopitelně v nahrávce stejně neuvidíme, ani neuslyšíme.
Zkrátka jsme pro některé jevy od přírody hluší a slepí a tak nám nezbývá, než upínat na svoji intuici, víru či vnitřní hlas že existuje paralelní realita, které je stejně skutečná jako naše, nicméně nám je dobře ukrytá. Stejně jako duchové kolem nás. Dokud tato omezené nezmizí a dokud nebudeme mít schopnost vidět a slyšet všechno, do té doby budou existovat lidé, kteří v takové věci věří a skeptici, které nemůže přesvědčit existence něčeho, co nemohou vidět, ani slyšet. Zkrátka jde o paralelní světy se kterými je normální kontakt vyloučen a od našeho jsou zcela oddělené.
Paranormální realita a paranormální zjevně a nepochybně existují. Tedy oficiálně sice ne a školní systém náš učí, že vše je racionální a nic nadpřirozeného neexistuje. Samozřejmě i u nás existují i nepovinné náboženské hodiny, ale ty jsou pokládány spíše za zájmový kroužek pro ty, kde těmto věcem věří. Obecně a oficiálně neexistují. A kdo by tvrdil že ano a chtěl by to dokázat, jsem si jist, že by dostal hned několik cen Bludný balvan s tím, že by ho všichni, a především vědecká komunita, prostě přestala brát vážně a kamkoliv zvát. Přesto samozřejmě i samotné vědecké komunitě existuje velmi mnoho vědců, kteří o těchto věcech nepochybují a dokonce se i jejich výzkumem zabývají. A nejen oni, i vlády někdy investují obrovské peníze do jejich výzkumu, zejména pokud jejich výsledky lze použít proti politickému nepříteli. Takto to fungovalo už za dob studené války, kdy vlády měly celé dobře utajené týmy expertů na paranormální jevy. Výsledky jejich výzkumů a pokusů s nejlepšími médii a psychotroniky byly sice různé a nejednoznačné, ale někdy přinesly i skutečně zázračné úspěchy (jako např. v roce 1978, kdy pomocí jasnovidců americká armáda našla v Zairu havarované špionážní Sovětské letadlo dobře skryté v řece pralesa, které nebylo možné najít žádným jiným způsobem, ani satelity). V 90. letech vláda USA používání paranormálních metod a jejich výzkum oficiálně ukončila, ovšem do jaké míry, to je otázka.
Mnohokrát také probíhaly i telepatické pokusy. Někde s nepřesvědčivými výsledky, ale jindy naopak zcela přesvědčivými. Jiné testy měly ukázat, zda šíření myšlenek má elektromagnetickou podobu, tj. když kolem média postavíme faradayovu klec z pole nabitého elektřinou, zda se tím telepatický přenos přeruší. Testy ukázaly, že to na jejich přenos nemělo vůbec žádný vliv, stejně jako změna vzdálenosti médií. Zkrátka myšlenka jedním médiem byla přijata tak, jak byla vyslána jiným, bez ohledu na vzdálenost nebo jakékoliv překážky. Při telepatickém přenosu informací nebyla zjištěna žádná přítomnost jakékoliv měřitelné energie, nic čím by se tyto informace šířily. Žádný proud energie a záření, atomů, elektronů, nanočástic, kvarků – prostě proud ničeho. Jen myšlenek u kterých se nepodařilo najít žádné racionální vysvětlení a objevit z čeho jsou a jak se šíří. Najednou vidíme, že nějaký jev skutečně existuje, ale nejsme schopni ho nijak změřit, popsat, logicky analyzovat. A tak je to se všemi paralelními jevy… Je zřejmé, že tu existuje nějaký nosič energie, ale pokud by objeven, nebyl dosud oficiálně popsán. Samozřejmě i pokud jde o telepatii, telekinezi, zjevení, zhmotnění a odhmotnění, hypnózu, přenos do snové reality, posun v časoprostoru, stav vytržení ducha, posedlost, démony, jevy strašení… Vše se opakuje stále dokola, ale nikdy se není čeho chytit aby to bylo možné začít fyzicky, fyzikálně, chemicky nebo energeticky zkoumat. Prostě jakkoliv hmatatelně. Jde o elektromagnetické či jiné vibrace, které zatím neumíme kvantifikovat a měřit.
Podle jiných informací ale paravědecké pokusy (zdaleka nejen v USA) nikdy neskončily a probíhají v přísně utajeném režimu stále, ba dokonce ve spolupráci s negativními mimozemšťany, kteří s nimi mají bohaté zkušenosti. Díky tomu bylo dosaženo mnoha úspěchů při čtení, zápisu a materializaci myšlenek, stejně jako v pokusem cestování časem. Během nich mělo dojít i k mnoha tragickým událostem, které stály život mnoha nevinných obětí, včetně dětí. Velmi zajímavé jsou např. tajné pokusy s příjmem a digitalizací myšlenek, které jsou následně v paprscích koncentrované energie zhmotňovány – obvykle jen a úroveň fantomu, nehmotného hologramu, ale někdy i do zcela fyzické podoby, ať už jde o představy různých věcí, osob či zvířat. Jsou známy případy kdy tyto výtvory unikly z laboratoře a pak nechtěně strašily lidi či způsobily velké škody samotným tvůrcům.
Asi vůbec nejzajímavější paravědecký obor a fenomén je cestování časem, přičemž není vůbec jasné, jak se projevuje paradox, při kterém bychom se v minulosti mohli setkat sami se sebou nebo v minulosti změnit přítomnost. Není žádným tajemstvím, že čas ve skutečnosti neexistuje a vše existuje v jediném bodě tajemné singularity, ve kterým existuje pouze přítomnost, respektive věčnost, bezčasí, nulový čas, základní referenční čas kolem kterého se otáčí vše stvořené, všechny vesmíry. Další časy jsou již odvozené, nicméně pevně svázané zákonitostmi časoprostoru a hmotných těles, kdy menší těleso obíhá kolem většího. Při cestování časem je třeba znát tento nulový čas a souřadnice v časoprostoru.
Minulost už nemůžeme ale zřejmě změnit v tom smyslu, že bychom do ní přímo zasáhli, ale můžeme pouze zrušit následky minulých činů na naši přítomnost. Protože však je možné se s těmito následky vyrovnat, poučit se z nich a přetvořit je, můžeme dosáhnout toto, že reálně tato minulost přestane existovat. Pokud k tomuto vyrovnání nedojde, tato minulost trvá nadále a znemožňuje nám postoupit na vyšší úroveň vědomí, tj. drží ducha v temnotách, ve stavu duchovního nevědomí (spánku), což přináší utrpení a může vést i k věčnému zatracení, kdy dojde k zániku vědomí a k recyklaci ducha.
Když říkáme, že určujeme budoucnost, znamená to, že ji tvoří naše současné činy, realizované i nerealizované myšlenky, svobodná vůle je však do jisté míry omezená karmicky (následky našich činů) a také prozřetelností, protože karma není jen pouhý automat řízený umělou inteligencí. Zdá se tedy, že je možné cestovat časem, ale pouze jako pozorovatel, ne jako účastník, tj. nelze cestovat do minulosti a tak změnit současnost, protože při pokusu narušit tímto způsobem časoprostor by došlo k automatické eliminaci narušitelského objektu. Lze si to představit tak, že když jste na návštěvě minulosti a chcete vstoupit do kontaktu s něčím nebo někým, tento objekti zmizí a vy se ocitnete zpět ve svém výchozí časoprostorové linii. To je proto, že jinak by došlo ke zhroucení sítě časoprostoru, který by se zhroutil podobně jako hvězda do černé díry (tj. exploze by vše pohltila) a celý časoprostor by se stal jednou velkou černou dírou, která už by se ale neměla čím krmit – zkrátka vše hmotné by přestalo existovat, včetně času a prostoru.
(Lze navštívit i budoucnost, ale vzhledem k tomu že, že ta se neustále hýbe protože se stále tvoří v současnosti, nelze se do té správné verze budoucnosti přesně trefit. Budoucnost tak ve skutečnosti zná jen prozřetelnost. Můžeme však navštívit pouze aktuálně pravděpodobnou verzi – neaktivovanou paralelní realitu. Ta však, vzhledem k tomu, že nebyla dosud realizovaná, není časově ukotvená a je pouze alternativní. Může být rovněž uměle vytvořená – fiktivní. Navštívíme-li takovou realitu, je to podobné, jako když vstoupíte přímo do zhmotnělého hologramu či do děje filmu, který byl natočen.
Existuje dobře zdokumentovaný příběh, kdy se jeden člověk nechtěně náhodou setkal se zaparkovaným létajícím talířem, jehož osádku pravděpodobně tvořily naši potomci z daleké budoucnosti. Oni se s ním sice setkat nemohli, nicméně dovolili mu, aby si on sáhl na jejich loď. V tom okamžiku ucítil silný výboj energie a do paměti jeho mozku se mu nahrál jakýsi kód jedniček a nul. Poté se talíř vznesl, odletěl a zmizel. Když přišel domu zapsal si celý sáhodlouhý kód, kterým si záhadným způsobem dokonale pamatoval. A protože šlo o člověka s velmi dobrými znalostmi matematiky, byl schopen kód po čase i dešifrovat a přeložit do jazyka. Výsledek byl šokující – šlo o větu ve smyslu „výzkum historie planety země probíhající v roce 2762“ (přesné znění si už nepamatuji). To by znamenalo, že návštěvníci z budoucnosti mohou do minulosti (tedy naší reality) do určité míry vstupovat fyzicky (a třeba i záměrně zde zanechávat své stopy – toto je jen jeden příklad).
Slyšel jsem i o případech, kdy se během experimentů lidé dostali do minulosti a mohli mluvit s našimi předky (vstoupit s nimi do kontaktu). Žádné podrobnější informace k tomu ale nemám a je velká otázka, do jaké míry jsou pravdivé. Pokud jsou informace o paravědeckých pokusech ale jen z části pravdivé, není těžké si představit, že je možné, že mimozemšťané skutečně mohou používat i naše smysly – zrak, sluch, chuť jako svoje kamery, mikrofony apod., jak říkají. Stačí se na nás napojit. Stejnou schopnost ale mají mít všichni duchové a dokonce i my lidé v tomto světě. Prof. Stanislav Grof tomu říká identifikace se s objektem, kdy se na nějakou dobu můžeme s něčím nebo někým duchovně identifikovat tak, že se ocitneme v jeho kůži, v jeho těle a na jeho místě. Staneme se jím ve stavu vytržení ducha. Také tyto pokusy už byly mnohokrát úspěšně provedeny, takže médium okamžitě zjistilo např. jaké to je být třeba žábou. Nebo čímkoliv nebo kýmkoliv jiným v nějaké situaci. Médium tak může prožít např. pocity člověka před jeho sebevraždou, pocity orgasmu a vzrušení jiné osoby, pocity křivdy tomu, komu bylo ublíženo, pocity duševně nemocného a jeho myšlenkové pochody, jaké to je být kamenem, stromem když se podřezává, vodou, vzduchem, buňkou v těle, planetou Zemí, Sluncem. Výzkumy dokonce ukazují, že vše co existuje má nějaký stupeň vědomí. Pokud jde o vládní a armádní pokusy, ty se zabývaly především používáním jasnovidných médií ke zjištění pohybu protivníka a jeho tajných úkrytům. V tomto byly pokusy v některých případech i velmi úspěšné a moc nevěřím tomu, že by se přestaly používat.
Mnohokrát byly prováděny také pokusy nahrát zvuky z paralelního světa. Jednoduše byl použit frekvenčně velmi citlivý mikrofón a záznamové zařízení. A pak speciální program umožňující nahraný zvuk absolutního ticha maximálně zesílit a poslechnout si i normálně neslyšitelné frekvence. Někteří uvádějí, že si jim skutečně podařilo nahrát zvuky, někdy i hovory duchů, ba dokonce i rozeznat některé slova. Jestli máte slušné vybavení, můžete se o to pokusit taky. I když snad to nebude něco, co byste raději nechtěli slyšet. Další pokus byly prováděny s termokamerou na místech, kde se mají údajně duchové vyskytovat. Také ty měly být úspěšné, neboť termokamera skutečně zachytila nevysvětlitelný výrazný teplotní výkyv v prostoru a jeho pohyb uvnitř budovy, kde není žádné topení a žádné vzdušné víry, apod.
Na různé věci máme různé teorie a hypotézy a kdo ví, třeba jsou některé správné. Víme však, že ani např. hypnotickou regresi nevyužívají ani soudy, policie a kriminální úřady. A to ani jako podpůrný prostředek, přestože víme, že skutečně funguje a z duchovního podvědomí můžeme vylovit i to, co není ve vědomí a vědomé paměti. Je to zkrátka příliš paranormální a nevysvětlitelné než aby to mohlo být použito. Navíc používání těchto metod by naráželo na ochranu osobních údajů a práv člověka, neboť hypnotizér má zcela člověka ve své moci. Zcela jednoduše bychom ale takto zjistili, jak se věci mají a to možná s takovou pravděpodobností jako díky detektoru lži. Nahlédnout do myšlení člověka, manipulovat s ním a donutit ho, aby nám řekl i to, co pečlivě tají nebo co si ani nepamatuje nebo nemůže pamatovat a vědět, je nepochybně lákavá. Nakonec je asi dobře, že se to nedělá, jinak bychom byli asi jako na Atlantidě, kde byla magie často provozovanou věcí.
S jistou ale nevíme nic o tom, jak tyto fungují a na jakém principu. Víme jen to, že existují a jsou reálné, i když nepatří do našeho svět – i když ne každý tomu pochopitelně věří. Zejména, když se s nimi nikdy nesetkal. U skutečných paranormálních jevů se zdá, že obvykle není velký rozdíl mezi tím, co nosíme v hlavě a v srdci, co tam nosí jiní lidé a tím, co skutečně žijeme. Všechno se jeví jako tatáž realita, která se pouze odehrává v jiném čase, v jiném prostoru a v jiné dimenzi. Pouze to má vliv na to, zda tato realita podléhá fyzikálním zákonům nebo ne. Myšlenka a emoce fyzikálním zákonům nepodléhá, přesto jsou součástí stejné reality a vytváří ji. Když tělo umírá, umírá i vědomí. Vaše já však nikoli – pouze se přesouvá pod svého podvědomí. Zatímco vědomí je závislé na práci našeho mozku, podvědomí je věčné vědomí ducha. 95% Podvědomí člověka zůstává ležet ladem a člověk ho nepoužívá, jen během spánku, když mozek spí a s ním i jeho vědomí, dostane podvědomí volný prostor. Anebo poté, většinou až po smrti těla, kdy se duše navrací do svého vnitřního světa, dokud přišla na tento svět.
Mnozí lidé věří jen tomu, že existuje jen to, co vidí, slyší a co si mohou ohmatat. Anebo pokud tak může učinit pro ně důvěryhodná autorita. Když pak ale zažijí paranormální jev, při kterém se fyzická realita mísí s mentální, na kterou se nevztahují fyzikální zákony, jsou zmateni. A pokud je někdo stejné víry jako oni, utvrdí je v tom, že nejsou duševně v pořádku. Pokud se nesetkají s opačným názorem a nepochopí, že neexistuje jen to, co je vidět, slyšet, co si lze ohmatat nebo co lze zachytit přístroji. A dokud nepochopí, že myšlenky a emoce (informace) se mohou projevovat stejně, jako hmotné objekty. Nejen na onom světě, v paralelní realitě, ale někdy dokonce i v naší fyzikální realitě.
Nejen nevěřící lidé věří jen tomu, co lze takto zjistit. Je dokonce i velmi mnoho lidí věřících, kteří jsou sice nábožensky a duchovně založení, ale oblast mimo tento reálný svět je pro ně přirozeně tak neuchopitelná, že o ní ve skutečnosti pochybují. Ale to je asi normální – je těžké věřit něčemu, co člověk nikdy neviděl a s čím se nikdy nesetkal. Zatímco někdy může být víra velmi snadná – prostě to už víte, jindy nepředstavitelně těžká, plná pochyb. Pak jsou samozřejmě i ti, kteří jsou sice nevěřící, ale o existenci neviditelného světa nepochybují. V této kapitole se ovšem vůbec nechci věnovat náboženské víře, ale právě onomu mentálnímu, či chcete-li paralelnímu snovému světu, kam každý dochází po opuštění těla, po jeho smrti. Tedy stručně, neboť podrobnosti mohou zájemci najít na mém starém webu Onen svět.
Pro upřesnění – k opuštění těla nedochází samozřejmě jen v průběhu umírání těla /před smrtí či po smrti/ – člověk může opustit své tělo kdykoliv. Obvykle k tomu dochází také ve stavu bezvědomí nebo jakékoli jiné vypjaté situaci. A samozřejmě také během spánku – zatímco naše tělo spí, my se můžeme věnovat jiným věcem a žijeme tak v podstatě dva životy – jeden v tomto světě a druhý v paralelním. Jsou popsány dokonce i v případy opuštění těla při plném vědomí, kdy se jedna a tatáž osoba přítomna na více místech současně a vykonávala na sobě nezávisle různé činnosti. Dvojník vzniká tak, že podvědomí dané osoby operuje nezávisle na sobě více ve více vědomích téže osoby, astrálně se projektuje na více míst v prostoru, případně se i zhmotní. Dotyčná osoba si přitom vůbec nemusí nic pamatovat – tak jako si nepamatujeme, co jsme dělali v době, kdy naše tělo spalo. Vše je uloženo pouze v duchovní paměti podvědomí.
Někdy se však takové více či méně útržkovité (ne)souvislé vzpomínky mohou více či méně uložit do vědomí mozkové paměti. Může se nám vybavit, že jsme hovořili s někým, kdo již dávno není v našem světě nebo někým, koho jsem v životě (zatím) nikdy nepotkali, ale koho ve skutečnosti už dávno známe z takových setkání. A když ho pak skutečně reálně potkáme, máme pocit, že už se dávno známe. Pokud jde o fenomém dvojníka, velmi často se objevuje při zjevení bytostí z paralelního světa. Nicméně se zdá, že podobné schopni nemají jen andělé a duchovně vyspělí duchové, ale že jsou latentně skryty v nás všech a že ani netušíme, jaké má náš duch možnosti a schopnosti. Někdy se sice mohou spontánně projevit, ale rozhodně s nimi neumíme pracovat. Ani nemáme tušení jakou silou mohou duchové vyvolávat ty či ony jevy.
O fenoménu dvojníka se mluví již dávno, zejména v souvislosti se svatými lidmi. Faktem ale je že existují i fotografické a kamerové záznamy pohybu jedné a téže osoby na různých místech v jeden okamžik. Jako důkazní materiál ovšem pochopitelně nemohou posloužit, stejně jako v případech pozorování UFO. Jakékoliv záznamy lze totiž upravovat a falšovat a tak, i když jsou pravé a neupravované, nelze takovou možnost vyloučit. Ostatně proto ani soudy je nikdy nepovažují za zásadní důkaz, pouze jako podpůrný k jiným důkazům. Pokud byste se tedy někdy setkali s něčím paranormálním a podařilo se vám to zaznamenat, budeme mít smůlu, nic to nebude znamenat. Můžete to maximálně dát na internet a očekávat různé komentáře.
Tyto věci zkrátka nelze nijak dokázat, protože vznikají nečekaně a neřízeně. Není možné je vyvolat a postoupit vědeckému výzkumu. Mnoho lidí uvěří až když se s nimi osobně setkají sami. Ovšem, pokud o tom promluví, nikdo neuvěří jim. Chtít vědecky zkoumat paranormální jevy je asi jako střílet na pohyblivý terč, který se hýbe tak rychle, že vůbec není vidět. A pak, když se je podaří naší technikou zaznamenat, ze záznamu nelze nic zjistit. Původ zvuků ani zjevení, zejména pokud vypadají jako zcela normální a reálné. Takže není co zkoumat. Je to jakou zkoumat z čeho se skládá hologram, který jednou vypadá jako mlžný opar a jindy se zhmotní tak, že vypadá jako normální člověk se kterým se můžete bavit, podat mu ruku…, věc, zvíře či fyzikální jev. Aby se vzápětí rozplynul do oparu, změnil v zářivou kouli nebo ihned zmizel.
Problém je také vtom, že ačkoli se tyto projekce z paralelního světa projektují někdy i zcela fyzicky a působí, jako by byly z našeho světa (zanechávají fyzické otisky, stopy, pohybují předměty), nevychází z nich žádná fyzikální energie, kterou by bylo možné měřit. Může mít však cítit psychicky a to i neuvěřitelně intenzivně. Mluví se sice o duchovní nebo emoční energii, ale je to spíše naše pomůcka, vzhledem k tomu že nemáme jiné vysvětlení a pojmenování pro sílou, jakou se tyto jevy projevují. Pouze proto předpokládáme, že to musí být nějaká energie. I když to tak být nemusí.
Když člověk zemře a opustí své tělo, neznamená to, že se ihned ocitne na druhém břehu. To se většinou týká jen zvířat, lidí málokdy. Mezi naším světem jsou temné zóny, které si můžeme představit třeba jako jakousi kalnou, řeknu plnou bahna a močálů. Přes tuto řeku lze lehce přejít po pomyslném mostě, případně využít služeb převozníků, kteří vás na druhý břeh převedou. Ale jen v případě, že jste na to připraveni. Po smrti se dostáváme do sousedního paralelního světa, následujícím paralelním světem jsou ony temné světy a až za nimi ty světlé – onen druhý břeh. Nelze si to ovšem představovat prostorově, že něco je tam a něco jinde, že někdo odněkud nebo někam jde. Vše je pouze mentální (duchovní) stav. Pokud se někdo nemůže dostat na druhý břeh, žádná světelná brána do jiného paralelního světa se mu automaticky neotevřela, ani mu nikdo nepřišel naproti, je to proto, že na přechod do tohoto světa není připraven a obvykle zůstává uvězněn v čase a prostoru šedých nebo temných světů. Nebo tzv. starší ve světě živých, kde už dávno nemá co dělat. Jeho drazí a blízcí (jak v našem světě, tak na druhém břehu) sice mohou stát třeba hned vedle něho, ale protože se nacházejí v jiném paralelním světě, nemají němu přístup a dotyčný je nemůže vidět, ani slyšet. Jeho dříve zemřelí přátelé na něj mohou volat, mohou se snažit s ním navázat kontakt, ale protože je duchovně slepý a hluchý, není možný. Nachází se totiž v jiné realitě – takové, která odpovídá jeho vnitřnímu stavu ducha. To znamená, že v této realitě jsou s ním pouze ti, kteří mají mají stejný vnitřní stav. Případně je v ní uvězněn zcela sám.
Jsou zkrátka takoví, kteří se na březích této řeky a v jejím bahně na nějakou chvíli uvíznou. Dříve či později se jim ale podaří se z močálů vyhrabat, otevře se jim průchod a dostanou se na druhý břeh. Někdo v pomyslném uvízne v bahně jen krátce, jiný se v močálu topí celé věky. A jiný se v nich utopí a nikdy se na druhý břeh nedostane. Bohužel, v tomto případě je to již zcela reálná smrt, ovšem nikoli konec. Reálná smrt je totiž věčné, nikdy nekončící umírání v hrozných mukách. Démoni si zkrátka svoji oběť doslova vychutnávají a i při jejich projekci do našeho světa nám ukazují, že mohou vládnou silou vskutku nadpřirozenou – mohou člověka jak fyzicky zranit, způsobovat různé těžké psychické stavy anebo člověka prostě jen zcela znehybnit a paralyzovat. Pokud jim ale vstoupí do cesty něco so je posvěcené, čisté, vidíme často, že se zcela bezmocně rozplynou jako pára nad hrncem, jakoby nikdy neexistovali. Většina lidé v této kalné řece uvízne, jen málokdo přejde bez poskvrny ihned na druhý břeh a jen málokdo tu zemře věčnou smrtí.
Některým lidem je ale nabídnuta pomoc. Umírající se někdy setkávají se svými dříve zesnulými přáteli a příbuznými, kteří jim jdou naproti někdy ještě těsně před tím, že zemřou. Jindy si pro ně přijde někdo jiný aby je převedl. Bohužel byly pozorovány i případy, že někdy si pro ně přišel temný démon – tedy zcela jistě ne proto, aby je odvedl na druhý břeh, ale jinam. Někdy se však takové lidi podařilo od démonů osvobodit na poslední chvíli před jejich smrti. Jaké je ovšem jejich další osud a zda to není jen zdání, je otázka.
Ono bahno a močály v temné řece představují temné emoce, nízké duchovní energie, které vytvářejí projekce nejrůznějších démonů, temných krajin, oblud, příšer a věcí, které jsou ovšem tak skutečné a hmatatelné, že jsou k nerozeznání od skutečných duchů. Dokonale předstírají život, živí se těmito temnými energiemi a díky nim rostou. Velmi často na sebe berou podobu lidí, které jsme znali. Typicky těch, kterým jsme ublížili a těch, kterým ublížil někdo jiný. Existují a rostou tak dlouho, dokud mají ze svých obětí co vysávat a dokud mají, mohou také své oběti duševně i fyzicky týrat. Ti, kteří uvíznou v bažinách této kalné řeky tu zůstávají uvězněni v prostoru a čase – zůstávají vězni svého podvědomí, které jim jejich realitu simuluje. Realita ve které žijí je totiž zrcadlem jich samých – jejich vlastní mysli a emoce. Je to vlastně stav, ve kterém se duše ocitá ve svém vlastním snu, aniž by se z něho však mohla ráno probudit. Nebo – aniž by mohla spáchat sebevraždu a znovu zemřít, aby utrpení unikla.
Zvířata do těchto světů přitahována nejsou, neboť nemají vědomí, týká se to jen lidí. Jen oni sami si tyto temné světy vytvořili. Jak je ale možné, že démoni tak dokonale simulují živé bytosti a umí někdy dokonce i inteligentně reagovat a odpovídat? Protože jsou vytvořeny z podvědomí svých tvůrců – jsou produktem sice iracionálního, ale inteligentního osobního a kolektivního podvědomí. Když víme, že ve snu můžeme potkávat lidi nebo jiné bytosti a komunikovat s nimi, ve svém podvědomí ve skutečnosti komunikujeme sami se sebou. A stejně tak to funguje v tomto světě. Realitě, které se od té naší, fyzické a fyzikální však naprosto liší. Neplatí tu žádná racionalita, ani žádné fyzikální zákony. Tento svět je náš vlastní vnitřní svět. Je zrcadlem a obrazem nás samých.
Ve výjimečných případech se stává, že se démoni, fantomy a duchové mohou projektovat i do naší, fyzické reality – do našeho světa. Když ale mluvíme o nějakých projekcích, není to úplně přesné. Duchové, fantomy a démoni jsou kolem nás neustále. Normálně je však nevidíme, ani nijak nevnímáme, snad jen kromě toho, že nám občas zapíská v uchu, když skrze nás prosviští nějaký duch nebo máme nepříjemný duševní pocit z nějaké temné energie, kterou na nás přeskočila z nějakého místa nebo od nějakého člověka. To je však zcela normální a běžné.
Ačkoliv my tyto projekce z paralelního světa většinou nijak nevnímáme, zvířata a malé děti (než se jim začne rozvíjet rozum) jsou již mnohem citlivější a vidí a slyší i to, co nám zůstává skryto. Ona si však neuvědomují, že je to něco, co do našeho světa nepatří a berou to jako součást našeho světa – nerozlišují co je reálné a co je z našeho pohledu hologram. Také lidé mohou ale výjimečně tyto projekce zaregistrovat nebo dokonce být jimi i obtěžováni. Děje se tak na různých stupních – mohou se projektovat pouze částečně – tj. tyto jevy vidí, cítí nebo slyší pouze jedna osoba. Nebo i plně, kdy je tento jev natolik silný, že ho vnímají všechny osoby. Někdy může být i kompletní, tj. osoba se zcela dočasně ocitne ve vytržení – v paralelní snové realitě, bez jakéhokoliv kontaktu s naší realitou a zcela přestane vnímat a reagovat na vše z našeho světa (jak se to děje někdy např. při mariánských zjeveních).
Kdy a proč k těmto jevům dochází není známo, ale na základě pozorování víme, že paranormální jevy a holografické projekce z paralelního světa mají často souvislost s minulostí toho, kterého místa, kde docházelo k úmrtím, vraždám, násilným činům a jiným emocionálně silně vypjatým situacím. Tyto informace nemusí být vázané jen na budovy ve kterých tzv. straší, ale i na lokality. Asi nejzajímavější jsou zkušenosti tzv. kompletní projekce, kdy se člověk dostane do transu a jeho vědomí je zcela přesunuto do paralelní reality. Může se to týkat i celé skupiny lidí, kteří jsou najedou přeneseni do snové reality, ve které sice vypadá všechno stále stejně, nicméně funguje úplně jinak (například dveře jsou zavřené a nejdou otevřít, přestože v naší realitě jsou otevřené).
Z pozorování paralelních jevů víme, že takové dveře mohou být skutečně nadpřirozenou moci uzamčeny, takže nejdou fyzicky odemknout. To však právě není případ snové reality, kde je člověk ve stavu vytržení ducha. Když takové lidi pozorujeme, pouze vidíme, že se chovají tak, že reagují na něco, co pro nás neexistuje. Tedy např. že usilovně tlačí na odemčené dveře, ale přitom nevyvíjejí žádnou sílou, aby je otevřeli. Pokud se dostanete do takového stavu, může náhle slyšet a vidět to, co ve skutečnosti v naší realitě není. Například se prudce ochladí a začne mrznout, i když je léto. Nebo se letní krajina změní na zimní a začne sněžit, přestože ve skutečnosti je v naší realitě stále léto. Zkrátka zažíváme něco zcela jiného, než zažívají ti, jejichž vědomí zůstává ve fyzikální realitě, která je méně tvořena duchovními informacemi, a více fyzikálními. A v našem světě samozřejmě působí duchovní informace (jak jsem psal v předešlé kapitole), ale nepůsobí přímo tak, jako ve snové realitě.
Jindy se však nejedná o snovou realitu, ale skutečně jakoby fyzické jevy – např. se ochladí a voda skutečně zmrzne. Ovšem i pak se můžeme klást otázku – zmrzla skutečně a ochladilo se skutečně? Anebo jsme se ocitli v paralelní realitě? Zkrátka je to neskutečné šálení smyslů, kdy nevíte co je pravda a co ne. Co je skutečné a co je jen ve vaší hlavě. Mnozí svědci, kteří tyto jevy prožili často popisují, jakoby se náhle ocitli v jiné dimenzi či ve snu. Nejzajímavější na tom je, že tito věci zažívají zcela normální a zdraví lidí, kteří se dříve nikdy s ničím podobným nesetkali a ani poté se již obvykle znovu nesetkají.
Zdá se, že podobně funguje i stav vytržení či transu v případě hypnózy, kdy hypnotizér uvede do hypnotického spánku člověka či najednou skupinu lidí. Pokud jim v teplé místnosti namluví, že mrze a sněží, začnou všichni skutečně mrznout. A pokud jim namluví, že nejí nechutný pokrm, ale lahůdku, bude si všichni pochutnávat. Zkrátka cokoli jim namluví, tomu uvěří, protože se to pro ně stane realitou – v paralelním světě lze takto ihned vytvořit hologram snové reality, která je k nerozeznání od fyzikální. A po probuzení budou všichni přesvědčeni o tom, že to co prožili, byla skutečnost, nikdo si to ovšem nebude pamatovat – stejně jako každý zapomene to co dělal v paranormálním paralelním světě, než přišel na tento svět.
Když pozorujeme lidi ve stavu paranormální hypnózy či transu, ale nevidíme a neslyšíme to, co dotyčná osoba, můžeme pozorovat, že na to reaguje. Např. zjevně mluví – otevírá ústa, ale nemusíme slyšet žádný zvuk. Má upřené oči a nemrká s nimi, vznáší se – levituje, snadno zvedne i nesmírně věc jakoby nic nevážila nebo naopak není schopna pohnout velmi lehkou věcí, zmizí a pak se objeví na jiném místě, změní náhle svoji podobu či hlas, jeví známky jakoby na ní vanul vítr, i když je bezvětří, apod. Nebo, pokud jde o ataku zlou entitou, můžeme vidět, že s někým zápasí a rány přibývající na jejím těle.
Po procitnutí s tranzu si ale tato osoba ani v tomto případě nemusí nic pamatovat z toho co zažila a co prožívala. Teprve při uvedení do stavu regresivní hypnózy hypnologem získáváme podrobný popis jejího zážitku. A ten je skutečně zcela jiný než prožitek těch, kdy naší realitu neopustili a ve vytržení ducha nebyli. Můžeme tak získat popis toho, s kým tyto osoby v transu hovořili nebo kde se v tu dobu nacházeli. Tato metoda byla použita i v případu únosů mimozemšťany, přestože těmto lidem byla jaksi vymazána paměť v oblasti vědomí, případně ji sami ztratili. Pokaždé se výpovědi shodovaly a popisovaly únosy a na lidech prováděné pokusy a výzkumy.
Duchovní energie mohou být extrémně navázané i na člověka, ba dokonce ho zcela ovládat, pokud jsou temné a negativní. Kdy k tomu dochází? Bylo zaznamenáno, že k tomu dochází někdy v případech blízké smrti, kdy je dotyčná osoba konfrontována s novou budoucí realitou. Může například vidět anděla smrti, smrtku, své dříve zemřelé příbuzné a známé apod. (Anděl smrti ovšem nemusí být negativní démon, ale pouze ten, kdo má za úkol člověka bezpečně přenést na druhý břeh). Nebo k tomu dochází při kontaktu s umírající osobou, kdy se na vás její duch nalepí jako na své poslední útočiště. K tomu obvykle dochází, pokud duch, který opouští tělo není připraven zemřít a je v obrovském stresu, nechápe že je po smrti, nechápe co se s ním děje, je zmatený a potřebuje pomoci, ale nikdo mu na pomoc nepřichází. Proto se přilepí na místo, které znal nebo člověka, kterého si pamatuje.
Nebo k těmto jevům dochází často tehdy, pokud je dotyčná osoba nějak fyzicky oslabena, je nemocná, mnoho nocí nespala nebo je psychicky labilní. Tito lidé se mohou snadněji, než jiní stát obětmi démonů a duchů, kteří je pronásledují. Většinou jen vizuálně, pocitově a akusticky, někdy však mohou být vnímáni zcela fyzicky. Protože jsou postiženi jen tito lidé, nemohou nikomu dokázat že jejich zážitky nejsou jen halucinace z jejich hlavy. Není možné odlišit co vzniká jako produkt v hlavě člověka a co člověk vnímá jako projekci, který nemusí být z hlavy pacienta. Většina lidí si tak podobné zážitky nechává pro sebe, protože věda žádné paranormální vysvětlení pochopitelně vůbec nepřipouští. Nebo se nechají přesvědčit svými lékaři o svém špatném psychickém stavu a nechá si předepsat léky na potlačování myšlení, cítění a vnímání.
V psychiatrii platí ještě více, než v jiných lékařských oborech, že medicína neřeší příčinu, ale tlumí pouze projevy. (A propo, umíte si představit, že by v autoservisu vaše auto neopravovali, ale jen se snažili maskovat to, co zjevně nefunguje a prováděli jen běžnou servisní údržbu, aby vaše auto ještě trochu vydrželo? Že ne? A přece – lékaři to s lidmi dělají běžně. Diagnostika v medicíně je teprve v plenkách).
Většinou to však funguje tak, že více nebo méně posedlá duše je ovládaná proto, že to sama dopustila svým životem v minulosti. Mnohdy o tom ani neví, protože je v plné síle a plném zdraví. Démoni přilepení na tuto osobu však trpělivě čekají na to až bude oslabená nebo na to, až zemře a opustí tělo. Pak se jí zmocní a odvedou ji z tohoto světa do pekelných temnot. Pokud ji ovládají ještě během života, medicína sice člověku pomůže, aby příliš netrpěl, nevyváděl a neblouznil, aby se uklidnil, ale tím dojde jen k zakonzervování problému. Démoni a duchové nemohou postiženou osobu atakovat, schovají si to však právě na dobu po její smrti, kdy bude mít ještě menší šanci se bránit. V dobách, kdy ještě neexistovaly tlumící léky tito lidé museli projít peklem, ale mnohdy se z toho zcela dostali a démoni je opustili.
Jiná věc je tzv. pravá posedlost vyšší duchovní entitou, které může postižené tělo používat i tehdy, pokud je pod vlivem psychofarmak. Ba dokonce může používat i těla již mrtvá (odsud legendy o upírech). Byly ovšem pozorovány i případy, kde svým vlastním mrtvým tělem dokázala duše zemřelého pohybovat, jakoby tělo opět ožilo. Tyto stavy jsou však již zcela zjevné a pouze v těchto případech medicína přenechává posedlé osoby duchovním vymítačům s tím, že je nucena přiznat, že takovému pacientovi nemohou nijak pomoci.
Mluví sice o posedlosti démony a duchovní entitou, není ovšem vůbec snadné určit co je démon a co zlý duch. Zřejmé je jen to, že zlý duch má mnohem větší moc, zejména pokud jde o bytost z vyšší hierarchie. Vymítat takového temného ducha je tak složitější, než vymítat démona. Není ale pravda, že vymítat démony a zlé duchy mohou jen kněží, pastoři nebo k tomu pověřené osoby. Vymítat může kdokoli, kdy nemá nečisté myšlenky a má pevnou víru. A především – nemá žádný strach. Musí si být také dobře vědom toho, kdo proti němu stojí – že je to někdo, kdo o vás ví úplně všechno a cokoli může použít proti vám, aby vás zastrašil nebo znejistil. A samozřejmě také to, že člověk jako vymítač je pouze prostředníkem, nikoliv tím, kdo sám svoji moci vymítá. Člověk sám o sobě nemá žádnou duchovní moc.
Temné energie a dokonce i duchové se rádi věší na lidi, u kterých mají pocit, že je alespoň trochu vnímají, že jim mohou nějak pomoci, anebo proto, že jim prostě mohou snadno ubližovat a vybíjejí si na nich svoji zlost nebo prostě nespokojenost s tím, jak jednáme my. Vítaní jsou pro ně z jakéhokoliv důvodu vnímaví a citlivé lidé, senzibilové, nemocní lidé, ale někteří lidé se jim vědomě i sami otevírají a zvou je do svého života skrze magii a magické rituály.
Jsou známy i případy, kdy lidé najedou z ničeho nic zdraví a v plné síle začaly vnímat paralelní realitu, vidět fantomy, démony a duchy – zkrátka cokoli co nepatří do našeho světa. Co způsobilo takovou náhlou změnu vědomí, aniž by byly vystaveni nějakému šoku (alespoň si toho nejsou vědomi), to je skutečná záhada. Ani pro toto věda nemá žádné vysvětlení. Jediným řešením tak zbývají tlumící psychofarmaka, která zcela utlumí vnímání a myšlení člověka a tzv. ho uspí. Kromě toho, že mu otráví mozek. Ostatně nejen věda, ani experti na paranormální jevy
Další zkušenosti mluví o tom, že lidé byli svědky toho, kdy se umírající osoba zjevila jako duch – ať už těsně před svojí smrtí do po ní. Někteří tohoto ducha mohli vidět i s ním komunikovat, zejména děti. Jiní ho však vůbec neviděli. Pokud jsou umírající smířeni se svým odchodem, přijdou se obvykle rozloučit a pokud se nemohou zjevit, mohou vstoupit do snu člověka. Pokud smířeni nejsou a jsou ve zmatku a stresu, také se někdy stává, že se zjevují nebo někde straší. Někdy tak dlouho, dokud jim někdo nepomůže a nevysvětlí jim, že už jsou mrtví, že tu nemají co dělat a že musí přejít na druhých břeh.
Tito lidí často jen nerozumí tomu, co se děje, domnívají se, že stále žijí a nerozumí tomu, proč je někdo prohlašuje za mrtvé, když jsou stále tady a proč s nimi nikdo nekomunikuje. Většinou vůbec nechápou, co se vlastně stalo a proč vidí sami sebe – své mrtvé tělo, které však pokládají za něco cizího, co k nim nepatří. Ne vždy je to ale samozřejmě tak – někdy to pochopí naopak velmi rychle, když vidí své mrtví tělo, je jim hned jasné, co se stalo. Pokud nejsou na smrt připraveni, často se mermomocí snaží do svého těla znovu dostat, i když to už není možné. Nebo s ním zůstávají ještě dlouhou dobu. Snaží se jím pohnout nebo jinak na sebe upozornit žijící, že je stále tady a potřebuje pomoci. Někdy se ale zjevují i duchové dávno mrtvých lidí, kteří si hájí svoje teritorium a pokud ho někdo naruší, je m jasně dáno najevo, že tam není vítán. Mnohdy jde o bývalý majetek těchto zemřelých lidí, který si i po své smrti stále hlídají a každého pokládají za vetřelce, kdo v jejich domě, na jejich zahradě apod., nemá co dělat. Snaží se vetřelce všemožně zastrašit, nejčastěji působením na elektrickou energie a elektrické spotřebiče. Náhle jsme tak svědky prudkých výkyvů napětí, zapínání a vypínání spotřebičů a to i když nejsou zapojeny do sítě.
Jednou mi moje známá vyprávěla, že byla doma sama a zničeho nic se zapnula televize. Viděla jen šedobílé zrnění, kdy se po chvíli objevil nejasný černobílý obraz jako z nějakého strašidelného hororu, jakési divní lidé či mimozemské bytosti se špičatou hlavou mluvící velmi nesrozumitelnou, mumlavou řečí a velmi nepřirozeným hlasem, jakoby prováděli nějaký obřad. TV nešla vypnout ani po vypojení z elektrické sítě, ani přeladit. Teprve až na několikátý pokus se jí to podařilo. Prý z toho byla tak vyděšená a měla tak nepříjemný pocit, že nevěděla, co si o tom má myslet. TV se jí ale podařilo vypnout a dodnes se naštěstí nic podobného neopakovalo. Ještě dnes když si na to vzpomene má z toho prý husí kůži. Druhý den TV šla zapnout až teprve tehdy, když ji zapojila do sítě a objevil se jako vždy normálně její oblíbený program… Když to někomu vyprávěla, samozřejmě to nikdo nebral vážně, lidé jen mávli rukou a řekli, že se jí jen něco zdálo. Nicméně já jí věřím. Možná proto, že jsem o podobných případech slyšel už vícekrát, zajímám se o ně a vím, že nejsou mezi paranormálními jevy výjimkou. Ona známá je jinak zcela zdravá a normální, nemá žádnou duševní poruchou.
Je zřejmé, že elektrická energie je vůbec nejsnadnější věcí na kterou mohou duchové působit. Používáme ji jako něco, co má velký účinek a zároveň je to energie, která je velmi málo fyzicky hmotná, takže duchové možná nepotřebují tolik energie k tomu, aby si s ní hráli. Mohou ji ale ovlivňovat i démonické formy a jiné duchovní informace v prostoru. Další duchové neváhají rozhazovat předměty, mlátit dveřmi, dělat rámus, vytvářet pachy, hrát si s teplotou prostoru, ukazovat se v různých podobách nebo dokonce fyzicky atakovat vetřelce. Rozeznáváme tak duchy např. vzteklé, duchy šprýmaře, duchy potměšilé a záludné, duchy ochránce, duchy pomáhající, duchy poživačné, duchy workholiky… Tedy stejně jako u lidí za života. Byly pozorovány, že například duchové lidí, kteří spáchali sebevraždu pomáhají jiným lidem, kteří uvažují o sebevraždě a odrazují je od toho. Nakonec i prý sami duchové, které nazýváme strážnými anděli jsou prý často ti, kteří se zaměřují na ochranu lidí, kteří mají sklon dělat v životě podobné zlé věci, jako měli oni, když byli ještě lidmi. Ale protože poznali, že jsou zlé, vzali si za cíl před nimi ochraňovat jiné lidi. Pomoc chápou i jako svůj vlastní duchovní postup vpřed a možnost jak odčinit to špatné, čeho se dopouštěli.
Proto, pokud vidíme, že je osoba po smrti (nebo i jen v bezvědomí) je třeba mít na paměti, že je stále tady, pozoruje nás a slyší nás. Ba dokonce může číst i naše myšlenky. A obvykle se usilovně snaží o komunikaci s námi, přestože už není možná. Toto je třeba mít vždy na paměti a s danou osobou komunikovat a mluvit na ní. Především je třeba ji vysvětlit, co se stalo, uklidnit jí, že je vše v pořádku a že je třeba aby pokračovala dál a nezdržovala se v našem světě. Je třeba ji vysvětlit, že musí jít za světlem. Někdy stačí opravdu jen málo a zemřelý člověk to pochopí a přijme to. Samozřejmě ti, kteří jsou na smrti připraveni nemají žádný problém. Pochopitelně ale ne vždy to tak je. Tito zemřelí se pak stále fixují na náš svět a odmítají ho opustit. A k tomu mohou mít tisíce důvodů. A zlomyslných, pomstichtivých, potměšilých šprýmařů či neochotných opustit své bohatství či své milované nebo svoji práci. A mnozí z nich prostě i po své smrti neustále pokračují ve svém zaběhnutém stylu života, pletou si do věcí žijícím lidem, i když jim do toho nic není nebo si hlídají a okupují místa, která pokládají za své území a domov, kam nikdo nesmí – včetně žijících lidí.
Zajímavé také je, že jsou známy případy, kdy lidé svoji láskou a pozitivním přístupem dokázaly temnou energii démona, která ovládal jinou osobou jakoby nevědomky vysát do sebe a tuto osobu osvobodit a umožnit jí, aby se uzdravila.. Dotyčná zachraňující osoba měla přitom velmi nepříjemné a tísnivé pocity, protože však byla duševně odolnější, dokázala je překonat a démon se rozplynul. Emoční energie jsou zkrátka všude kolem nás, působí na fyzickou realitu a mohou způsobovat i nemoci či navozovat různé situace, kterým bychom se rádi vyhnuli. Nejsou to jen pouhé informace, každá myšlenka je jako věc. Je to skutečně reálná síla, která může mít i svoji vizuální či akustickou podobou. Ti, kteří tuto energii mohli pozorovat ji obvykle viděli jako jakousi černou amorfní hmotu, která neustále mění tvar, rozlévá se po zdech či v prostoru jako ve stavu beztíže. Tedy nutně jako něco, co na sebe bere podobu něčeho nebo někoho.
Tak jako v naší realitě platí fyzikální zákony, zákony času, pohybu a prostoru, tak na onom světě v paranormální realitě platí zákony myšlenky a emoce. Tedy zcela – naprosto jiné zákony. A tento paralelní svět je úplně stejně reálný, jako tento, ve kterém žijeme nyní, avšak který je pouze dočasný, časově a prostorově ohraničený. Jakmile dojde o prolínání fyzické a snové reality, není často jasné, co je skutečné a co je pouze fikce, který vypadá jako fyzikální skutečnost. Zejména, pokud se halucinace zhmotní, není jen v naší mysli, ale má i fyzickou podobu, byť nepodléhá fyzikálním zákonům. Když dojde k propojení obou realit, je to skutečný chaos. Na ten sice mohou být zvířata zvyklá a je to pro ně normální, ovšem rozhodně ne pro racionální a kritické myšlení člověka
Při setkání se snovou realitou, která vypadá jako fyzická jsme konfrontováni z něčím, co se zcela vymyká všemu, co jsme doposud znali a zažili, co jsme si nikdy neuměli představit, co jsme pokládali za fantazii, dokud se nám neukázala a nepozvala nás na návštěvu do svého světa fantazie. Na návštěvu, které se pro mohlo lidí stala ochutnávkou toho, co je může čekat, až opustí své tělo, přestože až doposud byli přesvědčeni o tom, že po smrti nic není a že posmrtný život je výmysl. Nebo že sny jsou jen bludy, které vytváří mozek. Stejně jako pocit našeho já… Protože je to tak učili a protože i věda to údajně dokázala. Jsou jako lidé, kteří slepě a důvěřivě poslouchají svého lékaře, protože on to přece ví nejlépe, protože na to má školy a studoval to.
Snad je přirozené, že lidé většinou chtějí žít v racionálním matrixu, ve světě, kde má všechno rozumné vysvětlení, kde neexistuje nic neviditelného a neznámého, kde je možné všechno změřit, vypočítat, zvážit, analyzovat. Tento matrix jim dává pocit řádu, protože vše je předvidatelné, jasné, definované a dané. Dává jim to i falešný pocit toho, že je-li to možné rozumově uchopit a analyzovat, je možné se naučit to i ovládat.
Dává jim pocit bezpečí a jistoty, protože, kdyby to tak nebylo a zjistili bychom, že vše, co si věda až dodnes myslela a co je vlastně náš svět je naprosto mylné, byla by to katastrofa – vše by se zhroutilo. Zhroutil by se kompletně náš pohled na život. Vše by získalo úplně jiný význam a smysl. Kdyby věda zjistila a potvrdila, že existuje posmrtný život, že paranormální jevy jsou realita a že náš svět do jisté míry řídí neviditelné a neměřitelné síly, převrátilo by se vše vzhůru nohama. Proto možná, i kdyby to zjistila (a mnohé již skutečně zjistila), zůstalo by to možná i tak veřejným tajemstvím, protože není v zájmu těch, kdo řídí svět, aby materialistický matrix padl. A pro ně je lepší, kdy vše zůstává na úrovni pouhého náboženství či konspiračních teorií.
Kdyby lidí tušili, že věnují přílišnou pozornost fyzikálním zákonům v marné snaze dokázat a potvrdit racionalitu naší reality, kdyby věděli, že věnují zbytečné úsilí vědecky vyloučit existenci Boha nebo neviditelných paralelních světů… Kdyby poznali, že rozhodující silou je myšlenka a emoce, celé lidstvo by prodělalo doslova kvantový duchovní skok a soustředilo svoji pozornost úplně jinam. Místo toho, se stále rýpe v hlíně a zkoumá nepodstatné věci, které dnes jsou a zítra nebudou, protože fyzikální svět je jen dočasně zakonzervovaná realita – fikce. Ale bychom byli féroví, mnozí vědci rozhodně takto přehnaně racionální a zabednění nejsou a jsou otevření – tak jak mají nezaujatí vědci být. A jak je věda stále vyspělejší, tím více si uvědomuje své limity a také to, že paralelní světy skutečně možná existují. A že naše realita je jen pouhý, materiálně zafixovaný hologram.
Někdy se může možná divit, proč v případě paranormálních jevů tak zjevně převažují ty negativní. Vysvětlení je ale velmi prozaické – zkrátka nejblíže k našemu světu jsou právě temné paralelní dimenze – tedy ona pomyslná kalná řeka. A také negativních emočních informací je všude kolem nás mnohem více, než těch výrazně pozitivních. A zatímco temné bytosti by velmi rády vstupovaly do našich životů – a někdy se jim to může i podařit, u pozitivních a vyspělých duchovních bytostí to možná není úplně zvykem. Děje se tak spíše ve výjimečných případech (zjevení andělů, kam můžeme započítat i zjevení mariánská, ke kterým je však také církev velmi obezřetná, neboť temní duchové se mohou zjevovat třeba i jako andělé). Vždy je tedy při posuzování těchto věcí rozhodně nedat na první pohled. Mnozí lidí jsou nadšení z toho, že mají zjevení nebo s nimi někdo z paralelního komunikuje jiným způsobem.
To, že je entita z paralelního světa je pro ně dostatečná autorita k tomu, aby byli přesvědčeni o tom, že to co jím říká, je pravda. To je však velmi naivní představa. Na druhou stranu tak jako se temní duchové mohou projevovat vznešeně a andělsky, tak se mohou bytosti světla zjevovat ve zcela všední podobně. Jako všechno možné, třeba i jako úplně obyčejní lidé, kteří nás oslovili, aniž bychom tušili, že nebyli z našeho světa. Zatímco temné přízraky nás vyvedou z míry svojí strašidelností, o těch světlých nemusíme mít vůbec ponětí a můžeme je pokládat jen za šťastnou náhodou, kdy vám někdo pomohl. Také strážní andělé mají neomezené možnosti, jak vstoupit do světa lidí, aniž by ale někdo něco poznal. Jejich cílem není na sebe upozorňovat, demonstrovat svojí sílu, někoho strašit, uvádět v rozpaky, apod. jako to dělají temné duchové. Mnohdy jednají skrytě aniž by někdo tušil, že jde o nadpřirozený, paranornální jev.
Paranormání jevy mohou být zkrátka všude kolem nás. Protože ale vypadají jako přirozené, vlastně přirozené jsou. Pouze původ mají nadpřirozený a není možné ho racionálně vysvětlit. Většinou to ale možné je, protože přirozené vysvětlení je možné najít v 99% případů. I když je mylné a jde ve skutečnosti o paranormální jev. Určitě je ale lepší vždy hledat nejdříve vysvětlení racionální a až poté vyloučení takového hledat paranormální, než obráceně. Proč? Protože v takovém případě bychom došli jen k závěru, že žádné paranormální vysvětlení se většinou předem vyloučit nikdy nedá.
Pokud jde o klasifikaci těchto jevů, můžeme je rozdělit asi takto:
- paranormální projekce našeho vlastního podvědomí
- paranormální projekce našeho vlastního podvědomí, kterou vyvolává jiná entita
- paranormální projekce ducha samotného
- paranormální projekce z informace uložené v prostoru projevující se samovolně
- paranormální projekce z informace uložené v prostoru, kterou využívá jiná entita ke svému projevu
Všechny tyto projekce mohou být pouze akustické, pouze vizuální či jen pocitové nebo také všechno dohromady – komplexní halucinace. Může jen vnímat pouze jedna osoba nebo i najednou, větší množství osob, respektive všechny osoby.
Výjimečně se mohou dokonce projektovat fyzicky – halucinace získají hmotnou, hmatatelnou formu – v tomto případě jde většinou o skupinové halucinace, kdy tyto projekce vnímá více lidí. Při nich nemusí dojít přímo k projekci nějakého (zdánlivě) živého či neživého objektu, ale může jít pouze o zjevný paranormální vliv na hmotu (věc se sama od sebe začne hýbat, změní vzhled, mrtvola či obraz začne ronit slzy, na těle se objeví zranění).
Tento jev může být dočasný a sám od sebe jakoby beze stopy zmizí nebo trvalý, přičemž je vždy zcela nerozeznatelný od jevu, který vznikl přirozenou cestou. Pokud nezmizí a je možné se ho fyzicky dotýkat a zkoumat jej, vědci nikdy neodhalí příčinu vzniku ale nic jiného, co by jej odlišovalo od skutečné věci, takže se zdá, že objekt, který vznikl nadpřirozeně se nijak neliší od toho, který vznikl přirozeně. Lidé si pak pochopitelně kladou otázku, co je vlastně realita? A v jaké realitě žijeme, jestliže je takto tvárná? A kde jsou limity fyzikálních zákonů a co stojí nad nimi? Manipuluje jimi někdo nebo jsou výsledkem jiných zákonitostí, kterým jsou fyzikální zákony podřízeny?
Existují samozřejmě tzv. klasické halucinace, pro které máme přirozené vysvětlení – tedy ty, které jsou následkem poškození mozku nebo jinou fyzikální, chemickou či biologickou příčinou. Rozhodně ne všechny je však možné takto klasifikovat a je otázka, zda vůbec něco jako racionálně vysvětlitelné halucinace existuje. Výsledná může být totiž stejná. Halucinace je zkrátka halucinace – liší se jen příčiny a formy projevu. Stále řešíme ten samý nehmotný jev, který je buď jen v naší hlavě nebo je skupinový, což je ovšem obzvláště vědecky obtížně vysvětlitelné. A už vůbec ne, je-li také materiální povahy.
Sám jsem měl několik let záhadné akustické halucinace, o všem velmi krátké (asi jednovteřinové) a vždy je v době ležení v klidu. Nakonec jsem zcela náhodou přišel na pravděpodobnou příčinu, kdy jsem si pár dní zapomněl brát vitamín D a Omega3. Zkrátka jsem zjistil, že jsem bral příliš vysoké dávky a jakmile jsem s tím přestal, halucinace zmizely. Tedy žádná velká záhada. Záhadné spíše bylo, jak se projevovaly – byly to zcela typické, běžné zvuky u kterých však bylo zřela zřejmé, že je nikdo jiný neslyšel a že jsou pouze v mojí hlavě. Šlo např. o cvaknutí kliky dveří, zvuk otevření dveří, zašustění papíru, zatroubení auta, zapípání, zachřestění, zaskřípání, zaprskání, zapraskání, zabublání, zacinkání, vrznutí – jak je možné, že mozek „vyprojektoval“ zcela reálné zvuky? Vyhrabal je snad náhodně někde uložené v paměti, že nešlo o žádné neznámé zvuky? Samozřejmě je to asi možné. Stejně tak jako zvýšená citlivost vůči projekcím z paralelního světa. V každém případě nic příjemného, pokud se vám míchají dvě reality v hlavě dohromady. Přece jen – jsme dospělí a racionální lidé, ne zvířata nebo malá děcka.
Asi málokdo si umí představit, jaké utrpení musí vnímat lidé, kteří mají halucinace běžně. A nejen sluchové, ale i vizuální, pocitové… V jejich případě jsou fyzikální a paranormální svět natolik propojeny, že není možné snadno rozeznat, co je realita a co ne – co patří do našeho světa a co ne. Musí to být podobné, jako být v pekle nebo zažívat očistec u zaživa.
Smutný je i pohled na lidi opouštějící tento svět zcela zaskočeni a nepřipraveni. To je asi nejhorší, co může být. Nemají vyřízené věci, vztahy a spory, nevědí, kam jdou a co je čeká. Je to naprostý chaos, stres, děs, strach, zoufalství a mnohdy i vztek, pomstichtivost a nenávist. Zkrátka samé negativní emoce, které je pak po odchodu z toho světa drží v časové a prostorové smyčce, aniž by se z ní mohli dostat, vězní je jako otroky svého vlastního podvědomí, přitahováni přitažlivou silou močálů temné řeky. Týká se to i zoufalých sebevrahů, i když jinak lidí s dobrým srdcem. Přesto i jejich temné emoce je přitahují do stejných vod a je velmi problematické jim pomoci se z tohoto stavu dostat. I když nakonec se to podaří – na rozdíl od těch, kteří nenávist a zoufalství povýšili na svoji „přednost“. Ty je prakticky nemožné přesvědčit, že to v čem hledají útočiště je to, co jim bere možnost lepšího života. Dobrovolně se ho vzdávají a odmítají ho. A nedělají už nic jiného, než hladově čekají na každého „nové příchozího“ aby mu připravili stejné peklo, v jakém žijí oni a získali ho mezi sebe.
Zkrátka po smrti neexistuje žádný soud, žádná komise ani anděl, ba dokonce ani Bůh, který by rozděloval lidi podle jejich skutků kam půjdou. To je velmi naivní a pohádková představa a je nutné ji chápat jako alegorii. Neexistují tu žádná místa tady a tam – neexistuje tu žádný časoprostor, vše jsou pouze stavy ducha, který simuluje své prostředí. Kdo v jakém prostředí se nachází vychází z něho samotného, pokud se výjimečně nerozhodne jinak a nemá schopnost navštívit i světy, do kterých nepatří. Každý je přitahován k tomu místu a do toho světa kam patří sám od sebe – zcela přirozeně. Vše funguje automaticky, samovolně. Někdy se i tady můžeme setkat s soudy, anděly nebo Bohem, ale svědkové uvádějí, že mají spíše jen symbolický a výchovný význam, než že by reálně o něčem rozhodovaly.
Poměrně časté je jakési symbolické setkání umírajících se světlem, které někteří popisují jako strážného anděla, jiní jako Boha, přičemž toho světlo jim klade otázku – Stál tvůj život za to? Mělo to smysl? Jaký měl tvůj život smysl? O co jde ovšem není známo. Existuje samozřejmě i teorie, že toto světlo je pouze výplodem fantazie či projekcí podvědomí. Každopádně je zajímavé, proč klade tuto otázku nebo zda je podvědomí na tuto závěrečnou otázku nějak naprogramováno a pokud ano, kdo a proč to naprogramoval. Nebo jde o skutečnou bytost? Paralelní jevy jsou zkrátka stále jedna velká neznámá a o jejich fungování se stále můžeme jen dohadovat.
Mimozemšťané měli uvést, že konec našeho věku v nedaleké budoucnosti zahájí pád velkého kosmického tělesa na Zemi. Nebude to těleso tak velká, aby ihned vše živé zahynulo, ale nebude tak malé, aby nezpůsobilo chaos a kolaps všech systému, konec jedné éry lidstva. Vědci neustále a nepřetržitě monitorují vesmír a několik tisíc různých objektů, který by mohli v budoucnu ohrozit Zemi. A říkají, že další tisíce těchto objektů čeká teprve na objevení. Nicméně velký objekt, který má narazit do Země nebude prý pozorovateli spatřen. K tomu dojde až na poslední chvíli těsně před dopadem, kdy se náhle a z ničeho nic objeví z hlubin kosmu. Nebude to ale tím, že toto tělese ujde pozornosti astronautů, ale proto, že ze zhmotní z neviditelné oblasti paralelního světa. Vidíme tedy, že pokud existuje paranormální jev, při kterém se objekty zhmotňují, mizí a zase zhmotňují, můžete se to pochopitelně týkat o objektu velkých jako pořádný asteroid.
Paralelní jevy jsou nejen vzácné, ale obvykle i utajené, neboť je to něco, co je zcela mimo racionální vysvětlení a možnosti vědy. (Samozřejmě, že vědci ví o mnoha věcech pro které nemají vysvětlení, ale ne vždy o nich rádi mluví. Ne že by se snad skutečně utajovaly, ale záměrně se ignorují jak něco, co neexistuje. Podle hesla, co neznáme, co není. A ti, co o tom mluví jsou pak prezentováni jako ti, kteří jen šíří lži a konspirační teorie). Lidé se zkrátka až přes příliš zajímají to, co tu dnes je a zítra nebude – o to co pomíjí. Snaží se neustále budovat, tvořit a přetvářet svět ke svému obrazu, svět, který dříve či později stejně zanikne, pokud neodejde dříve sám člověk nebo nezanikne celé civilizace. Vymýšlí neustál nové technologie a přitom mu uniká, že to není to, co je skutečně důležité, co je trvalé a věčné.
Tato realita a tento svět je jen krátkým okamžikem věčnosti a náš život tady ještě mnohem kratší. Co nám bude platné, když vybudujeme neskutečné věci a nashromáždíme spoustu cenným věcí, zážitků a informací, když nebudeme vůbec připraveni na to, co přijde, až tady nebudeme. Můžeme si tak už dnes položit samo pro sebe otázku – jaký to všechno má smysl a proč to děláme? Má ta nějakou přidanou, věčnou hodnotu, nebo je to jen na teď ?
Ostatně o tom všem nám napovídá asi vůbec světově historicky nejznámější paranormální jev a tím je vzkříšení Krista. Dokonce tak bizarní a neuvěřitelný, že dal vzniknout i celému organizovanému náboženství. Pozoruhodné už je ale i to, že sám Kristus ještě před tím, než se tak stalo, prováděl mnoho jiných paranormálních jevů, včetně uzdravování a kříšení jiných mrtvých lidí, vymítání duchů u posedlých lidí, proměňování vody ve víno, rozkazování počasí, chození po vodě, prokletí rostliny apod. On sám to vše ale nepokládal za zázraky, ale za obyčejné věci, které je možné dělat, pokud má člověk víru a že ta moc nepochází od něho, ale že je pouze prostředníkem. Některé tyto jevy se podařilo konat i jinými lidem v pozdějších dobách, ale jiné nikdo jiný od té doby už nezopakoval. zejména pokud jde o vzkříšení sama sebe, kříšení jiných, proměny vody ve víno či rozkazování počasí. Na druhou stranu i některé z těchto jevů již byly pozorovány vícekrát. Tedy alespoň jim podobné, jako je fenomén dvojníka, fyzické zjevení se právě zemřelé osoby někomu jinému…
Někteří věří, že Ježíš byl Bůh, jiní že byl mimozemšťan, další že to byl někdo z vysoké duchovní civilizace, avatar, prorok, apod. Jistě víme jen jedno – nebyl to člověk z našeho světa – z naší reality. Ostatně zvláštní bylo už jeho narození, když se jeho matka nebyl nikdy oplodněna uměle, ani přirozeně, ale pouze paranormálně. Samozřejmě existovaly i snahy vědecky dokázat, že nikdo takový jako Ježíš nikdy neexistoval a pokud ano, byl to obyčejný člověk. Zejména komunisté byly v této propagandě velmi aktivní a publikovaly k tomu rozsáhlé vědecké výzkumy, které ale nebyly ničím jiným než jen dalšími teoriemi proč to tak není. Ostatně tyto dohady se děly už od jeho smrti, protože těmto bizarním paranormálním jevům dokonce nevěřilo ani mnoho lidí v jeho vlastní době. Dokonce ani ti, kteří ho před jeho smrtí osobně znali. Dokonce v jeho vzkříšení neuvěřil ani sám Tomáš, jeden z jeho apoštolů, kterým byl stále po jeho boku a byl svědkem jiných paranormálních jevů, které Ježíš činil. Neuvěřil, dokud vzkříšeného Ježíše sám na vlastní oči neuviděl a nemohl se ho fyzicky dotknout a hovořit s ním. Teprve až poté uvěřil, že je to možné. Stejným způsobem byla prý vzkříšena i Panna Maria, jeho matka, poté co zemřela přirozenou smrtí a byla pochována. Dodnes se však má zjevovat různým lidem na různých místech, vydávat výzvy a varování.
Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“. Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní jeho rány, v nichž se zjevuje, nakolik je miloval. Osm dní poté se Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. Ježíš jej vyzývá: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš reaguje vyznáním: „Pán můj a Bůh můj!“
Vzhledem k tomu, že s o paranormální jevy už hodně dlouho zajímám, nepochybuji o nich, tam pro mě zmrtvýchvstání není nic, k čemu bych potřeboval velkou víru. (Co já osobně pokládám za větší zázrak je to, jak tato víra přežila, jak se ujala a rozmnožila (i navzdory dnešnímu úpadku víry). Jak je možné, že jeden prostý a bezmocný člověk získal takovou popularitu, moc a význam, že za ním ještě po 2000 letech jde přes miliardu lidí?
Tak si říkám, kdyby k tomuto zcela bizarními paranormálnímu jevu zmrtvýchvstání došlo v dnešní době, jak by to vypadalo? Dnes by možná k ničemu takovému nedošlo. Lidé by dnes nejspíše spekulovali, že ve skutečnosti nikdy nezemřel a koroner se mýlil. Jiní zase že jde o holografickou projekci vyspělé technologie a tedy, že je to tedy celé fejk. Další by přišli s tím, že je to celé podvod a že jde prostě o jeho dvojníka, zatímco mrtvé tělo skutečného Ježíše někdo mezitím zlikvidoval. A pokud by někdo nabídl důkazy ve formě kamerových záznamů zmrtvýchvstání, zcela jistě by se dokázalo, že šlo o podvod a filmový trik. Možná by vznikla velká skupina fanoušků na facebooku, ale jinak by to celé zapadlo a nikdo by se tím nezabýval.
Nebo ano, ale pokládal by to možná za hybridní hrozbu z Ruska nebo Číny. Nebo za nebezpečnou konspirační teorii, které je nutné se postavit, pachatele dopadnout a šíření jeho zpráv zablokovat a cenzurovat, protože odporuje ideologii a našim hodnotám. Podobně, jako se o to snažili farizejové tenkrát, před 2000 lety. Nepochybně i dnes by měli mezi lidmi velkou podporu, protože by se jimi cítili ohroženi. A volali by – potrestat! potrestat! Nakonec vidíme, že Ježíš moc do evropských hodnot ani ideologie zrovna nezapadá a rozhodně není vítán s otevřenou náručí – naopak. Nebo dělají, že ano, protože naše ideologie je přece multikulturní a tolerantní. Ve skutečnosti jde ale spíše o ignoranci a chladný odstup. Anebo slouží jako zástěrka pro jiné cíle a plány – podobě jako nacisté chtěli prohlásit sv. Václava za Němce a jejich člověka, protože mě velmi árijskou, protáhlou lebku. Nebo jako když komunisté chtěli husity pokládat za své předchůdce. Zkrátka, účel světí prostředky. A pokud něco zapadá do našeho plánu, lze toho využít, přestože jinak nás to vůbec nezajímá nebo to dokonce odporuje naší víře.
Vzhledem k to mu, že je kolem dnes tolik hoaxů a falešných zpráv, je už prakticky není možné, aby se v nich pravda udržela. zejména, pokud vypadá velmi nepravděpodobně. Šanci má jen to, co vypadá jako nejpravděpodobnější – nikoliv to, co je skutečně pravdivé. Lidé, kterým se jeví jako nejpravděpodobnější to, že paranormální jevy jsou nesmysl a ani posmrtný život neexistuje mají proto někdy problém, když tento svět opouští. Nejsou schopni ani po své vlastní smrti připustit, že jsou mrtví a nemají tu už co dělat. Vždy totiž věřili, že po smrti nic neexistuje a že jediné co je reálné, je náš svět a tato realita.
Velký vliv na to čemu věříme mají určitě i sami duchové kolem nás. Možná záleží na tom, kdo kolem sebe jaké duchy má, kteří ho v nějaké pravdě utvrzují, k něčemu vedou a ovlivňují ho, aniž by si to uvědomoval. Je zřejmé, že každý kolem sebe můžeme mít spoustu duchů, ať už těch, kteří s námi sympatizují a pomáhají nám nebo těch nepřejících, co nám házejí klacky pod nohy a vyvolávají nepříjemné pocity. Na druhou stranu, hodně záleží i na nás, jaké duchy přitahujeme.
Pokud přitahujeme duchy dobré a laskavé, jsme jimi i chráněni a ti zlí k nám nemají přístup a pokud ho získají, tak jen na krátko a záměrně, aby nás zkoušeli. Snaží se obvykle způsobovat nepříjemné psychické stavy – tím jsem si prošel už mockrát, než zmizeli. Zkoušeli to, ale už se unavili a nechodí ke mě. A pokud přijdou, dlouho nevydrží, protože zjistí, že se nemají na mě čeho chytit. Naopak, pokud přitahujeme duchy zlé a jsme jimi obklopeni, nemusí to vůbec znamenat, že nám budou působit nějaké deprese. Pokud aktivně konáme zlo, budou nás naopak povzbuzovat, dodávat nám velmi silné sebevědomí a pocit uspokojení z jeho konání, dokud se pro nás konání zla nestane požitkem a drogou. Nebo dokud se nestaneme masochisty, kteří mají pocit, že se musí neustále poškozovat a trestat, aby se zbavili svých potíží.
Pokud nejen konáme společenské zlo, ale máme i velmi významné postavení ve společenské hierarchii, poskytují nám temné duchové také rady, komplice, přátele a duchovní ochranu, aby nebyli odhaleni a dopadeni. (Proto se daří pochytat a trestat malé rybky, zatímco velké ryby unikají). Bojují spolu zkrátka nejen lidé, ale i duchové, zatímco v našem světě probíhají viditelné boje mezi lidi, v paralelním světě se vedou pro nás neviditelné, duchovní boje, zatímco lidé jsou do jisté míry jen loutky pro úmysly duchů. Někdy jsou tito lidé tak posedlí, že jsou skutečně a doslova jen loutky. Největší zbraní kterou mohou duchové využívat, je inteligence lidí. Čím je jejich „nástroj“ v podobě člověka inteligentnější, tím lépe ho mohou využívat – a tím lépe mohou svoji činnost (respektive činnost svého nástroje) maskovat. Proto mohou být na první pohled i lidé jakoby s velmi širokým a otevřeným srdcem a velkou popularitou ti, kteří jsou nejvíce nebezpeční. Jdou za nimi masy lidí, i když jsou to zločinci. A běda tomu, kdo by o nich řekl něco špatného. Tomu pak hrozí buď cenzura nebo zesměšňování.
Člověk má často pocit, že na něco přišel nebo něco vymyslel, ale nejspíše mnohdy ani netuší, že mu to vnukli duchové. Někdo uvěří snadno a dokonce i kdečemu a jiný nevěří ničemu a nikomu, dokud to sám na vlastní kůži nezakusí. A někdy i poté, co se tak stane, má pochybnosti, zda to co zažil, bylo vůbec skutečné. A zda má věřit sám sobě nebo zda má o sobě pochybovat. Zejména, když víme, jak jednoduché a snadné je manipulovat s lidskou myslí. Pokud ale přijmeme názor, že vše je ve skutečnosti skutečné, pak ani není nutné rozlišovat, co pochází z naší reality a co z nějaké jiné reality. Co je přirozeným a co je paranormálním jevem. Vidíme, že to zjevně nedělal ani Ježíš – vše bylo pro něj skutečné, jak víno z proměněné vody, vzkříšení lidé, démoni či nečistí duchové ovládající člověka, u kterého bychom dnes spíše řekli, že má schizofrenii či jinou duševní chorobu a „léčili“ bychom ho tlumícími léky na potlačení smyslů, emocí a myšlenek.