Paralelní světy

Řecký filosof Platón kdysi dávno napsal, že původ našeho světa není hmotný, ale myšlenkový. Jinými slovy, že jeho podstata nejsou kvarky, atomy a nejmenší částečky hmoty, ale že jsou to informace, které se teprve později v částečky hmoty zhmotnily. Tento názor byl všeobecně rozšířený až do 20. století, kdy vědci začali věřit tomu, že je to naopak. Jenže dnes, ve 21. století se stále více vědců, kteří se zabývají kvantovou fyzickou začíná navracet k názoru starověkého filosofa. Čím více toho vědí a poznávají, tím více zjišťují, že svět je mnohem složitější,. než si uměli představit, ba dokonce že zřejmě může existovat mnohem více světů v jiných realitách a že vesmír musela stvořit vyšší inteligence – tedy ta, které se po mnoho desítek let snažili vyhnout.

Kvantoví fyzici stále více začínají chápat názor Platóna, že svět je jen jakýsi virtuální hologram informací, které se na sebe berou tu více, tu méně materiální podobu. Čím více my sami už dnes umíme vytvářet hologramy a vytvářet stále dokonalejší simulace 3D realit, tím více chápeme, že i vše kolem nás, co existuje může být jen simulace – virtuální realita o které jsem si až dodnes věřili, že je to něco daného, konstantního, neměnného, s jasnými fyzikálními zákony, podléhající racionalitě a logice. Najednou ale zjišťujeme, že naše svět a naše realita je úplně něco jiného a že je zřejmě tvárná, plastická, elastická, že má mnoho neviditelných a neustále se měnících podob, ba dokonce, že se někdy chová naprosto záhadně, nevysvětlitelně, fyzikálním zákonům navzdory, že má různé anomálie, trhliny a díry, o kterých nikdo netuší, kam vedou, rozměry, které bůhví kde začínají a bůhví kde končí. Pro vědce je nesmírně frustrující a znepokojující i to, že vlastně netuší, odkud se všechno vzalo, co způsobilo velký třesk a co bylo před ním.

Dnešní věda přece jen pokročila a míří i za hranice času a prostoru – i když zatím jen v teoriích, ale kupodivu ne tak nepodobných těm, které známe už dávno z okultních zdrojů (teorie temné hmoty, paralelních světů, teorie všeho…),. Tím se tak trochu věda a víra nejenže nerozchází, ale spíše stále více a více spojují. Ostatně ale i představy Julese Verna byly v jeho době jen pouhými teoriemi… Cestování časem i prostorem z jednoho konce na druhý je možné, pokud překonáme rychlost světla, jak objevil už kdysi dávno Albert Einstein. Dokud se to nenaučíme, bude jedinou možností, jak se dostat mimo čas a prostor smrt těla. Je to právě naše tělo, které nás v bublině časoprostoru drží. Ostatně – proto bylo fyzické tělo také vytvořeno, aby bylo kompatibilní s tímto světem, ve kterém se nyní nacházíme (i když ve skutečnosti se nacházíme v obou světech paralelně). Svým vědomím v časoprostoru a podvědomím mimo něj…

Zdá se, že vesmír musí pokračovat navěky. Ale opravdu musí? V těch nejvzdálenějších hlubinách vesmíru, mohou tam snad být někde místa, kde se něco mění v absolutní nic? Vědci pátrají ve vzdálených končinách vesmíru, zkoušejí odhalit tuto krajní hranici, nalézt tvar vesmíru. Nyní překvapující důkazy naznačují, nejenže je místo, kde vesmír končí, ale za tím místem může být i něco ukrytého, něco nepředstavitelně cizího.

Dlouho jsme si představovali, že vesmír je nekonečných rozměrů, ale mnoho kosmologů si nyní myslí, že vesmír je konečný. Někteří věří, že dokonce znají jeho tvar. Pokud objevíme okraj vesmíru, budeme se muset poprat s další podnětnou a zneklidňující otázkou. Co leží za tím okrajem? Andy Albrecht, teoretický fyzik university C. Davise, si je jistý konečnosti vesmíru. Dokonce si myslí, že vypočítá jeho velikost. Andy studoval velmi rané okamžiky po Velkém třesku, když vesmír nebyl ničím více než kypící chaotickou koulí energie. Pak náhle získal převahu děj nazvaný inflace. Ten nafoukl vesmír neskutečnou rychlostí, znásobil jeho velikost 100 tisíckrát. O zlomek sekundy později se všechen prostor a hmota plynule rozprostřela.

Zdá se, že se vědci blíží k tomu, co nám říkají o vesmíru mimozemští lidé. Podle nich na konci vesmíru ubývá hmotných těles, až hmota mizí úplně a začíná nicota. Protože tu není hmota, která by vytvářela další prostor (ano, hmota je to, co vytváří čas a prostor), prostor i čas se tu zakřivuje do oblouku. Vesmír je ovšem tak velká, že jeho zakřivení není měřitelné a jeho hranice jsou tak daleko, že tam nedohlédneme. Vesmír není nic jiného, než jakási časoprostorová bublina. A co je za jeho koncem? Je tam dimenze, ve které neexistuje čas ani prostor tak jak ho známe. Nejenže čas i prostor se tam nabývají jiných rozměrů, ale k nimi dokonce přibývají postupně další a další – těmto úrovním „za hranicemi“ našeho vesmíru říkáme paralelní světy. Obvykle se uvádí, že těchto dimenzí je 7, 10 či 12.

A kde je jejich konec? Podobně jako náš vesmír, spekuluje se o tom i ony plynule přecházejí do světů antihmoty – kterou je snad temná hmota a energie, kterou sice tušíme a předpokládáme, ale nikdy je nikdo neviděl. I když se vědci usilovně snaží vytvořit alespoň malinkatý kousíček antihmoty a dokázat tak, že paralelní světy existují.  Tato hmota ovšem není temná, jak se zdá. Říkáme ji temná, protože ji nikdo neviděl. Nakonec, není ani známo, zda je vůbec o hmotu nebo antihmotu. Za světem antihmoty, tedy původní neporušený rajský svět a prapůvodní domov lidí, jsou paralelní světy pouze prastvořených duchovních bytostí, které nemají lidský původ. Je to  čistě duchovní svět – realita čistého vědomí mimo možnosti racionálního chápání.

Mezi naším fyzickým světem a světem antihmoty je celá škála paralelních světů, z nichž některé jsou tvořeny z antihmoty, zatímco jiné z hmoty. Ty, které jsou tvořené ze hmoty se nazývají inkarnační. Jejich charakteristikou je v nich platí fyzikální rozměry, které se ale v každé realitě liší. Přechodové reality antihmoty naopak nemají žádné rozměry, ani časoprostor. Podobají se více tomu, co bychom mohli nazvat virtuální realita. Také tyto světy se dělí na vícero paralelních realit a jsou to ty, kam odcházejí zemřelí – říkáme jim onen svět nebo také často astrální svět. Tyto reality existují pouze dočasně jako jakýsi přechodný domov pro ty, kdo nejsou inkarnováni ani nemohou postoupit výše a navrátit se do původního světa antihmoty. Tyto světy jsou pouze dočasné a jsou vytvořeny pouze z myšlenek, představ a emocí jejich obyvatel, které však ale mají pro ně samotné podobně hmotnou formu jako hmota pro nás.

Na onom světě je vše na jednu stranu virtuální, ale na druhou stranu skutečné. Není to tedy jen nějaká počítačová hra, uprostřed které jste, nějaký prázdný hologram. Skutečně vše cítíte a vnímáte – stejně realisticky jako zde. Ba dokonce ještě mnohem intenzivněji, jakákoliv myšlenka a emoce je tu výrazně zesílená, dobrá i zlá, protože váš nechrání fyzické tělo. Čas tu neexistuje, jen věčnost a prostor také ne, proto je nekonečný. Vše je zde snadno tvárné nabývající jakékoliv „vnější“ podoby a přesto to vypadá, jako by to bylo hmotné, jak je to hmatatelné, neboť vše má stejnou hustotu jako váš duch. V našem hmotném světě neviditelný, ale zde stejně hmotný jako hmotný objekt v hmotném světě…

Ačkoli vyšší reality jsou pro obyvatele nižších dimenzí neviditelné a nedosažitelné, pro obyvatele v nich jsou stejně reálné a hmatatelné jako je náš svět, ve kterém žijeme. Totéž platí i pro světy antihmoty (v okultní literatuře často mylně nazývané jako „astrální“ hmoty). Pro vědce je záhadou, kam se antihmota poděla a kde je. Z gravitačních modelů už ale vědí, že existuje, ale protože neví kde a jak vypadá, nazývají jí „temná hmota“. Antihmota je původní hmota, hmota, která je prakticky stejná jako hmota. Hlavní rozdíl je v tom, že tato hmota nevytváří tudíž žádné rozměry, které mají jakékoliv fyzikální konstanty. Je věčná, nestárnoucí, nezničitelná, omezena pouze zájmem těch, kteří v jejich světech žijí. Nepodléhá žádným jiným zákonům, než duchovní informaci.

Jestliže hmotné světy umožňují všem, bez rozdílu stupně duchovního vývoje, se setkávat a žít na jednom místě spolu, v astrálních světech to neplatí. Každý je zde zcela automaticky přitažen ke „svému místu“, kam patří. V žádném případě nikdo nikomu neurčuje, jakou zónu nebo říši bude obývat, ba ani Bůh ne. V náboženství někdy převládá myšlenka Božího soudu po smrti, to je však naprosto mylná představa – nic takového neexistuje. Tento svět je rozdělen na sféry, kde spolu a vedle sebe mohou žít vždy jen bytosti stejného duchovního vývojového stupně. Proto jsou zde temné zóny (které náboženství nazývá peklo), přechodné šedé zóny (očistec) a zóny světla, které nazýváme (ráj, nebe, nirvána).

Jak jsem už zmínil, vedle těchto paralelních světů hmoty, astrální hmoty a antihmoty, včetně všech jejich úrovní a sfér existují i světy zcela nehmotné, čistě mentální, kauzální či duchovní. Tyto světy nemají pro nás žádnou pochopitelnou formu ani podobu, protože je nelze vnímat vizuálně ani akusticky. Není to žádné místo ani naprosto žádný rozměr, pouze čistý éter. Ve starší okultní literatuře jsou duchovními světy někdy nepřesně nazývány i světy astrální. Duchovní světy jsou domovem pro nejstarší, prastvořené vyšší bytosti, někdy nazývané jako archandělé. Není to domov lidí, lidské vědomí by zde v žádné podobě nebylo schopné existence. Není pravda, že až se duch očistí, půjde do duchovního světa – navrátí se do ráje, ale ten je v původní, neporušeném světě antihmoty. Člověk by stvořen jako hmotná bytost s duchovním vědomím, nikoliv jako bytost čistě duchovní.

Častoprostor existuje pouze ve hmotné dimenzi a jeho realitách, avšak v každé z nich má jiné rozměry (čas má jinou rychlost a prostor jinou velikost). Nakonec ani v naší dimenzi není časoprostor neměnný, ale tvárný (pokud bychom stáli na hmotnějším kosmickém tělese, plynul by čas rychleji, než na tělese méně hmotném – nebo pokud se pohybujeme, plyne čas pomaleji, než když stojíme a pokud by rychlost byla velmi vysoká, naše hodiny by se s těmi které se nepohybují, zcela rozešly. A pokud bychom se dokonce pohybovali rychleji než světlo, dostali bychom se o dimenzi výše, mimo oblast časoprostoru a naše hodiny by neměřily žádný čas – respektive pouze naší představu). Navíc, protože bychom se ocitli v jiné realitě, z tohoto světa bychom zcela zmizeli. Existovali bychom sice nadále, ale pro fyzickou realitu bychom byli neviditelní, neboť náš fyzický rozměr by se zkrátil na nulu. Rychlostí se totiž nejen zpomaluje plynutí času, ale mění se i velikost předmětů. Čím je rychlost objektu vyšší, tím je předmět kratší, dokud nezmizí zcela, překročí-li rychlost světla.

Vyspělé civilizace jsou schopné pohybovat se mezi dimenzemi překročením této rychlosti. Ne však s použitím nám známých pohonů k pohybu, ale přímo umělým urychlením částic hmoty elektromagnetickými gravitačními urychlovači. Ty ještě vyspělejší k tomu nepotřebují dokonce vůbec žádné technologie. Nakonec – ani se neinkarnují. Mezi ně patří i andělé, kteří se pohybují ve všech dimenzích a paralelních světech pouze silou svého vědomí a zároveň mohou existovat v mnoha realitách a na mnoha místech současně a dělat mnoho různých věcí najednou. To jsou i přirozené schopnosti všech čistě duchovních bytostí. (Ve zcela výjimečných případech je známo, že nadpřirozené schopnosti měli dočasně i někteří lidé (měli dar prorokovat či existovat na dvou místech současně), jiní popisovali, že byli anděly vzati do ráje a paralelních světů, aby lidem podali zprávu).

I když se možná o věci „mezi nebem a Zemí“ nezajímáte, mnozí jste možná slyšeli o paralelních světech, které existují současně s naším světem, ale na jiné úrovni vnímání, světy, které jsou pro nás neviditelné, nicméně jsou stejně reálné, jako je ten náš. Je to fenomén, o kterém začíná uvažovat už i moderní věda. Pro mnohé lidi, kteří nikdy v nic takového nevěřili, jsou možná nejnovější vědecké poznatky a seriozní hypotézy šokující, nicméně víra v neviditelné světy a potažmo Stvořitele je stará, jako lidstvo samo. Ba co více, náš svět byl s těmito, nám dnes už neviditelnými světy, kdysi daleko více propojen a tak lidé nemuseli jen věřit, protože skutečně také viděli.

Teprve až v pozdějších dobách historie lidstva, respektive až naší současné civilizace, se mezi těmito světy vytvořily jen těžko prostupné bariery, které způsobily, že člověk zapomněl na svůj původ, na to proč je a co je vůbec svět, ve kterém žije. Nyní přichází doba, ale lidstvo tento názor přehodnotilo a poznalo, že pozemský člověk je jen částí jedné obrovské a nekonečné mozaiky stvoření. Že ani zdaleka není nejdokonalejší, nejlepší a už vůbec ne jediným v celém vesmíru. Až dosud bylo lidstvo na Zemi ponecháno svému svobodnému vývoji a tak se mohlo nechat touto myšlenkou ukolébávat. Protože však vývoj nelze zadržet, jeho setkání (nebo konflikt) s realitou nelze dále oddalovat a lidstvo bude postaveno více – méně před hotovou věc. Současná civilizace je u konce a nyní už bude záležet na každém člověku, jak se k této realitě postaví.

Na konci této reality čeká začátek nového světa – Nový Věk. Světa, ve kterém už člověk na Zemi nebude žádným izolovaným individuem, kterému se vyspělé bytosti raději vyhýbají a lidstvo jen tajně a zpovzdálí pozorují. Naopak, navrátí se opět do světa, který kdysi dávno pozemský člověk opustil a stane se rovnoprávným sousedem všech ostatních obyvatel tohoto obrovského vesmírnému domu složeného z mnoha paralelních světů. Všechny duchovně vyspělé civilizace žijí od 5D reality výše a naše Země se na tuto úroveň brzy přesune také. Bude to obrovská proměna, který se připravuje už tisíce let. Ano – už tak dlouho se pracuje na tom, aby Země mohla být doslova vytažena z temnot a zachráněna.

Přehled dimenzí a realit

Každá dimenze se skládá z různých realit. Jsou ale tři základní dimenze – duchovní, antihmotná a hmotná.

Hmotné dimenze jsou světy vytvořené z našeho typu hmoty a platí v nich fyzikální zákony. V každém z těchto světů jsou však jiné a jejich rozměry se liší. Tyto reality jsou inkarnační, tj. aby v nich mohl někdo trvale žít, musí se zde inkarnovat – přijmout hmotné tělo. Pokud jde o délku života hmotného těla ve vyšších hmotných inkarnačních dimenzích, uvádí se většinou ekvivalent v řádech stovek let. Tato délka odpovídá i délce života biblických patriarchů a mimozemských lidí a má také odpovídat délce života v Novém věku Země – v Tisícileté říši.

Antihmotné dimenze je původní rajský svět, kde byl člověk stvořen a kde je jeho domov. Kromě lidí je domovem i pro jiné bytosti, např. dévické (víly, skřítkové). Vyšší antihmotné světy jsou domovem andělů. V dimenzích antihmoty jsou pak níže připojeny ještě tzv. astrální světy, které jsou dočasným a přechodným domovem vše, kdo nemohou do ráje, ani nejsou inkarnováni – někteří duchoví v nich mohou i trvale uvíznout. Antihmotové světy jsou více virtuální, to znamená, že jsou tvořeny přímo z informací myšlenek a emocí jejich obyvatel, neexistuje zde čas a ni prostor v pravém slova smyslu. Předpokládá se proto, že astrální světy zaniknou, až v nich nebudou žádní obyvatelé. Otázkou ale zůstává, co bude s těmi, kdo tu natrvalo uvíznou. Zda tzv. peklo také zanikne a nebo se svými uvězněnými obyvateli přetrvá na věky.

Duchovní světy jsou říší Boha a archandělů, nejvyšších bytostí. Ačkoliv lidský duch pochází odsud, není to domov člověka a lidské vědomí by zde nemohlo existovat, aniž by si zachovalo svoji identitu. Tyto světy jsou nad možnosti chápání lidského vědomí.

Naše realita se nyní stále nachází na bodě 0. Po přechodu do Nového věku, přejde do bodu 1. Po odchodu z toho světa většina lidí odchází do reality č. 2. To je první astrální svět, který vypadá velmi podobně, jako je naše realita. Proto si někteří, kteří zemřeli ani nevšimnou, že jí opustili. Ne každý po odchodu ze světa zamíří rovnou do ráje v 7. dimenzi. Většina je gravitací přitažena do některé z přidružených astrálních realit antihmotné dimenze.

Přehled dimenzí a realit

Pozn: uvedený přehled je pochopitelně velmi zjednodušen – realit může být nekonečně mnoho a možná i dimenzí a typů hmoty, které jsou nám zcela neznámé. Podobně jako další rozměry hmoty.

Ačkoliv v astrálních realitách neexistuje časoprostor, protože jsou astrální světy závislé na hmotných, má tu podle některých pramenů čas vliv na stárnutí astrální hmoty také, takže existuje i druhá smrt – smrt astrálního těla. Při té každý musí odložit i toto tělo, musí se znovu inkarnovat nebo postoupit výše do světa antihmoty. Většina lidí se však druhé smrti už nedožije, protože se pro inkarnaci nebo postup výše rozhodne sama mnohem dříve. Stárnutí astrálního těla je řádově mnohonásobně pomalejší, než našeho a není ho možné měřit. Zda tedy astrální světy skutečně patří ještě do hmotných dimenzí nebo antihmotných není úplně jasné. Někteří je považují za jemnohmotné úrovně dimenze hmoty, jiní již právě za přidruženou dimenzi antihmoty (k čemuž se přikláním).

Na závěr – aby toho nebylo málo – je třeba doplnit, že nejen paralelních dimenzí našeho vesmíru existuje vícero, ale že existuje údajně i více paralelních vesmírů. Vesmíry vznikají a zanikají, nikoli ale náhodou, tento proces je řízen (i když někdy se možná může vymknout kontrole, jako v našem případě). Mezi jednotlivými paralelními vesmíry není možné žádné spojení či žádná komunikace, neboť každý z nich je založen na zcela jiných fyzikálních zákonitostech a je složen z jiných prvků. Život se zde odehrává a vyvíjí podle zcela jiných pravidel. Do jaké míry je to skutečně tak ale není známo – respektive nikde jsem o to nenašel žádné informace. Nicméně ani vědci existenci paralelních vesmírů nevylučují, ba dokonce se touto teorií stále vážnějí zabývají a snaží se dokázat její pravdivost. Otázkou je, zda něco takového bude vůbec někdy možné a zda snaha se pokoušet to dokázat není jen bláznivý nápad, které občas možná mají i vědci.

Všechny tyto věci o paralelních světech a dimenzích uvádím je jako okultní zajímavost, pokud to někoho zajímá, ale nemá čas se hrabat v okultní a esoterické literatuře. Není to určitě důležité. Podstatné je pouze pamatovat si rozdíl mezi naší fyzikálním časoprostorovou realitou a oním světem, kterým můžeme bez nadsázky nazývat světem snů a pohádek či snů a fantazie.

Odchod ze světa snů a příchod na tento svět

Když už se člověk rozhodne opustit svět pohádek a snů, udělat krok vpřed a přijít na tento svět, musí si po narození nějakou dobu zvykat na to, že už nežije ve světě pohádek a snů, ale v nové realitě. Ve světě neúprosných zákonů času, fyziky, zákonů logiky a rozumu. V realitě, kde má vše pevně dané místo, kde funguje vše zcela jinak – tak nějak omezeně, těžkopádně. Člověk se však obvykle nerozhodl přijít na svět za zábavou, ale proto, aby udělal nějaký duchovní pokrok, pomohl lidstvu či napravil své minulé chyby. A k tomu je nová, omezená realita ideální, neboť ho nutí komunikovat i s těmi lidmi, se kterými by jinak ve světě snů a fantazie nikdy nepřišel do styku – ať už proto, že jsou na vyšší duchovní úrovni, než je on, nebo naopak na nižší.

Dobou aklimatizace na nové podmínky v nové realitě je pro člověka dětství, neboť malý, racionálně zcela nerozvinutý mozek malému človíčku ještě neumožňuje rozlišovat a uvědomovat si, že již nežije ve světě snů a pohádek. Není proto správné je dětem předčasně brát a násilně je vytrhávat z objetí světa, ze kterého přišly, dokud samy nezjistí, že tato realita je poněkud jiná. Není to prospěšné a spíše jim to může v pozdějším vývinu ublížit – ba naopak, dospělí se mohou od dětí mnohému naučit, co už dávno zapomněli. Jakmile člověk začne dospívat a člověk prochází pubertou, jeho mozek normálně přestane pracovat – již není schopen vnímat pohádkový svět, ale současně ještě není schopen racionálně chápat novou realitou. Je to kritické mezidobí chaosu, které se u některých jedinců projevuje relativně klidně, nicméně u jiných i velmi bouřlivě. Jakmile se člověk vyvine v racionální bytost, hrozí mu nové nebezpečí – totiž to, že na svět pohádek a snů zcela zapomene a přestane mu úplně rozumět, protože se silně upne na fakta, vědecká vysvětlení, logické argumenty – na racionální přístup k životu, čím si zablokuje přístup ke svému věčnému já, ke své duši. A nakonec uvěří, že žádnou duši nemá a že je pouze tělo, do kterého se ve skutečnosti pouze narodil a které přijal jako pouhý nástroj pro fungování v této realitě.

Odchod z tohoto světa zpět do světa snů

Když člověk tento svět racionality, logiky a fyzikálních zákonů opustí, čeká je opět adaptace, kdy si musí zvyknout, že již existuje v jiné realitě – ve světě snů a pohádek. Zákony rozumu přestávají platit a vše je ve snu, zlém či příjemném. Nejsou tu žádné státy, žádné jasné hranice, žádné politicky systémy ani jiné pevné body. Společnost je struktuovaná zcela jinak, přirozeným způsobem. V této realitě najdeme jen říše, kterým vládnou nelidské bytosti a člověk tu není pánem tvorstva jako na Zemi, ale spíše buď hostem nebo zdrojem.

Zatímco někteří se adaptují snadno a projdou na druhých břeh bez okolků, jiným to trvá velmi dlouho. A jsou dokonce i takoví, kteří si dodnes, stovky, tisíce pozemských let po své smrti, nejsou schopni uvědomit, co se vlastně stalo a v jakém světě se nacházejí. Někteří se stále jako duchové raději intuitivně drží v tomto světě, který odmítají opustit a někteří si odmítají i připustit, že již nežijí. Často se nemohou vzdát toho, co tu zanechali nebo mají oprávněnou obavu přejít na druhých břeh, protože správně tuší, že tam na ně čeká jejich neblahý osud. Přejdou-li na druhý břeh, vchází do temných světů. Jejich duchovní zatvrzelost a slepota v životě ve světě času a logiky totiž způsobila, že ve světě snů a pohádek nemohou vidět doslova nic a nalézají se v chladných temnotách bezčasí nebo vidí jen slabě a mlhavě, vnímají jen šero a odstíny temnot pitvorných, nehostinných, zrádných, chladných světů plných nejrůznějších démonů, plných neustálého strachu a boje o život.

Bloudí tu a bloumají jako živé stíny – pozůstatky často i dříve velmi významných osobností plných života a energie, kterou kradli jiným lidem které vykořisťovali. Bloudí tu jako zombie bez života, zoufale hledajíce jakýkoliv ukazatel cesty, světlo, teplo, lásku, náznak života… Kdyby kdokoli na Zemi mohl pohlédnout na realitu tohoto smutného světa, zjistil by, že jest to naprosto tristní, mučivý a depresivní svět bezútěšnosti, bezmoci a bezradnosti. Tito lidé lapeni v pasti temných zón světů fantazie a snů, kde neexistuje žádný čas a kde prostor nikde nekončí, zoufale natahují své ruce ze kterých se staly nevzhledné, pokřivené hnáty ke všemu, co jen vypadá jako světlo či náznak života. Ke každému, kdo tudy pod ochranou andělů jen prochází do vyšších oblastí světla. Ne každý kdo v těchto temných světech zabloudí ale zůstává naštěstí na věky.

Někteří tu zabloudí jaksi omylem, zamyslí se, uvědomí si své chyby, litují a dostanou se odsud poměrně rychle (jsou vyhozeni), zejména za přispění pozitivní energie přímluv jiných lidí či pomoci andělů. Avšak je pravda, že to trvá leckdy dlouho, než se lidé zamyslí, neboť na to nikdy nebyli zvyklí. Natož aby si připustili, že může být na jejich straně nějaký problém. Zvláštností těchto světů je možnost opakovaně zakoušet na vlastní kůži vše, co způsobili každému jednotlivému člověku, bez čehož se odsud nikdo dále nedostane. Zejména tedy, pokud někdo ublížil tisícům lidí, může tento sebeuvědomovací očistný proces trvat velmi dlouho a přesto nemusí vést k požadovanému výsledku probuzení duchovního vědomí a schopnosti sebereflexe. Podstatou očistného procesu je jak získání schopnosti rozeznávání dobra a zla, tak pochopení důsledků zla a nutnosti následování dobra. Možnost zakoušet na vlastní kůži to, co člověk způsobil jinému je nástroj k pochopení toho, že to, co člověk pokládal za dobro je zlo – a naopak.

Re-inkarnace

V některých případech se v zájmu záchrany duše některých jedinců uvažuje prý i jejich re-inkarnaci do primitivních pozemských kultur s velmi náročnými podmínkami, do poškozených těl, apod. V některých případech je jim nabídnuta i inkarnace do jiných, barbarských mimozemských světů či těl zvířat a nižších živočišných forem, avšak ani to není zárukou duchovního pokroku, rozvoje vědomí a toho, že se z těchto temných světů dostanou – vše záleží na tom, jak oni sami dokážou rozvinout své uvažování, schopnost sebereflexe a pozitivní přístup. V opačném případě by těmto duším hrozí, že se z temných světů nikdy nedostanou.

Není jasné, zda se jedná o extrémní případy či o nějakou častější praxi ani jaké jsou přesně podmínky re-inkarnace neboť zájemců by bylo mnoho, ale volných míst na Zemi je údajně omezený počet.

Více na následující straně a také na mém webu Onen svět.