Demokracie a právo

Demokracie má zvláštní schopnost – mravně a morálně rozložit samu sebe a tím poskytnout prostor novým diktátorům, aby zavedli nový pořádek. To, co jí ve skutečnosti ohrožuje nejsou diktátoři, ale její vlastní morální problém, který společnost jako hniloba rozkládá zevnitř. Avšak, čím více se tak děje, tím více se hledají vnější nepřátelé.

Demokracie je silně spojena s pojetím práva. Na jednu stranu demokracie dává lidem právo, ale na druhou stranu vyžaduje odpovědnost a právo limituje – dává mu své meze. Mnoho lidí s příchodem svobody uvěřilo, že svoboda znamená právo dělat si co chci. Jenže to je samozřejmě velký omyl, protože demokracie není založená na anarchii, ale na určitém pořádku. Ten si ovšem vymýšlejí lidé, pokud nemluvíme o svědomí a etických otázkách. Co je ještě přijatelné a kde je hranice toho, na co má člověk ve svobodné a demokratické společnosti právo? Tato otázka není vůbec jednoduchá a odpověď na ní není zcela jasná. Někdy tušíme nebo víme, jak by to mělo být, jindy je to sporné.

Zásadní otázka by asi měla znít:

Mají lidé právo vzít právo jiným lidem v jakékoliv věci, pokud se na této věci většina z těch, kteří hlasují pro odepření tohoto práva demokraticky shodne? Nebo, mají lidé právo zrušit demokracie a zavést jiný režim pokud se na tom většina z nich demokraticky shodne?

Kde vlastně vůbec začíná a končí právo? Na kolik svobody mají lidé právo? A na kolik má stát právo omezovat svobodu lidí? V době feudalismu a panování panovníka bylo vše jednoduché, rychlé, jasné. Vše muselo být ihned vykonáno a pokud nebylo, platilo se hladomornou a kat byl vždy připraven. V demokracii je však otázka práva tak široké spektrum, že na to nestačí ani jeden právník a každá oblast musí mít své vlastní specializované právníky, soudy se přetíženy a zahlceny kauzami, které čekají na posouzení protiprávního jednání, zda někdo nějaké právo někoho porušil. Žádná firma, pokud chce být úspěšná se bez jejich práce neobejde. Bez právníků bychom dnes nebyli schopni vyřídit žádnou jen trochu náročnější úřední věc a někdy ani porozumět zákonům, předpisům, paragrafům, úřední zprávě, smluvě, či možná s trochou nadsázky i obchodním podmínkám. Věc práva, a zvláště dnes kdy je naší modlou rovnoprávnost na všech úrovních, je právo hotová věda, která někdy hraničí až z absurdní pavědou. A čím je právní systém složitější, tím jsou lidé bezradnější, tím déle všechno trvá vyřídit a tím dražší to je. To však rozhodně nemrzí právníky, naopak. Je to jejich byznys a vědí, že jsou nepostradatelní, takže si mohou účtovat za každý úkon horentní sumy.

O tom, že hranice mezi tím na co má člověk právo a na co nemá je někdy velmi tenká. Tak, že o téže věci každý soud třeba rozhodne úplně jinak a záleží na tom, jaký soudce to či ono zrovna posuzuje. Viděli jsme to i na případu sporu kardinála Duky a divadlo, které uvádělo hru, ve které Ježíš znásilňuje muslimku a žena si ze své vagíny před publikem vytahuje českou vlajku. Šlo u uměleckou nadsázku nebo o hanobení náboženství, víry či státního symbolu? Soud byl v tomto případě liberální a řekl, že šlo u umění, které může být jakékoliv a lze se za něj schovat cokoliv. Podle mého názoru (a v tomto souhlasím s advokátem kardinála) záleží na tom, v jaké společnosti chceme žít a co všechno chceme tolerovat, ať už jde o umění nebo politiku. Má být vždy věc, které je nemorální, neslušná, vulgární tolerována? Proč ale pak mluvíme o trestném činu, když někdo uráží někoho jiného v jiném případě? Co je to vlastně trestní čin hanobení, kdy k němu dochází a kdy ne? Někteří, jako Martin Komárek, rozhodnutí soudu vítají. Co kdyby ale šlo o věc, která by teoreticky byla předzvěstí nějakého masovějšího hanobení, které by pak přešlo i v násilné činy? Násilí totiž může začínat i malými, nevinnými gesty, která se schovávají za umění, stejně jako populismus může přerůst ve vlnu otevření agrese. Myslím si, že kardinál Duka musel dobře vědět, jak soud dopadne, ale udělal dobře, že na to upozornil.

Hranice mezi tím, na co má člověk právo a na co ne jsou dané politickým režimem, naší historií a kulturou, která má nějaké základy. V našem případě vychází z práva židovského, křesťanského a římského. V mnoha případech však nemá jasnou odpověď. Jsou také různé věci mít právo – mít nárok a mít možnost. Něco jiného je právní nárok a něco jiného je morální právo, něco jiného právní povinnost a něco jiného morální povinnost. Někdy se dokonce může stát i v demokracii, že svědomí, morálka a světské právo nejsou v souladu, takže svědomí nám říká něco jiného, než nám přikazuje zákon a musíme se ptát, co je důležitější – svědomí nebo zákon?

Má člověk právo se domáhat svého práva tím, že zasáhne do práv jiného? Mají lidé právo se rozhodnout, že chtějí vůdce, který nerespektuje ústavu?
Mají lidé právo nutit jiné lidi, aby vyznávali demokracii?
Mají ženy právo chodit nahoře bez jako muži, aniž by se nejednalo o diskriminaci na základě pohlaví?
Mají lidé právo se na ulici zcela zahalovat, aniž by se tím nedotkli práv jiných lidí?
Mají lidé právo neplatit si službu, kterou nepoužívají a o kterou nestojí?
Mají lidé právo hřešit a být nemorální, pokud chtějí?
Má člověk právo dělat cokoliv, pokud tím neporušuje zákon?
Má člověk právo neudělat to, co je proti jeho svědomí, i když mu to nařizuje zákon?
Má stát právo nutit občana dělat něco, co je proti jeho svědomí?
Kdy má stát právo považovat nemorálnost za trestný čin?
Má člověk právo být člověkem, jestliže se chová jako zvíře?
Má člověk právo zneužívat jiné lidí, pokud oni sami to vyžadují?
Má člověk právo ubližovat jiným lidem, jestliže je o to žádají?
Má člověk právo být milován, když lásku není schopen oplácet?
Má člověk právo ze sebe udělat idiota a chlubit se tím?
Má právo někdo urážet jiného, jestliže máme svobodu?
Má právo někdo šířit pomluvy, jestliže máme svobodu a demokracii?
Má právo někdo šířit falešné zprávy, jestliže máme svobodu a demokracii?
Má právo někdo šířit poplašné zprávy, jestliže máme svobodu a demokracii?
Má právo někdo pomlouvat druhého a šířit o něm lži, jestliže máme demokracii?
Má člověk právo dělat něco, co druhého obtěžuje jen proto, že je přecitlivělý?
Mají lidé právo dělat si co chtějí, pokud tím nikomu neubližují?
Mají lidé právo dělat špatné věci, aniž by byli káráni a poučováni?
Mají lidé právo nařizovat jiným lidem, co mají dělat? A když ano, tak kdy?
Mají lidé právo brát jiným lidem práva a když ano, tak kteří a komu?
Mají lidé právo povyšovat se nad jiné, aniž by dostali přes držku?
Má člověk právo geneticky upravovat rostliny?
Má člověk právo geneticky upravovat živočichy?
Má stát právo člověku zakazovat vlastnit něco, čím nikomu neubližuje?
Má člověk právo užívat drogy, jestliže tím nikomu neubližuje?
Má člověk právo geneticky upravovat člověka?
Má člověk právo ničit přírodu, aniž by příroda neničila jeho?
Má člověk právo zabít mravence?
Má člověk právo zabít kočku?
Má člověk právo zabít krávu?
Má člověk právo zabít jiného člověka, když ho o to žádá?
Má člověk právo žádat jiného, aby ho usmrtil?
Má právo si muž vzít za ženu muže (oženit se s mužem)?
Má právo si žena vzít za manžela psa, kterého má ráda a souloží s ním?
Má rodič právo vzdát se svého dítěte?
Mají politici právo dělat si co chtějí, když jednou dostali už mandát?
Mají právo restauratéři svým hostům povolit kouření, když je to jejich restaurace?
Mají právo zákazníci vyžadovat, aby se v každé restauraci nekouřilo?
Má rodič právo dát dítěti facku, když ho neposlechne?
Má stát právo rodičům zakázat, aby fackovali děti?
Má člověk právo souložit na veřejnosti a pokud ano, kdy?
Má člověk právo vychovávat si své děti, jak chce?
Má člověk právo žít věčně, pokud by to bylo možné?
Má člověk právo být doma tak hlasitý, že to slyší sousedé?
Má člověk právo být zachráněn, pokud se topí?
Má člověk právo odmítnout pomoc druhému?
Má člověk právo dělat si doma co chce?
Má člověk právo na důstojný život, když si ho nezaslouží?
Má člověk právo chodit po ulici v plavkách, jestliže nikomu neubližuje?
Má člověk právo pohybovat se mezi jinými lidmi nahý, jestliže nikomu neubližuje?
Mají stejná pohlaví právo uzavírat manželství?
Má člověk právo požadovat, aby černá byla považována i za bílou a čtverec také také kulatý?
Má člověk právo říkat si co chce?
Má člověk právo spát s kým chce?
Má člověk právo lhát?
Má právo slabozraký řídit autobus?
Má právo muž stát se ženou?
Má člověk právo vybrat si své pohlaví?
Má muž právo chodit na dámské toalety, pokud se necítí být mužem?

Kdysi mě zaujal pěkný historický film o dobytí Bastily, velké francouzské revoluci a vzniku občanské společnosti. Lidé měli plné zuby krále, zajali ho a vyhlásili republiku, ve které si budou vládnout sami. Byl to v té době na jednu stranu pokrok. Pak se ale začali sami mezi sebou hádat o přít o to, jak by měla tato republika vypadat. Během následujících století se demokracie a občanská společnost rozšířila postupně i do dalších západních zemí. Čím více se lidé dohadovali, tím méně byli věci jasné a snadné – tím více zákonu museli vymýšlet, aby společnost fungovala. A tak docházelo k nepokojům a válkám.

Třeba takové kvóty pro ženy – pokládám je za diskriminaci mužů. Domnívám se, že znevýhodňuje schopné muže a zvýhodňuje neschopné ženy. Zdá se vám tento názor jako nesmysl? Možná ne a domníváte se, že člověk, pokud chce, má právo být čímkoliv a pokud mu to není umožněno, může se cítit diskriminován a omezen na svých právech. Jenže do jaké míry lze omezovat práva lidí, aniž bychom nediskriminovali ostatní?

Západní svět je dnes posedlý myšlenkou rovnosti a odstraňování diskriminace. Vymysleli jsme politickou korektnost, genderovou ideologii, ideologii multikulturalismu a vysnili jsme si svět, kde si budou všichni rovni, protože všechny nerovnosti budou odstraněny, takže všichni budou šťastní. Nazvali jsme ho jednota v pestrosti. Evropskou Unii jsme nazvaly pyšně mírovým projektem, který zajistil, že již žádné nepokoje a války nemáme.

A čím usilovněji narovnáváme vztahy a odstraňujeme diskriminace, tím více je pokřivujeme a diskriminujeme jiné, takže někde je ochránců lidských práv nadbytek, zatímco tam, kde by jejich hlas měl být slyšet, je jich málo. Podle toho, jak silný je hlas a finanční zázemí zájmových skupin. Naše západní hodnoty začínají mít vážné trhliny, které se projevují v nových, odstředivých tendencích. Kde jsme tedy udělali chybu, že lidé nejsou spokojeni a že všichni nejsou šťastní? Vždyť budujeme spravedlivou společnost. Někdy tak horlivě, že se zapomínáme ptát na názor lidí a na to, co chtějí oni – nejen ti, kteří z toho profitují. Tedy menšiny a bohatí, úspěšní lidé.

Zlaté pravidlo je, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo jiného. Je třeba se ale shodnout na tom, kde jedno právo končí a kde začíná druhé. Co je možnost a co je nárok. Dnešní doba vyniká tím, že každý chce mít všechno, protože existuje svoboda a demokracie. Tento neoliberální názor však vytváří právní chaos a chaos v našich hodnotách, které si je každý vykládá jinak – tak jak vyhovují jemu. Ostatně asi nikdy neexistoval takových chaos v etických, právních, morálních a hodnotových otázkách, jako v současnosti. Je to otázka tak složitá, že je velkým soustem jak pro právníky, tak sociology.

Čím více lidí se hlásí o svá práva, ať už skutečná nebo neopodstatněná, tím je situace složitější a čím více právníků, tím více názorů. Smlouvy na jednom listu papíru už dávno nestačí. Je třeba stoh papírů textu, které obvykle stejně nikdo nemá čas číst, natož se pravidlům snažit porozumět. Často jim nerozumí ani právníci, právo je tak složité, že každý musí mít specializaci na svoji oblast.

Čím více uznáváme práv, tím více máme zákonů a regulací. Čím je naše demokracie svobodnější, tím více je také regulovaná a – paradoxně – omezovaná a nesvobodná, méně efektivní, stále pomalejší, méně srozumitelná, až se někdy stává nesmyslná, takže lidé opět zatouží po jednoduchých řešeních. Tak, jak to bývalo kdysi. I za cenu nedemokratického vládnutí pevnou rukou. Ale rychle, snadno, a jednoduše. Návrat zpět, k jasným, srozumitelným hodnotám a pravidlům… Proč? Protože lidé nechtějí miliony zákonů a nesmyslné ideologie. Chtějí něco, co funguje, co přináší výsledky.

A protože nechceme ani nefunkční demokracii, ani autoritativní režim, hledáme stále nějakou rovnováhu. Je ale možné ji nalézt? Asi ne, je to nekonečné hledání rovnováhy ve stále složitějším systému brzd a protivah. Jenže právě jeho složitost, která je zárukou demokracie, nahrává těm, kdo by si ji chtěli privatizovat pro sebe. I když je jejich úkolem jim v tom naopak bránit.

Demokracie je velmi zranitelná, protože jí neohrožuje vnější nepřítel, proti kterému by mohla namířit zbraně, ale ten vnitřní. Proti němu může jen těžko bojovat, aniž by popřela samu sebe. A pokud nemůžeme označit třídní nepřátele, musíme vytvářet alespoň vnějšího a budovat jeho obraz – i když neexistuje.

Demokracie je stav, kdy se lidstvo snaží zachovávat něco, co nemá budoucnost z důvodu, že nic lepšího zatím neexistuje. A jen se čeká, jak dlouho a daleko to bude možné. Je to setrvačný pohyb, dokud společnost na něco nenarazí a nezkolabuje. Nebo dokud něco nenarazí do ní.

Co je to vlastně demokracie? Podle mého názoru jako „vláda lidu“ ve které mají všichni volební právo a mohou se na správě věci podílet stejným způsobem a kde jsou si všichni rovni nikdy neexistovala a je v současném ekonomickém systému je také utopie. Je jen otázkou času, kdy ji tento systém pohltí.

Je sice na jednu stranu správné bojovat proti šíření lží a dezinformací, ale není správné jednoduše potlačovat nespokojenosti lidí. Bojem proti lžím totiž snadno vylejeme z vaničky i dítě. A nejen to, boj proti propagandě se snadno stane záminkou pro cenzuru a vytváření vlastní propagandy. Proti nespokojenosti lidí lze bojovat jedině tak, že jim elity budou naslouchat a komunikovat s nimi. Jinak se této úlohy zhostí ti, kteří mají od demokracii jinou představu. A v demokracii na to mají právo. I demokraticky se rozhodnout, že tuto demokracii nechtějí.

Demokracie, které jsme zvykli říkat „liberální“ se přežívá a stejně tak koncept Evropské unie patří minulosti. Ve své době to bylo to nejlepší, čeho jsme byli schopni, narazil však na své limity a možnosti. Doba se mění možná rychleji, než stačíme vnímat – může brzy přinést zcela nový systém. Dobrý i špatný. Žijeme v čase velké globální revoluce, která je již za dveřmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *