Paradox demokracie

Kdysi mě zaujal pěkný historický film o dobytí Bastily, velké francouzské revoluci a vzniku občanské společnosti. Lidé měli plné zuby krále, zajali ho a vyhlásili republiku, ve které si budou vládnout sami. Byl to v té době na jednu stranu pokrok. Pak se ale začali sami mezi sebou hádat o přít o to, jak by měla tato republika vypadat. Během následujících století se demokracie a občanská společnost rozšířila postupně i do dalších západních zemí. Čím více se lidé dohadovali, tím méně byli věci jasné a snadné – tím více zákonu museli vymýšlet, aby společnost fungovala. A tak docházelo k nepokojům a válkám.

Třeba takové kvóty pro ženy – pokládám je za diskriminaci mužů. Domnívám se, že znevýhodňuje schopné muže a zvýhodňuje neschopné ženy. Zdá se vám tento názor jako nesmysl? Možná ne a domníváte se, že člověk, pokud chce, má právo být čímkoliv a pokud mu to není umožněno, může se cítit diskriminován a omezen na svých právech. Jenže do jaké míry lze omezovat práva lidí, aniž bychom nediskriminovali ostatní?

Západní svět je dnes posedlý myšlenkou rovnosti a odstraňování diskriminace. Vymysleli jsme politickou korektnost, genderovou ideologii, ideologii multikulturalismu a vysnili jsme si svět, kde si budou všichni rovni, protože všechny nerovnosti budou odstraněny, takže všichni budou šťastní. Nazvali jsme ho jednota v pestrosti. Evropskou Unii jsme nazvaly pyšně mírovým projektem, který zajistil, že již žádné nepokoje a války nemáme.

A čím usilovněji narovnáváme vztahy a odstraňujeme diskriminace, tím více je pokřivujeme a diskriminujeme jiné, takže někde je ochránců lidských práv nadbytek, zatímco tam, kde by jejich hlas měl být slyšet, je jich málo. Podle toho, jak silný je hlas a finanční zázemí zájmových skupin. Naše západní hodnoty začínají mít vážné trhliny, které se projevují v nových, odstředivých tendencích. Kde jsme tedy udělali chybu, že lidé nejsou spokojeni a že všichni nejsou šťastní? Vždyť budujeme spravedlivou společnost. Někdy tak horlivě, že se zapomínáme ptát na názor lidí a na to, co chtějí oni – nejen ti, kteří z toho profitují. Tedy menšiny a bohatí, úspěšní lidé.

Zlaté pravidlo je, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo jiného. Je třeba se ale shodnout na tom, kde jedno právo končí a kde začíná druhé. Co je možnost a co je nárok. Dnešní doba vyniká tím, že každý chce mít všechno, protože existuje svoboda a demokracie. Tento neoliberální názor však vytváří právní chaos a chaos v našich hodnotách, které si je každý vykládá jinak – tak jak vyhovují jemu. Ostatně asi nikdy neexistoval takových chaos v etických, právních, morálních a hodnotových otázkách, jako v současnosti. Je to otázka tak složitá, že je velkým soustem jak pro právníky, tak sociology.

Čím více lidí se hlásí o svá práva, ať už skutečná nebo neopodstatněná, tím je situace složitější a čím více právníků, tím více názorů. Smlouvy na jednom listu papíru už dávno nestačí. Je třeba stoh papírů textu, které obvykle stejně nikdo nemá čas číst, natož se pravidlům snažit porozumět. Často jim nerozumí ani právníci, právo je tak složité, že každý musí mít specializaci na svoji oblast.

Čím více uznáváme práv, tím více máme zákonů a regulací. Čím je naše demokracie svobodnější, tím více je také regulovaná a – paradoxně – omezovaná a nesvobodná, méně efektivní, stále pomalejší, méně srozumitelná, až se někdy stává nesmyslná, takže lidé opět zatouží po jednoduchých řešeních. Tak, jak to bývalo kdysi. I za cenu nedemokratického vládnutí pevnou rukou. Ale rychle, snadno, a jednoduše. Návrat zpět, k jasným, srozumitelným hodnotám a pravidlům… Proč? Protože lidé nechtějí miliony zákonů a nesmyslné ideologie. Chtějí něco, co funguje, co přináší výsledky.

A protože nechceme ani nefunkční demokracii, ani autoritativní režim, hledáme stále nějakou rovnováhu. Je ale možné ji nalézt? Asi ne, je to nekonečné hledání rovnováhy ve stále složitějším systému brzd a protivah. Jenže právě jeho složitost, která je zárukou demokracie, nahrává těm, kdo by si ji chtěli privatizovat pro sebe. I když je jejich úkolem jim v tom naopak bránit.

Demokracie je velmi zranitelná, protože jí neohrožuje vnější nepřítel, proti kterému by mohla namířit zbraně, ale ten vnitřní. Proti němu může jen těžko bojovat, aniž by popřela samu sebe. A pokud nemůžeme označit třídní nepřátele, musíme vytvářet alespoň vnějšího a budovat jeho obraz – i když neexistuje.

Demokracie je stav, kdy se lidstvo snaží zachovávat něco, co nemá budoucnost z důvodu, že nic lepšího zatím neexistuje. A jen se čeká, jak dlouho a daleko to bude možné. Je to setrvačný pohyb, dokud společnost na něco nenarazí a nezkolabuje. Nebo dokud něco nenarazí do ní.

Co je to vlastně demokracie? Podle mého názoru jako „vláda lidu“ ve které mají všichni volební právo a mohou se na správě věci podílet stejným způsobem a kde jsou si všichni rovni nikdy neexistovala a je v současném ekonomickém systému je také utopie. Je jen otázkou času, kdy ji tento systém pohltí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *