Osvobození Rudou armádou? Československo se stalo gubernií obludného sovětsko-ruského impéria

Evropa bude slavit konec druhé světové války a vítězství nad nacismem – už třetí rok ve stínu válečné agrese Ruska proti Ukrajině, v níž se Rusové dopouští zločinů s genocidními rysy. Ruské elity zneužívají dějiny 20. století jako zbraň, kterou útočí na Ukrajinu, ale i na soudržnost západních společností.

Tak samozřejmě, na druhou stranu nelze přepisovat dějiny také jen na základě války na Ukrajině. Můžeme jen měnit pohled na ně a v tomto pohledu mi stále chybí větší míra sebereflexe a sebekritiky. Stále máme sklon sami sebe vnímat a vidět jako nějaké bezmocné oběti nešťastného osudu, jako někoho, komu bylo ublíženo. Vlastně to trvá snad už od Bílé Hory – tento signifikantní rys české národní mentality.

SSSR byl totalitní imperiální stát, stejně jako Německo a choval se podobně – na tom by nemělo být nic překvapujícího ani překvapivého. Faktem ale zůstává, že SSSR jako totalitní stát měl lví podíl na osvobození východní a střední Evropy od jiného totalitního státu – Německa. Tento zásadní a lví podíl nelze bagatelizovat poukazem na to, že se ho dopustil totalitní stát, který ve své imperiální politice na rozdíl od Německa pokračoval. Taková je historie, jejíž součástí je i to, že velká část obyvatel východní Evropy SSSR vítala jako osvoboditele, aniž by si uvědomovala, že z osvoboditelů se mohou stát okupanti. Obyvatelé těchto zemí jim sami dali dobrovolně prostor a SSSR jejich ochoty, vstřícnosti a otevřenosti rád využil.

Na druhou stranu lze to našim předkům vyčítat, jak mohli být tak hloupí a naivní? Oni to tak upřímně cítili a často myšlence komunismu věřili až do okupace v roce 1968. Do té doby byl SSSR skutečně naším největším přítelem – upřímně a nefalšovaně. Lze to ale pochopit i z hlediska jejich frustrace a zklamání z toho, že je západní spojenci před válkou zradili a nechali na pospas. Do náruče sféry vlivu Sovětského svazu nás násilím nezatáhl on, ale naši předkové, naši otcové a dědové. Respektive obrovská část z nich, jestli ne většina. Nikoliv pár tzv. kolaborantů. My jsme se nestali obětí cizí mocnosti – my jsme se stali obětí sama sebe a také své vlastní minulosti, i když dodnes si to nechceme uvědomit. Místo toho se proto chceme cítit jako oběť. Takto se však nikdy s vlastní minulostí nemůžeme vyrovnat a ceremoniály, která nám to připomínají nám naši roli bezmocné oběti budou neustále programovat do našich myšlenek.

Proč si to Jugoslávci rychle rozmysleli a se už pár let po válce SSSR rozešli? Nemohli jsme udělat totéž? Samozřejmě, že ano – kdybychom ale chtěli. Nestalo se tak ani v roce 1968 po okupaci, protože opět zvítězili ti naši otcové a dědové, kteří si přáli udržet přátelství se svým velkým bratrem. A proč se po válce Rakousko vydalo jinou cestou, i když i tady podstatnou část země stejně jako Československo osvobodila Rudá armáda? Proč tady komunisté neuspěli a sovětští soudruzi odešli s prázdnou? Protože se Rakušané prostě rozhodli, že budou neutrální a nebudou mít jediného výlučného přítele na věčné časy. Rozhodli se pro politiku všech azimutů a tu praktikují dodnes, takže nevstoupili ani do NATO. Slovensko si z nich dnes bere příklad a proto je našim politikům trnem v oku.

My máme ale potřebu mít vždy jednoho přítele na věky. Tak tomu bylo v dobách SSSR a tak je tomu i dnes. Stále sebe vidíme jako bezmocnou část světa, která je silná jen jako součást silnějšího. Vidíme se jako oběť se kterou si hraje osud a proto máme potřebu buď stávkovat a nedělat nic anebo lézt někomu do zadní části. Sebevědomí a vlastní aktivita směřující k posilování vlastní suverenity a diplomacie je to, čeho se nám tradičně akutně nedostává. Přitom jako stát v centru Evropy jsme přímo předurčeni tomu, abychom se stali její křižovatkou mezi východem a západem, severem a jihem. To je náš osud. Ne jednostranná orientace na jednu světovou velmoc. Dokud se ale nezbavíme svého pocitu ublíženosti a neobjevíme svoji vlastní hrdost, sílu a význam, nepůjde to změnit. Na to, že bychom snad byli jako Švýcarsko, nemůžeme ani pomyslet – toho nikdy nedosáhneme.