Arabština
Arabština je velmi významný jazyk, kterým mluví asi 250 milionů lidí. Je rozšířen po celé severní Africe a Arabském poloostrově. Je úředním jazykem ve 34 zemích. Je příbuzná z maltštinou, který vznikla přímo z dialektu arabštiny a Arabové ji vesměs rozumí. Dalšími příbuznými jazyky jsou aramejština, hebrejština, které mohou být pro Araby také částečně srozumitelné.
Existuje mnoho místních verzí hovorového jazyka (egyptská, syrská, irácká, tuniská, marocká…) a mnoho z nich je alespoň částečně srozumitelných. Arabové rozeznávají dnes 26 základních verzí arabštiny a další, místní dialekty. Objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny, slovanské od slovanštiny či germánské od germánštiny. V arabštině se však rozdíly projevují především v mluveném jazyce. Zatímco západní vědci různé místní národní verze arabštiny pokládají někdy za samostatné jazyky, arabští učenci trvají na tom, že jde vždy o tentýž jazyk a podobně to vnímají všichni Arabové. (Podobně jako bychom my slované se ve škole učili starou slovanštinu a byla by pro nás tak důležitá, že bychom ji stále považovali za svůj oficiální jazyk, zatímco češtinu (a jiné jazyky) pouze za národní dialekty.
Všichni žáci se ve škole seznamují nejdříve se svým národním hovorovým jazykem a poté se spisovným, které se ale liší – někdy i poměrně dost. Spisovná arabština je stejná pro všechny země, neboť je založena na Koránu, ale skutečně dobře a aktivně ji ovládají jen vzdělaní lidé – není to žádné pravidlo. Ale i těm, kteří ji dobře neovládají může pomoci v dorozumění s jinými arabskými bratry, pokud je jejich dialekt příliš odlišný. Písemná arabština je dosud více-méně jednotná a v písemném projevu se tak snadno dorozumí všichni.
Arabština je starověký jazyk, který se z rodiny sémitských jazyků vyčlenila již někdy během zániku Římské říše. I když v 19. století došlo k jistým zjednodušujícím reformám spisovného jazyka, stará arabština je současnému člověku stále dobře srozumitelná. Ústav pro spisovný jazyk v arabských zemích nahrazuje Korán, který je jakousi modlou nejen pro věřící, ale i z hlediska spisovného jazyka. Proto se písemná arabština během tak dlouhé doby tak málo změnila a věřící ho čtou dodnes bez problému a bez nějakého novějšího překladu.
Arabština je jazyk ohebný (používá tři pády) a rozlišuje tři až pět čísel (jednotné, duální, množné a někdy i hromadné a číslo pro malé množství), časy rozeznává pouze dva (dokončený a nedokončený).
Turečtina
Patří do rodiny turkických jazyků jako je např. také kazaština, kyrgyzština, turkmenština či uzbečtina, kterými mluví od Turecka až po Čínu na 200 milionů lidí. I když se tyto jazyky považují již za samostatné, vzájemná srozumitelnost mezi nimi je často poměrně vysoká (80-90%). Různými dialekty se mluví v mnoha zemích, i když zde turečtina není úředním jazykem. Turečtina se, podobně jako ostatní turkické jazyky, oddělila už někdy v raném středověku od tehdejší staré turkitštiny a dnes rozeznává asi osm hlavních dialektů v oblastech od jižní Evropy přes Turecko až po Irák.
Staré turecké písmo (verze arabského-perského písma) bylo v roce 1932 nahrazeno latinkou a se vyslovuje téměř stejně jako v češtině – píše se tak, jak se vyslovuje. Moderní spisovná turečtina je založena na dialektu, kterým se hovoří v oblasti Istanbulu. Turečtina je ohebný jazyk, charakteristický mnoha příponami, předponami a spojováním slov, které svojí délkou daleko překonají i nejdelší německé složeniny. Rozlišuje 6. pádů, ale nerozlišuje rody – pro jejich označení používá pomocná slova nebo odlišná slova, ani určitá a neurčitá zájmena. Má stejně jako čeština tři časy + aorist, který v češtině již dávno zanikl.
Čínština
Označením „Čínština“ se obvykle označují dvě rozdílné věci. Oficiální úřední a spisovný jazyk, který kontrolují úřady nebo skupinu různých neoficiálních dialektů, které patří do stejné jazykové rodiny, i když jsou si v mnoha případech vzájemně velmi málo srozumitelné. Většina z nich je z tibetsko-čínské rodiny a jen o malé části na jihu se někdy uvažuje jako o samostatné tibetsko-barmské. Jsou to prastaré jazyky, které vznikly se staré čínštiny, kterou se mluvilo už 1500 let před Kristem – a možná ještě dříve. Čínština je úředním jazykem nejen v Číně, ale také na Tchajwanu a v Singapuru.
Nejvýznamnějším dialektem je ten, kterým se mluví v oblasti hlavního města – Pekingu (dříve zvaný mandarínština). To proto, že právě ten se stal základem pro moderní spisovný národní jazyk, tzv. standardní čínštinu. Tu dnes používá na 960 milionů lidí, vyučuje se ve školách, mluví se jí ve státních médiích. Patří do skupiny severních dialektů. Tyto dialekty jsou si částečně srozumitelné jak mezi sebou navzájem, tak i pro obyvatele jihu. Naopak dialekty na jihu jsou si nesrozumitelné nejen navzájem, ale i pro obyvatele severu. Celkem se rozlišuje 7-10 hlavních dialektů.
Proč se tyto dialekty stále nepovažují za samostatné jazyky, když jsou tak odlišné? I když těmito „nestandardními“ verzemi čínštiny mluví asi 400 milionů lidí, důvody jsou částečně ideologické a politické. Čínská vláda chce vidět Čínu jako jednotný stát a proto se k jakýmkoli menšinám nestaví příliš přátelsky a jako jediný úřední jazyk prosazuje tzv. standardní čínštinu (mandarínštinu). Pravda ale je, že i když ne všichni rozumí spisovnému jazyku a ještě méně lidí ho skutečně dobře a podle úředních předpisů ovládá, používá univerzální písemné znaky, kterým rozumí všichni. Dokonce i obyvatelé Tchajwanu a Hong-kongu, kteří používají stále tradiční znaky.
Čínština je neohebný jazyk (neskloňuje). Významy vět se často mění jen podle intonace, přízvuku, slovosledu a díky pomocným slovům. Pro porozumění těchto tónových jazyků je extrémně důležitá co největší slovní zásoba, aby význam tónů bylo možné snadno interpretovat. Příbuznými jazyky z tibetské-čínské rodiny jsou Barmština, Bhútánština a Tibetština. K tónovým jazykům však patří i některé další nepříbuzné jazyky v jihovýchodní Asii (thajština, vietnamština, tibetština, barmština).
Japonština
Japonština, která bezpochyby patří k nejlibozvučnějším asijským jazykům, patří k samostatné jazykové rodině starých japonských jazyků. To znamená, že Japonci jiným národům nerozumějí a ani oni jim. Jedinou výjimkou je Korejština, které Japonci částečně rozumějí (zejména písemné) a naopak (60-70%). Vědci však tyto jazyky přesto nepovažují většinou za příbuzné, neboť tato vzájemné podobnost těchto jazykům údajně vznikla až v pozdější době.
Japonština se vyvinula s raně středověké Japonštiny. Tehdy se však k zápisu ještě používalo čínské písmo. Japonština má desítky dialektů, z nichž nejvýznamnější je ten, kterým se mluví v oblasti hlavního města Tokia a na kterém je založen spisovný jazyk. Druhým nejvýznamnějším je z oblasti Kjótó. Dialekt z oblasti Okinawa je někdy považován za samostatný japonský jazyk, neboť je pro ostatní Japonce těžko srozumitelný,
Japonská gramatika je ale celkově velmi složitá a odlišná od indoevropských jazyků, podobně jako jiné jazyky, které mají svůj prapůvod v Asii. Dokonce se říká, že je vůbec jedním z nejsložitějších jazyků na světě. Tomu by odpovídal i fakt, že ačkoli je jazykem významným, ovládají ho většinou jen sami Japonci a nikdo jiný. Jsou to zkrátka velmi chytří lidé, nejen technicky, ale i jazykově zdatní. Také jazyk mají vypilovaný k dokonalosti, stejně jako například veřejnou dopravu. Spisovný jazyk reguluje v Japonsku vláda.
Japonština by si třeba rozhodně by si nevystačila s obyčejným vykáním, onkáním ani onikáním. Je to jazyk charakteristický nejen s velkým množstvím přípon. různých abeced, způsobů počítání, ale i různými formami jazyka – tzv. zdvořilostními stupni (prostá, uctivá, zdvořilá, skromná). Ukazovací zájmena se rozlišují dokonce i podle vzdálenosti mluvčího. I když nemá žádná přivlastňovací zájmena a jen minulý a přítomněbudoucí čas.
Korejština
Současná korejština je jazyk podobný moderní Japonštině. Někteří vědci sice spekulují o její příbuznosti s Japonštinou, ale většinou je stejně jako Japonština pokládána za samostatný jazyk, který vznikl ze staré korejštiny, jakou se v Korei mluvilo v raném středověku, kdy se pro její zápis stejně jako u Japonštiny používalo ještě čínské písmo. Korejské písmo bylo poprvé sestaveno až v 15. století a to ve dvou různých formách, z nichž jedna se používá v severní a druhá v jižní Korei. Korejština má podobně jako Japonština nejen různé druhy písma, ale i počítání a stupně zdvořilosti. Nerozlišuje rod, má devět pádů a čtyři časy.
Korejština rozeznává 6-7 hlavních dialektů. Spisovný jazyk regulují státní úřady zvlášť v Severní, Jižní Korei. Severokorejština a Jihokorejština se ale liší především množstvím přejatých slov, jinak je stále o jeden jazyk, i když politicky rozdělený na dva. Moderní jihokorejština převzala podobně jako jiné jazyky velké množství slov zejména z angličtiny, zatímco severokorejština nepřijímá žádná cizí slova a vytváří si pro ně vlastní.