Období mezi revolucemi

Kdyby za komunismu (socialismu pod vedením KSČ) existovala svoboda cestovat a životní úroveň podobná západu, je možné že by k nepokojům nedošlo. Hlavním mottem podle mého názoru nebyl koncem 80. let boj za demokracii a svobodu slova, ale za možnost cestovat a mít vyšší životní standard. Demokracie byla až v pozadí a hlavními nositeli tohoto boje byli pouze disidenti, jako Václav Havel. Společnost se na jeho snaze a revolučních náladách spíše vezla. Rozhodujícím činitelem pádu komunismu byl však Michail Gorbačov, nikoliv Václav Havel. Ten se stal spíše ideovým symbolem odporu, než člověkem, který skutečně něco prakticky měnil.

Jaký byl život za socialismu?

Dlouhá léta po revoluci panovalo tápání, jak se postavit k nedávné minulosti, jak ji vyučovat a vykládat dětem. V poslední době pod tlakem nové kapitalistické a konzumní propagandy převládá spíše jednostranný pohled na tuto dobu a sugestivně se líčí jen to, co bylo horší, ale zcela se mlčí o tom, co fungovalo tehdy lépe, než dnes. Děti tak získávají poněkud zkreslené představy o životě za socialismu, jakoby byla jen bída, hlad a perzekuce. Často se mluví o tom, že vzpomínky pamětníků jsou zidealizované, tím, že byli mladí. Jistě i to má svůj vliv. Jak se ale skutečně žilo průměrným lidem?

Podle mě těžko můžeme srovnávat dnešní dobu s touto. Lidé měli jinou mentalitu, jiné požadavky, jiné nároky. Co bylo normální by dnes bylo těžko představitelné – a zase naopak. Nejlépe by to ale asi vyjádřilo rčení – smrádek, ale teploučko, zatímco dnes silný vítr, ale boj o každodenní chleba. I když nakonec, ani ten silný čerstvý vítr nemusí být čistý a může to být pěkný smog.

Hlavními negativy tehdejšího režimu byla právě jeho nelegitimnost, kdy nebyla možná svoboda názoru, vyznání, pohybu a podnikání. Vedlejším pak menší výběr zboží a surovin, nedostatkové zboží (i když tady je pravda, že Československo na tom nebylo zase tak zle – nebyla sice zdaleka taková nabídka, jako dnes, nicméně lidé měli většinou vše, co potřebovali a žádná chudoba neexistovala).

Tato negativa byla naopak vyvážena sníženou kriminalitou, větším pořádkem, sociálními jistotami, klidem na práci a zabezpečením obyvatel, kdy nikdo nestrádal, za ničím se nehonil a nežil na ulici. Lidé také měli na sebe mnohem více času, než dnes, neexistovala honba za ničím a lidé měli mnohem více času věnovat se svým koníčkům. Neexistoval hon za konzumem ani výdělkem.

Byl to takový život v uzavřeném teráriu, jehož obyvatele vychovávala jako zvířata v ZOO Komunistická strana. Kdo byl poslušný, neříkal svůj názor a poslouchal, byl v pohodě. Kdo se aktivně zapojoval do akcí Komunistické strany, ten měl dokonce výhody a osobní prospěch. Dokonce mohl cestovat i na západ a kupovat si západní zboží ve specializovaných obchodech i u nás. Kdo ale říkal své názory nebo dokonce kritizoval Komunistickou stranu, byl stíhán a vězněn jako nepřítel socialismu.

Tržní hospodářství bylo nahrazeno plánováním v pětiletkách a konkurence byla nahrazena oslavou režimu a strany, která byla v přátelství se Sovětským svazem „na věčné časy“ zárukou šťastného života a prosperity. Realita byla sice jiná a byla to jen hra a přetvářka, památky chátraly, nikde se neinvestovalo. Je pravda, že hodně věcí bylo o něco dražších,. než dnes (tedy v přepočtu na průměrný plat), zvláště elektronika byla velmi drahá, ale i auta či benzín. Auta také nevlastnili všichni jako dnes, nebyly počítače, ani chytré telefony, takže v tomto nebylo co řešit. Základní spotřebiče si mohl dovolit přesto každý. Na druhou stranu bylo i několik věcí, který byly naopak daleko levnější, než dnes, kdy tvoří největší část našich výdajů – bydlení, nemovitosti, městská doprava, energie, voda…

Princip kapitalismu

Ti, kteří jsou stále bohatší skupují nemovitosti ve velkém na investici, takže bydlení je čím dál nedostupnější a dražší. Developeři se už dokonce přestali tajit tím, že prodávají nemovitosti na investici. Zatímco investičních nabídek pro bohaté je mnoho, bydlení za rozumnou cenu velice málo Jak to však vyřešit, aniž bychom omezili svobodné podnikání? Vždyť princip kapitalismu je takový, že bohatí jsou stále bohatší, protože mají co množit, zatímco ostatních se to netýká. To bylo už od samého počátku, problém je jen v tom, že jak se svět globalizuje, tak narůstá. Nakonec, dnes tu tedy máme pár nejbohatších lidí, kteří již vlastní větší majetek, než celý zbytek světa.

Těžko očekávat socialistický systém, kdy za komunismu bylo dostupné bydlení pro všechny prioritou a stát ho řešil za cenu masivní výstavby panelových sídlišť a „rozdávání“ nájemních bytů za symbolickou cenu na příděl pro každého, kdo se zapsal na čekající listinu. Fronta byla dlouhá a čekání bez úplatku také, ale každé narozené dítě, než dospělo, mělo už bydlení připravené, zajištěné. Nic nebránilo rychlému vstupu do manželství, osamostatnění se a založení rodiny. Bez závazků hypoték, strachu že nezaplatím nájem a honbou za penězi.

(Pokud jde o růst cen těchto věcí, není to možná ani tak naše specifikum, protože rostou všude, i v USA. Za poslední roky šly cenu nahoru doslova raketově. Z velké míry za to může právě globalizace. Ostatně proto se prezidentkou Spojených států nestála liberální demokratka hájící práva menšin a úspěšných lidí, ale republikán hájící práva lokálních výrobců a dělníků. Situace už je tak neudržitelná, že lidé raději volili kontraverzní osobnost, než zkušenou političku). Nespokojenost s globálním kapitalismem roste zvláště od světové hospodářské krize a hnutí Okupuj Wall Street.

Zkušenost je individuální

Zkušenost s minulým režimem je hodně individuální, jak se komu dařilo, jak kdo z tohoto režimu profitoval. Pokud třeba někdo netoužil cestovat ani podnikat, byl nejspíše šťastný a spokojený.

Neexistovala tu nějaká nudná šeď a kulturní úpadek, jak jej prezentují někteří lidé dnes. Právě naopak, kultura žila. Šeď byla v tom, že byla jednostranná a omezená, to, že naše možnosti byly celkově omezené. Možná ale o to více se ji lidé snažili udržovat a neztratili smysl pro humor ani v této době, ba k němu měli dokonce, řekl bych, ještě větší motivaci a i přes omezené možnosti se dovedli více bavit. Byla to taková uzavřená, nesmělá, omezená, ale živá kultura. Zatímco dnes je zcela otevřená, ale často vyprázdněná, hrubá, pokleslá až vulgární.

Záleží také, do jaké doby se podíváme, protože komunismus na začátku 50. let by zcela něco jiného, než v letech 60. nebo 80. I za komunismu se doba měnila, i když ceny byly většinou všude a stále dlouhodobě stejné, takže nebylo třeba se honit za nějakými akcemi. Tento čas jsme spíše věnovali státním ve frontách a obíháním obchodů nikoli podle cen, ale podle toho, co kde mají. Život za komunismu byla velká nuda, ale i velká zábava. Nedá se srovnávat s dnešní dobou, takže ti, kteří v té době nežili těžko nemohou pochopit. Všechna přirovnávání pokulhávají a jsou jednostranná.

Je dobře, že došlo k revoluci a komunismus padl? Jistě ano. byla to slepá větev vývoje. Bohužel, jak už možná mnozí pochopili, také globální kapitalismus je nová slepá větev vývoje. Zatímco ale za komunismus jsme závistivě pošilhávali po západu a bylo jasné, kdo je náš nepřítel, dnešní doba už není tak jednoduchá. Dnes nevíme, kde bychom hledali nepřítele a kam pošilhávali. Jsme totiž už součástí toho všeho a nic lepšího bohužel stále nemáme. Proto si často vymýšlíme alespoň imaginární nepřátele a proto se tak snadno vymlouváme na to, že nám naši práci kazí někdo jiný, kdo náš systém kritizuje, ale nenabízí řešení.

Nový odpor proti systému

Přestože průměrná globální celosvětová životní úroveň se stále zvyšuje, obrovské procento lidí si dodnes nemůže dovolit naplnit ani základní potřeby. Jich jakoby se tento vývoj vlastně vůbec netýkal. Mnoho lidí si sice může dovolit chytrý telefon, ale zase nemá přístup k čisté vodě nebo vlastní záchod. Anebo třeba v nejbohatší částí světa ano, ale nemá vlastní bydlení. Životní úroveň to je hodně složitá věc. Vždy vám vyjde něco jiného, podle toho, jaký vzorec pro její výpočet zvolíte. A také záleží na tom, jaké máte nároky. Zatímco v rozvojových zemích lidé někdy přivádějí děti do hrozných podmínek tak, že mnoho generací žije pod jednou chatrnou střechou (podobně jako to bylo i u nás ještě začátkem 20. století), dnes lidé váhají, pokud nemají prostornější byt s vlastním vytápěním a vodovodem. Navíc mezigenerační vztahy bývají dnes špatné, takže málokdo touží bydlet se svými rodiči a vytvářet více-generační rodiny, i když dříve to bývala normální věc a dodnes to tak v mnoha zemích běžně funguje.

Naše nároky rostou a s tím i naše nároky na systém, který vytváříme. Lidé nebudou spokojení, dokud nebude existovat ideální, plně funkční systém a nakonec, je to přirozené, normální a je to znak vývoje.

Změnit korporátní kapitalismus, to bude znamenat, abychom zcela změnili své myšlení a objevili zdroje volné energie. Experimenty s úpravou korporátního kapitalismu tak, že na něj naroubujeme socialismus a neomarxismus, to není nic jiného, než technokratický přístup byrokratů a liberálních ideologů. V současnosti s ukazuje, že je to další slepá ulička, která nikam nevede a že to žádným řešením systémovým není. V důsledku toho nám tu roste odpor proti tomuto systému, který nabral na síle zvláště po roce 2010. Tento odpor sice nenabízí většinou žádná konkrétní nebo reálná řešení, je však výrazem frustrovaných lidí z toho, že takto to dál nejde.

Je velkou chybou to ignorovat a vymlouvat se na to, že za vše mohou ti druzí – záškodníci, Rusko, Čína, radikálové, xenofobové, homofobové, extrémisté… Ne nemohou – jen tvoří novou opozici vůči stávajícímu prohnilému systému. Podobně jako tomu bylo na konci 80. let. Není otázka zda dojde k nové revoluci po roce 1989, ale kdy. Nejspíše to bude tehdy, až dojde k nějakému zásadnímu odhalení a objeví se nové možnosti, jak stávající systém nahradit. Pak bude situace už neudržitelné.

Každá revoluce má svůj čas. A každá revoluce končí, když se nová prasata dostanou ke korytům, jak kdysi někdo řekl. Od revoluce v roce 1989 jsme se nepochybně posunuli dále. V tomto posunu bychom však měli pokračovat, jinak se vrátíme zpět do historie a ta se znovu zopakuje. Stojíme totiž na prahu velké duchovní revoluce a velkého odhalení.