Období mezi revolucemi

Jaký byl život za socialismu?

Na to asi nelze jednoznačně odpovědět. Jednak je to zkušenost individuální, ale liší se také podle země a podle doby. Jiná byla 50. léta, jiná 60. léta, jiná doba normalizace… Protože zase nejsem až tak velký pamětník, mohu srovnávat jen 80. léta s pozdější dobou.  Z vyprávění ale víme, že například v době před rokem 1968 a okupací vypadal i socialismus o dost jinak a naše vnímání hodnot bylo jiné. Zcela jistě byl v tomto směru významný předěl nejen rok 1989, ale i rok 1968 – a tak bychom mohli pokračovat – rok 1953 a odchod největších soudruhů do pekla (Stalin, Gottwald), rok 1948, 1948, 1918… Jak asi všechny tyto etapy změnily naše vnímání hodnot, naší českou mentalitu? Jak posunuly naší realitu? Jistě zcela zásadním způsobem. Ale tak dlouhou dobou se v tomto článku zabývat nechci – to řeším jinde. Vraťme se zpět do doby normalizace – tedy k naší nedávné historii a k tomu, jak je vykládána na škola (či spíše raději není).

Dlouhá léta po revoluci panovalo tápání, jak se postavit k nedávné minulosti, jak ji vyučovat a vykládat dětem. V poslední době pod tlakem nové liberální a konzumní „propagandy“ převládá spíše jednostranný pohled na tuto dobu a líčí se jen to, co bylo horší, ale zcela se mlčí o tom, co fungovalo tehdy lépe, než dnes. Děti tak získávají poněkud zkreslené představy o životě za socialismu, mnohé pak věří tomu, že tehdy byla jen bída, hlad a perzekuce. Často se mluví o tom, že vzpomínky pamětníků jsou zidealizované, tím, že byli mladí. Jistě i to má svůj vliv. Jak se ale skutečně žilo průměrným lidem?

Podle mě těžko můžeme srovnávat dnešní dobu s touto. Lidé měli jinou mentalitu, jiné požadavky, jiné nároky. Co bylo normální by dnes bylo těžko představitelné – a zase naopak. Nejlépe by to ale asi vyjádřilo rčení – smrádek, ale teploučko, zatímco dnes silný vítr, ale boj o každodenní chleba. I když nakonec, ani ten silný čerstvý vítr nemusí být čistý a může to být pěkný smog. Žilo se zkrátka jinak a doba se za posledních 30-40 let velmi změnila (i když totéž bychom zcela jistě řekli i tehdy, kdybychom tehdejší současnost srovnávali s první republikou).

Doba stojatá a tekutá

Hlavním pozitivem byla tehdy jasnost a přehlednost. Každý věděl, co může a nemůže, na co má právo, takže i když byla práva lidí velmi omezena, dovedli si jich také mnohem více vážit. Jistoty byly dané a jasné, jistota práce, výdělku i bydlení, vše dlouho dopředu nalinkované, takže nebylo třeba se prakticky o nic starat. Všeho bylo málo, na vše se čekalo, ale každý měl to základní a nikdo netrpěl nouzí. Doba to byla velmi pomalá, nezměnil se jen náš přízvuk, melodie a slova, která používáme, ale i rychlost naší řeči, stejně tak jako naše myšlení. Vše bylo jiné, posunuté v jiné realitě. To je asi největší změna, ostatně realita se stále posouvá, naše mentalita se mění tím, jak přicházejí nové generace, kteří myslí a dělají věci jinak.

Dnes je naopak doba velmi hektická, chaotická, rychlá, až někteří drmolí tak, že jim není ani rozumět. Shon je znát všude, všeho je obrovský nadbytek, ale je stále více lidí, kteří si nemohou dovolit ani to základní a trpí nouzí. Každý chce vše ihned, okamžitě, bez čekání. Každý toho chce stihnout co nejvíce. Užít si vše a současně vyřešit i kupu starostí, které jsme tehdy vůbec neznali. Doba je rychle se měnící do všech směrů, každý by chtěl pomalu práva na všechno -zkrátka je to doba „tekutá“, žádná stojatá bažina. A tím, jak se rychle a neustále mění, je i zmatená, neklidná a mnoho věcí je často absurdních, postavených na hlavu. Dokonce ještě více než tehdy, v režimu, který byl sám absurdní a to je opravdu co říct…

Tedy asi ta rychlost a chaotičnost je ta největší změna. Tedy hlavně rychlost, složitost a chaotičnost našeho myšlení – ne vždy toho co děláme. To může trvat naopak stejně dlouho, jako tehdy (podívejme se třeba na výstavbu dálnic a vysokorychlostních železnic, o kterých se mluví už od 80. let – možná, kdyby komunismus přetrval, už bychom je přece jen měli dříve). Kdyby ke změně režimu nedošlo, jistě by i komunismus byl dnes jiný, než v 80. letech. Kdo ví, jak bychom asi dnes žili – možná ne až tak špatně… Ostatně takovéto spekulace a sci-fi otázky mě vždy velmi bavily, co by bylo kdyby nebo co bude když…

Kdyby za komunismu (socialismu pod vedením KSČ) existovala svoboda cestovat a životní úroveň podobná západu, je možné že by k nepokojům a revoluci vůbec ani nedošlo. Hlavním mottem revoluce koncem 80. let podle mého názoru vůbec nebyl boj za demokracii a svobodu slova, ale za možnost cestovat a mít vyšší životní standard – přestože se ve školách všichni učí, že to bylo to první. Je to takový stále dokola omýlaný blud. Demokracie byla až v pozadí a hlavními nositeli tohoto boje byli pouze disidenti, jako Václav Havel. Společnost se na jeho snaze a revolučních náladách spíše vezla. Neříkám to proto, že by mě to těšilo, ale proto, že je třeba sebereflexe a schopnost podívat na naší vlastní minulost realisticky, jak to doopravdy bylo.

Navíc, rozhodujícím činitelem pádu komunismu byl Michail Gorbačov, nikoliv Václav Havel. Ten se stal spíše ideovým symbolem odporu, než člověkem, který skutečně něco prakticky měnil. Také o tom se málo mluví, takže jména Havla je často nekriticky adorováno. Pozitivní stránkou Havla byla jeho výrazný cit pro pravdu a morální hodnoty, jeho zarputilost, negativní stránkou zase jeho naivita a idealismus. Václava Havla hodnotím jako rozporuplnou, nicméně spíše jako pozitivní osobnost, ale jen v tom symbolickém rozměru, ne až tak praktickém. On byl takovým svědomí národa, když všichni mlčeli. Hlavními negativy tehdejšího režimu byla právě jeho nelegitimnost, kdy nebyla možná svoboda názoru, vyznání, pohybu a podnikání. Ostatně právě proti tomu Havel bojoval narozdíl od většiny ostatních, pro které bylo pohodlnější, se tím nezabývat a raději na to neupozorňovat.

Vedlejším pak menší výběr zboží a surovin, nedostatkové zboží (i když tady je pravda, že Československo na tom nebylo zase tak zle – nebyla sice zdaleka taková nabídka, jako dnes, nicméně lidé měli většinou vše, co potřebovali a žádná chudoba neexistovala). Naše země patřila vedle NDR a Maďarska k nejvyspělejším zemím východního bloku a možná i proto, se na naší minulost nedívám tak negativně. Ostatně pamatuji se, že když jsem jen tehdy na dovolenou k moři do Rumunska, skutečně jsem se zhrozil – v tehdejších potemnělých obchodech nebylo k dostání skoro nic, než pár konzerv mezi pavučinami a myšími výkaly, něco, co jsem u nás neznal. Ale nevím, třeba jsem byl na špatném místě – i když to bylo vyhlášené letovisko. Naproti tomu, když jsem pobýval v Maďarsku, připadal jsem si jako na západě, tak plné obchody jsem u nás neviděl. A to zboží…

I když jsme patřili k nejvyspělejším východním zemím, je jasné, že ani tak jsme se s Rakouskem či západním Německem nemohli srovnávat. Ty ošuntělé baráky, oprýskané omítky, družstevní lány, zdevastovaná krajina, špinavý vzduch, rozpadající se památky… V tom došlo naopak k velkému pokroku, i když ne zcela – družstevní lány tu budou ještě asi dlouho a možná i lány s řepkou – „výdobytkem“ kapitalismu, na úkor brambor, žita, ječmene…

Tehdejší negativa byla ale naopak vyvážena sníženou kriminalitou, větším pořádkem, sociálními jistotami, klidem na práci a zabezpečením obyvatel, kdy nikdo nestrádal, za ničím se nehonil a nežil na ulici. Lidé také měli na sebe mnohem více času, než dnes, neexistovala honba za ničím a lidé měli mnohem více prostoru věnovat se svým koníčkům, tedy kromě občasných pracovních sobot a socialistických brigád. Neexistoval hon za konzumem ani výdělkem.

Byl to takový život v uzavřeném teráriu, jehož obyvatele vychovávala jako zvířata v ZOO Komunistická strana. Kdo byl poslušný, neříkal svůj názor a poslouchal, byl v pohodě a nemusel se o nic starat nebo se stresovat. Kdo se aktivně zapojoval do akcí Komunistické strany, ten měl dokonce výhody a osobní prospěch. Dokonce mohl cestovat i na západ a kupovat si západní zboží ve specializovaných obchodech i u nás. Kdo ale říkal své názory nebo dokonce kritizoval Komunistickou stranu, byl stíhán a vězněn jako nepřítel socialismu.

Tržní hospodářství bylo nahrazeno plánováním v pětiletkách a konkurence byla nahrazena oslavou režimu a strany, která byla v přátelství se Sovětským svazem „na věčné časy“ zárukou šťastného života a prosperity. Realita byla sice jiná a byla to jen hra a přetvářka, památky chátraly, nikde se neinvestovalo. Je pravda, že hodně věcí bylo o něco dražších,. než dnes (tedy v přepočtu na průměrný plat), zvláště elektronika byla velmi drahá, ale i auta či benzín a asi i většina potravin vyšla dráž. Auta také nevlastnili všichni jako dnes, nebyly počítače, ani chytré telefony, takže v tomto nebylo co řešit. Základní spotřebiče si mohl dovolit přesto každý. Na druhou stranu bylo i několik věcí, který byly naopak daleko levnější, než dnes, kdy tvoří největší část našich výdajů – bydlení, nemovitosti, služby, městská doprava, pošta, energie, voda… Často se uvádí srovnání cen u těch komodit, které jsou dnes levnější, ale málokdy se objeví srovnání toho, co je dnes dražší.

Princip kapitalismu

Ti, kteří jsou stále bohatší skupují nemovitosti ve velkém na investici, takže bydlení je čím dál nedostupnější a dražší. Developeři se už dokonce přestali tajit tím, že prodávají nemovitosti na investici. Zatímco investičních nabídek pro bohaté je mnoho, bydlení za rozumnou cenu velice málo Jak to však vyřešit, aniž bychom omezili svobodné podnikání? Vždyť princip kapitalismu je takový, že bohatí jsou stále bohatší, protože mají co množit, zatímco ostatních se to netýká. To bylo už od samého počátku, problém je jen v tom, že jak se svět globalizuje, tak narůstá. Nakonec, dnes tu tedy máme pár nejbohatších lidí, kteří již vlastní větší majetek, než celý zbytek světa.

Těžko očekávat socialistický systém, kdy za komunismu bylo dostupné bydlení pro všechny prioritou a stát ho řešil za cenu masivní výstavby panelových sídlišť a „rozdávání“ nájemních bytů za symbolickou cenu na příděl pro každého, kdo se zapsal na čekající listinu. Fronta byla dlouhá a čekání bez úplatku také, ale každé narozené dítě, než dospělo, mělo už bydlení připravené, zajištěné. Nic nebránilo rychlému vstupu do manželství, osamostatnění se a založení rodiny. Bez závazků hypoték, strachu že nezaplatím nájem a honbou za penězi.

(Pokud jde o růst cen těchto věcí, není to možná ani tak naše specifikum, protože rostou všude, i v USA. Za poslední roky šly cenu nahoru doslova raketově. Z velké míry za to může právě globalizace. Ostatně proto se prezidentkou Spojených států nestála liberální demokratka hájící práva menšin a úspěšných lidí, ale republikán hájící práva lokálních výrobců a dělníků. Situace už je tak neudržitelná, že lidé raději volili kontraverzní osobnost, než zkušenou političku). Nespokojenost s globálním kapitalismem roste zvláště od světové hospodářské krize a hnutí Okupuj Wall Street.

Zkušenost je individuální

Zkušenost s minulým režimem je hodně individuální, jak se komu dařilo, jak kdo z tohoto režimu profitoval. Pokud třeba někdo netoužil cestovat ani podnikat, byl nejspíše šťastný a spokojený. Jinak se dařilo člověku, který mohl všechno a z režimu profitoval nebo mu alespoň nepřekážel, jinak disidentům a jinak běžným lidem.

Neexistovala tu nějaká nudná šeď a kulturní úpadek, jak jej prezentují někteří lidé dnes. Právě naopak, kultura žila. Šeď byla v tom, že byla jednostranná a omezená, to, že naše možnosti byly celkově omezené. Možná ale o to více se ji lidé snažili udržovat a neztratili smysl pro humor ani v této době, ba k němu měli dokonce, řekl bych, ještě větší motivaci a i přes omezené možnosti se dovedli více bavit. Byla to taková uzavřená, nesmělá, omezená, ale živá kultura. Zatímco dnes je zcela otevřená, ale často vyprázdněná, hrubá, pokleslá až vulgární.

Záleží také, do jaké doby se podíváme, protože komunismus na začátku 50. let by zcela něco jiného, než v letech 60. nebo 80. I za komunismu se doba měnila, i když ceny byly většinou všude a stále dlouhodobě stejné, takže nebylo třeba se honit za nějakými akcemi. Tento čas jsme spíše věnovali státním ve frontách a obíháním obchodů nikoli podle cen, ale podle toho, co kde mají. Život za komunismu byla velká nuda, ale i velká zábava. Nedá se srovnávat s dnešní dobou, takže ti, kteří v té době nežili těžko nemohou pochopit. Všechna přirovnávání pokulhávají a jsou jednostranná.

Je dobře, že došlo k revoluci a komunismus padl? Jistě ano. byla to slepá větev vývoje. Bohužel, jak už možná mnozí pochopili, také globální kapitalismus je nová slepá větev vývoje. Zatímco ale za komunismus jsme závistivě pošilhávali po západu a bylo jasné, kdo je náš nepřítel, dnešní doba už není tak jednoduchá. Dnes nevíme, kde bychom hledali nepřítele a kam pošilhávali. Jsme totiž už součástí toho všeho a nic lepšího bohužel stále nemáme. Proto si často vymýšlíme alespoň imaginární nepřátele a proto se tak snadno vymlouváme na to, že nám naši práci kazí někdo jiný, kdo náš systém kritizuje, ale nenabízí řešení. Když se nám nedaří, může za to, kdo jiný – populista, který nám bere naše voliče. Snad se domníváme, že naši voliči nám patří jaksi automaticky a budou nás volit vždy. Populismus, dnes tolik populární nálepka, to je náš nový třídní nepřítel, takže už víme, proti komu máme bojovat.

Nový odpor proti systému

Přestože průměrná globální celosvětová životní úroveň se stále zvyšuje, obrovské procento lidí si dodnes nemůže dovolit naplnit ani základní potřeby. Jich jakoby se tento vývoj vlastně vůbec netýkal. Mnoho lidí si sice může dovolit chytrý telefon, ale zase nemá přístup k čisté vodě nebo vlastní záchod. Anebo třeba v nejbohatší částí světa ano, ale nemá vlastní bydlení. Životní úroveň to je hodně složitá věc. Vždy vám vyjde něco jiného, podle toho, jaký vzorec pro její výpočet zvolíte. A také záleží na tom, jaké máte nároky. Zatímco v rozvojových zemích lidé někdy přivádějí děti do hrozných podmínek tak, že mnoho generací žije pod jednou chatrnou střechou (podobně jako to bylo i u nás ještě začátkem 20. století), dnes lidé váhají, pokud nemají prostornější byt s vlastním vytápěním a vodovodem. Navíc mezigenerační vztahy bývají dnes špatné, takže málokdo touží bydlet se svými rodiči a vytvářet více-generační rodiny, i když dříve to bývala normální věc a dodnes to tak v mnoha zemích běžně funguje.

Naše nároky rostou a s tím i naše nároky na systém, který vytváříme. Lidé nebudou spokojení, dokud nebude existovat ideální, plně funkční systém a nakonec, je to přirozené, normální a je to znak vývoje.

Změnit korporátní kapitalismus, to bude znamenat, abychom zcela změnili své myšlení a objevili zdroje volné energie. Experimenty s úpravou korporátního kapitalismu tak, že na něj naroubujeme socialismus a neomarxismus, to není nic jiného, než technokratický přístup byrokratů a liberálních ideologů. V současnosti s ukazuje, že je to další slepá ulička, která nikam nevede a že to žádným řešením systémovým není. V důsledku toho nám tu roste odpor proti tomuto systému, který nabral na síle zvláště po roce 2010. Tento odpor sice nenabízí většinou žádná konkrétní nebo reálná řešení, je však výrazem frustrovaných lidí z toho, že takto to dál nejde.

Je velkou chybou to ignorovat a vymlouvat se na to, že za vše mohou ti druzí – vnější nepřátelé, Rusko, Čína či záškodníci a třídní nepřátelé – radikálové, xenofobové, homofobové, extrémisté… Ne nemohou – jen tvoří novou opozici vůči stávajícímu systému, který z nějakého důvodu nefunguje. Bylo by chybou opakovat své představy o třídním boji tak, jak jsme byli zvyklí slyšet na socialismu i v dnešní době. Ne – žádní vnější nepřátelé, ani žádní vnitřní „nepřátelé systému“ – jak se dnes často mluví. Žádné síly reakce – žádné antisystémové síly.  To je způsob myšlení 50. let, z doby, kam bychom se vůbec neměli vracet. To je něco, co demokracii a svobodné diskusi vůbec nepřispívá. Takové nálepkování je jen obrazem toho, že se tu vyčleňuje jakási nová elita.

Na druhou stranu mi dnešní doba v něčem připomíná i konec 80. let. Není otázka zda dojde k nové revoluci po roce 1989, ale kdy. Nejspíše to bude tehdy, až dojde k nějakému zásadnímu odhalení a objeví se nové možnosti, jak stávající systém nahradit. Pak bude situace už neudržitelná. Každá revoluce má svůj čas. A každá revoluce končí, když se nová prasata dostanou ke korytům, jak kdysi někdo řekl. Od revoluce v roce 1989 jsme se nepochybně posunuli dále. V tomto posunu bychom však měli pokračovat, jinak se vrátíme zpět do historie a ta se znovu zopakuje. Stojíme totiž na prahu velké duchovní revoluce a možná i velkého odhalení.

V roce 1989 jsem věřil nejen tomu, že do 20 let budeme mít takové platy jako na západě, ale že jsme konečně dosáhli cíle. Dnes vím, že to byl pěkný nesmysl. Nejen ty platy, ale i ten cíl. Je mi už dávno jasné, že podobných platů jako mají tam se nikdy nedožijeme a ani naše děti ne. A že ten cíl, o kterém jsme věřili, že jsme ho dosáhli, byl vlastně jen pouhý začátek nekonečné cesty ve stále sjednocujícím se a současně rozpadajícím se chaotickém světě v tekuté době globalizace. A protože to byla opravdu velká změna a rok 1989 jsem prožíval opravdu emocionálně velmi intenzivně, rozhodl jsem se na tu dobu podívat i dnes, po 30 letech.

Je to neuvěřitelné, protože i když si připadám stále jako mladík, jsem už vlastně pamětník a tedy žiji mentálně trochu v jiné době, než moji mladší kolegové. Není to možná výrazný rozdíl, ale přece jen už ho začínám také (nebo možná konečně) pociťovat. Je fantastické, že máme tak dlouho mír a že je všeho nadbytek, ale určitá pachuť a odpor tu stále zůstává. Pachuť z toho, že bychom mohli být mnohem dále než jsme, pachuť z nevyužitých možností i z globálního vývoje špatným směrem a odpor k tomu. Je to něco co nás utvrzuje v tom, že rok 1989 opravdu byl jen jedním z mnoha důležitých předělů, ale nic víc. Byla to zkrátka doba, kdy globalizace začala naplno, globalizace, která nás nutí vyrovnávat se s novými  výzvami a která přináší i nová rozdělení, nové problémy i nové války. Svět se změnil, ale zlo nezmizelo. Jen změnilo svoji podobu a používá nové, dokonalejší metody ovládání, takže skuteční nepřátelé nejsou vidět tak, jak tehdy. Umí se lépe maskovat, manipulovat s pravdou, měnit svoji podobu… To je něco, co dříve neexistovalo a co uměl jen ďábel.

Nový absurdistán

V mnoha věcech jsme zmoudřeli, pokročili a jsme mnohem dále – a naopak, v mnoha věcech jsme zhloupnuli a zdegenerovali – ostatně právě proto se tak těžko srovnává doba, protože vše se mění. Tu k lepšímu – tu k horšímu. Není to žádný konstantní, jednotvárný, kompaktní, lineární vývoj odněkud někam. Jsou to posuny na všechny strany a někdy i přešlapování na místě. Skutečně si myslím, že ta rychlost, chaotičnost a zmatenost je tou největší změnou oproti minulosti. A také to, co nás vede k novému absurdistánu, který ovšem bude vypadat již zcela jinak, než ten, který jsme prožili za komunismu. Společným jmenovatelem bude ale opět to, že svoboda jednou opět zanikne. Ti, kteří chtějí ovládat jiné, nikdy nepoužijí stejné postupy a nikdy nevejdou stejnými dveřmi, jako kdysi. To se nikdy nestane.

Věřím tomu (doufám), že se toho nikdy nedožiji a že jsem se vlastně narodil ve šťastné době a na docela dobrém místě. Navíc jsem dostal výbornou příležitost zažít dva režimy a mít možnost srovnání. Nepoznal se bídu, ani válku. Pochybuji ale o tom, že budoucí generace to bude mít ještě stejně tak dobré, jako my.

Ale abych skončil trochu pozitivně – na závěr bych snad ještě jen dodal, že nechci aby to vyznělo, že se doba změnila tak, že se změnila i naše podstata. To si určitě nemyslím – lidé jsou ve své podstatě všichni stejní. Mění se doba, mění se kulisy, způsoby, postupy, naše myšlení i věci kolem nás, ale my lidé zůstáváme ve své podstatě stále stejní. Jsme to pořád my, jen v různých dobách a v různých rolích, ve kterých hrajeme své divadlo a svoji roli.

Možná bychom byli překvapeni, že třeba lidé cizího národa, jehož řeči vůbec nerozumíme, nejsou zase tak mentálně odlišní jak to vypadá a že kdybychom mluvili stejným jazykem, zjistili bychom, kolik máme společného… Anebo kdybychom se mohli setkat s lidmi ze středověku. Máme o nich různé představy, ale možná bychom se divili, že bychom si s nimi nakonec porozuměli lépe, než si myslíme… A že jsou to často jen mentální a jazykové bariery, které nás dělí. Nakonec cizí zemi nepoznáme tak, že tam zajedeme na dovolenou a cizího člověka nepoznáme tak, že se s ním jednou sejdeme. Často je třeba více času, trpělivosti a úsilí. Tedy něco, co do dnešní rychlé, tekuté a povrchní doby příliš nezapadá… Jsou zkrátka věci, kterou nejsou instantní, ani na první pohled či dojem. A už vůbec jejich podstatu nepoznáme podle fotek, nálepek či katalogů. Věci, ve kterých kvalitu nelze nahradit kvantitou, ani anonymitou.

Jenže každé kvalitní dílo, každá kvalitní věc a i každý kvalitní vztah vyžaduje čas, úsilí, námahu, trpělivost a odpovědnost. A to je chápání, které se z dnešní doby zcela vytratilo a možná i něco, co je nepochopitelné nebo nepřijatelné. A snad i proto nás vede k absurdním věcem, absurdním postojům, absurdním požadavkům a absurdním představám o tom, co je život. Zkrátka k pokřiveným hodnotám, ve kterém jsme svobodu povýšili nad všechno ostatní. Jenže – to přece není svoboda, za kterou jsme tehdy demonstrovali a bojovali… Svoboda bez morálky, bez zásad a bez odpovědnosti vede opět  do jha, ze kterého jsme se už jednou dostali. Vede nás zpět.